A tak zatímco si jedna část našeho týmu ISC Praha užívala podzimního sluníčka v Běchovicích tak ta odolnější část týmu (včetně nových posil pro příští sezonu) vyrazila do Berlína na maraton. Tam na všechny bruslaře čekal opravdový očistec. Vytrvalý déšť a vítr byl docela náročnou zkouškou fyzických a psychických sil. Podmínky byly sice dost drsné, ale na druhou stranu stejné pro všechny. Po zkušenostech z Budějovic jsem se vlastně vody vůbec nebál, ale když to tak srovnávám tak Budějky se jely v podstatě na suchu. Spíš jsem měl obavy jak další dlouhý závod zkousnou moje záda, kterým se ještě pořád nějak ty maratony nelíbí. Jak se později ukázalo, odhadl jsem to dost přesně. Na trať jsem vyrazil se skupinou "B", která měla být druhá nejrychlejší. Moje jediná rozcvička před startem byla samotná cesta ze šaten na start, takže jsem byl v úvodu docela ztuhlej a vítr s dešťem mne taky moc nerozehřál. Start jsem měl tedy pomalejší, ale postupně jsem se rozjížděl a prodíral davem dopředu. Najednou se přede mnou objevila povědomá postava. "Ahoj Petře", zdravím Nováka a nějakou dobu jedeme spolu. V úvodu se to ale dost mlelo a já čekal, kdy sebou švihnu. Pohyb balíku připomínal pohyb housenky. Střídavě se zrychlovalo a zpomalovalo, vláčky se spojovaly a zase rozpojovaly a předjížděly. Já jsem se snažil vyvážet pokud možno vždy s tím rychlejším vláčkem, takže jsem se postupem času dostal až skoro úplně dopředu, ale na špici jsem se nikdy netlačil, maximálně jsem dojížděl nějakou vzniklou mezeru takže se za mnou vždy nějaký vláček vyvezl. Postupně se však tempo ustálilo a jelo se celkem pravidelně. Na čele se střídaly a tvrdě makaly různé týmy, takže jsem se takticky držel uprostřed vláčku a doufal, že to takhle vydržím až do cíle. Málem se mi to taky povedlo, ale.... Najednou jsem nedaleko před námi zahlédl další vláček, což mne trochu překvapilo, protože jsem si nevšiml, že by někdo odjel. Vláček se ale nevzdaloval naopak přibližoval a já zároveň pocítil mírné zvýšení tempa. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to tak. My jsme dojeli profíky ze skupiny "A" !!! , která startovala o několik minut dříve! Ani potom když jsme ty borce ze svěťáku docvakli se tempo nesnížilo, spíš naopak. Profíci asi nechtěli prohrát s fitnisákama a tak se začalo závodit. A to byla voda na mlýn pro moje záda, najednou jsem zjistil, že vůbec nemohu bruslit. Byl jsem ale uprostřed balíku, tak jsem doufal, že si toho třeba nikdo nevšimne a do cíle mně dotlačej. Ty šmejdi mně ale místo toho začali jeden po druhém předjíždět a já byl najednou úplně poslední. Při hrůzné představě vzdalujícího se balíku jsem se vzepjal k poslednímu zoufalému pokusu o bruslení, ale záda řekla NE !!! Tak jsem se narovnal a koukám jak se přede mnou tyčí ta vysoká věž s bambulí nahoře. Tam jsem přeci kdysi asi před dvaceti lety byl, vybavilo se mi ani nevím proč a před očima se mi najednou promítla mapa Berlína. Tady někde už tedy musí být ta za....á brána, napadlo mne. Začal jsem se zoufale rozhlížet, ale žádnou bránu jsem nikde neviděl. Pouze v dálce přede mnou vzdalující se "MŮJ!!!" vláček. Připadal jsem si jak nějaký beznohý rudoarmějec, který se kdysi v pětačtyřicátém konečně dobelhal od Uralu až do Berlína a teď z posledních sil hledá Braniborskou bránu, aby se na ní podepsal nebo aspoň něco nesrozumitelného načmáral, aby se vědělo, že to tady jako všechno vyhrál. Vzdám to, napadla mne spásná myšlenka. Ale blbost, do šaten přeci stejně musím a tohle bude už nejspíš nejkratší cesta. Najednou jsem se ocitl na širokém a dlouhém bulváru a někde v nekonečnu před sebou zahlédl fatamorgánu, která se pomalu ale jistě zvětšovala. Kousek přede mnou i za mnou se sice tempem Meresjeva sunulo k cíli několik dalších podobně postižených jedinců, ale chuť ani síly na závodění nikdo z nich evidentně neměl. Ještě si pamatuju, že když jsem se proplazil skrz BB do cíle, nějaká slečna mi pověsila na krk medajli a jiná si mne vyfotila. Já jsem vyhrál, blesklo mi hlavou, ale pak jsem si všiml, že má těch medajlí asi dalších dvě stě. Takže jenom pamětní, došlo mi. Pak na mně ještě někdo hodil takovej žlutej igelit a já už jen čekal, kdy přinesou ten futrál, šoupnou mně do něj a někam odvezou. Nikdo už ale kupodivu nepřišel. Asi nesehnali na ty rakve sponzory. Tak jsem se začal pomalu šourat do šaten a jen tak matně zaregistroval jak se ke mně blíží nějaké postavy v bílém. Aha, tak už jsou tady napadlo mne, ale bylo mi to vlastně tak nějak jedno. Dostal jsem však jenom igelitku s banánem a čokoládou a tím jsem to měl definitivně za sebou. Berlín 2007 je mrtev, ať žije Berlín 2008.

Jarda Z.