REPORTÁŽ  (fm) Pouhý týden po Berlínském maratonu tu byl další z německých závodů, tentokrát závěrečný díl Německého poháru (GIC) v Kolíně na Rýnem. Není Kolín jako Kolín a ten nad Rýnem už je celkem z ruky a tak jsem přišel na myšlenku oslovit spřátelené kolegy bruslaře jestli by si někdo z nich nechtěl vyrazit za hranice všedních dnů nakoupit zásobu kolínské.

KKK

Jako první se ozval Matěj Krupka který doposud objel všechny závody Německého poháru. V celkovém žebříčku si Matěj vede celkem slušně a tak bylo jasné že si nenechá ujít i závěrečný závod. Matěj sice trochu vyzvídal jestli zase pojedeme tím „malým autem“ (Peugeot 206 pozn. autora) jako do Frankfurtu ale byl ujištěn že bude připraven vůz hodný halového mistra ČR v kolečkovém bruslení, tedy vůz o třídu vyšší, nabízející patřičné pohodlí a komfort.

Bylo dojednáno že pojedeme spolu ve dvou, nicméně 14 dní před závodem nabraly události poměrně nečekaný obrat. Na můj inzerát „Hledá se spolucestující na závod do Kolína nad Rýnem, značka Potkali se u Kolína“ se ozvala Petra Havlasová, která nejprve nadšeně společně s Martinem Máčelem potvrdila svojí účast, aby jí vzápětí odvolala a následně odvolala co slíbila a slíbila co odvolala, takže zhruba týden před závodem jsem byl přesně v duchu Cimrmanovy „Teorie poznání“ na konci poznávacího procesu kdy jsem nevěděl zhola nic, ale vědel jsem to naprosto přesně.

Celý problém byl v tom že Petra chtěla navštívit svojí tetu v nedalekém Dürenu, která ovšem byla v té době ve Švýcarsku. Na poslední chvíli se ale teta rozhodla vrátit se zpět do Německa o trochu dříve a tak za 5 minut 12 se Petra s Martinem definitivně vyjádřili: do Kolína jedeme s tebou!

I když svůj Ford Focus Combi nepovažuji za malé auto, bylo jasné že pokud pojedeme v pěti (ještě malý Martin Máčel) nebude to zas až tak ideální. A protože navíc Petra s Martinem bydlí v Krucemburku, budou muset stejně jet svým autem do Prahy a tak bylo jednohlasně odsouhlaseno, že pro účely zájezdu do Kolína nad Rýnem bude vypraven speciální červený minibus na trase Krucemburk – Kolín nad Rýnem – Krucemburk, tedy zkráceně KKK (neplést s Klubem kultivovaných kuchařů či s podobným nejmenovaným sdružením).

Čas odjezdu z Prahy byl dohodnut na sobotu na 6:00 se službou  “door by door” v ceně dopravy, tedy že nás s Matějem vyzvednou až před domem. Původně sice Petra testovala variantu “Zličín, 5:00”, která se ale brzy ukázala jako zcela neprůchodná vzhledem k tomu, že jsem měl přiletět z Anglie v pátek někdy po půlnoci a pokud bych se měl ještě stavit doma a potom jet na Zličín, tak bych rovnou mohl jet klidně do Krucemburku.

V 6:00 byl tedy před domem přistaven vůz označený jako KKK a hned jsme mohli vyjet. K mému zklamání se však nekonalo promítání filmů a ani nabídka časopisů ve voze neodpovídala tomu co bych očekával od první třídy do které jsem měl zakoupenou místenku, jinak jsem si ale svůj pobyt v luxusním KKK voze nemohl vynachválit.

Vy jste Češi?

Cesta uběhla celkem rychle a ani jsme se nenadáli a už jsme byli v Kolíně nad Rýnem, mohlo být tak krátce před jednou. Nejprve jsme se zastavili v EXPU, kde jsme si vyzvedli startovní balíčky (55 EUR). Pak následoval rozchod kdy se každý chtěl podívat jestli tam mají něco zajímavého. Já jsem si konečně koupil sadu G13 a vyřešil tím osazení koleček na příští sezónu a když už jsem si myslel jakou dobrou cenu jsem usmlouval, ujistil mě Matěj že cena je sice dobrá, ale on je měl za polovinu!

Poté jsme se s Matějem přesunuli ke stánku EOSkates, kde nás čekalo překvapení. Po zjištění, že jsme Češi, nám chlapík za pultem důvěrně sdělil že jejich historicky prvním zákazníkem byl také Čech, jakýsi “Mártyn Hedžný” a jestli ho prý známe! Tak jsme řekli že samozřejmě že jo, že s náma chodí bruslit, čímž jsme očividně zapůsobili a stoupli v jeho očích a byla jen škoda že jsme si v tu chvíli nekoupili žádný z karbonových rámů protože jsem si jistý že bychom dostali určitě nějakou akraktivní slevu! 

Okolo 15:00 jsme se zase všichni sešli, Matěj si vzal svůj cestovní kufřík, pustil si MP3 přehrávač a se slovy “Jdu na hotel” zmizel hledat svůj týmový hotel. My ostatní se vydali na dlouho očekávanou prohlídku místní katedrály, 157m vysokého Kölner Domu. Cestou ke katedrále jsme si několikrát postěžovali na tropické počasí, které nás v tu chvíli zužovalo, bylo 30C a slunce pralo víc než v červenci, což Martin trefně okomentoval slovy “prostě typický říjen”. Katedrála se nám moc líbila a bylo až neuvěřitelné dozvědět se, že i když stavba byla zahájena v roce 1248 trvalo až do roku 1880 než byla celá stavba dokončena, což mě trochu připomínalo situaci okolo dálničního obchvatu na D8. Na druhou stranu co by za to dali v Barceloně, tam se staví ještě dodnes, že. Každopádně největší atrakcí kolínského Domu byl pro mě přilepený betonový obchod firmy Nikon, tedy patrně něco bez čehož si katedrálu středověcí budovatelé ve 13. století nedokázali představit ani ve snu …

Po menší kulturní vložce následoval přesun do Dürenu, kde jsme nejprve podnikli menší nákup v supermarketu Real (Martinova poznámka “co dneska koupíš za 200 EUR” má velkou šanci stát se když ne legendou, tak minimálně hláškou měsíce), dali si kebab a pak jsme se již přesunuli k Petřině tetě, kde jsme měli zajištěno ubytování.

Směr Kolín nad Rýnem

Druhý den jsme vyrazili již časně ráno směr Kolín. Martin zvládl cestu s bravurou jeho vlastní za necelých 30 minut a už jsme parkovali na, v tu chvíli, prázdném, parkovišti. Zajímavé bylo že než Martin stačil zatáhnout ruční brzdu tak přijelo dalších asi 100 aut a ve chvíli kdy jsme vylezli z vozu tak to vypadalo že jsme úplně na jiném parkovišti než kde jsme před 5 minutami zaparkovali! Vyjet o chvíli později tak by asi byl problém zaparkovat.

Mezitím co jsme si připravovali věci na závod, Martin si vkapkal něco Pinosolu a pomalu jsme mohli vyrazit na stanoviště shuttle busu, který dopravoval závodníky z parkoviště do EXPA. Pro Martina byl kolínský maraton jeho maratonskou premiérou a tak bylo jasné, že on jako jediný z nás má jisté že dneska si zajede osobák. Já jsem něco takového nepředpokládal a Petra skromně poznamenala že se uvidí “jak to pojede”. Ještě před nástupem do autobusu jsem se pozdravil s Andrew Gordonem, který se mě, opět náhodou jako v Berlíně, připletl do cesty. Zajímavé že se mě většinou pletou do cesty lidé, které znám!

V EXPU jsme si dali věci do šatny a pomalu vyrazili na start. Petra s malým Martinem vyšli jižní východem, já vyrazil se slovy “Martine, pojeď za mnou, já to tady znám” severním východem, což se po chvíli ukázalo jako vcelku nešťastné rozhodnutí. Martin mě tedy následoval (když to tam tak znám!) ale po chvíli jsem začínal tušit že mě brzy začně proklínat – na start se totiž nedalo dojet, všude byl plot a tak jediná cesta byla zkrz lávku pro pěší! Ještě štěští že mě v tu chvíli neměl Martin po ruce, jinak by mě asi přerazil, zvláště když se po té lávce skoro nedalo jít – inu ten člověk co to stavěl nepočítal že tam někdo půjde v bruslích a tak velikost schodů byla přesně taková aby pod něj zajela brusle a nedala se vytáhnout! Ponaučení pro příště – důvěřovat davu, v davu je síla.

Když jsme lávku přešli, setkali jsme se s Petrou a byli kousíček od startu. Já jsem toho využil a šel si trochu projet trasu. Již z loňska jsem věděl že se pojede na most a pak z mostu dolů, tak to zůstalo. Jediná změna byla co bude následovat na druhé straně mostu, oproti loňsku se jelo ostře vlevo a pak na místní magistrálu, po které se pak pojede prvních 20 kilometrů závodu. Až po most jsem byl s tratí spokojen, sjezd z mostu se mě nelíbil, prostě nemám rád sjezdy se zatáčkami na úzkém prostoru a tak jsem jen doufal že při závodě to prostě “nějak projedu”.

Rozjížďka pomalu končila, já jsem popřál Martinovi a Petře hodně štěstí a šel jsem se postavit do svého sektoru. Cestou jsem potkal pana Kalivodu, přiletěli s Tomášem včera odpoledne a po závodě zase letí zpátky. Těsně před prostorem startu jsem zahlédl Yanna Guyadera sedícího na zemi a utahujícího si brusle – vypadal že přemýšlí jestli si ty brusle má vůbec utahovat nebo ne, případně jestli má vůbec jet na bruslích. Letmým pohledem bylo také jasné, že Powerslide už na ničem jiném než na G13 nejezdí. Ano, koupil jsem tedy dobře!

Svižný start

Na startu, ponaučen Berlínem, jsem si vlezl co nejvíce dopředu, tedy ne úplně do první řady, ale v takové druhé řadě už jsem mohl být, měl jsem tam všechny ty kluky z EOSkates a Swiss National Teamu přímo před sebou. Takže startovní pozici jsem měl celkem slušnou, teď to ještě prodat při závodě. 

Jako první odstartovaly opět ženy a za chvilku po nich i muži. Start byl celkem hektický, ulice v místě startu nebyla z těch nejširších a tak než jsem se vyhrabal, ti nejlepší byli již na mostě. Naštěstí na most se jelo mírně do kopce což mě vyhovuje a tak jsem první, zhruba 40-členný balík dojel právě tam.  Bohužel pak následovala druhá část mostu a to sjezd s následnou levotočivou zatáčkou a tak jsem se ani moc necpal do balíku ale jel spíš za ním. Ve chvíli kdy jsem přemýšlel jak to bude vypadat na té magistrále, prohnal se okolo mě Matěj a já si pomyslel kde sakra byl? On tam snad musel na tom startu zaspat! Než jsem se ale nadál, Matěj už byl někde uprostřed balíku, zatímco já byl stále na jeho chvostu. 

Zatáčka nebyla nakonec tak hrozná jak původně vypadala, možná to bylo tím že se projela tak rychle že nebyl čas přemýšlet o blbostech a pak hned následovala další a pak už jen rovinka, z mého pohledu nekonečná. Tady se to konečně rozjelo a byl to zase šrumec, nejpomaleji, tedy 40 km/h jeli jen ti největší srabi, mezi které jsem se brzy zařadil i já. Po necelém kilometru přišel velmi atraktivní úsek v podobě průjezdu celkem dlouhého tunelu, to se mě moc líbilo zvláště proto že jsem se svými slunečními brýlemi skoro nic neviděl ... Po výjezdu z tunelu se pokračovalo v té pekelné rychlosti a já se snažil jet co to dál dalších asi 5 km. Věděl jsem že brzy přijde otočka a pak se to rozjede ještě víc a také jsem věděl že to musím udržet co nejdéle. Na rozdíl od Berlína jsem viděl ty přede mnou ale také mě bylo jasné že tohle prostě neustojím a ač nerad, opět se budu muset s partičkou z Powerslide a spol. zase rozloučit i když hlava jasně říkala MUSÍŠ.

První otočka

Jak jsem předpokládal, tak se stalo, přišla otočka, další zrychlení a pak už jen sbírání odpadlíků, kteří postupně odpadali z prvního hlavního balíku – připomínalo mě to scénu z Terminátora 2, kde se ten zlej terminátor celej rozpadne na molekuly aby se vzápětí po kouskách zase složil dohromady. Tady to bylo podobné, jen ten složenej balík byl pochopitelně bez těch nejlepších, kteří již v té době byli snad někde na metě půlmaratonu. 

Takže v Berlíně jsem vydržel 10 km, tady asi 7,5 km. Nutno dodat že tady se jelo ostřeji a profil trati nebyl tak rovinatý, což mělo za následek že k oddělení zrn od plev došlo o trochu dříve. Mě osobně ani tak nevadilo že k tomu došlo, horší bylo že já jsem opět byl jeden z těch posledních co odpadli od elity a když mě pak ostatní sjeli a já se otočil a viděl jsem že v balíku je asi 50 lidí, tak jsem si jen pomyslel kde to sakra zase jedu.

Ani nevím za kolik jsme zajeli první polovinu závodu, ale byl to takový čas který mě zase tolik nevzrušoval, něco jako 37 minut, tedy o 2 minuty horší než v Berlíně. Bylo jasné že tady si osobák nevylepším, jediné co bych si mohl vylepšit by mohl být můj nejlepší výkon na této trati což by zase neměl být takový problém protože jsem tady jel jen jednou vloni a to ještě za deště.

Hurá do města

Jestliže první polovina závodu by se dala charakterizovat jako velmi rychlá s velmi kvalitním povrchem a jasně daným tvarem trati (prostě sem a tam), druhá polovina byla do jisté míry velkou neznámou. Z mapy bylo sice jasné že pojedeme centrem města, ale trať byla tak členitá že se snad nenašel jeden delší úsek (dobrá, kromě dvou kilometrů okolo 30. km). S povrchem to bylo podobné, velmi kvalitní asfalt byl střídán hrubším, do toho pak ještě několik přejezdů kolejí, kostek a tak. Mě osobně to nevadilo, jak jsem již nekolikrát napsal, pokud nejedu první a nemusím řešit kudy mám jet, tak je mě to opravdu jedno kde se. Tady jsem první nebyl, ale jelikož jsem byl ve skupině snad miliónu bruslařů, snažil jsem se celkem logicky držet se někde vpředu, což se mě celkem i dařilo.

Na rozdíl od berlínského závodu mě tempo připadalo rychlejší a bylo to možná i tím že vpředu se opět točila známá jména, mj. Heuiko Klipstein který vypadal daleko lépe než v Berlíně, nebo i Andreas Lichtenstein. V balíku jsem též zahlédl Vjatscheslawa Solomona a další známé tváře a tak jsem opět věděl že jsem v tom správném balíku.

Jediný koho jsem v balíku postrádal byl snad jen Sascha Hagemann. Hmm, tak ten Sascha to udržel a teď se pěkně někde veze, pomyslel jsem si někde na 34. km. V tu chvíli koukám kdo je to před námi, vidím dres Toni Carboni a on – Sascha Hagemann! Nevypadal v tu chvíli jako obávaný a nebezpečný rychlobruslařský závodník, působil spíš dojmem postřelené srny a měl co dělat aby se vůbec udržel u nás v balíku.

Do cíle chyběly necelé 4 kilometry a já začal přemýšlet, co budu dělat tentokrát. Mám vyrazit dopředu nebo jen čekat co se bude dít? Velikost balíku a fakt že jsem se cítil celkem svěže a jelo se mě opravdu dobře rozhodly, že jsem se přiklonil k té první variantě a ve chvíli kdy jeden ze závodníků poodjel, vyrazil jsem se jej stíhat. Čekal jsem že se někdo přidá, třeba Heiko, ale nepřidal se nikdo a my měli během chvíle asi 20m náskok. Hmm, 3 km do cíle, to nevím jestli to vydržím, ale musím jet na špici jinak mě to celé přejede jako parní válec. Jel jsem tedy stále na špici a doufal že mě nedojde dech, případně že chytnu ten druhý.

Ve chvíli kdy jsem viděl ceduli s číslicí 41 jsem si uvědomil že zbývá už jen kilometr ale to už mě začalo pár závodníků předjíždět. Ve stejném okamžiku mě blesklo hlavou že teď přijde ten most což znamená první úsek do kopce! Celý závod jsem o tom věděl, vloni jsem si to projel a teď jsem na to málem zapomněl! A opět jako vloni, na ten kopec jsem si věřil a byl jsem mezi prvními kteří na něj najeli. Bohužel se ukázalo že takových jako já tam bylo o trochu více, tedy ti kteří si na něj nejen věřili ale kterým to hlavně do kopce slušně jelo, takže v mžiku jsem se propadl a připadalo mě že najednou je přede mnou snad každý z balíku (to zná asi každý bruslař když ho někdo předjíždí tak to vypadá že to jsou VŠICHNI a nakonec se ukáže že je to jen pár lidí).

Kopec nakonec

Do cíle tedy zbývalo asi 500m, já na kopci někde s partičkou Němců, tedy situace kterou jsem přesně nechtěl. Na vrcholu mostu se situace zklidnila a já se rozjel směrem dolů, jenže to se pochopitelně rozjeli i ti ostatní. Naštěstí jsem se v posledních závodech naučil že se jede až do samotného konce a tak jsem jel a jel. To samé se bohužel nedá říct o některých ostatních, kteří když uviděli první banner, ten reklamní, přestali jet pod dojmem že se jedná o cíl závodu! To ovšem nás, kteří pilně studujeme trať závodu dlouho dopředu nemohlo zaskočit a tak jsem najednou předjížděl stojící závodníky kteří si snad mysleli že už jsou v cíli a přestali jet. Já nepřestal a díky tomu jsem se ještě trochu posunul v celkovém pořadí a nakonec jsem skončil na 62. místě v čase (01:14:28), mezi prvními deseti z našeho snad 50-členného balíku. Samozřejmě že přede mnou skončil nejen Vjatscheslaw Solomon čímž mě vrátil porážku z Berlína ale také Andreas Lichteinstein, který mě letos porazil snad pokaždé. Není závod abych si o místo či dvě přede mnou nepřečetl jméno Lichtenstein …

Na druhou stranu co mě těší je opětovný skalp Heiko Klipsteina, kterého jsem v závěru přespurtoval, či Saschy Hagemanna, který neudržel tempo s první skupinou a dojel s námi. S námi, ale za mnou a to je to podstatné! 

V cíli, tedy v tom opravdovém cíli, na závodníky pak čekalo občerstvení hodné posledního závodu celého seriálu – sušenky, koláče, ovoce, tlačenka, pivo (nealko), džusy, čaj, sladkosti, chleba se škvarkama, no prostě toho bylo tolik že bych se s chutí zakousl co všeho, kdybych zrovna nedojel maraton … prostě jsem neměl vůbec na nic chuť! Věděl jsem ale že musím doplnit tekutiny a tak jsem vypil nějaký džus, čaj a když jsem potkal Tomáše Kalivodu, tak jsme si spolu dali i 3 nealkoholická piva, na ten závěr sezóny. Jak já bych si tak dal tu tlačenku, ale fakt jsem neměl na jídlo ani pomyšlení! No nic, příští rok pojedu s baťůžkem a řeknu jim ať mě to zabalí s sebou …

Závěrečné bilancování

Zrovna když jsem se díval na hodinky a přemýšlel o tom, jestli Martin Máčel už dojel (chtěl to dát pod 2 hodiny), vidím Martina u šatny! Martin je filuta, tvrdil že bude mít co dělat aby to dal pod 2 hodiny, nakonec to dal v pohodě za 1:42 a prý kdyby se mu nepletli do cesty tak to mohlo být ještě lepší! Každopádně gratulace, první maraton v životě a hned osobák, to se hned tak nevidí!

Petra si sice osobáček nedala, ale v kategorii Fitness (tedy ve stejné jako Martin) dojela v čase 1:36 na krásném 38. místě jako první cizinka. Petra měla navíc tu smůlu že startovala až z poslední řady a polovinu závodu absolovovala v družném hovoru právě s Martinem, než jí to přestalo bavit a ujela mu. Škoda, ale pokud v příštím roce Petra odstartuje z té správné vlny, můžeme se dočkat možná i toho osobáku.

Nakonec jsme se sešli i s Matějem, který opět nebyl se svým výsledkem spokojen. Matěj dojel ve druhém balíku, tedy opět balík přede mnou, ale tentokrát byl mezi námi rozdíl tři minuty a jelikož to neudržel ani Sascha Hagemann tak si nedělám iluze že bych to udržel já. Možná příští rok, trochu potrénuju a pak se uvidí!

Po závodě jsme se ani moc nezdržovali a hned vyrazili na cestu zpátky. Z Kolína do Prahy je to bratru dobrých 700 km ale cesta nám uběhla celkem rychle a okolo osmé večerní byl náš KKK expres zpátky v Praze. Poděkoval jsem za svezení a slíbil, že pokud pojedu na některý ze zahraničních závodů rozhodně znovu využiji služeb cestovní kanceláře Máčel & Havlasová a spol.!

Stránky závodu: http://www.koeln-marathon.de/en/competitions/marathon/skate-marathon/information.html
Výsledky: http://results.koeln-marathon.de/2011/

Trať: nový, rychlejší, městský okruh s výbornou atmosférou, zajímavý průjezd tunelem na zhruba 3. kilometru. Povrch v první polovině trati je vynikající, ve druhé polovině je to trochu horší jelikož se projíždí centrem Kolína (koleje, kostky atd.), ale nic extrémního.
Počasí: slunečno, teplota okolo 30C
 

František Míček