REPORTÁŽ  (fm) Jak je již po několik let určitou srpnovou tradicí a jistotou, konaly se i letos pod pořadatelskou taktovkou sportovního klubu SK Špilberk částí bruslařů oblíbené, částí neoblíbené (nehodící se škrtněte) inline závody na brněnském Výstavišti. Pořadatelé přislíbili nový, vylepšený okruh, což byla výzva a hozená rukavice pro všechny odpůrce tohoto závodu, aby se pro tentokrát do Brna přijeli podívat.

Závody na novém okruhu byly určitým lákadlem, to ano, bohužel ne tak velkým a tak ti bruslaři, kteří se v minulosti již několikrát zapřísáhli že je v Brně nikdo neuvidí, svůj slib do puntíku splnili, a hozenou rukavici tímto tedy nezvedli.

Tu museli zvedat jiní – skalní příznivci kolečkového bruslení, kteří by mě ovšem po sobotním závodě za takové privilegium určitě pěkně poděkovali, zvláště ti jejichž škody na materiálovém vybavení znamenaly nenadálý a jistě nepříjemný zásah do rodinného rozpočtu.

Jede se Brno

Takže na sobotu bylo naplánováno Brno a já měl zároveň naplánován výlet do NP Poddýjí, to se nám to tedy, náhodou, pěkně sešlo. Doma jsem hned naznačil že „to je ale náhoda, v Brně se jede závod, to se tam cestou do Znojma musíme zastavit“. Naložili jsme tedy brusle, kolo, stan, tašky a Romana Fajkuse, který zoufale hledal odvoz na závody a v 9:30 jsme vyrazili směr moravská metropole.

Tentokrát se cestou nestalo nic co by stálo za zmínku, snad jen to že jsme vzali naftu a přátelsky si popovídali s obsluhou čerpací stanice.

Do Brna jsme dorazili v poledne a zajímavostí je že přesně ve stejnou chvíli jako my dorazili Korvasovi z Veselí nad Moravou, kteří ale na rozdíl od nás doma určitě stihli i oběd. Po přátelském přivítání u vstupu č. 4 brněnského Výstaviště následoval ostrý, kilometrový pochod s plnou polní na místo startu. Trochu nerozumím pořadatelům proč na vylidněné Výstaviště (ano, opravdu se tam v ten samý čas nekonal strojírenský veletr) nevpustili tu hrstku bruslařů i s auty, nikomu by to nevadilo, snad jen pan vrátný by musel několikrát zmáčknout knoflík automatického otevírání závor, což by bohužel mohlo mít za následek že by se nemohl plně věnovat své oblíbené rumunské telenovele.

Registrační patálie

Pochodové cvičení jsem ovšem zvládl s bravurou sobě vlastní abych si na jeho konci uvědomil, resp. Verča, že jsem v autě nechal její tričko, banán a pití ... Zpátky se mě už pěšky nechtělo a tak jsem si nasadil brusle, čímž jsem zárověň i nasadil panu vrátnému brouka do hlavy, jelikož ten v tu chvíli nevěděl jestli jsem auto a musí pro mě otevřít závoru, nebo jsem chodec a musím po kostkách pro chodce. A tak jak pan vrátný přemýšlel,  po kostkách jsem přejel k autu, vzal věci a jel zpátky. Když už jsem si myslel jak jsem to pěkně zvládnul, řekla mě Verča je sice hezké že jsem přivezl kalhoty, sušenky a polévku v pytlíku, ale měl jsem jet úplně pro něco jiného. A tak znovu brusle, pan vrátný, auto ...

Když jsem konečně dovezl vše co bylo potřeba, byl čas na registraci (220,- Kč). Postavil jsem se do fronty „Výdej nádobí“ kde jsem si vyzvedl své nádobíčko v podobě startovního čísla na 10 km a obří placky ve stylu „Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!“ (tak to má jako být ta pamětní medaile slibovaná při online registraci?), abych se vzápětí dozvěděl že registrace na půlmaraton je vedle a musím se tudíž přesunout do druhé, delší fronty, která v tu chvíli svojí délkou připomínala délku závodu na který jsem se chystal registrovat. O chvíle vzruchu se pak ještě postaral Honza Pecka, který, udiven výší startovného, velmi nelichotivě spílal na adresu ženatých mužů, tedy zejména těch čerstvě ženatých.

Registraci jsem tedy nakonec úspěšně zvládnul a mohl jsem se tedy jít věnovat Terezce, která mezitím nadšeně jezdila v registrační hale na kole (naučila se to minulý týden) -  je dost možné že toho za celý den najezdila na kole víc než já na bruslích.

Venku před halou začalo být rušněji, jak se začali sjíždět ostatní bruslaři. Strategicky jsem postavil náš minikemp (tři židličky a taška) před vůz Igora Zemana, co kdyby mě třeba praskly tkaničky, že? Igor má určitě plný kufr všeho možného. Když už jsem u těch tkaniček, již několik závodů si říkám že si dám nové, ale i když na nich mám již několik uzlů vždy si říkám že je to škoda a že ještě vydrží ... Teď jsem udělal zásadní rozhodnutí a tkaničky prostě vyhodil a dal si nové. Úžasné, najednou si mohu utáhnout brusle napevno a nemusím se bát toho že tkanička praskne!

Mezitím co jsem zápolil s tkaničkami, dostavil se Martin Kuchař, který již zdálky hlásil, jestli jsme viděli předpověď počasí. Je to prý tutovka, bude pršet, bude bouřka, průtrž mračen, krupobití, konec světa, jen je otázka v KOLIK to udeří, což se prý ještě přesně neví! Tak to mě trochu uklidnil, obával jsem se že si neodjedu ani tu desítku, v nejhorším mě to spláchne rovnou z trati.

Souboj sprinterů

Zatímco jsme řešili předpovědní mapu pro moravský kraj a přilehlé okolí, byly zahájeny sprinty na trati 150m. Tady jsme měli několik zástupců, ale ani David Novák a ani Pavel Zajpt (tedy pokud jel) se neprobojovali do finále. To se naopak podařilo Evě Šodkové, která navíc ve finálovém závodě zvítězila, čímž si kromě poháru pro vítězku zvedla i své, opavským závodem jistě pošramocené, sebevědomí.

Smolařem sprinterského klání se pak zcela určitě stal Jarda Hrouda, který se na závody do Brna velmi těšil a přihlásil se právě a jen na tuto 150m dlouhou trať. Jarda do poslední chvíle nevěděl, jestli má do závodů zasáhnout nebo ne (meteo-Kuchař stanice hlásila déšť a kroupy) a když se konečně rozhodl že pojede, byl nalosován do rozjížďky s objevem letošní sezóny Richardem Kuděláskem. Jardova cesta k vysněnému sprinterskému Olympu tak tedy skončila již po první jízdě, čímž vzhledem k výši startovného stanovil Jarda neblahý rekord závodů na metr a půl závodu za kačku.

Fitness desítka

Po sprintech byl na pořadu závod pro všechny hobíky a fitnesáky, tedy i pro mě, závod Fitness desítka na 10 km. Na startu se nás sice pár sešlo, ale o návalu jako v Berlíně nemohla být ani řeč. A tak i když jsem ani nechtěl, stál jsem najednou v první řadě, což bylo na jednu stranu zavazující a na druhou příjemné - budu na fotkách, tedy pokud někdo start vůbec fotil. Nestačil jsem si ani seřídit hodinky a najít Pavla Zajpta (nakonec stál vedle mě v modrobílém dresu Inlinetalentu!) a už tady byl startovní výstřel a jelo se.

Úvodní tempo závodu nebylo nijak závratné a bylo to dáno hlavně tím, že všichni junioři a kadeti si prostě mysleli že se takhle dá jet celých 10 km a oni si to pak v klidu rozdají ve spurtu mezi sebou. Takže zvolili tempo odpovídající, resp. neodpovídající něčemu co se nazývá závodem. Naštěstí poměrně záhy to přestalo bavit Michala Krále a zejména Kamila Hastíka, který si na dvě kola vyzkoušel pozici vedoucího závodníka. Když už to vypadalo že i Kamil se místo závodění začne věnovat jen krasobruslení, přestalo to bavit i mě a šel jsem tedy do čela startovního pole já, s čímž už jsem měl určité zkušenosti z Opavy.

Nemyslím si že jsem nasadil nějaké závratné tempo (ovšem když jsem Pavlovi po závodě řekl že „se vůbec nejelo“ tak mě málem zabil) a najednou když se otočím tak vidím, že za mnou takových bratru dobrých 15m nikdo nejede! Hmm, tak to je divný, co teď budu dělat? No co bych dělal, jel jsem prostě dál. Byla to pro mě celkem nová pozice, balík nikde a já vepředu. Šance že bych takhle dojel do cíle byla celkem malá (zbývalo asi 7 kol), ale mě se nechtělo jet tím výletním tempem. Jel jsem si tedy „to svoje“ a čekal, kdy mě ostatní dojedou.

To se nestalo ani další kolo, ani kolo poté a dokonce ani kolo poté. Oni mě prostě nechali jet abych se vyblbnul, což se mě docela dařilo, ale také se mě podařilo zredukovat tu vlčí smečku za mnou na nějakých 8 lidí, takže i kdybych dojel ze všech poslední, budu v desítce.

Dalších několik kol se opět nestalo nic, stále jsem jel jako první, naštěstí se kroužilo stále dokola a tak jsem nemusel přemýšlet kudy jet (z toho mám vždycky hrůzu že pojedu někde v Německu první a nebudu vědět kam; tak raději první nejezdím!). Čekal jsem sice že si komentátor všimne kdo že to jede jako první, ale ten byl tak zaujatý svými papíry že jediné na co se zmohl bylo „vidíme tady opravdu krásné výkony“. Ano, krásný výkon to ode mne byl, ale už jsem pomalu začal přemýšlet, jestli takhle mám fakt dojet do cíle nebo trochu zvolnit. A jak jsem tak 2 kola před konce přemýšlel a přemýšlel, najednou kde se vzal tu se vzal byl tu Lukáš Vevera a než jsem se stačil nadechnout, už na mě měl asi 10m náskok, který ještě pro jistotu pomalu navyšoval.

Cíl na dohled

Skupinka mě samozřejmě také dojela, ale já jsem celkem aktivně zůstal na její špici, kde jsem se několikrát prostřídal s Michalem Králem a Kamilem Hastíkem. Moje pozice v čele měla tu velikou nevýhodu že jsem nevěděl co se děje v balíku a tak zde nemohu podat bližší zpravodajství – slibuji že další závod pojedu zase někde na chvostu a budu mít vše jak na dlani.

Do posleního kola jsme vjížděli se ztrátou asi 20m na Lukáše, když najednou vystřelil jak indiánský šíp Petr Janda a byl v čele naší skupinky on. Ano, věděl jsem že tam někde je, stejně jako Honza Stodola, jen jsem čekal kdy se objeví. Tak Petr se tedy objevil kolo před cílem a já už si myslel, že už tam vydrží až do konce. To jsem se ale mýlil, Petr se několikrát nadechl, pak zalapal po dechu jako kapr na souši, mávnul rukou jako fotbalista co chce střídat a pěkně s pokorou se zařadil zase někam za mě. Hmm, tak to jsou věci. Co to sakra je za taktiku, pomyslel jsem si. A než jsem to domyslel, už byl přede mnou Michal Král. Snažil se jet celkem aktivně a to se mu vymstilo přesně 3 zatáčky před koncem, kdy si neopatrně najel vnějškem, čehož jsem využil já a snad všichni ve vláčku a Michal byl najednou z nás poslední. 

Dvě zatáčky před koncem jsem byl tedy na čele vláčku, ze kterého ovšem poodjel Kamil Hastík, který se vydal stíhat viditelně vyčerpaného Lukáše Veveru. Aby toho nebylo málo, najednou byl přede mnou i Honza Stodola a já si říkal fajn, a je to tady, to jsem fakt potřeboval. Do poslední zatáčky Honza najížděl vnitřkem, ale jen jí vyjel, čehož jsem využil a vzedmul se k mohutnému závěru a Honzu předjel! Když jsem pak asi 30m před cílem viděl, že mě ani nestíhá, uvědomil jsem si že snad dojedu na bedně! Nakonec jsem dojel na 3. místě (00:18:05.56) kousek za Lukášem Veverou, který v posledních metrech nakonec podlehl drtivému závěru Kamila Hastíka. Pavel Zajpt pak dojel v hlavním balíku na pěkném 8. místě (00:18:07.19) což vzhledem ke skutečnosti že jel na nových neozkoušených kolech bylo jistě povzbudivé umístění pro další závody.

Předpověď počasí aneb konec světa

Mezitím se vše již pomalu schylovalo k hlavnímu závodu dne, kterým bylo Akademické mistrovství ČR v inline půlmaratonu. Do areálu Výstaviště se tak v průběhu odpoledne sjížděli bruslaři a bruslařky kteří přijeli právě a pouze na tento závod. A tak dorazili mimo jiné Kamila a Karolína Novákovy se svým osobním řidičem Martinem Jirsou, Bára Bakošová, která si navíc v rámci dopoledního tréninku vystřihla náročný Rajecký polmaratón a pak také Tomáš Kos, který se mě u stánku Starobrno s půlitrem piva v ruce svěřil, že mu to letos moc nejezdí.

Do startu závodu zbývalo něco okolo 30 minut, když Martin Kuchař s mobilním telefonem v ruce znovu obcházel všechny přítomné a přísahal na svoje MPC kolečka, že dnes sprchne a všichni  zmokneme. Jako voják si musel být vědom že za šíření paniky v bojové pohotovosti mu hrozí kulka, ale prý je to tutovka. Aby dodal svému tvrzení na důvěryhodnosti, sám šel příkladem a namontoval si sadu Stormů a aby to nebylo málo, nasadil si i návleky do deště a do kombinézy si pro jistotu přibalil pláštěnku – byl prostě naprosto přesvědčený že bude pršet. My ostatní jsme jej sledovali s lehkou nervozitou a křečovitým úsměvem na rtu, co když bude mít nakonec pravdu? Ale co, Stormy jsem stejně neměl, tak jsem si místo Matter Image na kterých jsem jel desítku (teď přijdou si síně slávy) dal dráhové Matter Red Code a šel, bez pláštěnky, na start.

Akademický půlmaraton

Na startu jsme se všichni z ISC seřadili vedle sebe a to bylo také naposledy, co jsme byli tak blízko sebe. V 16:00 nejprve odstartovaly ženy a my pak 30s po nich. Jako první doslova vyletěl tygřím skokem Martin Kuchař a jasně ukázal, že chce být v cíli co nejdříve, nejlépe tak aby nezmoknul. Teprve za Martinem odstartovali favorité závodu jako Adam Adlt a Ondra Suchý, kteří patrně nevěřili svým očím, co že to ten Martin dělá. 

První kolo se jelo v docela ostrém tempu, které ještě gradoval v kole druhém. Já jsem si stále držel Martina Kuchaře a Davida Nováka před sebou a když jsem se ohlédl tak koukám a – nikdo tam nebyl! A sakra, tak to jsou věci, 2. kolo a v první skupině jede 10 lidí a já jsem mezi nimi. Bylo to pro mě poprvé kdy jsem byl v takové společnosti jako juniorský vícemistr Evropy (Adam Adlt), seniorský reprezentant (Ondra Suchý) či 14. muž nedávného Mistrovství Evropy veteránů (Martin Kuchař). Takže mezi všemi těmi jsem byl já, čerstvý medailista ze závodu na 10 km.

Dalších několik kol se jelo sice rychle, uskutečnilo se několik nástupů, ale všechny jsem víceméně v pohodě ustál. Někdy na začátku 5. kola poodjeli Ondra Suchý a Filip Adlt a k překvapení všech se je nikdo nepokoušel stíhat – nevím na co v tu chvíli myslel Adam Adlt. Pravda, bylo by jistě zajímavé honit se s Ondrou Suchým a podat zprávu co se stalo v jeho miniskupince, ale v té chvíli jsem měl práci s tím abych se vůbec udržel v té hlavní skupině než abych přemýšlel o podobných nesmyslech.

Jelo se tedy dál, ve skupince nás bylo sedm a já byl poslední. Jednu chvíli se za mě propadl Tomáš Ptáčník, ale tomu jsem nějak nevěnoval pozornost a myslel jsem si, že nás dojel a zařadil se přede mne. Několik dalších kol jsem se celkem úspěšně jako klíště držel přede mnou jedoucího Martina Kuchaře, bohužel časem se tempo pomalu ztupňovalo a i když nepřišel žádný velký nástup, bylo mě jasné že to asi až do konce nevydržím. A tak se tedy stalo toho čeho jsem se bál a to že jsem někdy v polovině závodu musel říct skupince sbohem, tedy pochybuji že si toho vůbec někdo všimnul že už jsem tam nebyl.

V pozici sólisty

Do konce zbývalo asi 8 kol a já začal zjišťovat situaci, jak to vypadá za mnou. V jedné ze zatáček jsem měl přehled kdo za mnou jede a viděl jsem, že se jedná o poměrně velkou skupinku kde jsou třeba Vojta Drastich, Milan Jeřábek či Honza Stodola. Jinými slovy to znamenalo že pokud mě dojedou, jsou všichni přede mnou, jelikož mě ve spurtu přejedou jak parní válec. Úkol byl tedy jasný, udržet si náskok, který v tuto chvíli byl asi 40s, až do konce.

Snažil jsem se tedy jet konstantním tempem, což se mě dařilo, v průměru 2:10 na kolo. Bohužel jsem si před startem nevynuloval předešlý závod a tak místo důležitých informací jsem měl na display celkem zmatek, protože počet kol neodpovídal tomu co jsem odjel a já se tak musel spoléhat na tabulku u cíle, případně na informační tabuli.

Někdy 3 kola před cílem, když jsem celkem v pohodě držel náskok, začal jsem si uvědomovat že vlastně nevím, kdy je konec! Je konec když je 0 kol do cílem nebo 0 kol do cíle znamená že musím jet ještě jedno? Tak to je přesně něco co mě u vícekolových závodů doslova dostává, to počítání ...

Aby toho nebylo málo, v posledním (?)  kole koukám že mě někdo předjíždí a on to byl Tomáš Ptáčník! Říkám si to není sakra možný, vždyť byl přede mnou, že by mě dal kolo? Že by všem ujel? To je divný, kolo mě dali jen Ondra Suchý a Filip Adlt. Já jsem prostě v tu chvíli zapomněl, že Tomáš z té první skupiny odpadl a jel za mnou! No a teď jsem byl tak zmatený, že jsem se nesnažil Tomáše ani honit, navíc jsem měl v té chvíli v hlavě ještě větší galimatyáš, protože jsem byl v kole 0, ale když mě předjel ten Tomáš ... mám tedy jet ještě jednou nebo ne? A tak jak jsem byl zmatený, dal jsem si ještě jedno kolo a stal se tak prvním závodníkem v cíli, kterému do cíle zbývalo –1 kol ... v tu chvíli jsem se jen bál, aby mě nepočítali i to jedno kolo navíc! A aby toho nebylo málo, jel jsem závod s chipem na desítku, kterou jsem pro změnu jel s chipem na půlmaraton (a to jsem si to prosím popsal!), je ale vidno že pořadatelé si i s tímto problémem hravě poradili.

ISC v číslech

Nejlépe samozřejmě dojel na Stormech a s pláštěnkou v kapse jedoucí Martin Kuchař, který skončil na 7. místě (00:37:42.38, 6. místo v kategorii Senioři). Martin sice počítal s deštěm, ale to se přepočítal, pršet začalo až když jsme dojeli a o žádnou průtrž mračen se nejednalo, spíš o svěží jarní deštík.

Na 8. místě pak dojel David Novák (00:47:43.50, 7. místo v kategorii Senioři), který na rozdíl ode mne první balík bez problému udržel. Jak David sám přiznal, dokonce se v závěru pokusil o únik. Ten sice neměl dlouhého trvání ale i tak Davidovi přísluší bobřík odvahy za projevenou statečnost.

Já jsem dojel na konečném 10. místě (00:39:07.61, 9. místo v kategorii Senioři), což je pro mě určitě úspěch. Samozřejmě že jsem chtěl udržet první skupinu a to se mě bohužel nepodařilo, naštěstí jsem si svůj náskok před další skupinou ale pohlídal.

Martin Jirsa dokončil závod na 22. místě (00:40:26.59, 20. místo v kategorii Senioři), což je pro bruslaře Martinových kvalit příčka jistě nelichotivá, nicméně věřím že do závodu v Račicích Martin potrénuje a ještě nám ukáže. Pokud tedy místo Račic nepojede do Mostu.

Pavel Zajpt, značně vysílen z prvního dnešního závodu na 10 km dojel na konečném 33. místě (00:42:09.46, 29. místo v kategorii Senioři) a zde platí to samé co jsem napsal o Martinovi, Pavel má navíc a pokud tedy sežene odpovídající kolečka, věřím že nás ještě v Račicích překvapí a favority potrápí.

V kategorii žen se pak nejlépe umístila Karolína Nováková na 5. místě (00:42:22.64) a hned za ní na místě 6. skončila Eva Šodková (00:43:26.21), která si tím zároveň i zajistila titul Akademické mistryně v inline půlmaratonu. Na celkovém 7. místě dojela pak další naše závodnice Kamila Nováková (00:43:56.52), pro kterou to byla letošní bruslařská premiéra a tak titul Akademické vícemistryně v inline maratonu byl jistě i pro ni příjemným překvapením.

Prachy v prachu

Po skončení posledního závodu pak došlo k vyhlašování výsledků desítky a půlmaratonu. Bohužel v tu chvíli jsem si uvědomil že jsem snad poslední který neodevzal svůj chip ale jelikož se blížilo vyhlašování desítky, moc se mě nechtělo vzdalovat se od pódia. V tu chvíli se nabídl Petr Janda že není problém aby chip za mě vrátil a prý by se spokojil pouze s 20% z celkové částky. To jsem s díky odmítl, ale nakonec jsme provedli genglemanskou dohodu s tím že Petrův šlechetný čin bude patřičně vychválen. Tímto plním svůj slib a Petrovi ještě jednou děkuji a taktéž přikládám Petrovu fotografii přímo z místa činu, která se tímto zároveň stává základním kamenem naší nové rubriky „Chcete mě?“ 

Ještě předtím než jsme se rozloučili s brněnským Výstavištěm (myslím že někteří řekli své definitivní Sbohem!), došlo ještě k jedné velmi humorné situaci. Ondra Suchý, vědom si faktu že v žádném z mých článků nedostal takový prostor, který by si zasloužil, rozhodl se tuto skutečnost změnit a svoji obálku s peněžním poukazem pro vítěze závodu doslova hodil do kanálu. To vzbudilo jisté pozdvižení a v jednu chvíli bylo okolo gestikulujícího Ondry víc lidí než bylo v prostoru předávání cen. Byl to opravdu zajímavý pohled vidět obálku na dně odtokového žlábku a já si v tu chvíli vzpomněl na slova svého fotbalového trenéra, který nám vždy říkal „chlapi, ty peníze leží na tom hřišti, stačí je jen sebrat“. Tady leželi v kanále a opravdu, stačilo je jen sebrat. Po kratší vzrušující debatě se podařilo odstranit kousek mříže nedaleko od obálky a zbývalo tedy, kdo pro obálku vleze – prostor byl velmi úzký. „Ať tam vleze nějaké détě“, volali ti bezdětní, zatímco ti kteří měli s sebou děti odpovídali „Ano, ať tam vleze, ale ne to naše!“ a svůj vyhraněný postoj doplňovali pokyny jako „Mařenko nechoď tam!“, „Péťo domů!“, „Honzíku okamžitě vylez!“ a tak podobně. Naštěstí díky duchapřítomnosti přítomných se vše nakonec podařilo vyřešit pomocí francouzské hole, kterou se obálka nakonec přitáhla a Ondra si konečně mohl jít pro svoji zaslouženou cenu.

Ztráty a nálezy

A to bylo již opravdu všechno, já osobně jsem byl s brněnskými závodu spokojen, bohužel spousta bruslařů trať proklínala a je velmi pravděpodobné že je zde příště už neuvidíme. Někteří z nich zde nechali svoje závodní sety koleček, další vytřesená ložiska a to jistě zarmoutí. Já jsem zde nechal pouze 30,- Kč za přepálenou klobásu, takže už mě nebyly ztráty až tak hrozné. Ale kdo ví, co pro nás připraví pořadatelé příští rok. Možná to bude nová, lepší rychlejší, bezpečnější trať ... 

Závěrem bych zde ještě chtěl poděkovat Bohunce Vanadis Kotenové za bohatou fotodokumentaci z průběhu celého dne (viz. odkazy), kde si každý najde tu svoji fotku a též za trpělivost, s jakou toleruje využívání některých svých fotek ve zde publikovaných článcích. Bohunko, někdy se prostě nedá odolat!

Stránky závodu: http://www.brnoinlinemarathon.cz/
Výsledky: http://www.championchip.cz/new/akce.php?idakce=2011081310
Další fotografie ze závodu:
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Brno_-_2011_08_13_-_desitka/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Brno_-_2011_08_13_-_pulmaraton_I/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Brno_-_2011_08_13_-_bedna/

Trať: nový, velmi členitý okruh o délce 1 km na brněnském Výstavišti. Kvalita povrchu je bohužel velmi diskutabilní, z mého pohledu mohu říct že ideál to určitě není, ale už jsem jel na daleko horších (Vicenza, kruhové objezdy v Dijonu, Prátr atd.). Takže, u mě dobrý ...
Počasí: oblačno s očekáváním přeháněk (které nakonec nepřišly), teplota okolo 22C
 

František Míček