REPORTÁŽ  (fm) Před bruslařským vrcholem sezóny v podobě pětihodinového, vytrvalostního závodu na automobilovém okruhu v Brně, jsem stál před otázkou jak si co nejlépe otestovat svojí aktuální vytrvalost. Po chvíli přemýšlení bylo jasno - co kdybych si zaběhl nějaký ten maraton? Uvidím, jak na tom jsem a za týden bude nějaká pětihodinovka pouhou procházkou růžovým sadem!

Test vytrvalosti

Tak přátelé, je to samozřejmě holý nesmysl běžet maraton týden před pětihodinovým závodem! Na něco podobného může přijít snad jen nějaký ultramaratonec, magor nebo já. Ve skutečnosti to bylo tedy trochu jinak, maraton jsem měl naplánovaný dlouho, předlouho dopředu s tím, že říjen je ideální měsíc na běh. Problém byl že nedlouho poté jsem se dozvěděl o té pětihodinovce v Brně a jak je samozřejmě mým dobrým zvykem, chtěl jsem běžet, resp. jet oboje – tedy jak se s oblibou říká v anglofonních zemích „to have a cake and eat it“.

V ideálním případě bych si mezi podobnými závody dal minimálně dva týdny pauzu (a nebo i měsíc, viď Martine), tady jsem si ale podobný luxus dovolit nemohl. Pravděpodobnost že by kvůli mě přeložili start jednoho či druhého závodu byť jen o minutu byla nulová. Nezbývalo tedy odběhnout si maraton a doufat, že do týdne se dám do pořádku a budu schopný jízdy na bruslích. Již několikrát jsem běžel maraton či jiný závod 14 dní po odběhnutém maratonu a celkem to šlo, ale týden? To jsem ještě fakt nezkoušel. Tedy zkoušel a jak to dopadlo (viz. inline maraton ve Spreewaldu) ...

Naštěstí vím že třeba před několika lety jsem nebyl schopen měsíc po maratonu chodit natož běhat, ale tréninkem se doba regenerace podstatně zkrátila a tak by to snad mohlo vyjít. Navíc, vezměme si třeba takové ultramaratonce, nebo běžce etapových závodů – ti mají na regeneraci prakticky jen 12 hodin a už běží dál. A nebo třeba takový Forrest Gump, že, to je panečku jiný sekáč! No, je potřeba vzít to pěkně po pořádku, uběhnu maraton a uvidím. V nejhorším případě místo pětihodinového sóla v Brně pojedu na pohodu (a vítězství) štafetu s veterány ISC!

Novi Sad

V Novém Sadě nás po úmorné, 10-hodinové jízdě z Prahy, čekalo příjemné letní počasí s teplotou okolo 26C, tedy přesně takové jaké předpovídala dlouhodobá a poté i krátkodobá předpověď. Předpověď ale též na druhou stranu dodávala že od zítřka se prudce ochladí a to až o 20C! Sám osobně jsem si takové ochlazení nedokázal představit a říkal si že se pravděpodobně jedná o další statistickou chybu, kdy se někdo „seknul“ a místo 16C napsal 6C.

O tom že se nikdo „neseknul“ jsme se mohli přesvědčit sami na vlastní kůži již po pár hodinách. Do restaurace na večeři jsme vcházeli v krátkých rukávech a s úsměvem na rtech, který nám doslova zmrzl v tu chvíli kdy jsme se rozhodli jít zpátky na hotel – během naší večeře přišel déšť a s ním i ochlazení o slibovaných 20C! Z toho plyne ponaučení že krátkodobé předpovědi počasí se občas dá i věřit ...

Druhý den následovala fakultativní vložka spojená s aklimatizací na zdejší podnebí v podobě výletu do Bělehradu. Bohužel, léto bylo definitivně pryč (kdeže jsou ty třicítky z minulého týdne!) a tak na řadu přišly čepice, rukavice a další podobné zimní propriety. Naštěstí jsme celý den chodili a tak jsme zas až tak moc zimu nepocítili. Bělehrad se mě osobně líbil, je to rušné město kde si lidé, mimochodem velmi příjemní, rádi najdou chvilku a prostě jen tak si sednou na zahrádku v centru, dají si kávičku a užívají si života – stejné zjištění jsem učinil i vloni v Záhřebu a rok předtím v Ljubljaně, takže v Bělehradě mě to zas tolik nepřekvapilo. Představa že by se něco podobného stalo v Praze, aby si Pražák sedl na zahrádku někde na Staromáku je stejně legrační jako Santa Claus na pláži v Karibiku.

Na zpáteční cestě do Noveho Sadu došlo k zajímavé situaci. Tak dlouho jsem vyzvídal na obsluze čerpací stanice kterou že naftu si to mám natankovat (D2 nafta vs. EVRO nafta), až mě poslali ke všem čertům. Pravda, EVRO nafta zněla celkem logicky ale já byl nějak zpitomělej ze všech těch vědomostních soutěží že když publikum (obsluha) nerozhodlo, tak jsem si myslel že v tom bude určitě nějakej chyták a při variantě 50:50 jsem natankoval o 2,- Kč levnější D2, aby se vzápětí při nastartování vozu rozblikala palubní deska jako kdybych právě vyhrál Jakcpot, jen místo nápisu „Winner“ se zobrazilo varovné „Engine malfunction“!

Hmm, člověku to hned přidá na náladě, zvláště když je kdesi mezi Novim Sadem a Bělehradem, tedy zhruba 1 000 km od domova, navíc ve chvíli kdy je jasné že se blíží ruku v ruce déšť a tma. V tu chvíli jsem přestal přemýšlet o pitomostech typu maraton, večeře a soustředil se na to, abychom alespoň dojeli do hotelu. Kupodivu i když kontrolka varovně svítila, auto jelo jak mělo, schválně uvidíme co se bude dít v pondělí, až pojedeme zpátky do Čech. Na druhou stranu nevím proč jsem vůbec přemýšlel o jakési svítící kontrolce, stejně bych s tím nic neudělal, maximálně bych tu kontrolku vyšrouboval aby přestala svítit (praktické a oblíbené řešení aplikované zejména v sovětském leteckém provozu).

Po příjezdu do Noveho Sadu jsem se hned šel registrovat na závod. Registrace probíhala v zadní části hotelu Vojvodina a pravda, k registračnímu stanu v Berlíně se to rozhodně přirovnat nedalo, ale bylo to daleko honosnější než-li třeba registrace na populární běh Psáry – hotel René. Počítal jsem s tím že startovné bude 20 EUR jak bylo uvedeno na stránkách závodu, což i tak považuji za celkem lidovou cenu, o to větší bylo mé překvapení když jsem se dozvěděl se mám pouze zaplatit (600 DNR), což je v přepočtu asi 6 EUR a to v ceně startovného bylo ještě tričko a oběd po závodě! Běžel jsem v životě hodně maratonů, ale za 6 EUR ani jeden. Za to by mě v Berlíně ani nepůjčili čip (kdybych neměl svůj)!

Maratonské ráno

Druhý den ráno jsem vstal již před 8:00 abych si připravil věci na běh. Brzy na to jsem zjistil, že venku se ještě více ochladilo a včerejších příjemných 9C vystřídalo již ne tak příjemných 6C, tedy teplota kterou máme standardně nastavenou doma v ledničce. Tato čerstvá informace sice neovlivnila mojí předzávodní přípravu, snad jen místo jedné vrstvy hřejivé emulze jsem se natřel hned dvěmi. Místo trenýrek jsem zvolil krátké slušivé elasťáky a vzal si funkční triko s dlouhým rukávem. Pravda, chvíli jsem přemýšlel o rukavicích, kulichu a šále, ale podobné myšlenky jsem rychle zavrhl, poběžím jen v čepici. Šance že by svítilo sluníčko byla sice naprosto mizivá, ale nemám rád štiplavý pot v očích.

Z hotelu jsme vyrazili okolo 8:00, abych se o 40 minut později do hotelu vrátil, jelikož jsem zapomněl své dva energetické gely. Mohl jsem sice běžet bez nich, ale to by asi nebylo ono, kdoví co budou na trase podávat (vodu). Start závodu byl naplánován na 10:00 a já byl již okolo 9:30 připraven. V tu chvíli jsem měl na sobě teplákovou soupravu a pokud bych se v ní rozhodl projít se centrem města, určitě bych zapadl mezi místní obyvatele, i když se stylovou značkou anglických squaterů Umbro bych byl asi jejím jasným králem. Tady jsem si samozřejmě trošku zapřeháněl, většina mladých byla oblečena vkusně a módně, ale pár teplákářů se také našlo.

Necelých 10 minut před startem jsem odhodil teplákovku a šel se trochu protáhnout – rozehřátý jsem byl již svým návratem na hotel. Pět minut před startem se konečně začali závodníci srocovat v prostoru startu a já zjistil, že v mrazivém nedělním počasí se nás na startu sejde tak jako do mariáše, štěstí že současně s maratonským během se běžel i štafetový běh a také běh na 10 km. Dobré bylo že se podle čísel dalo určit kdo běží co, ale ono se to pak dalo poznat i při běhu podle toho jak rychle kdo běží v jaké fázi závodu ...

Procházka růžovým Sadem začíná

Těsně před startem došlo k prezentaci dvou čínských závodníků s čísly 1 a 2, patrně se jednalo o dva prominentní či elitné závodníky, ale to bohužel nemohu potvrdit ani vyvrátit jelikož srbochorvatsky nemluvím a čínsky už vůbec ne – prezentace v angličtině bohužel nebyla, pro koho taky, že. Takže Tian Juana s číslem 1 a Zhao Hanga s číslem 2 jsme měli představené, mohlo se odstartovat. Startovní výstřel, na který jsem drkotajíc zuby netrpělivě čekal, se ozval přesně v 10:00 a už se běželo. Prvních asi 100m to vypadalo že všichni běží štafetu 4x100m protože hned po výstřelu se dav hrnul kupředu, čímž jsem si vybavil maraton v Negrilu na Jamajce kde to bylo podobné. Já jsem v ten okamžik neběžel pomalu (3:55 min/km), ale i tak jsem se propadl někam do hloubi startovního pole, ovšem nevím zda-li slůvko „hloubi“ je tím pravým při účasti 70 maratonců ... 

Takže start bychom měli za sebou, já zvolnil na svých 4:15 a čekal jsem kdy přijde značka prvního kilometru – před startem jsem byl ubezpečen, že trasa je značena po kilometru. Tedy, před startem se vůbec říkali věci. Nejprve jsem se na stránkách dozvěděl že se běží JEDNO kolo, při prezentaci mě sdělili že se běží DVĚ kola a těsně před startem mě jeden z organizátorů důvěrně sdělil že se běží TŘI kola! Skutečnost byla někde úplně jinde, běželi se nakonec kola ČTYŘI ...

Ale teď zpět na trať. Hodinky ukazovaly 4:10, 4:15, 4:20 ale značka 1. kilometru nikde! To začalo být divné a tak jsem se zeptal kolemběžících kolegů-běžců, jak je to s tím číslováním. Normálně česky, jsme koneckonců všichni Slované. Po chvíli dohadování a bouřlivé gestikulace mě bylo vysvětleno že značení na trase sice je, ale pouze po pěti kilometrech! To mě trochu zaskočilo, ale nedalo se nic dělat. Bylo to víceméně jedno, na hodinkách jsem měl průměrné tempo kola a tak si holt skutečné hodnoty budu moci ověřit až po prvních 5. kilometrech.

Jak jsem již zmínil, nakonec se pořadatelé rozhodli připravit trasu tak, že se poběží 4 kola, 1 větší kolo (zhruba 20 km) a 3 menší (po 7 km). První kolo vedlo ven z města po jedné z hlavních silnic, doprava byla ale naštěstí odkloněna a tak se běželo vcelku dobře. Jediným problémem byl vítr, ale bylo jasné že pokud běžíme asi 8 km ven z města proti větru, poběžíme i to samé zpátky, ale tentokrát po větru.

Startovní pole se roztrhalo pár kilometrů po startu. Já jsem nejprve běžel se skupinkou běžců, které bych po necelých třech kilometrech mohl směle nazvat skupinkou těch neambiciózních a tak jsem jim brzy utekl a běžel si dále svých 4:15 na kilometr. Běželo se mě dobře, bylo to jednak tím že bylo chladno (5C, ale ideální to nebylo) a pak také tím že maratonská trasa v Novem Sadu je naprosto rovinatá s převýšením pouhé 2m na celé trati! To byl nakonec i ten hlavní důvod (kromě toho že jsem chtěl vidět Srbsko), proč jsem si vybral právě maraton v Novem Sadu.

Chladné počasí okolo 5C mě celkem vyhovovalo ale co mě znervózňovalo byl můj tep. Od začátku jsem běžel na 165 t/m, což je sice v mém aerobním pásmu, ale v porovnání s maratonem v Linci kde jsem běžel podobným tempem (4:17) a kdy bylo o nějakých 10C více a měl jsem 162, bylo přeci jenom těch 165 určitým nepříliš dobrým znamením – že by to bylo tím mrazivým počasím? Nevím.

Yuan a Hang

Na 5. kilometru jsem byl přesně v 21:15, tedy v čase který odpovídal tempu 4:15 na kilometr. Díky absenci kilometrových značek jsem si musel v hlavě přepočítat časy po pěti kilometrech, ale když na to máte zhruba 20 minut tak se i ta velká násobilka dá v hlavě celkem v pohodě zvládnout!

Na 10. kilometru na mě čekala otočka a já v tu chvíli zahlédl dvojici čínských závodníků Yuan a Hang necelých 200m přede mnou. Nevypadali že by nějak extrémně zrychlovali a tak jsem přemýšlel o tom, jestli by se dali i doběhnout. To se mě podařilo o dalších 500m dále, kdy se číňané více než běhu věnovali pozorování místních přeplněných obchodů a najednou koukám a já jsem před nimi! S tím se ovšem nesmířil jeden z nich (Yuan? Hang?) a rychle se zařadil za mě, čehož využil posléze i ten druhý. Při běhu je mě to víceméně jedno, běžím si své tempo a ať se za mnou klidně někdo veze. Ve chvíli kdy jsem ale začal přemýšlet že trochu zpomalím a uvidím co se bude dít, tak koukám a číňani začínají pomalu ztrácet, nejprve pár metrů, pak pár desítek metrů a pak už jsem je neviděl. Hmm, tak to chlapci moc dlouho nevydrželi, jen 15 km, zajímalo by mě co o nich říkali na té prezentaci, třeba jsou to jen vodiči ...

Jak jsem tak přemýšlel, málem jsem zapomněl zkontrolovat si čas! Naštěstí jsem stále běžel podle plánu, 4:15 na kilometr. Za mnou to vypadalo že nikdo není (kdoví kde jsou čínani), přede mnou si klusal jeden chlapec vypadající jako fotbalista, to bylo jasné, takhle klušou jen fotbalisti. Udržoval si stálé tempo, hmm, asi to má naběhané. Chvíli jsem sledoval ulici kolem sebe a najednou slyším dusot, otočím se a za mnou – jeden z číňanů! No tak to je bomba, já myslel že už to klucí odpískali ale oni se kousli, tedy aspoň jeden z nich. Abych se neukázal jako padavka, trochu jsem zrychlil a v tu chvíli dohnal toho fotbalistu přede mnou. Číňan si ale vzpomněl že v tu chvíli běží za celý čínský lid který mu plně důvěřuje a s lehkostí lvího pšouku mě i fotbalistu svižně předběhl. Stačil jsem se jen pochvalně zmínit o tom jak mě překvapil a už byl pryč. Tak s tebou se honit nebudu, pomyslel jsem si a udržoval si své stálé tempo.

Za necelé 2 kilometry bylo vše jinak. S fotbalistou  jsem běžel tak nastejno a stačil jsem si všimnout, že nemá hodinky. Hmm, to je divný, jde na maraton a nemá hodinky? Že on to běží jen tak? A nebo, že on to ještě nikdy neběžel? A zkouší jak to půjde? A za chvíli bude kyselej? Uvidíme. Co bylo ale ještě zajímavější byla skutečnost, že jsme opět dohonili číňana, který v tu chvíli už kyselej rozhodně byl. Ani se nám nesnažil utéct, pokorně se za nás zařadil a běžel, tedy alespoň zpočátku.

Když jsme se blížili k cíli prvního, tedy toho dlouhého, kola, též jsme se blížili k metě 20. kilometru. V tu chvíli jsem zjistil že běžím pomaleji než jsem měl a že musím trochu zrychlit. Takže fotbalista nefotbalista, číňan nečíňan, zrychlil jsem a nechal oba daleko za mnou. Na metě dvacítky jsem pak byl přesně jak jsem měl být, tedy v 1:25, dokonce i půlmaraton jsem měl přesně podle plánu, 1:29:15. Rozběhnuté to tedy bylo celkem dobře.

Za půlkou

Bohužel jak mi zajisté dá zapravdu každý maratonec, maraton začíná právě až od půlmaratonu, ta první část je prostě jen takové běhání na zahřátí. Někdy si říkám že je škoda že se vůbec běhá, jestli by nebylo lepší být doma v teple u televize a přijít jen na tu druhou polovinu závodu, ohlásit čas, třeba 1:29 a běžet právě od této chvíle ... jo jo, to by se mě líbilo! Skutečnost je bohužel jiná, i když první část závodu o ničem nerozhoduje a je naprosto nepodstatná, bohužel se musí odběhnout.

Takže do druhé poloviny závodu jsem vbíhal posilněn vědomím, že běžím tak jak mám. Na otočce jsem viděl že z maratonských běžců mohu být tak na 5., 6. místě, což se mě docela líbilo, dokonce jsem začal přemýšlet o tom, co by se asi stalo kdybych doběhl a byl na bedně! Naštěstí mě podobné myšlenky brzy přešly, konkrétně ve chvíli kdy jsem si uvědomil že na 25. km jsem sice byl podle plánu, ale nějak mě začínají těžknout nohy.

Dalších pět kilometrů to pak byl boj s vůlí, bylo jasné že zpomaluji (4:18) ale stále jsem doufal, že to ještě nějak půjde. Bohužel nešlo, a dalších pět kilometrů mě dalo za pravdu. Průměrný čas na kilometr se opět zhoršil (4:23)  a bylo jasné že pokud se nestane zázrak, na rekord to dneska nebude. Nevím čím to přesně bylo, počasí bylo celkem ideální (nebylo moc zima?), pod mrakem, povrch byl ideální (asfalt), převýšení nulové, nebylo tedy nic na co bych mohl svést tu skutečnost že mě ztěžkly nohy a já najednou vláčel snad o 10 kg navíc ... Tepy jsem měl v normálu (169), dýchat jsem mohl normálně, jen ty nohy, jako z olova.

Na předposlední otočce mě předběhl jeden z místních běžců a tak jsem odhadoval, že mohu být tak na 7. místě. V této fázi závodu byla situace již mírně chaotická protože to mě už předbíhalo spoustu závodníků běžících jak štafetu tak i závod na 10 km, ale podle čísel jsem jakž takž poznával závodníky maratonského běhu. Takže ten chlapík s číslem 13, Veljko Popovič, byl v tu chvíli přede mnou a vypadal na rozdíl ode mne celkem svěže. Já jsem v tu chvíli běžel o půlminutu pomaleji než bych měl (4:40) což bylo docela zarážející, jak jsem najednou ztratil tempo. V Linci jsem běžel celý závod konstantní rychlostí (4:19) a cítil se v pohodě, tady jsem vydržel 25 kilometrů a celé to šlo do kopru. Musím ovšem podotknout že na rozdíl od minulého roku jsem nekončil kyselej na 5:30 na kilometr jako třeba v Rotterdamu, to ne, tak špatně jsem na tom zase nebyl, ale přeci jenom půlminuty dolů, hmmm, nevím.

Boj o pořadí

Když jsem se blížil k poslední otočce, viděl jsem jak proti mě jdou ti dva čínští běžci, které jsem potkal na začátku závodu! Ano, viděl jsem je potom ještě několikrát, dal jsem jim dokonce celé kolo, ale že půjdou proti mě a bude jim zbývat ještě 10 km, tak to mě opravdu překvapilo. Kde asi udělali soudruzi z čínské lidové republiky chybu ...

Takže se blížila poslední otočka a já náhle zaregistroval že Veljko Popovič přede mnou začíná nějak tuhnout, na otočce se dokonce podíval kde jsem a já vycítil příležitost. Zbývalo zhruba 2,5 km do cíle a mezera mezi námi se začala zmenšovat. Když jsem se přiblížil na necelých 50m, rozhodl jsem se že to zkusím a zrychlil jsem jak jsem mohl (4:30). Ve chvíli kdy jsem byl metr za Veljko (připomnělo mě to můj půlmaraton v Hamburku) jsem najednou dostal takovou křeč do obou zadních stehenních svalů že i když jsem se snažil sebevíc, musel jsem zastavit. Průšvih byl že v tu chvíli jsem nemohl ani stát, ani jít a ani běžet, takže než se svaly uklidnily tak byl milý Veljko zase 100m přede mnou i když sotva pletl nohama. Já jsem se nakonec rozběhl, zprvu pomalu, pak trochu rychleji a mohl jsem začínat znovu. Do cíle zbývalo asi tak 1,5 km a já si řekl že to zkusím. Když nebude rekord, tak aspoň někoho před cílem předběhnu.

S vypětím všech sil a zrychlením na uctihodných 4:23 jsem Veljka zhruba kilometr před cílem předběhl, na což on reagoval uznalým pokýváním hlavou – bylo vidět že má dost. Pomalu jsem vbíhal do historického centra města, když náhle koho nevidím – ti číňani běží přede mnou jako by se nechumelilo, tedy běží, klušou, a klušou přímo do cíle! V tu chvíli jsem se naštval, jednak proto že si to zkrátili o kolo (přitom na poslední otočce sedí celý závod v autě rozhodčí kteří to MUSÍ mít zaznamenané) a pak také proto že jsem nechtěl aby přede mou byl někdo koho jsem v závodě 2x předběhl! Zdravě naštvanej jsem zrychlil až na původních 4:15 a vběhl na pěší zónu s cílem na dohled.

V ten okamžik slyším supění a okolo mě se jako lokomotiva prohnal Nenad Milosavjevič o kterém jsem vůbec nevěděl, jelikož na otočce byl daleko za mnou! Vzhledem k tomu jakou rychlostí běžel bylo jasné že toho už nedohoním, ale i tak jsem věděl že nesmím zpomalit aby mě náhodou nedohnali ti číňani či Veljko, kterého jsem před chvíli předběhl. Únava neúnava, do cíle jsem doběhl maximální rychlostí jakou jsem v tu chvíli mohl běžet a nakonec z toho bylo, alespoň dle mého názoru, celkem pěkné 6. místo v čase (03:05:23), tedy v čase o 2 minuty horším než můj osobní rekord, ale na druhou stranu v mém hned druhém nejrychlejším čase! Vloni v Rotterdamu jsem běžel o 2 minuty hůře, ale v cíli jsem pak také o to hůře vypadal ...

Nakonec jsem byl tedy s výsledkem celkem spokojený, nemusí být každý den posvícení, i když mě samozřejmě mrzí že jsem si svůj osobák nepřekonal. Ale tak to ve sportu chodí, o to větší motivaci budu mít při dalším závodě.

První výsledky

Hned v cíli jsem obdržel medaili a tašku s ovocem (lepší než spousta reklamích nesmyslů, které pak stejně vyhodím!) a šel se převléknout a pak na hurá guláš. Nějak jsem ale neměl hlad a tak jsem dal svojí porci Terezce, která jí, kupodivu, hned snědla. Je prostě fazolová. Jakmile jsem se převlékl a trochu vychladl, došlo mě jak ukrutná zima je! Najednou jsem se rozklepal jak Alík a divil se že při závodě jsem nic necítil. Docela jsem obdivoval Verču s Terezkou že na mě v té zimě vůbec čekali!

Medaili jsem měl, oběd si vyzvedl, poslední co zbývalo byly výsledky. Jednalo se sice o mezinárodní maraton s certifikací AIMS, výsledkový servis však spíše odpovídal již zmíněnému závodu Psáry – hotel René, i když tady bych panu Palečkovi křivdil, ten měl výsledky za 5 minut i po kategoriích a s jednoduchým grafem!

Tady to pořadatelům trvalo o poznání déle, o poznání které se protáhlo na hodinu. Po hodině kdy jsem urgoval že je mě zima a že mě hlavně jede vlak do Prahy a kdy mě všichni ujistili že Prahu znají neb tam studovali, se mě konečně dostalo prvních tištěných výsledků s tím, že se jedná o neoficiální výsledky zaznamenané děvčaty-dobrovolnicemi tak jak závodníci dobíhali do cíle. Hned po prvním zběžném prolistování jsem pořadatelům oznámil že podobné výsledky jsou dobré leda na podpal do kamen, jelikož na prvních pozicích figurují číňané kteří si to normálně na férovku zkrátili o jedno kolo. Navíc já jsem tam vůbec nebyl, což mě rozčílilo ještě víc a šel jsem se tedy zeptat děvčat jestli mě tam mají zapsaného. Děvčata jen smutně pokrčila rameny a ukázala na papír, kde jsem pochopitelně nebyl. Já se dušoval že jsem cílem proběhl chvíli před číňanama, ale to mě nebylo moc platné, bylo jasné že v neoficiálních výsledcích prostě nebudu. Naštěstí mě pak jeden z pořadatelů ujistil, že oficiální výsledky budou už na základě čipů a že v tuto chvíli se pořád ještě počítají. Uvědomil jsem si že se klidně mohlo stát že by vítězem vyhlásili jednoho z číňanů, jelikož ti v neoficiálníách výsledcích figurovali ... Inu co, počkám si co bude na internetu a tak jediné co mě v tu chvíli opravdu vadilo byla ukrutná zima a ztráta hodiny.

Hodnocení na závěr

Pár dní po maratonu se konečně dostaly na web ty správné výsledky ve kterých jsem byl uveden i já a to dokonce na správném 6. místě. Několik dní za mnou figurovali i oba čínští běžci, než organizátorům došlo že to s nimi nebude zas tak košér a zástupci lidové Číny se potichu přemístili až na konec startovního pole s časem o hodinu horším než jsem měl já. Je jasné že se pořadatelům nechtělo oba běžce dikvalifikovat a proto jim raději přičetli jen hodinu navíc, i když jinde by se s nimi vůbec nepárali. 

S odstupem času hodnotím výsledek z Noveho Sadu jako celkem slušný, čekal jsem sice trochu lepší čas, ale i tak 03:05:23 je na mé poměry dobrý výsledek. Vítěz měl čas 2:54, což zase takový odstup nění a o to víc je můj výkon cennější (já vím, nic moc). Závodem v Srbsku jsem patrně uzavřel své maratonské cestování po zemích Balkánu (Slovinsko 2009, Chorvatsko 2010, Srbsko 2011) a pomalu nastává čas porozhlédnout se po nějakých dalších běžeckých destinacích. Teď mě ale napadá, takový maraton v Podgorici v Černé Hoře, to je velká výzva ...

P.S. Cesta zpátky proběhla bez problémů, kontrolka „Engine malfunction“ vesele svítila dál a svítit nepřestala. Když jsem pak po týdnu zavítal do servisu Ford Valoušek, bylo mě naštěstí řečeno že se jedná o nedostatečné množství aditiva ve filtru pevných částic (DPF), jehož doplnění stojí necelé tři tisíce korun, takže je víc než pravděpodobné že naftou to nebylo, byla to jen shoda náhod! Pokud by tedy někdo zamířil do Srbska, klidně natankujte naftu D2 – a nezapoměňte se přitom pro jistotu pomodlit, v Srbsku je to celkem běžné!

Stránky závodu: http://www.marathon.org.rs/
Výsledky: http://www.marathon.org.rs/

Trať: velmi pěkný rovinatý okruh v klidné části Noveho Sadu, který se běží celkem 4x (1x velký okruh, 3x pak malý). Zhruba dvoukilometrový úsek trati vede podél řeky kde může být trochu větrno, zbytek se běží v zástavbě.
Počasí: oblačno, velmi chladno, teplota okolo 5C
 

František Míček