REPORTÁŽ  (fm) Pokud existuje závod který by rozhodně neměl chybět v kalendáři žádného bruslaře, je jím bezpochyby Berlínský maraton. I když se vyskytují různé názory který že to bruslařský závod je opravdu ten nejlepší, pro mě je prostě tím úplně nejlepším z nejlepších právě závod, který se pravidelně koná poslední víkend v září v německém Berlíně.

Směr Berlín

V minulém roce bohužel bruslařům v Berlíně počasí nepřálo, pršelo a bylo celkem chladno, o to více se každý těšil na letošní ročník jelikož meteorologové slibovali téměř letní počasí. Jediným menším znepokojením tak mohla být pouze avizovaná účast libereckého matadora Petra Choce, který si s pečlivostí sobě vlastní vybírá posledních několik let pouze ty berlínské maratony, které se jedou na sněhu či přinejmenším alespoň v ukrutném dešti. Doufejme že letos nebude mít Petr při výběru šťastnou ruku a vyplní se sliby pánů z meteorologického ústavu.

Já osobně jsem se na letošní ročník těšil o to víc, že po minulém roce kdy jsem absolovoval smrtící dvojboj v podobě sobotního inline maratonu a nedělního běžeckého maratonu, jsem měl letos před sebou jen vidinu příjemného sobotního závodu s následným dnem odpočinku, který jsem hodlal věnovat houbařskému průzkumu saských lesů. 

Směr Berlín jsme vyjeli již ve čtvrtek a to z důvodu že jsme se rozhodli pro návštěvu Tropical Islands, uměle vytvořeného kousku Karibiku plácnutého nedaleko od Berlína. Byli jsme tam již vloni a tak jsme všichni věděli do čeho jdeme - Terezka se těšila na tobogány, Verča na bazény a já na snídani ve formě švédských stolů, protože takové švédské stoly nemají snad ani ve Švédsku! No schválně, kdo vám dá nůši pomerančů aby jste si sami vymačkali pomerančový džus nebo naservíruje uzeného lososa s krevetovým koktejlem? Obávám se že turistická chata někde v Podkrkonoší to asi nebude. A tak jsme strávili noc v Tropical Islands, ráno se nacpali k prasknutí a pak konečně vyrazili směr Berlín.

Maratonské EXPO

V Berlíně padla volba nejprve na maratonské EXPO, kde jsem si musel vyzvednout svůj startovní balíček (60 EUR). To tentokrát netrvalo ani tak dlouho jako vloni, oproti loňsku se balíček smrsknul na startovní číslo a houbičku na utírání potu doplněnou hromadou nepotřebných letáků – tomu se říká minimalizace nákladů, pro příště bych navrhoval aby si každý rovnou to číslo vytisknul doma a nebude třeba chodit do žádného EXPA. Číslem ovšem má mise v EXPU neskončila, nejdůležitější úkol dne zněl najít stánek organizátora inline závodu a požádat o změnu startovního sektoru. V době kdy jsem podával přihlášku měl jsem nejlepší čas na maraton 1:13 což stačilo pouze na sektor B, ale během roku jsem se zlepšil na 1:09 což již dávalo možnost startu v sektoru alá Guyader, tedy v sektoru A.

Vybaven čerstvě vytištěnými výsledky z Dijonu kde bylo černé na bílém že Frantisek Micek to fakt zajel za 1:09 jsem se nebojácně postavil do fronty podobně postižených žadatelů o posun mezi ty „lepší“. Rychle se však ukázalo, že organizátoři vše berou velmi vážně a tak i když lidé ukazovali různě pochybné certifikáty (např. plavání na 200m, bez bruslí pochopitelně) a dušovali se že to ujedou v daném čase (jeden starší pán říkal že certifikát nemá ale maraton dá v pohodě za 1:30 i když žádný zatím nejel, ale spoustu jich už viděl), procento zamítnutých žádostí kvapně přibývalo – zajímavé bylo že většina z nich byly žádosti o přesun ze sektoru D do sektoru C! Co asi čeká mě, když budu chtít jít až do „áčka“! To je asi něco podobného jako kdybych se hlásil na trénink Barcelony ... Kupodivu se nestalo nic, ukázal jsem výsledkovou listinu z Dijonu (ještě že jsem si zajel rekord v Dijonu a ne v Račicích, to nevím co bych asi tak ukázal, asi diplom), chlapík si zkontroloval název závodu a čas, uznale pokýval hlavou, řekl ano ano, Dijon, Dijon, tak tam jsem taky nebyl a obdaroval mě samolepkou s písmenkem A, tedy samolepkou kterou si doma může vytisknout v nákladech 5,- Kč skoro každý (nechtěl bych to dávat jako návod, ale tak to prostě je). Samolepku jsem si nalepil na číslo a mohli jsme se jet ubytovat.

Není kapr jako Kapr

Ubytování jsme měli zajištěné v penziónu Karp (česky kapr) ve čtvrti Lichtenrade, kousek od EXPA a hlavně, kousek od centra, tedy pokud se za ten kousek dá počítat 20-minutová jízda S-Bahnem. Pan Karp nás mile přivítal se šátkem na tváři a rozbrušovačkou v ruce (kdo viděl film „U Turn“ jistě si vybaví Billy Bob Thortona v roli labilního automechanika) a aniž by přístroj vypnul, odnavigoval nás do našeho apartmánu. Naštěstí jsme na stejném místě byli i vloni, takže jsme hned věděli, kam nás pan Karp vede a co nás čeká. Oproti loňsku se téměř nic nezměnilo, snad jen malou přenosnou televizi nahradila plazmová televize o úhlopříčce 110 cm, tedy drobnost kterou nepozorný návštěvník lehce přehlédne. Jinak zůstalo vše při starém včetně nápisu na lavičce před domem „Čerstvě natřeno“ (asi tam panu Kaprovi sedali lidi nebo co) či varování že skleničky se NESMÍ v žádném případě pokládat na skleněný stůl umístěný v pokoji – v takové chvíli by asi do pokoje vběhl pan Karp a s rozbrušovačkou v ruce by rázně sjednal pořádek.

Druhý den jsme se přemístili do středu Berlína již před polednem, prošli si jako každý rok centrum a pomalu směřovali k Brandenburské bráně, tedy k místu tradičního startu závodu. Tady jsem se převlékl, rozloučil se s Verčou a Terezkou a zhruba hodinu před závodem jsem se již sám vydal do přísně střeženého prostoru pro závodníky, abych se trochu před závodem rozbruslil (v mém případě mě tedy čekala na rozdíl od pana Karpa s rozbrušovačkou taková menší rozbruslovačka).

Před závodem

Cestou jsem potkal menší skupinku běžců a ve chvíli kdy mě míjeli tak mě došlo že to byl kompletní tým Powerslide! Rychle jsem je dojel a když jsem si byl jistý že je mezi nimi i Scott Arlidge, kterého mám mezi přáteli na Facebooku, tak jsem zahuhlal něco jako „Hello Scott?“ s patřičným novozélandským přízvukem, tedy s otazníkem na konci oznamovací věty. Scott se na mě ani nepodíval a klusal dál a mě v tu chvíli došlo že pokud má někdo na Facebooku tolik přátel jako mají například Třemošnice na Chrudimsku obyvatel (okolo 3 000), tak si asi těžko bude všechny pamatovat.

Zrovna když jsem vjel do prostoru pro závodníky a odevzdával své věci do šatny, přemýšlel jsem jestli se mě podaří potkat někoho, koho znám. Na startu bylo přihlášených zhruba 6 000 závodníků a já jsem věděl tak o 5-6, kteří by tady měli taky být. A jak jsem tak přemýšlel, najednou mě klepe na rameno Vjatcheslaw Solomon! Opět jsem se zmohl akorát tak na „Privět“ a „Good luck“ – pokud se oba nenaučíme esperanto tak bude naše intelektuální koverzace nadále pokračovat v podobném duchu. Hned po Vjatcheslawovi jsem potkal Tomáše Kalivodu, zase jen tak náhodou, pak Marii-Claudii Henneken, Andrew Gordona a nakonec i Heiko Klipsteina, který měl na sobě slušivou kombinézu Infected. Na můj dotaz kde nechal svoji starou (kombinézu) z O.B.F.S.T. jen utrousil že když mu někdo dá nová kolečka tak pojede klidně i v pyžamu!

Ještě před startem jsem se trochu projel na kruhovém objezdu který je nedaleko od startu a jak jsem tak kroužil tak jsem si říkal že pokud by se ten závod jel jen okolo toho kulaťáku tak by to snad ani nikomu nemohlo vadit – tak byl ten kulaťák velký! Když se přiblížil čas startu, raději jsem se přesunul do svého startovního sektoru kterým byl pro letošní rok sektor A. Cestou jsem projel okolo chlapíka v modré kombinéze s hvězdami a i když jsem si původně myslel, že je to Denis Krupka z Modřan, byl to Joye Mantia z Floridy – ano laická chyba, já vím, ale ruku na srdce, kdo z vás si zamlada nepletl Hložka s Kotvaldem, že? Prostě, jeden jako druhej.

Na startu jsem si s pokorou vlezl někam do druhé poloviny startovního pole (chyba!), přeci jenom se tam nebudu plést Widmerovi, Guyaderovi a spol. Jak jsem tak lelkoval a prohlížel si sektor za mnou, uviděl jsem Errola Spenceho z Londýna, tak jsem se s ním pozdravil a říkal si jak je to zajímavé že v davu 6 000 lidí jsem potkal přesně ty které jsem potkat chtěl! A kdoví koho ještě potkám na trase a po dojezdu v cíli.

Zhruba 5 minut před startem jsem byl lehce nervózní a trošku se obával startu, přeci jen je to tady samej špičkovej závodník tak to asi bude hukot. Taky jsem měl menší obavu z toho abych to někde nepoložil, což se mě vloni, i když ne mojí chybou, úspěšně podařilo. Když jsem se podíval na hodinky tak jsem měl tep na svých standardních 110, což bylo celkem v pohodě, a tak jediný problém byl že už jsem tu ruku nemohl dát dolů, jak bylo na startu těsno!

Jako první vyrazily v 15:30 ženy a po nich jsme měli jet za čtyři minuty i my. Čtyři minuty je dlouhá doba, ale ani jsem se nenadál a už tady bylo, za zvuku AC/DC, odpočítávání následované startovním výstřelem – a bylo odstartováno!

Zahřívací kilometr

Čekal jsem že se hned od začátku pojede pěkně zostra, ale první kilometr byl celkem v pohodě – jelo se tak zhruba okolo 35 km/h. To mě sice vyhovovalo ale bylo také jasné, že je jen otázka času kdy se to natáhne a rozjede. To nastalo hned na 2. km, rychlost se zvedla o 5 km a byl to docela šrumec. V tu chvíli vedle sebe jely tak 2-3 vláčky a mě připadalo že jedeme pohromadě snad všichni co jsme odstartovali, tedy asi 200 závodníků. Hmm, tak to je hezký, těšil jsem se do “áčka” abych nejel v 200-členném balíku a teď v něm jedu, pomyslel jsem si. Naštěstí tempo bylo celkem ukrutné a jelo se nadoraz, takže bruslaři začali rychle odpadávat jako hrušky ze stromu. 

Někde na 6. km jsem stále měl ty nejlepší v dohledu, ale také už jsem začal přemýšlet, jak dlouho takovéhle tempo ještě vydržím. Vydržel jsem je další 4 km a někde na metě 10 km jsem se najednou podíval před sebe a – nikdo tam nebyl! No do háje, co se to stalo, já tady jedu na šrot a možná bych ještě chvíli vydržel, a přede mnou už nikdo není? Kam sakra zmizeli? Nezmizeli, děti, prostě mě všichni ujeli! Ponaučení pro příště – na start si soupnout hned vedle Guyadera, Widmer neWidmer.

Po celkem svižném rozjezdu následovala fáze seskupování. Jel jsem sám s dalšími dvěma bruslaři, jenže ti se moc nesnažili aby se ještě někdo dojel a tak najednou koukám a už nás dohonil další balík a místo sólíčka ve třech jedeme najednou v nějakém obřím seskupení čítajícím asi 30 lidí. Několik kilometrů jsem se pohyboval vpředu, pak jsem ovšem tento úkol přenechal dalším, více ambicióznějším jedincům, kteří se drali na špici. 

Velmi svižných 10 km závodu (čas okolo 15 minut a něco) vystřídal úsek pomalejší, korunovaný časem 00:35:14 na půlmaraton. Tak to je nic moc, pomyslel jsem si, zpomalujeme, abych si vzápětí uvědomil že jsem nikdy v životě půlmaraton nejel rychleji! Jenže, je závod a závod a tady jsem cítil, že jsme mohli i malinko přidat a čas by byl ještě lepší. Ano, můžu si říkat tak proč jsem tam na tu špici nevlezl, ale já tam vlezl a střídal se tam asi tak 5 km a asi jsem byl nějak moc línej abych tam vydržel déle.

Mezi svými

Tempo ve druhé půlce závodu očividně uvadalo a já jsem jen pozoroval jestli vůbec někoho z toho „mého“ balíku znám. A jak se tak rozhlížím, předjíždí mě malý chlapík v dresu Infected, skloněný až k zemi a já si říkám je to ten Heiko? Ano, je to ten Heiko, takže Heiko Klipstein je tady, no to jsem rád že jsem to zjistil, znamená to totiž že jsem ve správném balíku! Kdyby tady byl totiž takový Matěj Krupka tak bych si asi pomyslel co tady sakra dělám, ale takhle bylo všechno v naprostém pořádku, navíc jsem uviděl i Andrease Lichtesteina a další, které znám z výsledkových listin kdy, obyčejně, končí těsně přede mnou.

Jak jsem již zmínil byl jsem rád že jsem odstartoval ve vlně A a ne v B hlavně z toho důvodu že v tom „béčku“ jede strašně moc lidí pohromadě a je tam po celou dobu jízdy spíše chaoz a riziko pádu je celkem vysoké. Musím uznat že v tomto směru mě „áčko“ velmi potěšilo a splnilo mé očekávání. Zpočátku jsem měl jisté obavy, zejména po startu kdy jsem viděl 3-4 vláčky vedle sebe, ale od toho 10. km kdy se to všechno roztrhalo, tak se jelo v jednom, sice dlouhém ale jednom, vláčku, což mě připadalo daleko bezpečnější než ten hurá systém v „béčku“.

Někde na 30. km se nám to pěkně rozjelo, vítr vanul do zad a my se opět vrátili k rychlostem ze začátku závodu. V tu chvíli jsem si uvědomil jak se mě ten závod líbí a jak mě to bruslení baví, bylo příjemně teplo, svítilo sluníčko, cesta byla krásně lemována barevnými stromy plnými podzimního listí a do toho všeho nás neustále povzbuzovali všudepřítomní diváci. Moc jsem si ten závod užíval a opět jsem se jen ujistil v tom, že Berlín je prostě Berlín.

Posledních 10 km jsem již začal přemýšlet, jak to udělat abych nedojel někde na chvostu balíku. Celou dobu jsem se držel mezi prvními zhruba deseti závodníky, ale čím více jsme se blížili k cíli, tím více lidí se hrnulo dopředu. Někde na 35. km jsem se proto rozhodl být úplně na špici, aby mě neunikl žádný nástup a já pak nedojel 28. ze 30 bruslařů. Měl jsem štěstí, celkem hodně vpředu byl Heiko, kterého jsem poprosil aby mě pustil před sebe. Heiko mě kolegiálně pustil (stejně jako já jeho několikrát předtím) a bylo na něm vidět, že už má dost, což se potvrdilo i v závěrečném spurtu který nakonec nevydržel a odpadl.

Pozici jsem měl tedy slušnou a čekal jsem co se bude dít. K mému překvapení se nědělo vůbec nic, snad jen jsem zaregistroval před sebou Benjamina Bräuera, tedy toho Benjamina Bräuera, kterého Honza Pecka tak vyškolil na půlmaratonu v Görlitzu. Nikomu se ale nechtělo jet nějak zvlášť rychle a tak jsem, chtě-nechtě, vyrazil dopředu já. Zrovna jak jsem vyrazil, došlo mi že do cíle je něco okolo kilometru, protože jsme zrovna vjížděli na ulici Unter den Linden a já byl ten první kdo v tu chvíli vedl balík!

Unter den Linden

Kdo byl v Berlíně či kdo jel závod tak si jistě vybaví ten okamžik když se odbočí z neaktraktivních a prázdných uliček na hlavní bulvár Unter den Linden táhnoucí se až k Brandenburské bráně. Je to jako chvilka před bouří a najednou je to tady. Pokud by někdo chtěl definovat něco takového jako bruslařský orgasmus tak je to přesně ten okamžik berlínského maratonu kdy se všichni vřítí na bulvár Unter den Linden a za neúnavné podpory nadšených diváků, hudebních skupin a bubeníků vidí před sebou ten poslední, nekonečný úsek zakončený Brandenburskou bránou a kdy je všem jasné že budou prostě muset ten kilák jet nadoraz a oni jedou, nevnímají a jedou. Pokud bych měl vyzdvihnout nejsilnější moment z celého berlínského závodu tak je to přesně tenhle – zatáčka doleva na ulici Unter den Linden s cílem takřka na dohled. Pravda, je to kilometr, ale je to na dohled!

Takže na závěrečný úsek jsem najížděl jako první s vědomím, že tady už se bude závodit. Netrvalo dlouho a už se zformoval poměrně rychlý minivláček, kterého jsem se celkem v pohodě chytil a jelo se nadoraz. Těsně před Brandenburskou bránou šlo do tuhého, vláček se roztrhl a všichni začali sprintovat do cíle, kam zbývalo necelých 200m.

Já jsem v tu chvíli mohl být tak na 4. místě z našeho balíku, nakonec se však ukázalo že se najde ještě pár rychlejších a lépe připravených jedinců kteří mě na zbývajících metrech dokázali předjet ale i tak jsem skočil v první desítce z balíku, kdy za mnou bylo nejméně dalších 20 závodníků. Celkově jsem dojel na krásném 104. místě (01:11:55), což by Martin Kuchař pravděpodobně hodnotil slovy „Lepší mrtvej než stočtvrtej!“ Kdyby mě někdo před rokem řekl že budu mít čas pod 1:13, skákal bych nadšením, ovšem vzhledem ke skutečnosti že v Dijonu jsem jel za 1:09 a v Račicích za 1:10, tak jsem pochopitelně se svým berlínským časem 1:11 nemohl být až tak spokojen a mrzelo mě, že jsem neuvisel alespoň ten balík přede mnou.

Po dojezdu

V cíli jsem si vzal medaili, jablko a šel hledat něco k pití. A jak tak hledám, najednou vidím, s banánem v ruce, pobledlého Matěje Krupku. Ptám se jak se jelo ale bylo mě jasné že Matěj odpoví v duchu toho jak vypadal, což se vzápětí i potvrdilo. Matěj sice tvrdil že to dojel za 1:09, tomu jsem ale moc nevěřil, protože něco podobného mě řekl i na jaře při půlmaratonu a pak se ukázalo že neodečetl ty dvě minuty o které vyjely ženy dříve. Matěj však tvrdil že to má fakt za 1:09 protože se necítil dobře, takže kdybych chytil ten balík přede mnou tak jsem dojel s ním. Jenže já jsem ho nechytil a na kdyby se nehraje, že.

Jak jsem si tak šel pro své věci do šatny, najednou koukám, a on Zdeněk Sauer! Tak jsem ho pěkně vyfotil, většinou fotí on, tak ať má nějakou pěknou památku na Berlín. Pak jsem uviděl na trávě ležet Boba Němečka, který byl trochu zklamaný, prý se nedostal na start včas (asi dojídal někde bratwurst) a tak odstartoval až mezi posledními v první vlně a už nedojel mojí skupinu. To je celkem škoda, myslel jsem si že pojedeme spolu. 

Když už jsem pomalu vycházel ze sektoru pro závodníky dívám se dívám a koho to nevidím, kdo to támhle dlabe sušenky jako nějaká veverka? A ona to je Bohunka Vanadis Kotenová, žíznivá a hladová, ale hlavně šťastná jak se jí vydařil maraton. Je vidět že poctivě udělaná zimní příprava nakonec přinesla toužebně očekávané plody úspěchu!

Stránky závodu: http://skating.bmw-berlin-marathon.com/en/
Výsledky: http://results.scc-events.com/2011/?lang=EN

Trať: rychlý městský okruh se širokými ulicemi a neopakovatelnou atmosférou – zvláště kilometrový dojezd po Unter den Linden s průjezdem Brandenburské brány je naprosto fenomenální!
Počasí: slunečno, teplota okolo 24C
 

František Míček