REPORTÁŽ  (fm) První víkend v září jsme se konečně dočkali – mistrovství ČR v inline maratonu se letos premiérově pojede na okruhu v Račicích, tedy na okruhu který nejenže doporučuje Česká stomatologická komora, ale hlavně i deset bruslařů z deseti. Snad jen Petr Vašek z Liberce, známý to vrchař, byl poněkud rozladěn když se dozvěděl o nulovém převýšení okruhu a ihned navrhoval alternativu v podobě revoluční a dosud neprobádané trati Malá Morávka – Praděd, tedy pompézní výpravu na nejvyšší bod Jeseníků, která se však setkala pouze s nechápavými pohledy bruslařské obce.

Takže bylo rozhodnuto, jede se v Račicích a to pod organizační taktovkou sdružení inlajn.cz, což znamená že na své si přijdou nejen milovníci pohodové domácí atmosféry, ale i fanouškové a fanynky legendárního moderátora inline závodů Honzy Krejčíře.

Závodní premiéra

Pro většinu z nás měla být účast na závodech vrcholem sezóny ale našli se i tací, pro které byla nejenže vrcholem sezóny, ale zároveň i závodní premiérou a bohužel vzhledem k dosaženým výsledkům patrně i závodní derniérou. Ano, je zde řeč o našem novém italském příteli Antonio Cristianim, který strávil celý týden před tímto důležitým závodem, a nebál bych se zde napsal před závodem roku, poctivou přípravou s naším ISC týmem.

Jak jsem se již zmínil v předešlém článku „S Italem na bruslích“, Antonio nás kontaktoval někdy začátkem srpna s tím, že by měl zájem o lekce rychlobruslení. Slovo dalo slovo a Antonio přiletěl do Prahy. Původně se měl hned z ostra zúčastnit populárního závodu „Ještěd? To dáš!“, ale když se dozvěděl, že by musel vstávat v 6:00 a jet celý závod do kopce a k tomu ještě na bruslích, rozhodl se raději pro neškodnou hodinovou procházku nedělní Prahou.

Následně pak byl Antonio celý týden v péči našich nejlepších instruktorů a trenérů, kde hlavní slovo měl velezkušený Pavel Zajpt. Vzhledem k Pavlovým znalostem angličtiny a Antoniovým schopnostem bruslit působily začátky jejich spolupráce poněkud rozpačitým, až komickým dojmem, ale hned jak se Pavel rozmluvil a Antonio rozjezdil, vše šlo podstatně lépe. První den, po zjištění že Antonio je novopečeným vlastníkem bruslí Powerslide Vision 110mm, Pavel nejprve krátce pohovořil na téma „110mm – ideální velikost koleček pro bruslaře-začátečníky“ a po krátké ukázce Antoniových bruslařských dovedností se pak následně v  tématu „Mimosportovní aktivity středního věku“ snažil přiblížit kouzlo a půvab pletení příze.

Ovšem Antonio si své nové brusle Vision natolik oblíbil, že nebyl ochotný se jich vzdát za žádnou cenu. A tak následovala fáze experimentování, původní 110mm kolečka byla vyměněna za 100mm, původní rám byl vyměněn za kratší, tkaničky za tlustší, šrouby za ostřejší a nechybělo málo, aby i původní Powerslide brusle byly vyměněny za mé ojeté Bonty, čímž by se dalo hovořit o totální endoprotéze, tedy o totálce. Ani se nedivím že se Antonio cítil víc a víc nesvůj a teprve když jsme všechno vrátili do původního stavu tak blažený úsměv na jeho tváři mluvil za vše – konečně je to ono. Ano, Antonio je typický jezdec pro velká kola a je jen škoda že nová produkce čínských stopětadvacítek ještě neopustila výrobní linku, protože jinak by na nich Antonio definitivně jezdil. V tu chvíli jsme rozhodli že nikdo pod pohrůžkou fyzické újmy na zdraví nesmí Antoniovi sáhnout na jeho „nádobíčko“ brusle a výuka tedy mohla konečně začít.

Bez Itala v kuchyni

Týden uplynul jako voda a byl tady vytoužený den D, pro Antonia tedy den prvního závodu. Jak jsem již avizoval na našich stránkách, součástí závodu v Račicích měla být v rámci týdne s Italem i ochutnávka italských dortů a tak jsem místo pátečního bruslení pekl dorty, což je konec konců takový můj koníček. Následně jsme ještě s Terezkou díky jejím kreativním zkušenostem z mateřské školky vyrobili italské fáborky, Verča nastříhala italské vlaječky a italský stoleček byl připraven. Snad jen chyběl Toto Cutugno, aby zazpíval italskou hymnu. Ještě co tomu řekne Antonio, který o tom všem neměl vůbec potuchy ...

Antonio tedy sice nevěděl jaká sláva se chystá, ale na závod se enormě těšil. Jedině tak si lze vysvětlit skutečnost že před hotelem kde jsem ho měl vyzvednout stepoval již dobrou půlhodinu před naším domluveným srazem a to oblečený v kombinéze ISC Praha, s přilbou na hlavě a bruslemi připravenými na okamžitou akci. Na můj dotaz jestli v kombinéze i spal, řekl že ne, ale že si v ní prý ráno skočil do samoobsluhy – takto oddaného člena klubu jsme ještě nikdy neměli, jak vzápětí potvrdil kronikář Jarda Zíka.

Naložil jsem tedy Antonia i s kombinézou a bruslemi a jeli jsme do Račic. Byli jsme zde mezi prvními, přeci jen jsem se chtěl nejprve zbavit všech těch dortů, než začne maraton. Antonio mě pomohl vše vynosit z auta, připravili jsme stoleček a když pak konečně uviděl ty dorty, vlaječky, fáborky, tak jako správný temperamentní a horkokrevný Ital z jihu vše obsáhle zhodnotil emotivními slovy „Oh! Oh!“. Vše bylo připraveno a my se mohli jít registrovat na závod – Antonio na desítku, já na maraton (300,- Kč). Když jsme byli zaregistrováni, vrátil jsem se ke stolečku a moje role cukráře mohla začít. 

Mezitím však dorazil Martin Kuchař, zprvu plný optimismu, který vzápětí vystřídalo rozčarování když zjistil, že si doma nechal nejen ponožky, rukavice, ale hlavně i závodní kombinézu! Prostě kdyby tam v tašce neměl brusle tak to vypadalo že si omylem vzal tašku do práce, o čemž svědčilo i poslední číslo časopisu Pilot, které na nás vykukovalo z jedné z postranních kapes. Martin, viditelně nervózní, začal sondovat, kolik lidí si vzalo s sebou dvě kombinézy. Výsledkem bleskurychlého průzkumu nebyl nikdo překvapen – nikdo takový se nenašel. Tedy až na Petra Bílka, který sice měl druhou kombinézu, ta byla však s vyžehlenými puky určená výhradně pro slavnostní příležitost na stupně vítězů. I tak ji Petr nakonec v rámci týmové solidarity Martinovi zapůjčil čímž dostál svému svazáckému slibu „Každý den jeden dobrý skutek“.

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo a já se mohl konečně věnovat distribuci dortů. Pro tuto slavnostní příležitost jakou MČR v inline maratonu bezpochyby je jsem zvolil klasický italský dort „Torta di limone e ricotta“, tedy citrónový dort se sýrem ricotta. I když zpočátku si všichni jen nesměle prohlíželi vtipně provedené vlaječky, barevné fáborky a zkoprnělého Antonia, ve chvíli kdy si první odvážlivec (byl jím Petr Janda ze Šumperka, gratulujeme!) vzal první kousek dortu, ostych zmizel a u stolku se brzy vytvořilo něco co by se směle dalo nazvat frontou (ne okluzní). Ne že by mě to netěšilo, to ne, naopak, chtěl jsem dorty udat co nejdříve abych se mohl jít projet a tak jsem krájel a servíroval v takovím fofru, jako by snad za mnou stál Zdeněk Pohlreich. Odezva na dort byla víceméně kladná, o čemž svědčí i fakt že některé tváře jsem zahlédl i víckrát než jednou. Občas se někdo zeptal kolik to stojí, případně zda-li je možné platit stravenkami, což zaskočilo Antonia natolik že se zmohl pouze na typicky italské „Que cosa? Que cosa?“. To všechno ale bylo v naprostém pořádku, jistě proč ne, zvídavost je lidská vlastnost, ale přátelé, proboha, aby někdo nazýval moje výtečné jahodové coulis (servírované společně s dortem) „marmeládou“, nebo ještě hůře „kečupem“ jak se nám to v několika případech i stalo (ten kečup nám tam prosíííím nedávejte), tak to bychom si přátelé opravdu nerozuměli. Copak si snad někdo doma na dorty patlá kečup? No samozřejmě že nepatlá.

Na startu je Antonio

Nezávodní část račického odpoledne byla tedy za námi, teď již k závodům. Nejprve se jela Fitness desítka a v ní naše velké želízko v ohni, Antonio Cristiani při své závodní premiéře. Antonio dostal pokyn že nastal čas nazout si brusle, což také učinil v rekordním čase za který by se nemusel stydět kdejaký mechanik vozů formule 1 – je vidět že Antonio je se speedovými bruslemi doslova sžitý, snad jako by posledních 40 let nenosil na nohou nic jiného. Následovalo přemístění na start a chvíle vzrušeného odpočítávání před startem. Jelikož se jednalo o premiéru, rozhodl jsem se že závod absolovuji s Antoniem (Víťo, byl jsem regulérně přihlášenej!). Ještě na startu jsem se tedy snažil Antoniovi vštípit základní závodní pokyny jako na koho si má dávat pozor, kdy má jít do trháku či naopak zvolnit – navíc nebyl čas, bylo odstartováno.

Původně jsem myslel že kdybychom jeli rychlostí 25 km/h, máme určitou šanci být v nějakém balíku, což Antonio rezolutně odmítl s tím, že se mu jede lépe samotnému. Byl jsem sice domluvený s Jardou Hroudou že by snad jel s námi piánko, ale jeli jsme takové piánko že to Jardu přestalo po 200m bavit a prachsprostě nám ujel. Dalších 100m nás postupně předjížděli ostatní závodníci a někde na metě 500m bylo jasné, že bude úspěchem pokud nám nikdo nedá kolo. V tu chvíli bylo více než důležité že se Antonio nenechal situací znepokojit a jel si „to svoje“, levá , pravá, levá, pravá.

Někde na 3. km přišla na Antonia první krize způsobená nepříjemnou bolestí v kotníku, která znamenala že jsme museli z našich solidních 20 km/h zpomalit až na 15 km/h což mělo za následek že nás v tu chvíli předbíhali i houbaři pátrající v nedalekém lesíku po nějaké té houbě. Antonio se ovšem ukázal jako statečný bojovník a i přes nepříjemnou bolest se rozjel tempem nevídaným, takovým že nás jen stěží dokázal Honza Krejčíř zaznamenat v cíli při průjezdu do druhého, zaplaťpánbů posledního, kola.

Druhé kolo, kolo pravdy

První kolo jsme dali za solidních 12 minut ale i to nestačilo na více než předposlední místo. Pokud někdo považuje Fitness desítku za pohodový závod tak věřte že na startu všichni, včetně žen, dětí a kočárků, vyrazili rychlostí 30 km/h a rychlejší a do minuty nám zmizeli, takže pokud by se na startu objevil opravdu fitnesový nadšenec na své dlouho očekávané závodní premiéře, za 300m by brusle vzal, zahodil a dal se na jiný sport. Bylo jen velké štěstí že Antonio, rodák z Andrie, se postavil k celé situaci chlapsky a nenechal se deprimovat situací, že kilometr před námi ale i kilometr za námi nikdo není, naopak, svojí solitérskou jízdu si doslova užíval.

Což o to, užívat si jízdu proč ne, ale teď jsme jeli závod a bylo velmi těžké Antonia namotivovat k nějakému rychlejšímu pohybu a tak jsem si vzpomněl na radu všech (zřejmě i italských) maminek, které s oblibou říkávají „Hlavně opatrně, není důvod spěchat!“. A tak jsme tedy nikam nespěchali až jsem měl chvílemi strach že nestihnu ani ten maraton který startuje za hodinu. Tep jsem měl někde okolo 115, tedy můj hraniční tep při čistění zubů až jsem se chvílemi i bál, abych cestou někde neusnul. 

Do cíle zbývalo posledních 500m a já se snažil Antonia ze všech sil nabudit, což se mě nakonec jakž-takž podařilo a Antonio dokončil svůj první závod na 10 km v životě v novém osobním rekordu (00:28:09), čímž obsadil krásné 94. místo (60. místo v kategorii M).

Pro úplnost dodávám že v závodě se objevil i Michal Nepovím, kterému vydařená letní dovolená ve slunečném Bulharsku přisla více než k duhu a obsadil po velmi dobrém taktickém výkonu 16. místo (00:16:21, 16. místo v kategorii M).

Po desítce přisla na řadu krátká pauza a po ní vrchol Račického odpoledne, mistrovský závod v inline maratonu. Závod přilákal neobvyklé množství bruslařů z ISC a na startu se objevila dokonce taková jména jako Petr Novák, kterého příjemné letní počasí vytáhlo do bruslí.

MČR

Start hlavního závodu na rozdíl od startu desítky byl na druhé straně račického kanálu a to z toho důvodu aby byla splněna podmínka stanovené délky trasy. Přesunuli jsme se tedy na druhou stranu, což s sebou přineslo i menší komplikace. Například Pavel Zajpt byl velmi nespokojen se svou startovní pozicí ve druhé řadě, ale když jsem mu řekl že Adam Adlt a Ondra Suchý jsou ještě za ním, uklidnil se a začal se soustředit na závod, který byl zanedlouho poté odstartován.

Start závodu byl v relativně příjemném tempu, stačil jsem se pozdravit se starými známými a než jsem se nadál, první kolo bylo za námi a Honza Pecka daleko před námi. Netrvalo ale dlouho a Honzu jsme dojeli. Bohužel pak došlo k taktické bitvě kdy si Matěj Krupka hlídal Ondru Suchého, Ondra Suchý pak Adama Adlta a Adam, ten si pro jistotu v duchu pořekadla „já na bráchu, brácha na mě“ držel bratra Filipa pěkně za ruku, takže si asi každý dokáže představit jak se asi jelo. Rychle to rozhodně nebylo, o čemž svědčí i balík o velikosti zhruba 50 bruslařů, který projel pohromadě druhým kolem.

Určité zpestření a specifikum račického závodu bylo v tom, a za to patří pořadatelům dík, že v průjezdu každým lichým kolem čekala na vedoucího závodníka finanční prémie v podobě 500,- Kč. Dalo by se proto čekat že právě v těchto kolech dojde k razantním nástupům, ale opak byl pravdou, sprintovalo se jen v cíli. Kdo by se honil pro pětikilo víc než 100m, že ...

K určitému osvěžení do té doby fádního závodu (jak by patrně glosoval situaci na trati závodu přítomný předseda kolečkového bruslení) došlo až ve 4. kole, které se jelo nad poměry rychle, tak rychle že se velikost balíku rychle zredukovala na nějakých 30 mužů (ženy jely odděleně již od začátku). Bohužel v tuto chvíli se s námi musel ve stylu soutěže „Nejslabší, máte padáka!“ rozloučit Pavel Zajpt a tak jeho sen o vítězství v MČR bude muset být minimálně o další rok odložen k ledu. Aby to Pavlovi nebylo líto, Michal Nepovím si vzpomněl na klasické přísloví že „ve dvou se to lépe táhne“ a než na své osobní ambice raději myslel na pomoc kamarádovi v nouzi a rozhodl se proto opustit první balík a počkat na Pavla. Zlé jazyky sice tvrdí, že prostě normálně odpadl, protože měl dost, ale kdo by věřil babským řečem, že.

Redukci prvního balíku jsem uvítal, i když s Pavlem jsem se těžce loučil, navíc v jednu chvíli jsem i já musel dojíždět mezeru, resp. nakonec jsem se vyvezl jsem za Jardou Zíkou, kterému tímto patří dík. Myslím si že ten úsek zhruba 500m byl asi tak nejtěžší z celého závodu, možná pak ještě následná rovinka, ale pak už to byla zase pohoda i na mě.

5 minut slávy

Dalších několik kol se nic nedělo a vrcholem všeho bylo předposlední kolo, které se jelo těsně pod 9 minut, tedy v čase který bych i já byl schopný zajet sám. Samozřejmě že je to relativní, nicméně jsem chtěl napsat že se jelo fakt v klídku. Menší vzrušení nastalo na protilehlé rovince od hlavní tribuny, kdy došlo k nečekanému pádu několika závodníků, mezi nimiž byl i Aleš Gorecki. Já jsem tomu nevěnoval pozornost, elegantně jsem se vyhnul a pokračoval dál, když tu náhle zavelel Ondra Suchý : „Čekáme na Goreckého!“. Trochu jsem se tomu podivil, protože v ten okamžik jsme jeli rychlostí asi 10 km/h a čekání na někoho dalšího by znamenalo že bychom snad museli ty brusle sundat a sednout si na lavičku. Čekat se mě nechtělo, ani na Godota ani na Goreckého, jednak nejsem ze stejného oddílu, to bych jinak asi Pípnul, ale hlavně to že spadl Gorecki je sice hezké, ale on spadl i minulou středu na tréninku a to přímo přede mě takže díky jemu jsem sedřenej jak sádrovej trpaslík – a teď bych na něj měl čekat? Na mě by taky asi těžko někdo čekal. Ani náhodou, pomyslel jsem si a vyrazil jsem stíhat Honzu Stodolu, který ani neslyšel že by někdo říkal něco o nějakém čekání a jel si pokojně dál. Já jsem se rozhodl užít si svých 5 minut slávy a Honzu jsem předjel, s tím, že vjedu do posledního kola jako první. Jak jsem tak přemýšlel, jestli je to prémiové kolo nebo není (mimochodem nebylo), Honza mě předjel,

A tak tedy při vjezdu do posledního kola došlo k velmi kuriózní situaci ze které patrně předsedovi svazu zešedivěly vlasy hrůzou (pokud je už nemá šedivé), když v čele závodu jeli takoví perspektivní závodníci jako na prvním místě Honza Stodola, za ním pak já a za mnou Martin Kuchař, tedy jména která jsou mimo rozlišovací schopnosti kohokoliv se svazu. Situace naštěstí netrvala dlouho, během 500m nás hlavní balík pohltil a pokračovalo se dál společně.

Poslední kolo

Bohužel ani v posledním kole jsme se nevyhnuli pádu a byl to právě Honza Stodola, který po menší kolizi s Honzou Peckou upadl, čímž mě de facto otevřel vrátka k medaili v kategorii SM4. V tu chvíli totiž už v závodě nebyl ani Petr Janda, který vyjel z trati a na vlastní obličej vyzkoušel tvrdost račického okruhu. Petr se sice rozhodl v závodu pokračovat i přes varování osádky záchranné služby že může mít třeba lehčí otřes mozku, ale Petr se dušoval že je v naprostém pořádku. Až když se zeptal, co tady dělají ti bruslaři a kde že to má ten košík na houby co měl s sebou, bylo definitivně rozhodnuto že dnes do cíle nedojede na svých kolečkách značky Matter, nýbrž na těch o poznání větších, tedy kolečkách Mercedesu záchranné služby.

Mezitím se blížila předposlední zatáčka a já začal podvědomě přemýšlet, koho ze své kategorie mám vedle sebe. No byl tam Martin Kuchař a v bliknutí okamžiku (tzv. Řepkův blikanec) mě napadlo že bych mohl dojet před Martinem, naštěstí to mě hned přešlo, když mě Martin za zatáčkou zmizel. Dál jsem samozřejmě věděl že za mnou je Jarda Zíka, jelikož ten se mě slušně zeptal abych buď jel rychle a nebo jel do prdele, no a koutkem oka jsem viděl i Petra Bílka pár metrů přede mnou. 

Blížila se poslední zatáčka, Petr nějak zpomalil a já ho podjel vnitřkem a byl jsem v tu chvíli před ním. Jardu jsem doslova cítil nalepeného za mnou a tak bylo potřeba posledních 200m sprintovat „na šrot“ a bylo to v suchu. Rozjel jsem to tedy jak to šlo, využil jsem toho že jsem se pověsil (na chvíli) za Vojtu Pospíšilíka. Petr mezitím odpadl a já se naopak blížil Davidovi Novákovi, kterého jsem sice nedohnal, ale rozhodně mě na něj moc nechybělo. Do cíle jsem nakonec dojel na 21. místě v čase (01:10:47.57) a vybojoval 2. místo v kategorii SM4, z čehož jsem měl velkou radost!

Hodnocení týmu

Nejlépe si z našeho týmu vedl samozřejmě Martin Kuchař (13. místo, 01:10:45.64, 1. místo v kategorii SM4), následovaný Davidem Novákem (20. místo, 2. místo v kategorii SM3), za kterým jsem byl já. Těsně za mnou dojel Jarda Zíka (22. místo, 01:10:47.80, 3. místo v kategorii SM4), čímž jsme nejen zkompletovali stupně vítězů v kategorii SM4 ale zárověň i potvrdili skutečnost že v této kategorii patříme k těm nejlepším v republice. Tady nepřeháním, to je prostě fakt.

Jen pár míst za Jardou dojel Petr Bílek (26. místo, 01:10:49.27, 4. místo v kategorii SM4). Michal Nepovím a Pavel Zajpt nakonec dojeli až v dalším minibalíku, Michal Nepovím (36. místo, 01:16:10.63, 7. místo v kategorii SM4), Pavel Zajpt (37. místo, 01:16:31.49, 7. místo v kategorii SM3), zatímco Marek Miniberger dojel v dalším maxibalíku balíku (47. místo, 01:17:21.95, 10. místo v kategorii SM4). Rosťa Šticha ani Petr Novák závod nedokončili.

V kategorii žen si Eva Šodková dojela pro 3. místo (01:15:03.41, 3. místo v kategorii SZ). Na 5. místě skončila Karolína Nováková (1:15:04.53, 2. místo v kategorii JZ) a na 7. místě pak překvapivě, ale zaslouženě Monika Tyrová (1:15:07.30, 5. místo v kategorii SZ). Daniela Veverová dokončila závod na 13. místě (01:26:37.47, 3. místo v kategorii SZ4), zatímco Kamila Nováková závod nedokončila.

Pocta vítězům

V cíli na nás kromě občerstvení a parádního papoucha Petra Choce čekal i odpočatý Antonio, který by závodem tak uchvácen že ani neměl čas a chuť konečně se vysvléci ze své závodní kombinézy. Po menším osvěžení v račickém kanále (přes přísný zákaz koupání) následovalo vyhlašování vítězů, tedy nejenom vítězů závodu, ale i celkových vítězů a také vítězů vítězů, až jsem si chvílemi připadal jako při sledování oblíbeného Poháru vítězů pohárů. Na pódiu se ale střídalo jen několik lidí, je prostě vidět že vítězem se zase nemůže stát každý, tím se musí člověk narodit. 

I my jsme měli jednoho vítěze a i když nebyl na pódiu tak dnes rozhodně vyhrál – byl jím Antonio, který i přesto že nemluví česky a že měl své první speedové brusle teprve týden, nebál se a postavil se na start desítky i když bylo jasné, že to bude mít velmi těžké. Naštěstí Antonio si ze svého umístění zase tolik nedělal a proto je, tedy alespoň pro mě, také vítězem. Schválně, kdo z vás by po takovém výsledku ještě chtěl někdy vzít brusle na nohy? To Antonio se už těšil, jak si půjde druhý den zabruslit na Ladronku. V kombinéze ISC Praha, pochopitelně ...

Výsledky: http://www.inlajn.cz/455-vysledky-giro-di-kanal
Další fotografie ze závodu:
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Racice_-_MCR_42_-_2011_09_03_-_desitka/

http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Racice_-_MCR_42_-_2011_09_03_-_maraton_start/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Racice_-_MCR_42_-_2011_09_03_-_maraton/
http://vanadis.rajce.idnes.cz/Inline_Cup_-_Racice_-_MCR_42_-_2011_09_03_-_bedna/

Trať: velmi rychlý, zhruba 5 km dlouhý obdélníkový okruh okolo veslařského kanálu v Račicích. Povrch je velmi kvalitní, nulové převýšení . Ideální, nenáročná trať vhodná i pro začátečníky.
Počasí: slunečno, teplota okolo 25C
 

František Míček