REPORTÁŽ  (fm) Neuplynul ještě ani týden od závodu 24 hodin Le Mans a už tady byl další závod. Jak by také ne, květen a červen patří k měsícům s největším počtem inline závodů a tak je potřeba závodit, dokud to jde. Já osobně mám závody v červnu velmi rád, tedy pokud přemýšlím o červnu jako o tom hodném pánovi, který s laskavostí sobě vlastní daruje bezradné Marušce plný koš čerstvých jahod. Snad mě paní Božena Němcová odpustí, ale pokud by v její pohádce povstal bratr Červen tak jak nám byl představen uplynulý víkend, mohla by si Maruška domů donést leda tak galoše plné vody, za což by jí sestra Holena věru nepoděkovala.

O počasí

Ano, počasí je přesně to co dělá červen červnem ... a nebo listopad listopadem. Bohužel - patrně vlivem globálního oteplování - se nám letos ty měsíce trochu popletly a tak nás první červnový víkend v německém Görlitzu čekal takový příval deště, jaký by nám jistě záviděli i obyvatelé Mawsynramu v indickém státě Meghalaya (kdo neví o co jde, ať si to vygoogluje). 

Předpověď tedy příznivá nebyla a nebýt toho, že jsem se po dvou čtvrtých místech (2010, 2011) na Europamarathonu chtěl konečně postavit na bednu, asi bych letošní ročník vynechal. Na mokru (případně v dešti) totiž jezdím velmi nerad a pokud už musím jet, tak to většinou nedopadne dobře (viz. Stožec 2011). Na druhou stranu se mě ale naskytla ideální příležitost vyzkoušet nová Storm Turbo kolečka, ale to bylo asi tak to jediné, na co jsem se mohl těšit.

Registrační patálie

Do Görlitzu jsem dorazil krátce po osmé a hned jsem si to namířil na místo registrace. Trochu mě překvapilo, že tentokrát pořadatelé změnili budovu (původní byla pod lešením), ale to se prostě někdy stává, že. Co ovšem nezměnili byl chaotický způsob vyzvedávání startovního balíčku (balíček je hodně nadnesené slovo, spíš obálky s číslem) – nejvíce postiženi byli ti co se přihlásili přes internet a navíc uvedli vlastní číslo čipu. No a mezi ty jsem samozřejmě patřil i já. Již dvakrát jsem v minulosti pobíhal jak slepá srna od jednoho okénka ke druhému kde nikdo nebyl schopen říct jak a co si mám kde vyzvednout a když už mě konecně vydali startovní číslo, tak zjistili, že jsem nic nezaplatil a chtěli po mě platbu i s přirážkou.

Letos nechybělo málo a situace se opakovala. Nikdo nebyl schopný říct kde si mám co vyzvednout a když už jsem dostal obálku s číslem, opět jsem byl dotázán, jestli jsem zaplatil. To už na mě bylo trochu moc, navíc hrozilo že budu poslán do nekonečné fronty na placení, což 30 minut před startem závodu na klidu rozhodně nepřidá. Řekl jsem že si to fakt nepamatuju (ostatně všechno platím kartou až ztrácím přehled co jsem kde zaplatil) ale ať se klidně podívají do jejich systému, že tam to bude! Pán se podíval na mě, pak na paní za počítačem, paní se podívala na počítač, a počítač? Ten mlčel. Pán odešel. Paní začala hledat brýle a já ztratil trpělivost. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Přestal jsem řešit startovné, vzal jsem si tedy obálku s číslem a šel se urychleně připravit na závod.

Předstartovní úvahy

Když jsem došel k autu, bylo již 8:45. Do startu závodu tedy zbývalo něco okolo 20 minut. Oblékl jsem se jako na nějaký listopadový kros, obul brusle s neoprénovými návleky a jel na start. Přemýšlel jsem, kdo se na poslední chvíli asi objeví na startu a ohrozí moji pozici “papírového” favorita – dle přihlášek na maratonskou trať to vypadalo že bych to tady mohl dokonce vyhrát. Říkal jsem si fajn, jen aby nedorazil někdo z těch poláků, co objíždějí ty německé závody, třeba Chojnacki nebo … Baran. Ano, jak jsem to v duchu dořekl, už se Baran zubil kousek ode mě a rozhodně nevypadal, že si vyrazil jen tak na špacír s deštníkem v ruce! Tak Wojciech Baran jede maraton … zbláznil se snad? Proč to sakra pojede? Jako trénink? Proč nejel půlmaraton jako ostatní (půlmaraton byl součástí MSC poháru, pozn. autora)? Odpověd byla jasná, protože to chce prostě vyhrát, jako jsem to chtěl vyhrát já. Tím bylo jasné že o prvním místě je rozhodnuto, stále ale byly ve hře dvě místa na pódiu.

Dojel jsem na start, kde jsem se potkal s Michalem Polanem, tedy loňským vítězem a obhájcem. Michal sice cosi říkal o tom že včera běžel 5 km, ale já vím moc dobře že se mu na dešti daří (viz. památný Stožec 2011) a určitě bude chtít navázat na svůj loňský úspěch. Tak to by byl další adept na medaili. Dalším, a zároveň posledním, potencionálním adeptem na dobré umístění kterého jsem zahlédl v prostoru startu byl Willy Kruthoff, ale ten byl soupeřem spíš před několika lety – teď spíš jen prohání ostatní šedesátníky ve své kategorii a ty mladší nechá ať si blbnou.

Bylo 9:05, čas startu maratonu a nás se na startovní čáře sešlo jako do mariáše. Naštěstí byl start o pár minut odložen, což patrně dodalo kuráže i ostatním a tak když se chystal populární moderátor Stefan Bräuer konečně závod odstartovat, tísnila se nás na startovní čáře dobrá dvacítka odvážlivců. Následovalo poslední odpočítávání a už tu byl start.

Vzhůru do ulic

Nejlépe odstartoval Michal Polan, Wojciech Barna byl ulitý někde vzadu – dokonce i na startu schovaný v davu. Ha, pomyslel jsem si, on si snad myslel že nás tím úhybným manévrem zmate, ale to se panáček spletl. Věděl jsem o něm moc dobře, hlavně jsem ale věděl že já jen těžko můžu závodit s někým, kdo vyhraje s prstem v nose LifeInLine závod v Hradci Králové. Leda že bych byl Ondra Suchý, což pochopitelně nejsem – mám k němu stejně blízko jako má obyvatel Pitcairnu do nejbližšího McDonalda.

První kilometr byl tedy v režii Michala Polana a já byl trochu nervózní, kde je Baran. Nikde nebyl. Objevil se až v prvním sjezdu na konci 1. kilometru, kdy dvěma kroky elegantně vybruslil před nás, mokro nemokro, a netrvalo dlouho a měl náskok asi 50m. Mě to nevzrušovalo, bylo jasné že si dneska stejně pojedu sólo jízdu, takže co se honit hned po startu. Navíc za mistrem Polska, že.

Prvních 5 kilometrů jsem si udržoval odstup od vedoucího poláka zhruba 60m, někde kolem 10. km mě ale najednou zmizel. To bylo trochu nemilé, protože před ním jela motorka, zatímco přede mnou už nejelo nic. A tak i když na většině křižovatek hlídkovali policisté či příslušníci armády a ukazovali směr jízdy, nebyl jsem si až tak jistý, kam vlastně jedu. Připadal jsem si jako cvičenej medvěd kterýho vedou při masopustním pochodu městem. Netrvalo dlouho a díky mé nepozornosti (či nedbalosti příslušníka armády) najednou koukám, že jedu do slepé uličky. Zle jsem se obořil na dozor konajícího svobodníka, ale co to bylo platné, musel jsem se vrátit. V tu chvíli se můj náskok na třetího Michala Polana zkrátil na polovinu a já začal tušit, že mě brzy dojede.

Ve dvou se to lépe táhne

Netrvalo to dlouho a Michal mě opravdu dojel. Mohli jsme v tu chvíli být někde na 15. kilometru a mě opět probleskl hlavou Stožec 2011, kde mě Michal s přehledem porazil. Situace se podobala té ve Stožci, bylo mokro, déšť a mě to zase nejelo. Tak a je to jasný, pomyslel jsem si, pojedeme spolu až do cíle a rozhodne se ve finiši. Pravda, ve třetině závodu nebylo asi moudré takto uvažovat, ale najednou jsem dostal nějaký záchvat paniky nebo co a bylo vymalováno.

Někde na 17. km jsme začali předjíždět účastníky půlmaratonu, kteří se nám začali plést do cesty a bylo nutné ještě bedlivěji sledovat ukazatele, kam se vlastně jede. Naštěstí jsme brzy uviděli ceduli “Maraton” která nás nasměrovala na zcela opačnou stranu než půlmaratonce, a tak jsme po chvíli byli opět sami. 

S Michalem jsme se pak střídali ve vedení než přišel 19. kilometr a s ním i moje úloha na čele balíku (resp. pikobalíku). V tu chvíli se mě jelo poměrně dobře, zrovna jsme totiž vyjížděli nějaký kopec s čímž já nemám sebemenší problém. Slyšel jsem jen jak si Michal postěžoval, že se mu nedaří odrážet a tak jsem mu přes rameno odpověděl, že to určitě rozjede. Jedu si tedy dál a najednou koukám a vidím, že Michal to asi nerozjel, protože za mnou nebyl. Že by na něho dolehla únava ze včerejší pětky kterou běžel v Hradci Králové? Tak to nevím, ale také je dost možné že si jen orazil a brzy mě dojede.

Sám voják v poli

Když jsem se za další kilometr ohlédl, Michal definitivně zmizel z dohledu, čímž mě tak trochu spadl kámen ze srdce. Na druhou stranu však bylo jasné, že pro zbytek závodu je jízda v háku prostě pasé, snad jen kdyby na mě počkal Baran, který ale v tu chvíli již nejspíš přemýšlel, kam půjde po závodě na piwo.

Někde na 22. km jsme najeli na pěkný úsek rychlostní komunikace a tady to jelo fakt dobře. Je zajímavé, že někde ty Storm Turbo kolečka drží dobře a někde podkluzují – záleží prostě na povrchu. Obecně se dá říct že se na nich dá odrazit všude s tím, že někde to podklouzne - a někde ne. Otázka je, jak bych se třeba odrážel na normálních Turbech, jestli by to nebylo stejné … to se ale asi jen těžko dozvím.

Někdy od 24. km se na trase začaly objevovat automobily, jejichž řidiči byli mojí přítomností tak vyvedeni z míry, že nevěděli jestli mě mají ujet, přejet, uhnout nebo zastavit. Výsledkem bylo, že jsem trnul kdy co koho narazím a oddechl jsem si až ve chvíli, kdy policisté definitivně odklonili dopravu kamsi do lesů a hájů. V té době se mě už ale jelo celkem dobře, řekl bych že daleko lépe než první půlku závodu. Nějak jsem to ze začátku flákal, druhou půlku jsem ale výrazně přidal a dokonce jsem si jí, i přes neustávající, vlahý, désť, užíval.

Nahoru a dolů

Maratonský závod v rámci Europamarathonu se řadí profilově rozhodně k těm těžším, možná i nejtěžším závodům vůbec. V ideálních podmínkách (rozhodně ne v dešti) mívají vítězové čas okolo 1:20 a já byl tedy zvědavý, jak to dopadne dnes a hlavně, za kolik do dá Wojciech Baran.

Moje úvahy náhle skončily s 35. km, kdy jsem vystoupal poslední kopec a přede mnou bylo klesání v délce tří kilometrů. Za sucha bych si to užil, teď jsem byl trochu nervózní. Naštěstí jsem nemusel závodit (nebylo s kým) a tak jsem se prostě rozjel a ty tři kilometry sjel bez jediného odrazu jako na lyžích. Jen na konci sjezdu mě trochu zatrnulo, jako pokaždé když tady jedu, při pohledu na přistavenou sanitku s nastartovaným motorem.

Sjezd byl tedy úspěšně za mnou a mě čekal poslední táhlý kopec zpátky do Görlitzu. Kopec Dunlop v Le Mans měl 600m, tenhle bych tipoval tak na 1 000m. Dlouhý, táhlý, mokrý, prostě nic příjemného. Krok po kroku jsem kopec vyjel.

Když už jsem byl konečně na vrcholu, pro jistotu jsem se ohlédl, kdo je za mnou. Někde v dáli jsem viděl několik běžců, bruslaře žádného, pokud tedy nepočítám tu dvojici na quadech držící se za ruce, což ale nejspíš byli jen účinkující z cirkusu Probst jenž hostuje tento víkend ve městě.

Přede mnou byly poslední dva kilometry závodu. Když už jsem si myslel že jsem všechny nebezpečné úseky zvládl v pohodě, přišly dva sjezdy těsně před vjezdem do centra. První byl nepříjemný v tom že na jeho konci byla pravoúhlá zatáčka ohraničená pro jistotu balíky slámy. Lehce mě znepokojovala skutečnost, že balíky byly nejenže rozházené po celé silnici, ale ještě z nich trčela sláma na všechny strany. Vypadalo to tedy, že dnes splnily svojí funci na jedničku … Nechtěl jsem nic riskovat a tak jsem si přibrzdil. Následoval druhý sjezd s levotočivou zatáčkou, která se ale dale projet v pohodě – to jsem ale zjistil, až když jsem do ní vjel! 

Sjezdy byly tedy za mnou, poslední kilometr přede mnou. Cestou jsem předjel ještě pár účastníků půlmaratonu a už jsem byl v cíli v čase (01:33:40) na krásném druhém místě. Michal Polan dorazil do cíle se ztrátou necelých čtyř minut, naopak Wojciech Baran, který zvítězil v čase (01:27:01), mě “naložil” něco okolo šesti minut.

Hned o dojezdu jsem vypnul kameru se kterou jsem jel závod (kupodivu žádný problém!) a šel se převléknout.

Slastný pocit vítězů

Na vyhlášení ohlášeném na 12:00 jsem dorazil v předstihu a tak jsem si mohl popovídat s Markem Handlem, který dojel v půlmaratonském závodě na krásném 5. místě v čase (00:43:41). Vítězem závodu se stal další polák Pawel Ciezki v čase (00:41:09).

Vyhlášení vítězů se proměnilo v show Stefana Bräuera (mě si navíc pamatoval z Klettwitzu!) a myslím si, že všichni si výstup na pódium užili – kromě mě a Marka Handla také Petr Vanc z Liberce, který dojel na 6. místě v půlmaratonu (sice je s Markem vyhlásili obráceně a kluci si dokonce i tak stoupli, ale v tašce měli diplom se správným umístěním), Michal Polan, který skončil na 3. místě v maratonu (opět po roce stupně vítězů) či Bohunka Kotenová, která navázala na svůj úspěch z předloňska a dojela na krásném 6. místě v půlmaratonu v kategorii žen. 

Hned jak skončilo vyhlašování, dal jsem si tradiční bratwurst, což byla taková pěkná tečka za dnešním závodem. Úkol jsem splnil, na stupně vítězů se konečně postavil a tak si mohu závod konečně odškrtnout ze svého seznamu nedořešených akcí. Navíc jsem vyšperkoval svojí letošní závodní bilanci která je 4 závody – 3x stupně vítězů. Nebýt té zatrolené Chotěbuzi, mohlo to být ještě lepší. Ale tam jsem jel abych se rozjel, to je přeci jasný!

Stránky závodu: http://www.europamarathon.de/
Výsledky:  http://europamarathon.r.mikatiming.de/2013/

Trať: velmi náročný okruh v okolí Görlitzu s menší zajížďkou na polskou stranu. V podstatě se jede až do 35. km do mírného kopce, pak následuje asi 4 km sjezd, další kopec nahoru, menší sjezd a poslední kopec do cíle – profil trati není jednoduchý.
Počasí: zataženo, déšť, teplota okolo 13C
 

František Míček