REPORTÁŽ  (fm) Již během zimní přípravy si jistě vetšina závodníků položí stejnou otázku: co chci vlastně v příští sezóně dosáhnout a hlavně, co bude tím závodem s velkým Z? Závodníků je spousta stejně jako závodů a tak každý má ten svůj. Já jsem měl jasno již od září, kdy jsem se přihlásil na Bostonský maraton. Ano, je to běh, ale pro mě rozhodně závod roku. Ne tedy že bych se připravoval tak důkladně že bych pomýšlel na vítězství, to tedy ne, ale přeci jen jedná se o nejstarší maraton na světě!

Bostonský maraton

Pokud by mě někdo před pár lety, kdy jsem s během začínal a umíral v cíli každého maratonu, řekl, že jednou poběžím maraton v Bostonu, asi bych se mu vysmál, možná i proto že jsem neměl sebemenší tušení co to takový maraton v Bostonu vlastně je. Teď jsem o pár let starší a hlavně, o 25 maratonů zkušenější a tak jméno Bostonského maratonu vyslovuji s určitým respektem. Na tento maraton se lze kvalifikovat pouze časem, který je odvozem od věku a musí být maximálně rok starý. Například pro kategorii M40 byl limit pro letošní rok 3:20, od příštího roku je pak ještě přísnější, 3:15. Limit se nemusí zdát až tak přísný, ale je tady ještě důmyslný systém registrace, který v první den otevření umožňuje registraci pouze těm závodníků, kteří mají svůj nejlepší čas o 10 a více minut lepší než stanovený limit, až  třetí den se pak registrace otevírá těm závodníkům kteří mají čas lepší o 5 a více minut než limit a teprve pátý den po ovetření registrace je možno přihlásit se časem někde okolo stanoveného limitu. Bostonský maraton je však vyprodán během prvního týdne, není tak na škodu mít svůj nejlepší výkon co možná nejlepší. Já jsem uvedl svůj čas z Lince (03:03:16), čímž jsem byl připušten do druhé vlny registrace a moje šance na přijetí tak byla celkem vysoká. Pravda, nejedná se o nejlevnější maratonský závod (200 USD), ale v porovnání s New Yorkem jde stále o 1/3 levnější záležitost!

Cesta

Tolik tedy nudná fakta, nyní vzhůru do Bostonu. Na cestu jsem se vydal v pátek 13. dubna a pokud bych tedy byl pověrčivý, asi bych místo cesty na letiště zůstal doma a neodvažoval se ani dojít si pro noviny. Naštěstí pověrčivý nejsem a tak jsem se během několika hodin ocitl v Amsterodamu, odkud jsem pokračoval směr Boston. Již při odbavování jsem byl podroben celkem důkladnému výslechu imigračního úředníka, který chtěl mít snad jistotu že na nejstarší maraton světa neletí  nikdo jen tak omylem. Mojí vstupenkou na palubu se stala až odpověď na poměrně nelogickou otázku jak to že letím zpátky v den maratonu – odpověděl jsem že kdybych měl po každém maratonu letět zpátky až druhý den stálo by mě to dohromady již měsíc dovolené a to si rozhodně nemůžu dovolit!

Let byl bez problémů a za 8 hodin jsem již jel z bostonského letiště Logan International Airport do místa svého ubytování v Jamaica Plain, místa které jsem si našel přes server http://www.airbnb.com, tedy server kde nabízejí uživatelé své ubytování v soukromí. Já jsem si vybral Roberta Chao, původem z Uruguaye, umělce který mě byl sympatický již při prvním procházení nabídek. Roberto působil stejným dojmem i ve skutečnosti a tak jsem byl rád že se neopakovala stejná situace jako v případě New Yorku, kde jsem rozhodně nadšením z výběru neoplýval.

Maratonské EXPO

Druhý den po příletu jsem měl na programu návštěvu maratonského EXPa, které mělo být, dle všech ohlasů, tím největším EXPem na světě. Tak asi takhle. Bostonské EXPO určitě patří k těm největším, dle mého názoru je tím největším však EXPO v Berlíně. Dobře, tam se ale člověk tolik nenají jako v Bostonu kde je polovina výstavní haly vyhrazena společnostem nabízejícím různé ochutnávky energetických gelů, nápojů, brambůrků či vepřové pečeně. Ano, kampaň ve stylu „Pork is good“ mě také zaskočila, pokud by se jednalo o maraton v pojídání hamburgrů na čas tak budiž, ale na běžeckých závodech jsem se s propagací vepřového ještě nesetkal.

Každopádně jsem z EXPa odcházel nejen nasycen, ale též obohacen o spoustu reklamních předmětů, z nichž některé jsem musel cestou odložit jelikož jinak hrozilo že se má maratonská taška roztrhne a já nebudu mít co odevzdat v šatně v den závodu (v USA striktně vyžadují tašku kterou každý dostane při vyzvedávání startovních dokumentů, pro zajímavost v New Yorku je tato taška průhledná, hádejte proč). Mimochodem, celkem mě překvapilo že pořadatelé důsledně vyžadují kontrolu ID nebo jiného dokumentu s fotografií při předávání startovního balíčku, s tím jsem se také jinde nesetkal.

Sobotu jsem měl tedy úspěšně za sebou, neděle pak patřila turistice, kdy jsem během dne navštívil hlavní turistické atrakce v Bostonu – Paul Revere House, Old State House, fregata USS Constitution, dále pak místo Bostonského masakru, Union Oyster House spojený s ochutnávkou ústřic, Harvard (neměli už přihlášky), stánek Fenway Park místních baseballových Red Sox  a nakonec i Skywalk, tedy vyhlídku z 50. patra budovy Prudential Center. Tím jsem byl tedy s Bostonem hotov a mohl jsem se přemístil do Civic Hall, kde v předvečer maratonu proběhla tradiční pasta party. 

Pokud se pořadatelé s označením největší maratonské EXPO na světě trochu „sekli“, v případě pasta party klidně mohli podobný přívlastek přihodit – bylo to opravdu velké (přídomkem nejlepší pasta party se pak chlubí maraton na Jamaice, což je  v podstatě i pravda ale zapomíná se dodat že se tam musí jet taxíkem, protože je to prakticky v džungli). Zprvu jsem se trochu bál jak se dá zorganizovat pasta party pro 25 000 účastníků, ale organizátoři si s tím poradili po svém. Závodníci byli zváni na určitý čas, například já jsem měl na pozvánce 18:00. Neznamenalo to že bych přesně v šest byl obsloužen, musel jsem si stejně vystát asi 20-minutovou frontu, pak už ale vše klapalo jak na drátkách. Byl jsem doslova nadšen atmosférou a tím jak byli všichni dobrovolníci pozitivně naladěni na závod. Všichni se usmívali a přáli všem hodně štěstí při závodě. Samotné servírování jídel pak zajišťovaly dívky z místních škol a bylo v podstatě jedno, kolik si kdo naložil. Ve vzduchu převládala určitá pozitivní energie sálající ze všech běžců, takže ať si člověk sedl kamkoliv, vždy někdo přišel a zajímal se odkud je a jak se těší na závod.  Právě proto byly stoly koncipovány v kruhu, aby si každý mohl popovídat. Během chvilky jsem tedy zjistil, že se svým časem 3:01 jsem zralý na to abych ostatním u stolu chodil pro pivo a když přišla řeč na naběhané kilometry, se svými 230 měsíčně jsem se doslova hanbou propadal pod stůl.

Počasí

Pozitivně naladěn jsem se vátil k Robertovi, kde jsme v rychlosti probrali politickou situaci ve Střední a Jižní Americe s důrazem na jejich stabilitu, abych se vzápětí rozloučil a šel se připravovat na zítřejší závod. Při zběžné kontrole pošty jsem pak narazil na e-mail od organizátorů závodu, kteří varovali před horkem které má v průběhu závodu panovat a přisli s nabídkou která přijde jednou, maximálně dvakrát za sto let: kdo se necítí, může si start odložit na příští rok! Apel byl zaměřen zejména na „nezkušené závodníky“ – tento termín byl v případě Bostonského maratonu, kde se každý musí nějak kvalifikovat a určitě ne svým prvním maratonem, mírně zarážející. Nicméně zůstává pravdou že na výzvu reagovala téměř 1/5 závodníků a na startu se druhý den objevilo místo 25 000 přihlášených jen něco okolo 21 000 startujících.

Počasí, ano, to bylo něco z čehož jsem měl trochu obavu. Ne tedy že bych se rozhodl nestartovat nebo že bych maraton snad nechtěl doběhnout, na to jsem již nějaké zkušenosti měl (Singapur, Jamajka, Kostarika, avšak pozor, tyto „horké“ maratony startují brzy ráno v 5:30!). Problém byl v tom že jsem předpokládal že bych v Bostonu mohl útočit na čas pod 3 hodiny. V Římě jsem se přesvědčil, že pokud budou příznivé podmínky a teplota okolo 12C, mohlo by to vyjít. V Římě bylo něco okolo 22C a proto jsem čas tří hodin o minutu a půl prostě nedal. Ještě před měsícem to vypadalo že by v Bostonu mohlo být právě těch 12C, situace v posledních několika dnech však nabrala naprosto opačný směr.

Pokud tedy průměrná teplota v dubnu byla v Bostonu za posledních 100 let okolo 8C, pak na pondělí 16.4 2012, tedy na den maratonu, bylo předpovídáno 30C, jasno. Tedy ještě jednou: zádný mrak na obloze. 30C je navíc stoletý rekord na který se celý Boston, kromě běžců, jistě těšil. Pro upřesnění, 30C v polovině dubna zní stejně divně jako třeba že Řecko bude mistrem světa v ledním hokeji. Ne že by se to nemohlo stát, ale přeci jenom to zní trochu divně. Na základě této skutečnosti jsem tedy svůj záměr běžet maraton pod 3 hodiny lehce přehodnotil – půlku poběžím co to dá ve své aerobní zóně (do 179 tepů) a pak se uvidí, nemíním se odepsat na závodě kde šance na rekord je poměrně malá.

Hopkinton

V den závodu předpověď meteorologů vyšla na jedničku a bylo to snad poprvé kdy jsem je za podobný počin proklel. Ano jistě, pro obyčejného občana Bostonu je 30C, navíc v den státního svátku (St. Patrick’s Day), příležitostí zajet si k moři, opéct si nějakou tu klobásku, zalít jí hltem místního piva Samuel Adams, pro nás chystající se na maraton byla však situace trošku odlišná. Brzy ráno to ještě šlo, bylo krásných 22C a na obloze se mihlo i několik mráčků, které se však během hodiny vypařily stejně rychle jako moje zásoby vody při cestě na start.

Dehydratace, to bylo slovo dne, pro mě nijak neznámé (zvláště po treku v Peru kdy jsem jsem dehydrovaný ulehnul na pár dní na lůžko) a proto jsem se raději pečlivě připravil – již od sobotního rána jsem se železnou pravidelností doplňoval zásoby tekutin. Bohužel doplňování tekutin je jedna věc, odvod přebytečných tekutin je věc druhá a tak jsem každé dvě hodiny hledal toaletu. Jednu z posledních příležitostí před startem jsem pak měl při pochodu na místo startu, kde jsem si, jako několik dalších, vybral jako místo své úlevy zahradu nedaleko cesty, osázenou vzrostlými stromy. Jaké bylo mé překvapení když se z ničeho nic ozval výstražný megafon místní policejní hlídky  na koních upozorňující že se jedná o soukromý pozemek a ať se všichni neprodleně vrátíme zpět na cestu (do pekel). Inu, Amerika je prostě Amerika V Čechách nejen že by se nikdo nepodivil, ale navíc by si každý jistě natrhal i pytel jablek.

Do startu zbývalo něco okolo 30 minut a já se povaloval okolo cesty, kde měl být start. Bylo to zvláštní, nepřipadal jsem si jako na jednou z největších maratonů na světě ale jako někde v Bakově nad Jizerou. Obyčejně se takto velké maratony totiž startují ve městě, kde je spousta lidí, koridory jsou přesně vyznačené, přístup omezen. Situace v Bostonu byla jiná. Z historických důvodů se startuje v Hopkintonu, což je  malé městečko právě těch 42 km od Bostonu a proto snad ani nikoho nepřekvapí, že se startuje někde na návsi. Afmosféra je zde v3ak daleko uvolněnější než na ostatních závodech, navíc díky mému startovnímu koridoru č. 4 navíc v 1. vlně jsem byl doslova „za patama“ těm nejrychlejším a tak jsem si mohl celkem bez problémů odskočit i stranou z koridoru a sednout si do stínu pod stromy. Pravdou však je že nikdo kromě závodníků se do prostoru startu nedostane, na to pořadatelé zase dbají.

Deset minut před startem jsem se zvedl, vypil poslední dvě deci vody a pomalu se připravoval na jeden ze svých nejtěžších maratonů. V 10:00 zazněl startovní výstřel, ve stejný okamžik na nebi zmizel poslední mráček a show mohla začít.

První míle s elánem

Díky neprostupnosti silnice v Hopkintonu jsem se dostal na místo startu až 2 minuty od výstřelu, což vzhledem k mému postavení asi 100m od startu byla docela rarita. Bylo to ale v podstatě jedno, v Bostonu se měří pouze a jen čistý čas (legrace by samozřejmě byla kdyby závod vyhrál někdo z druhé nebo třetí vlny).

Prvních několik kilometrů vedlo z kopce a tak nebyl problém udržet tepovou frekvenci „na uzdě“, spíš šlo o to soustředit se na běh a někde nezakopnout. Vzhledem k počasí jsem se rozeběhl celkem svižně, nějakých 3:46 na kilometr, ale říkal jsem si že když je to z kopce tak není třeba se brzdit, běžím de facto „zadarmo“ a tak je potřeba toho využít. Když jsem si chtěl odmáčknout první kilometr, byl jsem mile překvapen že jsem podél cesty viděl ceduli označující právě metu 1. kilometr! V propozicích stálo že budou označeny pouze míle a pouze každých 5 kilometrů bude značeno. Byl to milý bonus, nemusel jsem tak pracně počítat čas.

Na 5. kilometru se běželo stále z kopce a já měl čas okolo 20 minut, tedy o minutu lepší než jsem měl vypočítaný čas na 2:59. Tak to je super, pomyslel jsem si, abych  vzápětí vystřízlivěl jelikož následoval první protikopec – i když profil v Bostonu vypadá relativně snadně, je to zrádné protože i když je to celé víceméně z kopce, každý seběh se vykompenzován výběhem, což zejména v horku ubere spoustu sil.

Takže od nějakého 7. kilometru jsem začal nezadržitelně zpomalovat, i když zpočátku se to ani moc nezdálo. Příčinou bylo hlavně nesnesitelné horko které od začátku závodu panovalo. Pokud by se závod běžel ve městě, byla by šance že se tu a tam schovám do stínu budov. Na cestě z Hopkintonu do Bostonu bylo 35C ve stínu, který tam však nikde nebyl. V duchu jsem odsoudil americkou architekturu a několikrát jsem si položil otázku, proč do prdele staví v Americe jenom přízemní domky? Místo vzrostlých stromů podél cesty jsem zaregistroval jen nějakou kleč nebo co, prostě hrůza. Stín tedy žádný, horko bylo potřeba kompenzovat pravidelným přísunem tekutin.

Pít, pít a pít

Obyčejně piju při maratonu každých 5 km což mě bohatě stačí, v případě extrémních teplot pak každou občerstvovací stanici – v Bostonu tedy každou míli (zhruba 1,6 km). Obrázek to byl stále stejný: nejprve Gatorade dva tři loky, kelímek (naštěstí papírový, chvála bohu!) na zem, voda dva tři loky, kelímek na zem, druhý kelímek, čepice dolů, voda do čepice, voda na hlavu, čepice na hlavu. Po deseti mílích jsem si připadal jako Večerníček a v hlavě jsem si neustále přehrával mojí oblíbenou písničku z mateřské školky začínající slovy „uvidíme Večerníčka, jak se uklání, pokud vám není moc, dobrý večer, dobrou noc, zamává čepičkou ... “ a já mával čepičkou až se ze mě kouřilo, doslova.

Někdy na 15. kilometru začalo přituhovat, občerstvovací stanice na každé míli byla pro mě nedostačující. Tady jsem ocenil popularitu a tradici Bostonského maratonu – podél celé trasy stojí nadšení diváci a povzbuzují, motivují, ale hlavně, nabízejí běžcům vodu, pomeranče, čokoládu, sušenky a podobně. Na pevnou stravu jsem neměl ani chuť, ani energii (kousat), takže jsem si vybíral hlavně pomeranče, které jsem vysál a vyplivnul, to bylo celkem osvěžující. Opět, v Čechách bych při ceně pomerančů dostal spíš půlitr piva, za což bych vskutku nepoděkoval.

Při veškerém vyčerpání a horku jsem stále běžel okolo 4:12 na kilometr což stále znamenalo šanci na útok na můj osobní record, i když bylo jasné že s prvním kopcem  tomu asi bude brzy konec. Když už jsem přemýšlel kdy zpomalím abych se nedostal do kritické anaerobní zóny, přišla polovina závodu a s tím i Wellesley.

Wellesley

Kdo nikdy neslyšel o Wellesley ať si vygoogluje spojení “Girls of Wellesley” a bude mít alespoň určitý obrázek co se v tomto městečku děje. Pro ty ostatní je zde stručný popis. Takže situace se má takto. Ve Wellesley je univerzita (college). Tradicí bývá že při Bostonském maratonu se dívky z této univerzity postaví podél tratě s transparenty jako “I’m from Ohio, kiss me!“ a každá chce být políbena alespoň polovinou běžců, nejlépe pak všemi. Toť stručná agenturní zpráva. To co se ale dělo během mého kilometru ve Wellesley, se snad ani nedá popsat. Běžel jsem 25 maratonů, viděl jsem toho hodně. Fantastický špalír diváků v cíli Barcelonského maratonu, úžasné lidi v Lucembursku, neskutečné přivítání na 1st Avenue v New Yorku. Vše bylo překonáno jedním kilometrem ve Wellesley. Podél celého kilometru stály po straně vřeštící dívky, dožadující se pomocí transparentů, gest a hlavně výkřiků polibku od některého ze závodníků. Pochopil bych kdyby to celé vřeštění, které mě doslova nahánělo husí kůži, trvalo nějakou chvíli, ony ale takto povzbuzovaly po celý závod! Bylo to něco neuvěřitelného, co se jen těžko bude překonávat. Chvíli jsem přemýšlel jestli mám zastavit, ale vzpomněl jsem si na slova Mirka Hasala, který říkal „zastavil bych ale tady jsem ještě běžel normálně“ a dal mu za pravdu – tady ještě běžím co to dá, škoda že to není někde na 40. km, to bych se zastavil třeba rád.

Když jsem proběhl Wellesley bylo to jako bych měl na hlavě sluchátka s hudbou, kterou najednou někdo vypnul. Vřískot skončil a já se vrátil zpátky do reality dusivého letního dopoledne.

Půlka

Metou 21,097km, tedy polovinou závodu jsem proběhl v čase 1:31 což znamenalo že pokud chci zaběhnout čas pod 3 hodiny musím mít pozitivní split (druhou polovinu závodu rychlejší než první), což se mě nikdy v životě ještě nepodařilo, navíc za situace 35C ve stínu a třemi kopci před sebou. V hlavě jsem přehodnotil plány a rozhodl se běžel maximálně do 175 tepů.

Horko bylo čím dál víc nesnesitělnější a voda na občerstvovacích stanicích čím dál teplejší. Začal jsem proto pohrdat vodou a soustředil se pouze na ledové kostky. Též jsem ocenil výborný nápad pořadatelů kteří zřídili tzv. průběhové sprchy – prostě tunýlek jako v automyčce kudy běžec proběhne a je sice kompletně mokrý, ale na chvíli trochu osvěžený.

Po druhém z kopců moje tepová frekvence klesla na 165 tepů což znamenalo že jsem prakticky začal regenerovat a připravovat se tím pádem na další závod (v sobotu inline maraton ve Spreewaldu). Ano, správně, pokles tepové frekvence není jen tak, nic není zadarmo a celé to bylo na úkor rychlosti. Na druhou stranu už to bylo celkem jedno, přepočítal jsem si v hlavě čas a vyšlo mě že pod 3:30 bych to měl dát tak nebo tak, takže poběžím abych si to alespoň trochu užil. 

Na 34. kilometru mě čekal pověstný Heartbreak Hill, poslední z trojice kopců. Budiž mě ke cti že jsem všechny vyběhl, na rozdíl od spousty běžců kteří plynule přešli nejprve do rychlejší chůze, pak i do té pomalejší. Musím ale také přiznat že od poloviny závodu mě předbíhalo víc lidí než jsem předbíhal já. Mohlo to vypadat že jsem přepálil začátek, ale já jsem to prostě rozběhl tak jak jsem cítil že by to šlo a ono to prostě nešlo.

Konečně Boston

Posledních 5 kilometrů bylo již konečně v Bostonu a tak dav lidí nabral ještě větších rozměrů. Probíhal jsem okolo baseballového stadiónu ve Fenway Parku, sbíral poslední zbytky sil a pomerančů a v duchu se již těšil do cíle. Oceňoval jsem čím dál více kropení zahradními hadicemi, to bylo to fajn, někdo si dokonce napíchnul i požární hydrant.

Poslední kilometr jsem si spočítal že když udržím tempo dám to v pohodě pod 3:30. Chtěl jsem sice trochu zrychlit ale moc to nešlo, snad jen cílovou (nekonečnou!) rovinku jsem se vzepjal k něčemu co by se konečně zase dalo nazvat během a ne parodií na běh a doběhl jsem do cíle v čase (03:26:06) na nějakém 2 345. místě. Nutno podotknout že se jedná o můj nejlepší čas v extrémních podmínkách. Na druhou stranu jsem však zůstal věrný tradici a maraton v rámci World Marathon Majors jsem dal jen v průměrném čase, stejně jako ty předešlé v Berlíně a New Yorku. Mohu jen doufat že další dva z té slavné pětice, Londýn a Chicago, dám o trochu rychleji.

V cíli jsem si vyzvednul fólii, vypil litr vody a šel na metro. Ano, nutili do mě ještě Gatorade ale jestli přede mnou ještě někdo někdy vysloví ten název Gatorade, tak mě z toho naskočí vyrážka, v horším případě i atopický exém. Od nějakého 35. kilometru jsem to prostě nemohl pít, už mě to lezlo krkem. Ble.

V metru již bylo fajn a jakmile jsem vystoupil na Jamaica Plain abych si šel sbalit kufr, na nebi se začaly objevovat první mráčky. Prostě dnešní teplotní anomálii jsem si užil do posledního puntíku a teď se konečně vše vrací zpět do normálu ...

P.S. Den po mém návratu se teplota v Bostonu vrátila na hodnotu 22C, tedy na hodnotu, která byla i den před maratonem. Já jsem pak teprve 24 hodin od závodu jsem měl poprvé nutkání jít na záchod, i když jsem mezitím vypil nejméně 5l tekutin ...

Stránky závodu: http://www.baa.org/races/boston-marathon.aspx
Výsledky: http://www.baa.org/races/boston-marathon/results-commentary.aspx

Trať: historická trať maratonu vedoucí z městečka Hopkinton do Bostonu, profile trati je velmi členitý, i když se víceméně jedná o běh z kopce – toto je spíše iluzí, jelikož každý seběh je kompenzován výběhem do kopce. Podpora diváků je neskutečná, je vidět že se jedná o jeden z nejpopulárnějších maratonů na světě.
Počasí: jasno, tropické teploty přes 30C, na běh naprosto nevhodné počasí (téměř 5 000 běžců se rozhodlo využít nabídky organizátorů a odložit svůj start do příštího ročníku)
 

František Míček