REPORTÁŽ  (fm) I když jsem v posledních několika letech objel celkem slušnou řádku závodů jak u nás, tak v Evropě, přesto tady stále byl jeden závod, o kterém jsem slyšel celé legendy, ale který mě, po pravdě řečeno, nikdy zas tolik nelákal. Až když jsem shlédnul televizní dokument věnovaný právě závodu 24h Roller Le Mans, kde Michal „Nepáč“ Nepovím téměř s posvátnou úctou a slzami v očích přirovnával závod k závodu všech závodů (cituji doslova „je to taková bruslařská Mekka“ – pro ty mladší, neplést s McDonaldem!), dospěl jsem k názoru že pokud jsem nejel Le Mans, jako bych snad ani nebyl bruslař.

Uvítal jsem proto nabídku Martina Kuchaře sestavujícího ambiciózní tým nadějných veteránů, kdy mě Martin oslovil s tím, jestli bych s nimi do Le Mans nechtěl také jet. Já osobně jsem to považoval jednak za čest a poctu (na rozdíl od jiných, že) a jednak i za velkou výzvu, protože jsem soutěživý typ a Martinova vize obhajoby prvenství mezi veterány z roku 2010 byla více než lákavá.

Tak to tedy celé začalo a jak čas plynul, postupně jsem vyhledával informace, cože to ten závod v Le Mans ve skutečnosti vlastně je.

Historie závodu Le Mans

Bruslařský závod 24h Roller Le Mans je obdobou automobilového závodu 24h Le Mans, kdy účastníci závodu mají za úkol během dané doby (24 hodin) odjet co největší množství kilometrů (resp. kol).

Automobilový závod 24h Le Mans je nejstarší vytrvalostní závod na světě, který se jezdí již od roku 1923 na 13,629 km dlouhém okruhu Circuit de la Sarthe ve městě Le Mans, nedaleko Paříže (Francie). Závod sám o sobě není jen otázkou rychlosti (za rychlostní rekord lze považovat 404 km/h z roku 1988 dosažený na voze Welter Racing), je hlavně testem odolnosti aut a vytrvalosti a vůle řidičů.

Závod má svoji motocyklovou a od roku 2000 také bruslařskou obdobu. Bruslaři ovšem nejezdí po celém okruhu Circuit de la Sarthe, ale pouze po jeho novější části nazvané Bugatti Circuit. Okruh Bugatti Circuit s tribunami pro diváky a se svým pověstným stoupáním na Dunlop Hill byl vybudován v roce 1965 a jeho celková vzdálenost je 4,18 km.

Pokud v roce 2000 bylo na startu bruslařského závodu pouze 600 lidí, v roce 2011 se již očekávala účast přes 15 000 a i to svědčí o narůstající popularitě mezi příznivci kolečkového bruslení. Soutěží se nejen v hlavní kategorii 10-členných týmů (muži, ženy, veteráni), ale také v kategorii 5-členných týmů, dvojic a kategorii sólo. Na startu můžeme samozřejmě najít několik špičkových týmů bojujících o vítězství, ale většina účastníků z řad široké veřejnosti přijíždí se skromným cílem závod hlavně dokončit a vše si hlavně užít – jde tu především o možnost potkat známé a kamarády a společně oslavit svátek či festival bruslení, kterým závod 24h Roller Le Mans bezesporu je.

Tolik tedy některá důležitá fakta.

Fáze příprav

Jádrem nově vznikajícího týmu pro Le Mans, tedy týmu Gigasport ISC Team, měli být v první řadě ti co se zasloužili o loňský úspěch (v podobě vítězství v kategorii Veterans), jmenovitě tedy Martin Kuchař, Marek Miniberger a Michal Nepovím. To byl tedy základ, ke kterému byli doplněni Jaroslav Zíka a Martin Jirsa, kteří loni soutěžili v kategorii Duo. Polovina týmu tedy byla jasná. V průběhu hledání soutěživých veteránů jsem byl poté osloven já a Petr Novák, následoval David Novák (jeden z povolených “mladíků”; limit je max. 4 bruslaři mladší 35 let v týmu veteránů), Vojta Pospíšilík (druhý z „mladíků“). Tím nás bylo devět a čekalo se na Godota. Tedy, na desátého muže. Tím se nakonec stal Martin Lukáč, jehož výkonnost si mohl otestovat sám leader týmu Martin Kuchař v rámci soustředění v Račicích. Martin byl s Martinem spokojený a jelikož Martin Martinovi slíbil že pojede, měli jsem v týmu o dalšího Martina víc a možná jsme byli i tým s největším počtem Martinů – ale to ví snad jen Sv. Martin.

Na poslední chvíli došlo k výměně „kus za kus“, tedy Petra Nováka vystřídal Petr Bílek, ale bylo to kvalitativně naprosto stejné snad jen s tím rozdílem že Petr Bílek má větší spotřebu drůbežích párků před závodem. Tým byl tedy sestaven a připraven k obhajobě.

Martin Kuchař si byl ovšem vědom toho, že obhajoba nebude jednoduchá a připravil proto důmyslný systém časů jednotlivců, který odpovídal tomu abychom v konečném součtu odjeli minimálně 187 kol (pro případ výjimečné výkonnosti byly předepsané šablony vypracovány až do počtu 191 kol), tedy o 4 kola více než se odjelo loni – to by mělo stačit na celkové vítězství. Celý systém byl založen na tom, že každý člen týmu odjede svoje kolo (4,18 km) pod 8 minut, tedy, čas MUSÍ začínat číslem 7. A tak ve chvíli kdy Martin oznamoval každému z nás předepsaný čas, připomínal víc než leadera týmu pána z reklamy na vozy Kia, který hřímajícím hlasem vykřikuje „SEDM, SEDM!“. Tak nějak to tedy vypadalo. Já jsem měl poměrně štěstí, dostal jsem 7:45, nejlépe na tom byl ale Martin Jirsa který na základě výkonu v Dampu „vyfasoval“ 7:56, což ovšem Martin s jeho výkonností zajede s prstem, resp. se štafetovým kolíkem v nose.

Víceméně tedy bylo jasné kdo jak pojede a kolik ujedeme kol – pokud by nám v této fázi příprav rovnou předali pohár pro vítěze, ani jsme nemuseli do Le Mans jezdit a nikdy by se nemohl ani divit.

Fáze přesunu

Čas odjezdu byl stanoven na 8:00 dne 23.6.2011, tedy alespoň pro ty co odjížděli z Prahy (ISC). Samozřejmě že v autobuse jsme nebyli sami, kromě týmu Gigasport měli do Le Mans namířeno i děvčata startující pod názvem Tempish Inline Girls, dvojička Sváťa Sladký – Petr Franěk startující pod hlavičkou Tempish Fossa.cz a nakonec i tým Czech Inline Aces, který i když se po loňském závodu dušoval že už nikdy v pěti lidech nepojede (a na to existují důkazy v archívu České televize), vykazujíce známky anterográdní amnesie vyrazil na závody znovu.

Odjezd se malinko posunul, ale nakonec jsme ještě před devátou vyjížděli po jižní spojce směr Rozvadov. Aby cesta lépe ubíhala, nalíval Martin Kuchař každému do předem připravených kalíšků svojí výhru ze Stožce (škoda že nevyhrál 15-letou whisku, ale kdoví jestli tu by vzal s sebou!) až jsme pro samé pití zapomněli, že už jsme za hranicemi. Kdo nezapomněl, byla příhraniční policie spolkové republiky Německo, která nás, zřejmě pod dojmem že se jedná o autobus s ilegálními moldavskými dělníky cestujícími z Ukrajiny na výlet do Mnichova, na nejbližším sjezdu odvelela z dálnice.

Pravda, krabice plná Dolgit Gelu mohla vyvolat řadu otázek kdo jsme a kam jedeme, naštěstí k prohlídce autobusu nedošlo a nedorozumění se brzy vysvětlilo. Policisté byli překvapeni že nejen že nikdo nemluví moldavsky či ukrajinsky a nikdo nevykazuje známky podnapilosti (tolik toho Martin zase nevyhrál), ale navíc když se zjistilo že autobus je polepen cedulkami v dánštině, svoji snahu vzdali, popřáli nám šťastnou cestu a nechali nás svému osudu někde mezi dálnicí, servisem Opel  a prodejnou koberců Teppich Welt.

Zbytek cesty probíhal ve stylu jízda, jídlo, toalety, tedy JJT, až jsme nakonec okolo 18:00 dojeli na místo určení, kterým byl pro dnešní den kemp v blízkosti městečka Fresnes en Moëvre.

V kempu jsme rychle zjistili že tam kromě jezírka nic není. Vyrazil jsem proto společně se Zdeňkem Sauerem do Fresnes en Moëvre a to i přes varování že tam nic není a nic tam nekoupíme. Varování jsme ignorovali s tím, že to není možné, abychom se za hodinu vraceli s tím, že to bylo přesně tak jak nám bylo řečeno – nic tam nebylo. Jediné pozitivní zjištění bylo že jsme objevili pekárnu, která má otevřeno od 6:00 ráno a tak jsem se rychle domluvil s Petrou Havlasovou z bruslařských es, že tam ráno v rámci běžeckého tréninku zaběhneme pro čerstvé bagety. Petru myšlenka natolik nadchla, že si nařídila budík na 5:00 a před spaním si pro jistotu ještě nazula běžecké boty, aby ráno mohla ihned vyběhnout.

A jak jsme řekli, tak se stalo, ráno jsme doběhli pro bagety, což někteří i ocenili (Nepáč, Jarda Zíka), někteří jen kroutili hlavami (Martin Jirsa) a některým to bylo srdečně jedno (David Novák). Poté následovalo balení a přesun ve stylu JJT, až jsme někdy okolo 15:00 přijeli do Le Mans, kde jsem se okamžitě mezi prvními ubytovali v kempu pro závodníky.

Zbytek dne pak někdo využil k bruslení, někdo vyrazil na fakultativní výlet do Le Mans a někdo na fakultativní výlet do stejk hausu, kde se dorazil půlkilovým stejkem k večeři (Rosťa Ledinský).

Fáze předzávodní

Ještě před tím než jsme šli spát, Nepáč pro diváky České televize v rychlosti shrnul naše cíle (prostě to jedeme obhájit) a následovala taktická porada před samotným závodem – dle mého názoru jasně zlatý hřeb celého dne.

Na začátku Martin Kuchař ve stručnosti zopakoval kdo jak má jet (SEDM, SEDM!) a pak se přešlo na samotnou taktiku během celého závodu. Pak se v pěti minutách vysvětlilo jak se předává, jak se přijímá, co se předává, jak se střídá, kdo se střídá s kým, jak se jede v noci, jak se jede ve dne, kdy se spí, kdy se nespí, kdo s kým spí, což v některých z nás kteří v Le Mans nikdy nebyli (já, David, Vojta) vyvolávalo lehkou nervozitu a mírně zvýšenou teplotu. Když Nepáč po několikáté vysvětlil že v noci se pojede s blikacím kolíkem a u mantinelu bude někdo mávat umělohnotným svítícím mečem aby se vědělo kde se má střídat, zeptal se Vojta, fanda Hvězdných válek, jestli bude muset jezdit s tím mečem až do rána. V tu chvíli si vzal slovo David, který rázně řekl, že tahle porada už nemá cenu, protože, cituji „jsou tady lidi co chtějí jezdit s mečem, což je samozřejmě nesmysl“. Sám osobně se Vojtovi vůbec nedivím, protože já sám jsem měl hlavu jak pátrací balón a nedokázal jsem si představit nic z toho co se tady řeklo snad s jedinou výjimkou a tou byl blikající štafetový kolík a to jen proto, že ho Nepáč nechal kolovat, než se ztratil.

Ještě v noci se z některých stanů (Novák/Šodková) ozývalo „Komu předáváš kolík? MÍČEK! A komu předáváš chip? LUKÁČ!“ a tyto výkřiky ustaly až se samotným východem slunce v důsledku naprostého vyčerpání všech aktérů. To celé bylo v dokonalém kontrastu se zbytkem osazenstva kempu, kde se popíjelo, hodovalo, grilovalo a vesele diskutovalo až do rána – inu, je to festival bruslení, což se mě osobně také moc líbilo. Škoda že jsem nepřijel s partou lesních víl (dle kostýmů), mohl jsem si dát pár pivek před spaním.

Rád bych zde je ještě zmínil pozici supportů – tedy těch fajn lidí kteří se o nás budou při závodě starat, kteří nás budou podporovat, měřit čas a foukat bebíčka. Našemu týmu byl přidělen Zdeněk Sauer, Jarda Hrouda mladší a Šárka Beránková, kteří také přesně nevěděli do čeho jdou ale hrozně se na to těšili, dokonce tak moc, že kvůli tomu skoro ani nešli spát – i když to bylo spíš způsobeno tím že Zdenda přinesl demižón růžového a nechtěl to nechávat do druhého dne se slovy „že by se to mohlo zkazit“.

Druhý den ráno nás čekalo na obloze sluníčko a bylo jasné, že během závodu bude pěkně horko. Martin s Jardou šli na registraci a já se šel proběhnout k fotbalovému  stadiónu týmu Le Mans FC. Kupodivu bylo otevřeno a tak jsem si zaběhl i na trávník – to už se mě dlouho nepodařilo, naposledy ve Vaduzu, kde mě ovšem vzápětí hnali vidlema ven.

Ve 14:00 se otevřely brány okruhu a my mohli, společně s tisíci dalšími bruslaři, konečně vyjet na trasu Bugatti Circuit. Bohužel to nebyla ideální jízda na test rychlosti, spíš se to podobalo nočním inline vyjížďkám, však se to také jmenovalo Skate Parade. Ale bylo to fajn, všechny účastníky to bavilo, spousta jich měla na sobě žertovné kostýmy (například Zdenda Sauer jel v kombinéze Tempish, velmi vtipné) a jízdu si vysloveně užívali.

Fáze závodní

Okolo 15:00 jsme se pomalu přemístili do našeho vyhrazeného boxu, kde jsme se dostali do kolize se španělskou partičkou Madrid Patina, kteří se vehementně dožadovali průchozí uličky, aby vzápětí odešli všichni na pivo.

Ještě před startem závodu šel na trať Jarda Zíka, aby vyjel nějakou dobrou startovní pozici – o té rozhoduje čas zajetý na úseku zhruba 500m. To se mu nakonec podařilo, ve sprintu skončil na 14. místě, i když jsme chvíli nevěděli jestli je to jeho pořadí nebo číslo co máme na zádech – jezdili jsme totiž taky se čtrnáctkou. 

V 15:55 již bylo vše připraveno ke startu závodu, který oficiálně startoval v 16:00. Na jedné straně trati byli závodníci, na druhé pak jejich brusle a se znělkou České sody byl závod zahájen. Všichni rychle přeběhli na druhou stranu ke svým bruslím a začali se obouvat (tím se zajistilo že nevyjede najednou přes 600 lidí). Naším želízkem v ohni byl Vojta Pospíšilík, který si v tréninku za mé asistance hravě nasadil brusle za 20s. Bohužel v závodě to bylo pomalejší, něco okolo 23s, ale i tak vyjel s prvním vláčkem, se kterým odkroužil 2 kola a předal kolík Petru Bílkovi.

Já jsem v tu chvíli procházel mezi boxy a sledoval ten mumraj, který všude panoval – byl jsem z té atmosféry naprosto nadšen, nic takového jsem neviděl a v tu chvíli jsem si stále nedovedl představit, jak budu střídat já. Pokud bych měl jmenovat některé opravdu silné momenty z celého závodu, tak start a první střídání k nim jednoznačně patří, až jsem z toho měl husí kůži. Najednou jsem byl členem týmu kde každý měl svoji roli ale celkový výsledek záležel na práci všech jednotlivců! 

Jak dojel Petr Bílek, vzal jsem si chip a společně s Márou Minibergerem jsme jeli k našemu místu na střídání. Pro jistotu jsem si vzal Marka s sebou, přeci jen to byl docela chaoz. Mára, zkušený to závodník, byl celkem v klidu, já moc ne. I když mě všichni tvrdili, že kolík se dá dát buď pod dres, za krk, na stehno, já jsem pořád ještě nevěděl, jak s ním vlastně pojedu! V tu chvíli kdy jsem přemýšlel jestli si dám kolík za hlavu nebo do zadku, zařval Jarda Hrouda „Už vidím Davida!“ a já vyjel na trať. Osobně jsem viděl celkem prd, až když jsem v dálce zahlédl máchání prádla, věděl jsem že nejede žádnej Mickey Mouse, ale řítí se David. Ten přijel dřív než jsem řekl „Yann“, vrazil mě kolík do ruky, zařval JEĎ! a já jel, s kolíkem v ruce.

Hned za startem následoval stoupák na Dunlop, který jsem celkem rychle vyběhl v čase okolo 1:45, kopce já mám rád, pak jsem se svezl dolů, rovinka, doleva, rovinka, doprava a další rovinka, tady se jelo fajn. Nikdo s kým bych mohl jet nebyl v dohledu, takže sólo jízda, předjíždění od začátku do konce. Následovalo pár serpentýn a cílová, z mého pohledu NEKONEČNÁ, rovinka – bylo dáno tím že jsme střídali až na konci. Kašlal jsem na vlajku (měla být v místě našeho střídání), meče, orientoval jsem se podle toho že jsme měli stanoviště na konci jedné tribuny. Sprintoval jsem do cíle a modlil se aby tam Martin Lukáč byl, protože jet v tomhle tempu další kolo by mě asi zabilo.

Jak jsem se blížil, Martin tam najel, tím se mě ulevilo, vrazil jsem mu kolík do ruky, zařval JEĎ! a Martin jel. Tady pak stačí jen vyměnit jména všech aktérů, vynásobit 24 hodinami a poprosit čtenáře aby se laskavě vrátil o dva odstavce výše, protože tohle celé se pak dělo až do konce závodu.

S tepovkou na hranici svého maxima jsem jel předat chip Martinovi Kuchařovi, který zatím spokojeně ležel na karimatce a psychicky se připravoval na svůj letošní debut. Mezitím se rozneslo že Vojta jel 7:20 s nasazováním bruslí, David 6:55 a když se ukázalo že já jsem jel 7:10, Martin zbledl a jen tupě zíral, jelikož jeho traťový osobák do této chvíle byl 7:11. Všechny papírové předpoklady tedy padly, každý jezdil o 20s rychleji než měl, taková kaše se hned na začátku jela!

Následovalo střídání všech členů týmu a pak nastoupila zase první pětka kde byli Vojta, Petr Bílek, David, já a Martin Lukáč, odjeli jsme si svoje kolo a šli odpočívat – dle rozpisu teď 4 hodiny pojedou Martin, Jarda, Martin, Nepáč a Mára.

Vojta si šel načmárat fixou na nohy „Vojtíšek“ (aby mu je někdo neukradl), Petr Bílek šel na drůbeží párek, Martin si šel sednout a já s Davidem jsme šli na pivo.

Když jsme se osvěžili, řekli jsme si že se půjdeme podívat na jednu z tribun, jak to tam nahoře vypadá. Mimochodem, při startu závodu byly všechny tribuny zaplněné do posledního místěčka, teď tam bylo volno. Vlezli jsme si úplně nahoru a spokojeně pili pivo – na spánek, který jsme měli v rozpisu, nebyla ani chuť (ta byla na pivo) ani nálada a nakonec ani pomyšlení.

Jak tam koukáme najednou David říká hele Guyader, tak mu to schválně změříme. Hned jak odjel, zase koukáme a Martin Kuchař se rozjíždí. Mezitím Guyader dojel v čase 6:05, tak to jsem se shodli že je to hodně slušný. Už nás to moc nebavilo, ale řekli jsme si že ještě počkáme na Martina až dojede a půjdeme dolů. To jsme ještě netušili, co se bude dít!

Martin dojížděl k předávce a David říká, kde je sakra ten Jarda? Jarda tam nebyl, Martin se zastavil a začal jak tučňák rozhazovat rukama. Během chvíle dorazil Jarda, čapnul kolík ale místo aby jel hned do dalšího kola, vyjel bránou ven do boxu! My jsme se na sebe s Davidem podívali s výrazem „Co se to tam do prdele děje?“. Martin mezitím stál a koukal jak Jarda jede z boxu zpátky na trať a teprve pak projíždí branou do dalšího kola. No my jsme se hned zvedli a šli si poslechnout do boxu, jak to Martin bude celé komentovat – předávka ve stylu Pat & Mat od dvou nejzkušenějších členů týmu nebyla ukázkou preciznosti!

Jelikož naše směna nastupovala až v 22:00, bloumal jsem mezi boxy, fotil bruslaře a obdivoval děvčata z týmu Tempish Girls s jakou vervou dokáží jezdit na rotopedu  nebo běhat za klukama (Danča Fejtová) – to za našich mladých let běhali kluci za holkama! I když kdoví, kdybych byl dívka třeba bych za Lukášem Trnavským běhal taky.

Pomalu se blížil čas naší směny a jak přišel, hned jsme na to vlítli. Vojta s Davidem jeli 3x pod 7 minut (Vojta to jednou prásknul v rekordu za 6:33), já 3x za 7:14. Bohužel ani to nestačilo a když jsme se podívali na výsledkovou tabuli, byli jsme na průběžném 3. místě! A to se jezdilo na krev, takže všechny předpoklady co bude stačit na vítězství byly ty tam, ti první v naší kategorii nám dávali už kolo.

Po třech jízdách, tedy po dvou hodinách byla již cítit únava. David, který se mě vždy po dojezdu zeptal jestli to na trati vypadalo jako na závodě nebo jako v Disneylandu (samej Mickey Mouse) najednou vypadal jako že právě dojel 24 hodin Le Mans sólo, čehož si všimla německá DW TV a její reportérka chtěla s Davidem udělat rozhovor, kupodivu anglicky. David byl ale tolik vyčerpán že nebyl schopný odpovídat na otázky v angličtině, resp. nebyl schopný odpovídat vůbec. Nakonec řekl že na to kašle, protože nerozumí anglicky a reportérka se tedy začala ptát mě. Když natočila co chtěla, poděkovala a odešla. Mezitím se David vzpamatoval a vylezlo z něho, že mluví německy!!! Takže klidně mohl udělat ten rozhovor on. No prostě Disneyland.

V tu chvíli již byla tma, my jezdili s blikajícím kolíkem a Zdenda s Jardou mávali mečem, Šárka zapisovala poctivě časy. Všichni supporti mají můj obdiv a ještě jednou jim touto cestou děkuji za práci, kterou pro nás odvedli – na našem celkovém výsledku mají velký, řekl bych lví, podíl!

S blížícím se koncem naší 4-hodinovky klesala již výkonnost a i Vojta s Davidem jezdili svoje časy přes 7 minut. Byl tedy čas jít si lehnout.

Ani to se však neobešlo bez problémů. Všichni z druhé směny již byli na místě, až na Martina Jirsu. Ten se slovy „jdu si lehnout k plotu“ si šel lehnout k plotu. Problém byl že když jsem ho šel vzbudit, leželo tam asi 30 podobných Martinů Jirsů – a teď hledej toho pravého! Nakonec se to podařilo a já jsem šel vystřídat Jardu na jeho obří nafukovací matraci.

I tady to nebylo tak jak by to mělo být. U matrace totiž probíhala vášnivá diskuze Jirky Máčela s Radimem Kamenským z Czech Inline Aces, jak to bylo na tý trati, jak kdo jel a já chvílemi nevěděl jestli jsem ještě na trati nebo se mě to zdá! Brzy přišel David a také ulehnul, aby mě vzápětí řekl, že se mu buď zdá o bruslení, nebo ještě závodí! Prostě stejný problém. Takže pro příště poprosím supporty před spaním o erotický časopis.

Nakonec jsem spal asi hodinu a už tady byla Šárka, která nám řekla ať si klidně spíme dál, ale že za 10 minut musíme být v bruslích na startu. Nedalo se nic dělat, šlo se tedy na ranní.

Mezitím nám Nepáč vylíčil, jaká se jezdila v noci kaše, že jezdili ve vláčku s těmi před námi a jezdilo se stále okolo 7:15, aby z něj nakonec vypadlo že i když jsme jim ty naše soupěře předávali s náskokem 3 minut, oni nám je vrací se ztrátou 1 minuty. To stále neznamenalo nic, času bylo dost.

Ráno začal foukat nepříjemný vítr, časy se zpomalily a ztráta se vyrovnala, zhruba od poledne jsme pak jezdili stejně jako tým Solutions Resto, tedy naši soupeři. Já jsem si jel všechny svoje kola sám, tedy kromě jednoho, kdy jsem na Dunlop vyvezl Scotta Arlidge z Powerslide (Dunlop mě fakt šel), aby mě na sjezdu předjel, pokynul rukou a řekl „A teď jedeme“ a dal mě tím kolo zadarmo, jediné co jsem jel v háku! Na konci jsem mu poděkoval, byl to pro mě parádní zážitek.

V té době jsme již byli připraveni na jízdu všichni, i když jsme se pomalu rozhodovali, kdy přesně Solutions Resto ujedeme. Ta chvíle přišla okolo 13:00, kdy padlo rozhodnutí, že teď to udržíme a pak tam vlítne Martin, Vojta, David, Jarda a ujedeme jim. Bylo potřeba aby si Vojta s Martinem trochu odpočinuli a tak padla volba na Martina Lukáče, s tím že by tam ještě naposledy šel. Martin byl celkem unavený, ale rád svolil.

Mezitím jsem šel na trať já a když David zařval JEĎ! tak jsem jel jako kráva a na Dunlop si dal osobák 1:39, Resto jsem v tu chvíli ztratil a vmžiku jsem měl náskok asi 100m. Bohužel soupeř do cíle náskok stáhnul a když jsem předával kolík Martinovi, už jeli vedle sebe.

Dalším v pořadí byl Martin Kuchař a mělo dojít na naše „smrtící komando“ s cílem Solutions Resto co nejdříve ujet. A jak tak Martin čeká na Martina na startu, čeká, čeká a Martin nikde! Uplynulo 9 minut, 10 minut, 11 minut a Martin pořád nikde. Nakonec Martin přijel, potlučený, ale přijel. Předal kolík a i když Martin Kuchař hned vystartoval, ztráta byla v tu chvíli asi 3 minuty.

Co se stalo, ptali jsme se hned Martina. Tak nám vyprávěl že hned po sjezdu z Dunlopu jede a najednou mu prasklo kolečko! Tak spadnul, chtěl vyjet, ale protože prasklo to první, tak se nemohl odrazit. Podařilo se mu nakonec dojet do cíle, což bylo obdivohudné! Tam zjistil, že jeho nové Road War kolečko prasklo přesně v půlce, jako by ho někdo rozsekl mačetou! Počítali jsme se vším, s tímhle tedy ne. Paradoxem bylo že Martin měl jet své poslední kolo a pak jen odpočívat, ale takový sport prostě je – nevyzpytatelný.

Tím došlo i ke změně taktiky – po Martinovi jel Vojta, pak David, Jarda, pak Petr Bílek a znovu první čtveřice s tím, že se pokusíme náskok stáhnout. Začínal boj s časem. I když se nám náskok podařilo stáhnout na 2 minuty, bylo vidět že toho mají kluci dost a takhle to dál nepůjde. Ač neradi jsme se zhruba 2 hodiny před koncem smířili s tím že dojedeme na 3. místě (náskok jsme měli asi 4 kola) a závod si užijeme. Začali jsme tedy pravidelně střídat a užívat si poslední kola na okruhu. Ale pozor, i tak tady byl jasný cíl, dát minimálně 190 kol!

Jako poslední vyjel v 15:34 na trať Martin Jirsa s tím, že se pokusí odjet 3 kola, abychom překonali tu hranici 190 kol. Martin i my ostatní jsme byli překvapeni, že na trati odjel nakonec 4 kola a my celkem zvládli 193 kol, tedy o 10 více než loni! Z toho je jasné, jaká letos byla konkurence, další tým za námi dojel se ztrátou 5 kol! Celkově jsme skončili na 8. místě, 3. ve veteránské kategorii, kdy jsme dokázali za 24 hodin ujet 193 kol, tedy 807,7 km. Ztráta na 7. Solutions Resto byla nakonec 5:47.321 min., tedy necelé kolo ... Ale i tak, parádní výsledek!

Poslední kolo se již nesmělo střídat, napětí zvolnilo a atmosféra gradovala – bylo to něco podobného jak při startu, až z toho běhal mráz po zádech vidět všechny ty vlajky na trati, bruslaře kteří to dokázali a jsou na sebe patřičně hrdi. I my jsme mohli být hrdi sami na sebe, co jsme dokázali, stejně jako holky (i když skončily na 4. místě v těžké konkurenci) nebo Sváťa s Petrem kteří vybojovali 3. místo ve dvojicích ... ale snad to každý postupem času sám docení.

Fáze pozávodní

Ještě předtím než jsme sbalili své věci z boxu, došlo ke slavnostnímu vyhlášení, kdy jsme jako jedni z mála mohli vystoupat na můstek nad tratí, kde nám byl předán pohár za 3. místo. Již při výstupu po schodech jsme se s Davidem shodli, že tady asi moc lidí nechodí a já jsem přesně věděl, že to je můj nejsilnější zážitek z celého závodu 24 hodin Le Mans – výstup na můstek po schodech, kam se dostanou jen vítězové Moto GP nebo závodů Le Mans! Přemýšlel jsem kdo tak asi šel nahoru naposledy před námi  ... Valentino Rossi? Kdoví, teď jsme tady my! Pobyt na stupních vítězů jsme si náramně užili a už jen kvůli tomuto okamžiku sem rád pojedu znovu a znovu.

Pak už následovalo jen balení boxu, přesun do kempu, balení kempu, poslední rozhovory pro Českou televizi (jejíž kameraman byl celou dobu s námi), nástup do autobusu a odjezd k nejbližšímu kempu na pořádný dlababec. Myslím že jsme si ho všichni zasloužili.

A jak se říká, lidé se mění, věci se mění, ale vzpomínky, ty jsou věčné - ty už nám nikdo vzít nemůže. Pokud jsem kdysi přemýšlel o Le Mans jako o nezajímavém závodu, jsem rád že jsem se ho mohl zúčastnit a navíc v týmu pomýšlejícím na pocty nejvyšší. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a doufám že i pro všechny ty fajn lidi, se kterými jsem měl tu čest tam být!

P.S. I když Martin připravil šablony na 191 kol, i to nakonec bylo málo! Jak vidno i mistr tesař Kuchař se někdy utne!

Stránky závodu: http://www.24rollers.com/-rubrique41-.html
Výsledky:  http://s288581967.onlinehome.fr/masse/index.php?an=2011&code_course=24R&menu=0&type=1&Num_Menu=1&DebutDossard=1&DebutAlpha=A

Trať: 4,18 km dlouhý Bugatti Circuit s jedním táhlým kopcem na pověstný Dunlop Hill, devíti pravotočivými a čtyřmi levotočivými zatáčkami, boxy pro automobily, výborným povrchem (i když ideál to není) ale hlavně,  neopakovatelnou atmosférou!
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 35C, v noci příjemných 18C
 

František Míček