REPORTÁŽ  (fm) Během červencové okurkové sezóny není snadné najít zajímavý závod, naštěstí se v termínovce objevila Opava, což je samo o sobě zárukou nejen pohodové domácí atmosféry ale i kvalitní tratě. I když předpověd počasí nebyla pro opavský víkend moc příznivá, nakonec se počasí umoudřilo a rozhodlo že bude tak akorát, což znamenalo oblačno a příjemných 18C.

Jó řidič, ten tvrdej chleba má

Jelikož Opava je z Prahy celkem daleko, rád jsem se proměnil ve vůz taxislužby a postupně jsem cestou nabral Jardu Třísku, Káju Novákovou a nakonec v Průhonicích u Lidlu i Honzu Stodolu. Když jsem vezl Honzu naposledy (společně s Martinem Jirsou), zmínil jsem se o tom že 2/3 českých řidičů přiznává porušování dopravních předpisů, což přesně odpovídalo jelikož se mě oba snažili přesvědčit abych nejel jako kuře nějakých 130km/h ale jako pořádný chlap dupnul na plyn. Teď se mě Honza naopak snažil předsvědčit, že statistika je mylná a KAŽDÝ řidič porušuje předpisy a čekal na chvíli, až nějaký přestupek udělám aby mě na něj mohl okamžitě a triumfálně upozornit. Jeho chvíle přišla záhy a tak jsem byl pokárán za přejíždění z pruhu do pruhu, výměnu CD (opakovaně!) či neustálé nastavování navigace. Tím jsem byl natolik vystresován že vrcholem všeho pak bylo že jsem projel benzínovou pumpou v protisměru, což už bylo neodiskutovatelné ...

Jinak při cestě na druhý konec republiky jsem počítal s určitou časovou rezervou, ale ta padla hned 10 km za Prahou, kde se provoz ze stupně č. 1 během okamžiku proměnil na provoz stupně č. 5 (je ještě nejaké vyšší číslo?) a být tady Tereza, tak si určitě zase uvaří na silnici čaj. Nakonec se to rozjelo, ale když se podobná situace před Brnem opakovala ještě 2x, trnul jsem abychom tam vůbec dorazili na čas. Za Brnem už naštěstí žádný problém nebyl, možná to bylo tím že tam nebyl ani žádný provoz! Nakonec jsme přijeli do Opavy víceméně na čas, někdy okolo 12:30.

Hned jsme se šli registrovat na závody, já, Honza a Jarda na 10 km a 21,1 km (400,- Kč), Kája pak jen na půlmaraton.

Fitness desítka

Před startem desítky jsem si šel alespoň jednou projet trať, na víc čas nebyl. Naštěstí trať je stejná již nějakou dobu, takže jsem nic neočekávaného neobjevil. Průjezd parkem byl vzorně upraven, je vidět že si organizátoři dali pěkně záležet. Na startu se sešlo zhruba 50 bruslařů a jednou chvíli jsem dokonce myslel, že se to celé jmenuje Tempish Fitness Desítka, protože jsem se prodíral řadami bruslařů oblečených do kombinéz Tempish. Buď je v rámci propagace klubu rozdávali všem přítomným zdarma, nebo je členská základna tak velká, že bohatě postačí naplnil celý závod. 

V 14:30, resp. pár minut po půl byl závod na 10 km odstartován. Tempo bylo zpočátku velmi líné a nebýt načerno jedoucího Vojty Pospíšilíka (Víťo, Víťo, v Napajedlech jsi nás káral že jezdíme po trati, tady se Vojta pletl i do závodu!), tak bychom tam jezdili po okruhu ještě teď. Já jsem se samozřejmě, ostatně jako vždycky, snažil držet někde vepředu a teď se mě to celkem i šlo.

Když to Vojtu někdy ve 2. kole přestalo bavit a zařadil se někam na chvost prvního balíku, dostal se shodou okolností dopředu Milan Jeřábek, kterého tato pozice natolik zaskočila a vyvedla z míry, že nebyl schopný pohybu a kluzal se tak líně, že jednu chvíli to vypadalo že jede dozadu.

To mě ale přestalo bavit a tak jsem doslova vzal otěže závodu do svých rukou (takhle by to řekl pan Čapek kdyby to komentoval v TV), protože se jelo tak pomalu až jsem se styděl i já. Tedy, pravý důvod byl že jsem si chtěl užít svojí chvíli slávy až bude komentátor, mimochodem fajn chlapík (nevíte náhodou kdo to byl? :-)), ohlašovat „a na prvním místě jede František Míček“. Bohužel to jsem se spletl, nic takového se nehlásilo, opět byl zmíněn jen načerno jedoucí Vojta, takže mě to na špici přestalo bavit a zalezl jsem někam na 5. místo.

V tu chvíli to přestalo bavit i Vojtu a odjel někam na párek a tak nás zůstalo v balíku asi 10. Nikomu se moc nechtělo jet, snad jen mě a Honzovi Stodolovi, jinak se ta naše jízda blížila nějaké alegorické projížďce v rámci  oslav 1. máje. A tak jsem, chtě nechtě, zase šel dopředu, což jsem zoakoval ještě dvakrát – naposledy v předposledním, šestém kole. Zrovna když už jsem vjížděl do cíle, najednou vystartoval Honza Choma a frnk, a najednou měl asi 20m náskok. Snažil jsem se zrychlit, ale díra se nezmenšovala, navíc se nikdo připojit nechtěl. Zhruba v polovině posledního kola vystartoval Honza Stodola a tak jsem se ho rychle chytil. Parkem jsme projeli těsně za sebou, ale bylo mě jasné že za mnou je dalších minimálně 5 chrtů čekajících na příležitost.

Když už jsme vjížděli do poslední zatáčky, najednou koukám, kde se vzal tu se vzal byl tu Petr Janda (a já už jsem myslel že šel někam na pivo!) a šup, byl první ve skopině. Aby toho nebylo málo, najednou jsem před sebou viděl další známé tváře, o kterých jsem ani nevěděl že jednou. A tak jsem se během vteřiny z krásného 2. místa propadl na nějaké 7., což je ale i tak na mě celkem slušné. Teď už šlo jen o to, abych se nepropadl ještě níž. Naštěstí jsem si to už uhlídal a dojel jsem tedy celkově na 7. místě (00:17:35, 3. místo v kategorii M49), pouhou vteřinu za vítězným Honzou Chomou, který svůj náskok nakonec udržel s přehledem až do cíle. Po závodě se mi svěřil Petr Jada že byl překvapený že jsem se za něho nechytil, prý že dbal mých rad že „všechno je v hlavě“ a tak si dojel v klidu pro 2. místo. Inu, je to slušněj oddíl, ten Šumperk.

Půlmaraton

Po desítce následovala menší pauza a už se šlo znovu na start, tentokrát na hlavní závod dne čímž byl půlmaraton. Na startu se sešlo sice více závodníků než na startu desítky, ale i tak si myslím že účast mohla být ještě o něco vyšší.

Nebyl ani čas na nějaký dlouhý přátelský pokec a už tu bylo odstartováno. Hned po startu se jelo velmi ostrým tempem a netrvalo dlouho a došlo k oddělení vedoucí, zhruba 7. členné skupiny, která byla stíhána několika odpadlíky. Za odpadlíky pak jeli ti co stíhali odpadlíky a za těmi pak ti co stíhali odpadlíky odpadlíků.

Já jsem si rychle vzpomněl co mě řekl ten Petr Janda že všechno je jen v hlavě a i když se mě moc nechtělo, nakonec jsem dojel Davida Nováka, který byl jedním z těch odpadlíků honících první skupinu. Ta již byla nenávratně pryč a tak zbýval jen boj o další, víceméně nezajímavá, místa. Brzy jsme utvořili poměrně kompatní skupinku, kde kromě mě a Davida byli třeba Kamil Hastík, Petr Kovář a Milan Jeřábek. Zajímavé bylo že se nenašel nikdo kdo by nechtěl střídat a nikdo, kdo by nechtěl jet, takže po pravidelném střídání a svižné jízdě jsme brzy měli náskok zhruba 30s na další skupinku, kde byl mimo jiné i Honza Stodola. Byl jsem celkem překvapen že nás Honza nedojel, na druhou stranu jsem měl docela radost, protože jsem ho ještě nikdy neporazil a pokud by jel se mnou ve stejné skupině, tak bylo jasné že ho zase ve spurtu neporazím.

Asi ve 4. kole jsme nabrali Vojtu Drasticha a to už se nám jelo o poznání veseleji. Vojta byl svěží jak jarní vánek a celkem rád udával tempo na špici. Kdo mě velmi překvapil byl Milan Jeřábek, na desítce se vepředu jen klouzal ale teď při půlmaratonu jel jako za svých mladých let, až jsem měl problémy se ho udržet. Každý se snažil jet a i přesto nebyla šance že bychom někoho dohonili - první skupina měla již dostatečně velký náskok.

S Davidem a bez Davida

Někdy v 6. kole se rozhodl David že ujede, byla to s námi nuda a jeho už to moc nebavilo a tak jako správný týmový hráč se bez jediného slova potajnu vypařil, resp. odpařil se skupiny. Chvíli jel před námi asi tak 30m a takhle to trvalo celé jedno kolo, než jsme jej znovu dojeli. I tak to Davidovi nedalo a zkusil to znovu a když to ani tentokrát nevyšlo, tak to zkusil napotřetí a tentokrát to vyšlo, asi proto že v tu chvíli jsem jel za ním já a já jsem rozhodně neměl chuť a sílu ho pronásledovat.

A tak nás bylo o jednoho méně, oplakali jsme to, ale do cíle bylo stále ještě asi 5 kol. Během té doby se toho moc podstatného nestalo, jen Milan Jeřábek na špici působil jako takový v životní formě jedoucí Bart Swings snažící se roztrhat celou skupinu, no vůbec jsem ho nepoznával. Já jsem poočku sledoval jaký máme odstup od další skupiny kde byl Honza a už jsem si počítal, kolikátý v kategorii tak můžu skončit ... jestliže v prvním balíku je Martin Kuchař a nikdo jiný, tak pokud se nic zvláštního nestane (jako třeba že by Martin sundal brusle a šel domů), tak dojedu 2. v kategorii, což je celkem příjemné.

Do posledního kola jsme vjížděli s tím, že polovina balíku si myslela že jedeme do předposledního kola a živě o tom diskutovala, naopak druhá polovina věděla přesně že se jede poslední kolo a držela jazyk za zuby. Když už jsme projížděli parkem, najednou nastoupil Milan Jeřábek a rázně tím uťal veškeré diskuze o tom, jaké kolo jedeme. Toho se chytili hned další vlčáci jako Vojta Drastich nebo Petr Kovář a už jsem zase byl na chvostu celé skupinky, kde jsem také zůstal až do průjezdu cílem. Nakonec jsem skončil na 14. místě (00:37:28, 2. místo v kategorii M49).

Jak jsem již zmínil, nejlépe z ISC si vedl Martin Kuchař, který dojel na 7. místě (00:35:40, 1. místo v kategorii M49). Martin v cíli řekl, že si slibně budoval výchozí postavení pro závěrečný spurt, když se najednou okolo něj vyřítil Honza Pecka, což Martin komentoval slovy že „takový zrychlení jsem snad ještě neviděl“. Takže Martin byl, jako tradičně pokaždé, se svým umístěním nespokojený, ale už se proslýchá že na vině může být tentokrát i materiálové vybavení, tedy jmenovitě kolečka a tak Martin na příští sezónu chystá novinku Matter G13 s přídavnými raketovými motory na plynový pohon.

Na celkovém 9. místě skončil David Novák (00:36:52, 1. místo v kategorii M39), který se po celý závod nemohl rozhodnout, má-li jet s první skupinou nebo až s tou druhou skupinou a tak pro jistotu, jako příznivec hnutí umírněného středu, dojel přesně někde mezi.

Zajímavý byl i závod žen, kde již na začátku ujela dvojice Bára Bakošová – Nicol Hlůšková a bylo jasné, že naše dvojice Kája Nováková a Eva Šodková se popere pouze o třetí, ale i tak medailové, umístění. Nakonec závod lépe dopadl pro Káju Novákovou, která dojela na 3. míste v kategorii žen (00:41:02, 3. místo v kategorii F29). Káje pomohlo i to, že i když většinu závodu jela sama, na posledních několik kol využila pomoc právě Evy (kterou dojela o kolo) a dle hesla ve dvou se to lépe táhne své postavení udržela.

Eva Šodková nakonec dojela na 6. místě v kategorii žen (00:44:12, 6. místo v kategorii F29) a co si budeme nalhávat, takové umístění je velkým zklamáním. Eva zcela jistě nepodala výkon na který jsme u ní zvyklí ale za vším může být fyzicky náročná třífázová kondiční příprava na závod samotný, kdy, jak jsme zaslechli v kuloárech, se zejména třetí fáze protáhla až do pozdních večerních hodin. 

Spadla z oblakov

Když už se zdálo že závodům bude pro dnešek konec, ohlásili pořadatelé ještě soutěž dvoučlenných štafet. A tak jsme se s Honzou Stodolou dohodli, že bychom si mohli dát tu štafetu spolu. Ještě než jsme přišli na start, bylo jasné že můžeme skončit nejlépe na 3. místě, protože se na startu objevili dvojice jako Novák/Pospíšilík či Trnavský/Slotta čímž bylo jasné, že na vítězství rozhodně nejedeme.

Jelo se celkově na 4 kola opačným směrem než dosavadní závody a jako první jsem se na start postavil já. Než jsem se nadál, Vojta Pospíšilík s Lukášem Trnavským byli někde v parku. Já jsem vystartoval za Romanem Fajkusem, kterému naštěstí došel brzy dech a tak jsem předával chip na celkovém 3. místě. Honza pozici udržel a když mě předával chip, vypadalo to celkem slibně. Za námi byli Sportovní kurzy, ale měli jsme celkem slušný náskok.

Do 3. kola jsem tedy vyjel abych náskok udržel, což se mě celkem podařilo a když jsem dal Honzovi chip, koukal jsem po očku, kde jsou Honza Pecka nebo Vojta Drastich. Bylo to celkem dobré, měli jsme náskok asi 40m. 

Když už jsem vyhlížel Honzu, abych se ujistil že jsme stále na 3. místě, najednou koukám a za ním je někdo ve žlutém dresu InlineBSS.sk ... sakra, kdo to je! Jo už vím, to je Jaromír Ščepka, ale kde se tam sakra vzal? To snad spadl z nebe nebo co? Jaromír Honzu samozřejmě elegantně předjel a najednou jsme místo medaile měli bramboru. Ani jeden z nás nechápal jak nás mohli dojet, když  kolo před koncem byli bůh ví kde. Nemohl jsem si při té příležitosti vzpomenou na proslulý slovenský seriál o Majce, nazvaný Spadla z oblakov – takhle nějak to totiž vypadalo!

Po posledním štafetovém závodě následovalo vyhlašování, za 2. místo v katerogii jsem dostal fajnový diplom a mohl se jen dívat, jak první tři v kategorii štafet dostávají šampaňské. Ale co, stejně jsem tady autem a kdybych si nedej bože trochu cucnul, to bych to od Honzy schytal, ke všem těm dopravním přestupkům by mě určitě přičetl i jízdu pod vlivem alkoholu!

Výsledky: https://spreadsheets.google.com/spreadsheet/pub? hl=cs&hl=cs&key=0Ajr3L32sd2ikdC1XY292aVh6YVJ5cWVnLUI1aG1UNFE&output=html
Fotografie ze závodu:
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Opava_-_2011_07_23_-_desitka/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Opava_-_2011_07_23_-_pulmaraton/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Opava_-_2011_07_23_-_stafety/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Opava_-_2011_07_23_-_bedna/

Trať: pěkný okruh o délce 1,45 km vedený jak po silnici, tak i místním parkem. Okruh je velmi členitý, zejména jedna ostrá zatáčka bývá postrachem mnoha závodníků. Povrch je velmi kvalitní bez výraznějších trhlinek.
Počasí: oblačno až skoro jasno, teplota okolo 18C, příjemný den na bruslení
 

František Míček