O minulém víkendu jsem využil příznivého počasí a jel si po deštivém berlínském maratonu trochu spravit chuť na finále Středoněmeckého poháru. V týdnu se mi ozval Petr Lochman z konkurenčního týmu SSC Otrokovice, že by se rád svezl se mnou. Žádný další zájemce již nebyl takže jsme nakonec jeli pouze ve dvou. Start závodu byl již v 10 hodin a museli jsme si tudíž krapet přivstat. Já vyrazil již před pátou z Řep a Petra jsem vyzvedl asi ve čtvrt na šest v Nuslích. Těch nějakých 250 km jsme v minimálním provozu zvládli celkem rychle i s přestávkou, takže jsme již v půl deváté dorazili do poklidné spící vesničky Gutebornu - místa startu i cíle závodu. Na parkovišti již bylo několik aut a cestou jsme viděli několik cedulí upozorňujících na nadcházející závod. Jinak byl ale všude celkem klídek. Šli jsme si tedy do blízké sportovní haly vyzvednout startovní čísla a čipy. Mezitím už se do prostoru startu a cíle začali sjíždět pořadatelé, policie a hasiči, kteří měli společně zajistit bezpečný a bezproblémový průběh závodu. Po organizační stránce se závod vůbec dost lišil od těch ostatních, které jsem letos absolvoval u nás i v Německu. Nebyl zde žádný doprovodný program ani žádný další vložený závod jiných kategorií. Jednalo se o čistý inline závod na jeden 26.1 km dlouhý okruh. Podle startovní listiny to vypadalo na zhruba 80 účastníků a rovinatá trať s kvalitním hladkým asfaltem spolu s příjemným slunečným a bezvětrným počasím věštily hezký a nejspíš i rychlý závod. Petr měl jako vždy ty nejvyšší ambice a od začátku závodu byl aktivní a snažil se udávat tempo. Já jsem se chtěl hlavně pěkně svézt a hlídat si Boda, aby mi Martin zase nemusel psát textovku o kolik že mne to tentokrát Dau Bodo zase porazil. Pro neznalé: Bodo je jeden docela sympatickej týpek s asi půlmetrovým culíkem co jezdí za tým Flaeming Skate v AK40 tedy v mojí kategorii. Podle mého předpokladu se jelo od začátku pěkně svižně, nástup střídal nástup takže se první vláček dost rychle trhal a zmenšoval. Já jsem se sice celkem v pohodě držel uprostřed balíku, ale když jsme míjeli ceduli 10 km a čas na mých stopkách začínal teprve číslicí 16 tak už jsem neustálé nástupy začínal nepříjemně cítit v nohách a bylo mi jasné, že tohle tempo moc dlouho nevydržím, natož dalších 16 km. Rozhodl jsem se tedy z rozjetého rychlíku včas vystoupit a počkat na nějaký osobák. Další vlak už ale stihl nabrat docela slušné zpoždění, tak jsem trochu zvolnil a jel svým tempem. Ohlédl jsem se po čase znovu a koho to nevidím? Modrožlutý dres a vněm Dau Bodo. Zamával jsem na něj, že na něj čekám a pak jsme jeli nějakých 5km společně a zkoušeli udržet náskok před vláčkem, který nás pronásledoval. Pravidelně jsme se střídali a cesta nám v pohodě ubíhala. Ve dvou to ale přeci jen nejede tak rychle a tak nás vláček celkem v pohodě dojel. Bez problémů jsme ale zvýšili tempo a do vláčku nastoupili a tak pokračovali až do cíle. Pravidelně jsme střídali a taktizovat se začalo až kilometr před cílem. Bohužel jsem si před startem zapoměl projet závěrečný úsek a neměl jsem úplně přesnou představu o dojezdu do cíle takže jsem raději takticky vyčkával s tím že zkusím chytat nástupy a s někým se případně vyvézt a pak to napálit na závěr naplno. Problém byl, že byl cíl schován za několika zatáčkami takže jsem přesně nevěděl kolik metrů ještě zbývá a tak jsem to jen tak odhadoval a dopadlo to tak, že jsem vsadil na špatného koně a nechal se před poslední zatáčkou zavřít u kraje což mne dost zbrzdilo a tak jsem nemohl včas zareagovat na ten rozhodující nástup. Závěrečný spurt balíku jsem tedy trochu prokaučoval. Boda jsem na pásce přeci jen předstihl, ale nebylo to ani o kolečko spíš o ložisko. Měl jsem si víc věřit a zkusit nastoupit včas sám. Po bitvě je ale každý generál. Jsou to další zkušenosti a pozitivní je, že i přes dost svižné počáteční tempo jsem měl v závěru dost sil na boj o vítězství ve vláčku a rozhodla spíše taktika. Za vítězným vláčkem jsme zaostali 4 minuty a do cíle dojeli za 48 minut. Petr prý zvolil jinou taktiku, nastoupil a odjel, ale těsně před cílem ho spurtující vláček předjel a skončil jedenáctý. Já jsem se svým časem i s osmnáctým místem v této konkurenci celkem spokojen a šesté místo ze šestnácti v AK 40 není taky úplný propadák. První čtyři v AK 40 dojeli v prvním vláčku takže je co zlepšovat.
Co dodat na závěr. Krásné podzimní počasí, kvalitní a rychlá trať jakých u nás moc nemáme, slušná konkurence, dostupná vzdálenost z Čech, startovné pro zahraniční závodníky zdarma a start v 10 hodin se dá taky pro jednou vydržet. Čekal bych tedy hojnější účast i českých bruslařů, aspoň tedy těch, kteří si chtějí hlavně dobře zabruslit. Je mi jasné, že pro ty, kteří si spíše libují v pozávodních diskuzích a stížnostech na to, že pro ně nebyla vypsána zvláštní kategorie nebo, nebo že si v jejich kategorii dovolil jet někdo rychleji a oni tak nemohli být na bedně takovýto závod velkým lákadlem nejspíš není. Takže tedy zase příští rok na LIL Tour.

Jarda Zíka