REPORTÁŽ  (fm) Není to tak dávno co jsem zde psal reportáž z prvního inline závodu sezóny, toho s nevyslovitelným jménem (Schneeglöckchen) a již je zde report z posledního, pětihodinového, závodu v Brně který většina zná pod jménem Brno Circuit Inline. Nevím jestli je zde na místě použít spojení vrchol sezóny v případě závodu který přichází již po sezóně, každopádně se ale jedná o závod výjimečný když už ne svým postavením v kalendáři, tak rozhodně svým 73m vysokým převýšením.

Masarykův okruh

Já osobně jsem závod v Brně na Masarykově okruhu nikdy nejel a pokaždé když jsem se někoho zeptal jak to tam vypadá, dostalo se mě podobné odpovědi: závod je to skvělý, ale ten KOPEC je něco příšerného! Když jsem se pokusil situaci zlehčit a jen tak prohodil že kopec v Le Mans mě nedělá vůbec žádný problém a že mám kopce rád, zkušení brněnští harcovníci mě brzy posadili zpátky na židli s tím, že jestli myslím ten „vršíček ve Francii“ tak ať na to rychle zapomenu, protože tohle, a to bylo prosím několikrát zdůrazněno, je PAN KOPEC, kopec všech kopců, kopec, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Pomalu jsem začínal mít strach co mě vlastně čeká.

Sestavování týmů

Přípravy na pětihodinový závod ve stylu 24 Le Mans začaly již v červenci v Opavě, kde Martin Kuchař podnikl první nesmělé krůčky spojené s vytvořením ambiciozního týmu připraveného zvítězit za každých podmínek. Byl jsem též osloven, s tím, že je potřeba mít v týmu nějakého vrchaře (jako že bych asi jezdil jen ten kopec nebo co), což jsem ovšem musel s díky odmítnout  - chystal jsem se totiž zajet si v Brně tu pětihodinovku sólo. V tu chvíli jsem již sice věděl že termínově to bude týden po mém běžeckém maratonu v Novem Sadu (viz. samostatný článek), ale o to větší výzva to byla. Prioritou byl pro mě jasně maraton, co bude v Brně to se uvidí. Martin tedy musel lovit v jiných vodách než ve svých vlastních a zalovilo se tedy u sousedů v Šumperku a do týmu ISC byl narychlo povolán Honza Choma, který doplnil staré matadory z Le Mans Martina Kuchaře, Davida Nováka, Jardu Zíku a Vojtu Pospíšilíka.

Bylo tedy jasné že v Brně budeme mít zastoupení minimálně ve třech kategoriích: hlavní kategorie (Martin Kuchař a jeho melody boys), muži jednotlivci (já) a ženy jednotlivci (nevím jestli to je genderově v pořádku, ale jednotlivkyně zní fakt divně) – tady bylo naše největší želízko ohni, Tereza Klimešová, která stejně jako králíček Duracell se natáhne a jede stylem start – cíl. Terezu podobné vytrvalostní závody přitahují jak magnet a když už nejede vyloženě na vítězství, tak hůře než první většinou nedojede. Poslední kategorií která byla pro náš tým otazníkem byla kategorie veteránů, ale i tady se nakonec podařilo sestavit velmi silný tým ve složení Martin Jirsa (pan vedoucí), Petr Novák, Marek Miniberger a Michal Nepovím. Na poslední chvíli z týmu vypadl Petr Bílek, jenž se po velkém vnitřním boji přeci jen rozhodl pro sledování svého oblíbeného nedělního Studia Kamarád.

Support

Ti co se již zúčastnili závodu v Le Mans jistě vědí, že obsazení pozice support (tedy člověka který zajišťuje vše na co nemáte při závodě čas) může být klíčové pro celkový úspěch v závodě. Já jsem se sice rozhodl jet sólo ale o svém supportovi jsem nějak nepřemýšlel, což mohlo mít fatální důsledky. Naštěstí se nabídl Pavel Zajpt s tím, že má stejně již po sezóně a o funkci projevil velký zájem. Slovo dalo slovo a já jsem měl najednou supporta o kterém se mě ani nesnilo!

Důležitá pozice v mém týmu (tj. v týmu jednoho člověka) byla tedy obsazena, zbývalo doladit závodní taktiku. A právě z tohoto důvodu jsme se s Pavlem sešli v páteční podvečer, tedy 2 dny před závodem, v pizzerii Grosseto, abychom si nejenom dali nějakou tu pizzu a pár piv, ale především dohodli strategii na ten těžký, nedělní závod. Pavel zpočátku navrhoval jednoduchý plán a to že bych prostě měl na začátku všem ujet a „jet si to svoje“ až do cíle. Jak přibýval čas a vypitá piva,  naše jednoduchá taktika se postupně velmi dramaticky měnila, až jsme s příchodem zavírací doby stáli před otázkou, jestli má vůbec smysl nějakou taktiku řešit. Abychom si byli 100% jisti, přesunuli jsme se do nedaleké restaurace Potrefená husa, kde jsme po několika dalších pivech (tentokrát již pro jistotu nealkoholických) usoudili, že „uvidíme v neděli, jak to pojede“. Jediné co se podařilo dohodnout byl systém občerstvení, který byl vypracován téměř k naprosté dokonalosti.

Do depa, do boxu

Na cestu jsme vyrazili v neděli krátce před sedmou ranní, na Chodově jsme nabrali Marka Handla, tedy mého potencionálního soupeře v kategorii jednotlivců a už jsme jeli po dálnici D1 směr Brno, kam jsme dorazili v ideálním čase 9:00.

Hned po příchodu do areálu jsem si vyzvedl startovní číslo a čip (250,- Kč) a šli jsme se podívat, jaký box (přidělený prostor v depu) by nám nejlépe slušel. Bylo to prakticky jedno, protože stejně jsem nepředpokládal že bych se během závodu v boxu zastavil – tedy pokud bych se zastavil neznamenalo by to že jsem přijel vyměnit gumy, ale že jsem závod prachsprostě odpískal. Zajímavé bylo že i když jsme v areálu byli relativně brzy, byla tam již spousta neznámých lidí s bruslemi. Hergot, kde se tady vzali ti bruslaři které jsme nikdy nikde neviděli na závodech? Odkud jsou? Jedou se tady vůbec závody na bruslích? Pavel jen poznamenal že to vypadá jako bychom byli na nějakémn úplně jiném sportu, třeba pouštění draků. Naštěstí brzy na to jsme zahlédli Igora Zemana a Terku Klimešovou, která se okolo nás prohnala na Segway a bylo jasné, že jsme tady správně a pouštění draků se konat nebude.

Během chvíle se náš box zaplnil a zásluhu na tom měly nejen týmy ISC ale i třeba ženské seskupení Chcíply dobrý víly. Byla celkem zima, odhadoval bych to na 5C, ale o tom nebyl moc čas přemýšlet. Důležité bylo teple se obléci protože dalších 5 hodin nebude šance nic měnit. Převlékl jsem se tedy do závodního, vzal jsem si dlouhé elasťáky, funkční triko s dlouhým rukávem, šátek pod přilbu, šátek na krk, kombinézu a zimní rukavice. Na to jsem natáhl mikinu, nasadil brusle a už jsem byl na startu zahřívacího kola.

Zahřívací kolo

Jelikož jsem v Brně na okruhu nikdy nebyl, chtěl jsem si rozhodně zajet první zahřívací kolo před samotným závodem. Když hlasatel oznámil že můžeme vyjet, vyrazili někteří na trať takovým tempem že to vypadalo že kromě zahřívacího kola nic jiného nepojedou. Já jsem jel pouze tak rychle, abych se trochu zahřál a hlavně aby mě nesebral sběrný vůz. První rovinka do mírného kopce se mě vůbec nelíbila, protože to vůbec nejelo což jsem vzápětí oznámil Tereze která jela vedle mě. Naštěstí mě uklidnila slovy že to je „prý normální“. Po pár esíčkách přišel na řadu první sjezd, tady to jelo celkem svižně, silnice je na Masarykově okruhu široká a tak sjezd i na mě působil velmi bezpečně. Po prvním sjezdu přišlo na řadu pár zatáček víceméně po rovince a následoval druhý sjezd, na jehož konci se mě otevřel velmi zajímavý pohled na drápající se bruslaře kamsi, co připomínalo sjezdovku někde v Krušných horách. A máme to tady, pomyslel jsem si, tak to je ten pověstný brněnský kopec!

Tak tedy kopec je to pěkný, to se musí nechat. Nesnažil jsem se ani jet, při představě že to při závodě stejně pojedu minimálně 22x nemělo cenu hrát si na hrdinu. Nějak jsem se tedy vydrápal na vrchol a dojel závěrečnou rovinku do boxu, kde mě Pavel hned hlásil, že zahřívací kolo suverénně vyhrál Honza Pecka, který pojal zahřívací entré jako nominační závod na mistrovství světa a zvítězil ne o vagón, ale o celý vlak, aby vzápětí zmizel někam do boxu. To nebyla velmi potěšující informace, jelikož Honza Pecka byl jedním z hlavních favoritů kategorie jednotlivců a skutečnost že si dal kolo na zahřátí a ani se moc nezahřál, signalizovala že mu to pojede asi dobře.

Favorité závodu

V hlavní týmové soutěži se jasným favoritem jevila Bruslarna.cz s Richardem Kuděláskem a hostujícími bratry Adlty, následovaná týmem ISC s Martinem Kuchařem. Jako černý kůň soutěže pak mohl promluvit do celkového pořadí ještě mladý tým KSB Modřany vedený Matějem Krupkou. V ženské kategorii to vypadalo že dívčí složení Chcíply dobrý víly nebude nic hodné svému názvu a závod přesvědčivě vyhraje.

Ve veteránské kategorii to papírově vypadalo že vítězství by nemělo uniknout týmu ISC, který byl sice jen ve čtyřech, ale jména jako Nepovím či Jirsa jistě naháněla všem soupeřům patřičnou hrůzu ještě před samotným startem.

V kategorii ženy jednotlivci se vůbec nepochybovalo o tom že by své loňské vítězství neobhájila Tereze Klimešová, která snad kvůli ničemu jinému do Brna ani nepřijela. Tereza má letos velmi zajímavou bilanci, kam přijede, tam vyhraje nebo je minimálně na stupních vítězů. Navíc Tereza nasadila na závod svoji tajnou zbraň v podobě osmi-kuličkových ložisek FAG od společnosti Schaeffler CZ. Každá kulička se počítá a taková kulička navíc by třeba být tím pověstným jazýčkem na misce vah!

Kategorie muži jednotlivci byla velkou neznámou. Samozřejmě by to bylo hezké kdybych zvítězil a ISC by vyhrálo všechny kategorie, to by bylo opravdu hezké, ale na startu byla taková jména jako Honza Pecka, Honza Stodola, Michal Král či Petr Vašek a bylo těžké říci, jak to celé dopadne. Já osobně nemám s vytrvaleckými závody větší problém, což vloni potvrdili i Honza Stodola s Michalem Králem, na druhou stranu pak Petr Vašek je vítězem 24 Le Mans takže nějakých 5 hodin pro něho bude jen taková jednohubka k sezobnutí no a Honza Pecka, na toho z nás nikdo nemá, tedy pokud se jedná o klasický závod do délky maratonu. Co s ním udělá 5 hodin a 73m převýšení, to se před startem můžeme jen dohadovat. V podstatě se ale objevily dvě protichůdné teorie, buď že Honza suverénně vyhraje, nebo že Honza suverénně nedojede. Zajímavé bylo že nikdo nepřišel s variantou že dojede, ale nevyhraje!

Na poslední chvíli přibyl další těžký soupeř v podobě Tomáše Ptáčníka, který se navíc vyzbrojil zbraní z kategorie nejvyšší, zbrusu novou sadou koleček G13 vlastnoručně posvěcenou kompletním týmem Powerslide. Je jasné, že zbraň takového kalibru naháněla strach všem i když bylo jasné že Tomáš má najeto maximálně tak na závod „5 km pro příchozí“.

Určitým zpestřením pak byla účast polského závodníka Damiana Ciborowskeho, kterého jsem zahlédl ve startovní listině. Všechny závodníky jsem si samozřejmě prolustroval a vytipoval si ty o kterých si myslím že budou patřit k favoritům závodu (viz. výše), u Damiana jsem se spokojil s tím že jsem jej našel v nejakých výsledcích v Polsku kde dojel jen o pár vteřin přede mnou. Aha, tak to je v pohodě, tady nic nehrozí řekl jsem si a milého Damiana jsem vyškrtl ze seznamu potencionálních soupeřů a víceméně na něho zapomněl ...

Fáze úvodní

V boxu jsem Pavlovi předal tašku se všemi iontovými nápoji, energetickými gely, tyčinkami (vlastní výroba), minerály, rukavicemi a důkladným návodem jak vše a zejména kdy použít až z toho šla Pavlovi hlava kolem. Já jsem si chvíli odpočinul, sundal mikinu a šel znovu na start. Zahřívací kolo jsem totiž zajel velmi pomalu a tak do startu závodu chybělo necelých 15 minut.

Pět minut před startem jsem již stál na startovní čáře a rozhlížel se s kým to vlastně odstartuji. Zahlédl jsem Vojtu Pospíšilíka, který byl tak hodný a daroval mě Red Bull, za což jsem mu později v duchu poděkoval, dále pak Richarda Kuděláska a Matěje Krupku. Hmm, to jsem zvědavej, jak dlouho s nimi vydržím, kilometr? Svoji pozornost jsem tak směřoval k těm, se kterými bych mohl jet o trochu déle, jako třeba k Michalu Nepovímovi. V 11:00 zazněl startovní výstřel a vyrazilo se na trať, což pro někoho znamenalo jedno kolo do předání štafetového kolíku, pro nás ostatní pak vidinu 5 hodin na závodní trati. 

Prvních zhruba 500m jsem vystartoval jako bych jel jen to jedno kolo a zařadil se hned za Vojtu. Vojta pak bohužel zařadil druhý rychlostní stupeň a společně s Richardem a Matějem si brzy vytvořili několikametrový náskok, aby vzápětí zmizeli za horizontem. Bylo to lákavé se jich držet, ale když to neudělal ani Honza Pecka tak nebyl důvod nějak se vysilovat hned na začátku. Po sjezdech přišel na řadu kopec a já byl zvědavý jak ho kdo pojede – nikomu se do toho ale moc nechtělo a tak jsem jel jen co jsem musel aby mě nikdo z mých potencionálních soupeřů neodjel. Prostě jsem jel se zataženou ruční brzdou. Na konci kopce nás čekala rovinka a první střídání, což se nás pochopitelně netýkalo. Michala Nepovíma výstřídal Petr Novák a i když jel svižně, celkem v pohodě jsme se ho udrželi. Zde je potřeba zmínit že jsem jel celé první kolo pohromadě s Honzou Stodolou, Michalem Králem, Honzou Peckou a Petrem Vaškem, tedy se všemi těmi co jsem považoval za favority závodu jednotlivců. Zpočátku se nás držela i Terka, ale ta postupem času přešla na svoje tempo který jí vyhovuje lépe než zběsilá jízda hned od začátku. Chvíli vydržel i Tomáš Ptáčník, tedy přesně do chvíle než si uvědomil že kolečka za něj tu pětihodinovku asi neodjedou.

První kolo jsme zajeli v čase okolo 10:30, sice minutu za Vojtou, Richardem a Matějem, ale i tak čas to byl natolik slušný, že cílem jsme projeli hned za hlavními favority závodu. Na to že pojedeme celých 5 hodin to bylo kvalitní a nikdo v tu chvíli nevěděl, co to s námi vlastně udělá.

V druhém kole jsme tedy následovali Petra Nováka a kontrolovali situaci s tím, aby nám neujel. Je to zajímavé, po dvou kolech jsem se cítil relativně svěže i když se jelo poměrně rychle – vzpomněl jsem si na Le Mans kde bych rozhodně nebyl schopen zajet po sobě dvě rychlá kola. Tady to bylo jiné a možná i tím, že ten nejvyšší kopec byl až těsně před cílem a člověk si mohl trochu odpočinout. Že na tom bylo něco pravdy jsem si ověřil ve třetím kole, kdy Petra Nováka vystřídal opět svěží Marek Miniberger a my se ho celkem v pohodě opět udrželi. Rovinka, sjezd, rovinka, sjezd a už je tady zase ten prokletý kopec. Mě opět nedělal větší problémy, celkem v pohodě jsem ho vyjel tak aby mě nikdo neujel a už jsme byli nahoře a jelo se do 4. kola.

Viděl jsem že jde na řadu čerstvý Martin Jirsa a jelikož střídal nedaleko ode mne, hned jsem se ho chtěl chytit. V ten moment jsem ale těžce narazil, Martin vystartoval s vrtulí u zadku a hned nám zmizel za zatáčkou. Ač jsme si to neradi připouštěli, od této chvíle jsme prostě začali zpomalovat.

Fáze konsolidační

Po prvních třech rychlých kolech 10:34, 10:54, 11:29 přišlo na řadu kolo čtvrté a s ním další zpomalení, tentokrát na 11:56, čímž se začala měnit i taktika. Bylo nás pět je název populárního českého seriálu a nejeden z nás si na tento seriál vzpomněl ve chvíli kdy se naše skupinka ustálila právě na počtu pěti závodníků. Pro tempo závodu je samozřejmě dobré když jede víc lidí pohromadě, každému bylo ale jasné že pět medailí se rozdávat věru nebude. Ideální číslicí se tedy v tu chvíli jevila číslovka tři.

Další kola pokračovala ve znamení konsolidace tempa, tedy postupného zpomalování. Během každého z následujících kol jsme ztratili zhruba 25s, což tedy znamenalo že v sedmém kole jsme již jezdili kolo za 12:27s. Nikdo v tu chvíli ale nevypadal že by neměl sílu, ba naopak, Honza Pecka si jel v pohodě to svoje a my občas měli co dělat abychom ho dojeli. Petr Vašek byl zase naprostou jedničkou ve sjezdech a zejména díky jemu bylo více než patrné, že kdo maže ten prostě jede. A Petr namazal na výtečnou. 

V průběhu prvních kol jsem si vyžádal od Pavla pouze ionťák, minerálovou bombu v podobě nápoje s přidaným hořčíkem a draslíkem jsem měl připravenou na pozdější fázi závodu. Pavla jsem instruoval že až přijde čas řeknu mu a začne mě přidávat do nápoje sůl, což si Pavel vyložil tak že je nutné přidávat sůl do každého nápoje a tak jsem do sebe dostával tolik soli že jsem měl velkou šanci stát se solným sloupem. Pít se to moc nedalo, věděl jsem ale že to Pavel dělá pro moje dobro a tak jsem to prostě všechno poctivě pil.

Vrcholným zážitkem této fáze závodu pak pro mě byla jízda ve vláčku zn. Andrés (Andrés-Andrésová-Žáčková), který se kolem mě řítil rychlostí japonského shinkanzenu a kdy jsem stačil jen na poslední chvíli naskočit, abych po několika desítkách metrů zase vyskočil, protože jsem to prostě nestíhal. S podobnou symbiózou harmonie a síly by výše zmiňovaní mohli směle a z fleku vystupovat v „Cirkusu Andres“ hostujícím v té době na pražském Bohdalci.

Fáze přeskupení

K zajímavému okamžiku došlo na konci sedmého kola. Zrovna když jsme dojížděli již poněkolikáté (přestal jsem počítat) pod kopec a chystali se na jeho zdolání, zjistil jsem že někdo chybí. Všichni jsme se proto odpočítali (komu chybí soused?) jako ve škole a opravdu, jeden chyběl! Přihlásil se Petr Vašek s tím, že mu chybí soused z Liberce, opavan Honza Pecka! Cože, Honza Pecka tady NENÍ, no tak to je ale pecka! A taky že jo, Honza tam s námi pod kopcem fakt nebyl. Na jednu stranu jsem si oddechl, fakt jsem měl z Honzy vítr, na druhou jsem pak nevěřil tomu že by jen tak odpadl a že nás určitě jen tak zkouší, dojede nás a v pohodě předjede. Tuto mojí hypotézu nepřímo potvrdil i Petr Vašek řka že je to divné že odpadl po tak tvrdé společné přípravě.

Pavlovi jsem hned hlásil co se děje aby zjistil, jaký máme náskok. Pavel pak v dalším kole potvrdil že Honza opravdu jede daleko za námi a to se ztrátou 4 minut! To znělo slibně. V tu chvíli jsme si ani neuvědomovali že naše tempo je stále pomalejší a pomalejší a že je tady reálná šance, že by nás mohl někdo předjet. Ale, kdo asi by nás mohl předjet když jsme tady všichni pohromadě?

Na trati foukal studený vítr a tak jsem většinu závodu jezdil se šátkem na obličeji, což se ukázalo jako skvělý nápad, protože šátek spolehlivě filtroval studený vzduch a já mohl pohodlně dýchat pusou. Šátek byl tedy dobrý nápad, stejně jako zimní rukavice, triko, elasťáky, ionťáky. Ve třetině závodu jsem si pochvaloval, jak se mě dobře jede a jak všechno funguje jak já. 

Na konci devátého kola, těsně před kopcem, si vzal náhle slovo Petr Vašek, zhodnotil své dosavadní účinkování v závodě, poděkoval a se slovy „bylo mi s vámi dobře, ale brzy vás přátelé opustím“ se již začal připravovat na návštěvu svých nejbližších kdesi v zákulisí.

A jak Petr slíbil, tak také učinil, při dalším sjezdu jsme již Petra neviděli. To je ale divné, tak mu to jelo, že by se jen tak pro nic za nic rozhodl ze závodu odstoupit? Hmmm. V tom bude nějaká kulišárna. Pavlovi jsem raději nakázal, aby pečlivě sledoval kde Honza s Petrem vlastně jsou.

Hned další kolo Pavel hlásil (měl své stanoviště kousek od startu) „Pecka – 7 minut, Vašek v depu!“. Já jak byl zmrzlý že jsem slyšel jen tu první část a pak jsem zaslechl že zmínil nějakého Pepu a tak na Pavla řvu „Jakýho Pepu? Kdo to je? A kde je Petr Vašek?“ a Pavel zařval zpátky „V DEPU ty vole, v depu, Vašek je v depu!“ a mě to konečně došlo, Petr Vašek je v depu, konec, odpískáno, šel na grog! A je to tady, jedeme ve třech!

Fáze odpočinku

Byli jsme tedy v polovině závodu, odjeto 11 kol a my si jako tři králové (s jediným opravdovým Michalem Králem) jeli pro medaile v kategorii jednotlivců. Přiznávám  že jsem nečekal že to půjde tak snadno, Honzovi Peckovi jsem věřil, i z Tomáše Ptáčníka jsem měl strach, zvláště z těch jeho nových G13. Sakra, kde je vůbec Tomáš? I na tuto otázku jsme brzy našli odpověď a to přesně v okamžiku, kdy jsme Tomáše předjeli o kolo. Stačil jen říct „jé chlapi vám to ale jede!“ a už jsme ho zase nechali daleko za námi.

S vědomím že jsme na čele závodu a máme to v podstatě jistý, rozhodli jsme se zpomalit. Já jsem byl celkem unaven (po většinu závodu jsem jel na čele), Michal i Honza taky vypadali že by si rádi odpočinuli a tak jsme 14. kolo projeli v dosud nejpomalejším čase. V tomto kole na mě přišla i jediná krize během závodu, tedy ne taková že bych nemohl, to ne, ale cítil jsem akutní potřebu něco sníst, úplně jsem cítil jak jsem slabý jako moucha a to jsem prosím pravidelně pil iontové nápoje a snědl několik gelů. Na Pavla jsem proto křikl že v dalším kole chci své flapjacky, tedy tyčinky vyrobené z ovesných vloček, másla, rozinek a medu. S Pavlem jsme měli domluvené, že když pojedu okolo tak udělám objednávku do dalšího kola. Fungovalo nám to skvěle a už jsem se nemohl dočkat, až budu mít tyčinku v ruce. Celé kolo jsem si představoval jak jí budu jíst a když jsem jí nakonec dostal, byl jsem ve stavu nejvyšší nirvany – a to byl prosím jen kus žvance. V tu chvíli jsem ocenil morální podporu od Richard Kuděláska, který nás povzbuzoval pokaždé když nás předjížděl (minimálně 2x).

Michal měl podél trati v roli supportů svoji rodinu a po většinu závodu se spokojil s Tatrankami, což bylo v závěru závodu vidět na jeho kombinéze, která se proměnila v jednu velkou zásobárnu minerálů. Honzovi dělal support Prokop, který na bruslích stál v nejprudší části kopce a tvářil se že na větší rovince ještě nebruslil.

Fáze vystřízlivění

A pak se to stalo. Koukám, Pavel bledý jako stěna, 100m před svým stanovištěm. Divoce gestikuluje rukama a já si říkám co se to sakra děje? A už slyším Pavla jak řve „Ujel vám nějakej Polák, Polák, ztrácíte 2:40s!“. Co to do prdele mele, jakej Polák, copak je tady nějakej Polák, s náma žádnej Polák nejel! A pak mě to došlo: Damian Ciborowski! Kdybych si ho totiž pořádně prolustroval, zjistil bych že je to nejen vítěz polského závodu na 100km ale také jeden z nejlepších z nedávného závodu na 70km ... Takže Damian nám ujel, ale kde nás sakra předjel? A jak to že se to dozvídáme až teď?

Tato skutečnost pochopitelně měnila situaci. Tady si nejedeme pro medaile, tady jeden z nás bude mít prostě smolíka a ostrouhá a dojede na 4. místě. Nevím jestli si tohle říkali i Michal s Honzou, ale mě to rozhodně problesklo hlavou. Přikázal jsem Pavlovi aby monitoroval situaci a zjistil jaký je odstup a za kolik jezdí Damian kola. Já jsem pak nastoupil na čelo a další kolo jsme projeli o minutu rychleji než to předchozí. Hned se ptám Pavla, jak to vypadá, Pavel opět bledý jako kdyby snědl pytlík zkažených bonbónů a hlásí že Poláka neviděl, že nemohl projet!

Tak to bylo asi to nejhorší co jsme se mohli dozvědět. Morálka byla na bodě mrazu, nebylo jasné jestli tam tedy před námi někdo je, jestli máme zrychlit nebo ne. My jsme naopak zpomalili, abychom se v dalším kole od Pavla dozvěděli krutou pravdu že už ztrácíme 4 minuty. Bylo jasné, že na jednoho z nás čeká bramborová medaile. Tedy, pokud nás nedojede ještě někdo další ...

Fáze závěrečná

Do posledních kol závodu jsem šel s tím, že nebudu nic vymýšlet a nastoupím až v posledním kopci. Prostě ten kopec jednou pojedu naplno. V prvních kolech byla moje průmerná rychlost v úpatí kopce okolo 11 km/h, časem jsme se dostali až na 8,5 km/h v předposledním kole, tedy rychlosti odpovídající chůzi po schodech.

Dvě kola před koncem jsme opět dojeli Tomáše Ptáčníka, který i když přemýšlel o tom že by závod vzdal, bojoval až do konce a závod nakonec nevzdal, což se cení. Velkou zásluhu na tom má i Pavel, který Tomáše neustále motivoval aby dojel.

V nájezdu do předposledního kola jsme tedy jeli ve čtyřech a aby se náš do té doby ryze mužský vláček trochu oživil, pozval jsem mezi nás kolem jedoucí Dádu Fejtovou s tím, že v pěti se to lépe táhne. Dáda jela v tu chvíli zcela osamocená a tak bylo mojí gentlemanskou povinností nabídnout jí svezení. Dáda pozvání ráda přijala a byla jako pátý element přijata do našeho seskupení. Bohužel naše chvíle v pěti neměly dlouhého trvání a hned v (kolikátém proboha?) úpatí kopce se s námi jak Tomáš, tak Dáda rozloučili a popřáli nám hodně štěstí do posledního kola.

V kopci nás pak předjel Michal Nepovím, který si pochopitelně neodpustil poznámku “tak chlapi na ten váš spurt jsem fakt zvědavej”, za což jsem mu velmi poděkoval, protože sám jsem byl na to taky dost zvědavej!

Blížilo se poslední kolo a já věděl že ten proklatý kopec pojedu už jen jednou ale tentokrát budu muset jet fakt naplno. Shoda několika náhod však trochu změnila plány, jak to celé bude. Do posledního kola jsem si pak vzal od Pavla Red Bull, Michal vyškemral další Tatranku a Honza poprosil o trochu kakaa a dva žloutkové věnečky se šlehačkou.

Nyní sled událostí. V předposledním kole jel za www.inlinesport.cz Igor Zeman a jelikož byl o pár vteřin pomalejší než byl stanovený limit pro střídání posledního člena týmu, musel jet i do posledního kola. Pro nás to bylo určitě dobré, pro Igora pak již méně. Proklel časomíru, ale jak byl tak rozjetý, pokračoval ve stejném tempu i do posledního kola. Toho jsem využil a hned se za Igora zařadil. Igor sice po chvíli s výmluvami a jazykem na vestě živě gestikuloval že je na pokraji fyzického zhroucení, aby o několik desítek metrů dále jak laňka opět odskočil z našeho balíku a už se řítil z prvního sjezdu dolů.

Teď je příležitost pěkně to rozjet, pomyslel jsem si a vyrazil za Igorem. Několika kroky jsem Igora dojel a čekal, co udělá Michal s Honzou. Periferně jsem zahlédl že Michal se mě snaží dojet ale že Honza nějak zaostává. Igor mezitím dojel někoho z inlajn.cz (Rastík Slavkovský?) a pokračovali ve svižné jízdě ve dvou. Já jsem se jich držel jak klíště a to i ve druhém sjezdu až k příjezdu k úpatí kopce.

Fáze cílová

Tady když jsem se ohlédl, viděl jsem že Michal mě dojel, ale Honza je ještě někde na kopci, což mě celkem překvapilo. Bylo tedy jasné že o druhé místo si to dáme spolu s  Michalem. Startovní pozici jsme měli stejnou a vyrazili jsme v podstatě i ve stejný okamžik směr vrchol kopce. 

Já vyrazil co to dalo, tep mě vyskočil z obvyklých 162 tepů na 179 a bylo jasné, že jedu maximum. Prostě jsem povolil ruční brzdu. Michalovi jsem ve chvíli podskočil o nějakých 5m, pak až o 10m. Věděl jsem ale že stále zbývá nějakých 200m na vrchol kopce, ale také jsem viděl že jedu 12 km/h, tedy rychlostí jakou jsem ten kopec dneska ještě nejel, což bylo nadějné.

Již jsem viděl vrchol a s ním i spoustu povzbuzujících bruslařů podél trati, když jsem náhle ucítil křeče ve stehnech. Na rozdíl od běhu jsem měl ale křeče v předních svalech, což dávalo určitou naději že budu moci dojet až do konce. Přestal jsem na křeče myslel a ptal se každého koho jsem viděl, jaký mám náskok. Uklidnil mě až Martin Máčel na motorce, který monitoroval situaci a pronesl již památná slova „máš 30m náskok a narůstá to“.

Ze závěrečné cílové rovinky si pamatuji Pavla jak mě povzbuzoval a pak i Martina Jirsu, který mě definitivně uklidnil když mě oznámil že můj náskok je již 150m! Bylo tedy jasné že dojedu druhý, z čehož jsem měl obrovskou radost. Však jsem si to také při průjezdu cílem patřičně užil!

Poslední krok jsem pak udělal právě v cíli a pak už jsem jen jel a jel. Když jsem se zastavil, padl jsem do trávy a odpočíval. Tak já ten kopec už nemusím jet, konečně! Cestou zpátky do boxu jsem potkal Damiana Ciborowskeho, kterému jsem poblahopřál k vítězství. Taktéž jsem ho ujistil, že přístí rok se mu to už nepovede. To už si na něj dám velký pozor.

ISC v číslech

Nejprve výsledky které se očekávaly. Tým ISC veteráni ve složení Martin Jirsa (vedoucí), Petr Novák, Michal Nepovím a Marek Miniberger s přehledem zvítězil ve své veteránské kategorii (27 kol) když do poslední chvíle bojoval i o celkové třetí místo.

Tereza Klimešová splnila všechny předpoklady a s kuličkou v ložiskách navíc přidala jedno kolečko (22 kol) navíc oproti svému loňskému výkonu a s přehledem zvítězila v kategorii ženy jednotlivci. Děkuje tím zejména společnosti Schaeffler CZ za zapůjčení ložisek FAG se závěrem, že každá kulička se počítá. Kdyby měla Tereza 10 kuliček místo 8, mohl být výsledek ještě lepší.

V kategorii ženských týmů skončilo na prvním místě seskupení Chcíply dobrý víly (22 kol), ve kterém jsme měli zastoupení v podobě víly Evy Šodkové. Zajímavostí jistě může být ta skutečnost že pokud by Tereza Klimešová jela v kategorii ženy týmy, vyhrála by o necelé 2 minuty i tuto kategorii! Jak říkám, králíček Duracell.

Velkým překvapením pak skočila hlavní kategorie muži týmy, kde se vítězem stal tým ISC ve složení Martin Kuchař (vedoucí), Jarda Zíka, David Novák, Vojta Pospíšilík a Honza Choma (28 kol), když se jim podařilo porazit nebezpečné KSB Modřany a třetímu v pořadí, hvězdnému seskupení Bruslarna.cz dokonce nadělit celé jedno kolo! Bruslarna.cz nebyla na závod připravena v ideálním rozpoložení, což mělo za následek jisté týmové neshody a jen díky štěstí a shovívavosti rozhodčích jim bylo uznáno kolo které patrně odjeli bez čipu. Ale jak jsme se mohli dozvědět z úst největší hvezdy týmu, juniorského vicemistra Evropy v maratonu Adama Adlta, tým Bruslarna.cz byl v Brně stejně jen pro srandu. 

V kategorii muži jednotlivci jsem pak skončil na pěkném 2. místě (23 kol), abych byl vzápětí pokárán Martinem Kuchařem který mě se slovy „Lepší mrtvej než druhej“ důrazně připomněl skutečnost že všichni ostatní z ISC vyhráli jen já jsem skončil na druhém místě. Ano, jsem si vědom svého pochybení s slibuji, že příští rok se již nic takového opakovat nebude. 

Na závěr bych pak rád poděkoval svému supportu Pavlovi Zajptovi za skvělý servis který mi po dobu celého závodu poskytoval, čímž má na mém druhém místě velký podíl. Pavel přistoupil ke svému úkolu s bravurou a velkým odhodláním a nedopustil se žádné vážnější chyby, pokud pomineme fakt že nechal bez povšimnutí projet Poláka Damiana Ciborowskeho, který se pak stal celkovým vítězem. Ale stávají se i horší věci, Pavle, nic si z toho nedělej!

Cesta zpátky

Cestou zpátky se naše výpravička já, Pavel a Marek Handl zastavila u McDonalda ve Velkém Meziříčí kde jsme k našemu velkému překvapení zastihli i ostatní členy týmu ISC. Já jsem pak objednal obří rodinné balení BigMac a my se tak s Pavlem mohli konečně pořádně najíst. Někdo možná neuvěří, ale po pěti hodinách pěkně vyhládne. Fakt!

Stránky závodu: http://www.brno-inline.cz/bci-2011
Výsledky: http://www.brno-inline.cz/bci-2011-vysledky-results
Fotografie ze závodu: http://zdendainline.rajce.idnes.cz/
Další fotografie ze závodu:
http://polyxena.rajce.idnes.cz/Brno_Circuit-zahrivaci_kolo/
http://polyxena.rajce.idnes.cz/Brno_Circuit-zavod/
http://polyxena.rajce.idnes.cz/Brno_Circuit-cil_zavodu/
http://polyxena.rajce.idnes.cz/Brno_Circuit-zazemi_zavodu/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/
http://renainline.rajce.idnes.cz/

Trať: automobilový Masarykův okruh v Brně, délka trati 5, 403m, šířka 15m, převýšení 73m, povrch naprosto ideální. Členitá, bezpečná trať vhodná pro každého bruslaře!
Počasí: slunečno, ale velmi chladno, teplota okolo 6C

František Míček