REPORTÁŽ  (fm) Není to zase tak dávno co začala česká inline sezóna prvními závody v Hradci Králové a už tady máme závody poslední – tedy alespoň co se těch klasických závodů týče. I když v září se dá očekávat všelijaké počasí, vše nasvědčovalo tomu že rozlučení s letošní sezónou bude důstojné, tedy plné sluníčka..

Mistrovství o mistra všech mistrů

Seriál závodů Českomoravského pohár skončil již začátkem září v Račicích mistrovským maratonem, teď tedy přišla řada i na konkurenční LifeInLine, jejíž  poslední závod se konal v Opavě. Opavské závody jsou známé tím, že jsou součástí obou hlavních seriálů a co je ještě zajímavější, pro oba seriály platí stejná trať. Tak ta druhá zajímavost od 18. září 2011 již neplatí. Organizátorům se totiž podařilo zamluvit si termín závodů ve stejné datum jako byla zamluvena sportovní hala a to znamenalo, že silnice okolo haly se nedaly použít. Bylo proto nutné najít alternativní trať, což se nakonec podařilo takže nás v Opavě čekala nejen derniéra závodní sezóny alezároveň i premiéra nové závodní tratě.

Opavský závod měl navíc být i Akademickým mistrovstvím v inline půlmaratonu, jenže to by se nesmělo stát že Akademické mistrovství se jelo již v srpnu v Brně. Původně ale bylo do Brna svěřeno pouze Akademické mistrovství v maratonu, ten se ovšem z důvodu zkrácení tratě nemohl v Brně uskutečnit a tak si organizátoři ani nelámali hlavu s tím že mají akademickou akreditaci jen na maraton a  prostě a jednoduše si uspořádali Akademické mistrovství v inline půlmaratonu. To se samozřejmě opavským nelíbilo a na takové jednání si stěžovali, jenže už bylo pozdě bycha honiti protože mistrovské tituly byly rozdány a tak se do Brna jen vzkázalo ty ty ty, že tohle bylo už fakt naposledy a že se to nedělá. Dělá nedělá, v Opavě se tedy nemohlo konat druhé Akademické mistrovství, i když vlastně proč ne, nikomu by to snad ani nevadilo (mě určitě ne). Nicméně v Opavě se rozhodli že závod se pojede o Mistra všech vysokých škol v České republice, což zní sice zajímavě ale praktického významu to asi moc nemá. Osobně pochybuji že si to někdo bude za týden pamatovat.

Dlouhé stráně

Příprava na závod samotný u mě začala již v sobotu, kdy jsme se doma rozhodli že by nebylo od věci při příležitosti výletu na druhou stranu republiky navštívit Jeseníky a podívat se i na legendární ovál okolo horní nádrže na Dlouhých stráních, oblíbené to tréninkové místo šumperských bruslařů (proto jim to klukům tak jezdí!).

Směr Opava jsme vyrazili něco okolo 9:30 abych si o 20 km později uvědomil že jsem zapomněl doma navigaci, bez které si od určité doby nedojdu ani pro rohlíky, takže se nedalo nic jiného dělat než se otočit a dát si Žižkov ještě jednou. Jedinou radost z tohoto nečekaného momentu měla Terezka, která si mohla doma vzít fixky a začít čmárat po sedačkách. 

Někdy okolo 14:15 jsme dorazili do Koutů nad Desnou, dali jsme si oběd a pak hurá na lanovku na Medvědí horu. V úpatí lanovky jsme potkali minivýpravu ISC ve složení Jarda Zíka, David Novák, Daniela Veverová a Eva Šodková společně s hostujícím Michalem Polanem, kteří stáli za plotem k lanovce a jak mlsní kocouři na nás koukali, jak si jen tak jedeme zabruslit na Dlouhé stráně. Daniela sice moc chtěla jet si s námi zabruslit, opravdu moc, ale byla demokraticky přehlasována a tak místo Dlouhých strání na ní všichni udělali dlouhý nos a pěkně se jelo na Blade Night do Opavy. Nwkonec jsme Daniele museli slíbili že si dáme i nějaký ten kilometr za ní, za což nám se slzou v oku poděkovala.

Od lanovky jsme šli pěšky k vodní nádrži, kde jsme si zabruslili na nejvýše položené inline dráze v Čechách a pak se podél lanovky (byla už zavřená) vrátili zpátky do Koutů.

Opavská cestovní anabáze

Druhý den následoval přesun do Opavy a za zmínku zde stojí hlavně moment použití navigace pro přemístění do této moravskoslezské metropole. Ač jsem jako cílové místo měl nastaveno Náměstí Sv. Trojice v Opavě, navigace usoudila že daleko lepším cílovým místem bude jakýsi Lichnov a tvrdošíjně mě směřovala právě do této vesnice. Když už jsme se konečně z Lichnova vyhrabali a vyrazili po pozměněné trase směr Opava, během 10 minut jsme byli směřováni zpět do – Lichnova. Nevím proč ale navigace si tuto vesnici prostě oblíbila a nutně tak přišel čas kdy jsem ten krám prostě vypnul a otevřel papírovou mapu. To nás zachránilo a krátce po poledni jsme konečně dorazili do Opavy.

V Opavě jsme krásně našli místečko na zaparkování hned vedle startu. Já se převlékl do závodního, zatímco Terezka si vzala kolo a šly s Veronikou do parku. Jak jsem se tak převlékal, zahlédl jsem Honzu Pecku se kterým jsme prohodili pár slov. Hlavně mě zajímalo proč nedojel závod v Plzni, to se u něho často nestává. To bylo tak, řekl Honza, jak si tak jedu, kouknu na hodinky a hele, mám tep asi 240 a protože hrozilo že každou chvíli mě tep vystřelí z hodinek ven, radši jsem toho nechal a šel na párek. Ponaučení z krizové situace je jednoduché – nekoukat se na hodinky!

Fitness desítka

Pomalu byl čas jít se připravit na start prního dnešního závodu, Fitness desítky. V Račicích i v Plzni jsem jí vynechal, takovou radost jsem ale v Opavě svým potencionálním soupeřům v kategorii již neudělal. Na startu jsem se drze vetřel mezi tým Sportovních kurzů, který startoval v plném složení tedy i se svoji největší hvězdou, opavanem Honzou Peckou. Zrovna s Honzou jsme těsně před startem ještě trochu klábosili, Honza byl velmi potěšen a poctěn tím že byl na tak důležitý závod nominován svým týmovým kapitánem a radost z něj jen vyřazovala. Ve chvíli když moderátor ohlásil 2 minuty do startu, uvědomil jsem si že mám své startovní číslo na druhé noze, tedy vpravo a v okamžiku nastala akce Kulový blesk, kdy jsem za 49s dostal číslo z pravé nohy na levou. Musím zde však zmínit že bez spolupráce právě s Hoznou Peckou a Martinou Žáčkovou kteří se v okamžiku proměnili na sehraný tým zkušených servismanů bych patrně takového krásného času jen stěží dosáhl. Martina se zpočátku sice snažila celou akci sabotovat tím, že se mě snažila připnout spínací špendlík přímo do stehna s tím že to prý lépe drží, nakonec všechno dobře a necelou půlminutu před startem jsem byl definitivně připraven. 

Připraven jsem byl, ovšem tento můj první dnešní start se dá bez nadsázky nazvat nejhorším startem roku a možná že bych se nebál napsat i jedním z nejhorších mých startů vůbec. Tak trochu jsem se na startu zakecal že když mě napadlo že bych mohl jet, byl v té chvíli v čele jedoucí Lukáš Vevera někde u první zatáčky, což bylo snad 200m. Nevadí, to rychle dojedu, pomyslel jsem si. Myšlenka jasná, provedení tak jasné nebylo – na úseku mezi domky a zahrádkami nebylo místo na předjíždění. Když jsem konečně opustil zahrádkářskou kolonii a silnice se konečně rožšírila, přisla socha obalená molinatem a následně ostrá, 45 stupňová zatáčka a Lukáš zmizel.

Byl konec prvního kola a já se motal někde na chvostu startovního pole. Přišla opět zahrádkářská kolonie, zatáčka, socha, zatáčka, cíl druhého kola a já se posunul asi o jedno místo. Další tři kola místo toho abych honil Lukáše se Šimonem Pravdou a Honzou Peckou, pomalu jsem se propracovával do hlavního balíku. Ve chvíli kdy se mě to podařilo, prohnal se okolo Vojta Pospíšilík s Denisem Kutnárem, kteří, tedy alespoň jsem si to v tu chvíli myslel, doháněli vedoucí trojici. Chvíli jsem přemýšlel jestli si to Vojta nejede jen tak aby se rozjel na půlmaraton, ale měl na noze čip a tak to asi bral vážně.

Blíží se cíl

Mezitím odstoupil Honza Pecka který splnil svojí sponzorskou povinnost a opustil svoji roli vodiče, takže někde vpředu jeli jen Lukáš s Šimonem. Dvě kola před koncem koukám a my dojíždímě Vojtu s Denisem, což mě velmi potěšilo. Vojta jel jako by se jelo první kolo a když jsme vjížděli do toho posledního, tvářil se že se ho to vůbec netýká. To je ale šibal, pomyslel jsem si, tváří se že se nejede poslední kolo a posledních 100m to pořádně napálí.

Pravda byla taková že Vojta se tvářil tak že se nejede poslední kolo protože si opravdu myslel, že se pojede ještě jedno, stejně jako si myslel že před ním již nikdo není! Takže když jsme všichni začali sprintovat tak Vojta jen volal „Ještě kolo!“ ale to už ho nikdo neposlouchal. Já jsem si nakonec pohlídal 1. místo v kategorii a dojel jsem na mé poměry na krásném 5. místě (00:17:38.367), jen krůček za bronzovým Denisem Kutnárem. Na Vojtu zbylo jen sedmé místo a oči pro pláč. Takže Vojtíšku, ponaučení pro příště zní sledovat kdo je před tebou a naučit se počítat do sedmi – myslím že tady by mohl pomoci Milan Jeřábek, ten už si na ty počty dá určitě taky pozor.

Následovala menší přestávka, kterou jsem využil k registraci na druhý dnešní závod, půlmaraton. Podobně jako v Plzni jsme se rozhodli nahlásit dva týmy ISC do soutěže týmů, bohužel tentokrát jsme neměli dostatek mužů a tak jsme se – David – rozhodli vytvořit dva týmy s tím že jeden bude silnější. V něm byl David, Martin a původně i Jarda, ale David vědom si důležitosti situace Jardu přeškrtnul a dopsal tam mě s tím, že ví co dělá. Tak uvidíme.

Půlmaraton

Registrace byla tedy úspěšně za mnou a již se vše pomalu chystalo ke startu půlmaratonu. Ještě před startem mě Martin Jirsa, který nakonec také dorazil, představil Andreu Jirků, juniorskou mistryni světa na dlouhé dráze a už jsme mohli vyrazit na trať. 

Tentokrát jsem si dal pozor abych se někde nezakecal a vyrazil někde vpředu, to mě ale nebylo moc platné, protože najednou jsem byl zase někde uprostřed startovního pole. Tempo bylo hned od začátku velmi rychlé a stačila dvě kola a já už jsem zase koukal prvnímu balíku na záda, tedy stejně jako celou minulou sezónu snad jen s jedním malým rozdílem a to tím že letos jsem ten první co na ně kouká.

Zrovna když jsem přemýšlel jestli se to dá dojet nebo ne, přehnal se okolo mě Jarda Zíka a já si pomyslel, hmm, tak to je hezký, Jarda to dojede, tak to mě David asi přetrhne že tam dopsal mě na týmovou soupisku a ne Jardu. No nic se nedalo dělat, Jarda první balík dojel a vzápětí všichni zmizeli. Já jsem se zařadil do své tradiční skupiny s Milanem Jeřábkem, Honzou Chomou a Petřem Kovářem a kdyby jsme hloupě nezpomalili, asi bychom v tomto složení dojeli až do cíle.  Bohužel jsme zpomalili, hlavně Milan se na špici klouzal, takže nás dojelo dalších asi šest lidí, z čehož jsem měl pochopitelnou radost.

Kroužení v parku

Zajímavý okamžik nastal někdy v šestém kole, kdy koukám a najednou nás předjíždí Honza Pecka. Že by jim všem ujel a dal nám kolo?? Skutečnost byla daleko prozaičtější, tentokrát se na startu zakecal Honza a trvalo mu asi šest kol než dojel ty v prvním balíku. Já jsem byl z toho tak zkoprnělej že ho vidím, že než mě napadlo abych se ho chytil tak Honza už byl někde 20m přede mnou. Tak to byla asi poslední šance na lepší výsledek, teď už jen zbývalo závod nějak důstojně dojet.

Další kolo se nic nedělo kromě toho že velmi agilní Pavol Šimáček, matador inlajnových závodů, chtěl každých sto metrů jít do brejku, ale jeho nástupy byly zachyceny hned v zárodku a tak se Pavol naštval a uklidil se na konec balíku, kam vzápětí putoval i Jarda Zíka, kterého jsme sebrali při jednom z průjezdů parčíkem. Jarda vypadal jak postřelená srna a byl vůbec rád, že náš balík chytil – tolik ho vyčerpala jízda s těmi nejlepšími.

Po zbytek závodu jsme se pak na čele našeho balíku střídali zhruba ve čtyřech lidech, ke konci to už vypadalo tak že každý se jde dopředu jen sklouznout a čeká na závěrečnou rovinku.

V posledním kole se tempo trochu zrychlilo a jak se dalo čekat, v cíli měl nejvíce sil a energie Milan Jeřábek, který si doma zopakoval základní početní dovednosti včetně počítaní do patnácti a počet kol ho tedy tentokrát nemohl zaskočit. Mě spurt rozhodně ideálně nevyšel, ale jelikož jsem neviděl nikde Jardu tak mě bylo jasné že budu druhý v kategorii M4 a to mě patrně uspokojilo natolik, že se přede mě ještě dostali Honza Choma, Vojta Slavík a Petr Kovář a já tedy dojel na celkovém 20. místě (00:38:35.169).

ISC v číslech

Ve Fitness desítce se v Opavě objevili dva naši závodníci. František Míček dojel na pěkném 5. místě (00:17:38.367, 1. místo v kategorii M4) a Daniela Veverová na 56. místě (00:21:33.388, 2. místo v kategorii Z4).

V půlmaratonu se pak nejlépe umístil Martin Kuchař na celkovém 12. místě (00:36:43.361, 1. místo v kategorii M4), hned za ním pak na 13. místě dojel David Novák (00:36:43.580, 1. místo v kategorii M3). Na 20. místě skončil František Míček (00:38:35.169, 2. místo v kategorii M4) a na 27. místě dojel Martin Jirsa (00:39:54.299, 4. místo v kategorii M4), kterému tímto jen o krůček unikla bedna, za což dostal týmovou důtku. Jaroslav Zíka, který závod rozjel ve velkém stylu, nakonec skončil v 10. kole K.O. a závod nedokončil.

Závod žen opět nabídl zajímavou podívanou a naše závodnice byly opět vidět – kdo by například přehlédl Evu s Terezkou ve slušivých bílých podkolenkách. Na 3. místě dojela Tereza Klimešová (00:39:26.848) kdy o jejím umístění rozhodl zejména  bravurně provedený závěr závodu kdy se nebála a chytila se balíku co jí předjížděl o kolo. Na 4. místě skončila Karolína Nováková (00:39:53.666) a na 6. místě pak Eva Šodková (00:40:20.194).

V Absolutním mistrovství českých vysokých škol pak v kategorii žen zvítězila Eva Šodková. Gratulujeme!

Vyhlašování výsledků

Po závodě následovalo tradiční vyhlašování vítězů, které mělo tentokrát dvě části. První se odehrávala venku a byli zde vyhlašováni vítězové dnešního závodu, druhá část probíhala v přilehlém sálu a zde docházelo k vyhlašování celkového pořadí v rámci celého ročníku LifeInLine.

Při vyhlašování výsledků Fitness desítky a půlmaratonu jsme si jako klub stupně vítězů rozhodně užili, například já jsem tam byl asi 3x, což se mě nepodařilo za poslední tři roky dohromady. Vyhlašování celkových výsledků a taktéž pořadí v kategoriích bylo jasné, výsledky visely hned vedle pódia a tak jediná soutěž o které se do poslední chvíle nevědělo jak dopadne byla soutěž týmů.

V tuto chvíli bych rád připomněl jakou šťastnou ruku měl David když mě nominoval do prvního týmu ISC a ne Jardu Zíku, který to v desátém kole zabalil! Kdyby tam byl on místo mě tak to by ho Martin asi roztrhl jak hada. To se však nestalo a tak jsme očekávali, jestli obhájíme naše prvenství z Plzně nebo ne. Když bylo vyhlašováno třetí místo a my tam nebyli, bylo jasné že buď budeme první nebo druzí a Martin se tvářil celkem spokojeně. Když se ale vyhlašovalo druhé místo a zaznělo „ISC Praha 1“ zatvářil se Martin jako kdyby snědl kýbl citrónů a zapil je teplým pivem, podíval se na mě a v jeho pohledu bylo jasně čitelné „Vidíš, ty jsi nám to zkazil!“ Zde je však nutno opět upozornit že pokud by tam byl místo mě Jarda tak v tu chvíli už mohl jít Martin klidně na pivo, protože by se ho žádný vyhlašování netýkalo.

Naštěstí zklamání Martina přešlo hned ve chvíli kdy se ohlašoval vítěz soutěže týmů ve složení Suchý, Gorecki a Appeltauer z čehož bylo jasné že bychom nezvítězili ani kdybychom měli v týmu tři Kuchaře. V tu chvíli i Martin uznal že jsou v životě situace kdy i druhé místo lze považovat za vítězství.

Po venkovním vyhlašování jsme se přesunuli do přilehlého sálu, kde se začalo vyhlašovat celkové pořadí seriálu LifeInLine. Normálně už bych tam asi nečekal, Opava je daleko a pondělní ráno velmi blízko, ale Tereza Klimešová nás poprosila jestli bychom jí vzali do Prahy. Kdybych věděl že její kategorie se bude vyhlašovat úplně jako poslední z celého vyhlašování kategorií všech kategorií, asi bych jí poslal na vlak, ale protože jsem to nevěděl, strávil jsem následující hodinu a půl u Kofoly a pytlíku chipsů. 

Nás pak může těšit že v seriálu Český Chance pohár na 21 km obsadila 2. místo Tereza Klimešová, 3. místo pak Eva Šodková a 4. místo Karolína Nováková. Pokud bychom přetáhli do klubu i vítěznou Kateřinu Novotnou, mohla se soutěž klidně přejmenovat na „Klubové mistrovství ISC“. V mužské kategorii pak David Novák obsadil velmi pěkné 4. místo. Stejné pořadí bylo i v seriálu LifeInLine Tour. Já osobně nevím v čem se tyto dva seriály přesně liší, ale v něčem to asi bude. Přinejmenším ve jméně.

Jakmile si Tereza převzala svůj, dnes asi desátý, pohár, sedli jsme do auta a jeli, jeli, jeli a jestli jsme neumřeli tak jedeme dodnes.

Výsledky: http://www.lifeinline.cz/cz/opava-2011/opava-vysledky-zavodu
Fotografie ze závodu:
http://www.lifeinline.cz/cz/opava-2011/opava-fotografie-ze-zavodu

Trať: nový, úzký a velmi členitý okruh vedený mezi domky kde je prakticky nemožné předjíždět. Okruh měří zhruba 1,5 km a je tvořen třemi zatáčkami, kde první dvě jsou v pravém úhlu a třetí má úhel ještě ostřejší. I tak se ale na této trati dá jet velmi rychle.
Počasí: slunečno, krásný den, teplota okolo 25C
 

František Míček