REPORTÁŽ  (fm) Poslední srpnový víkend sliboval několik zajímavých závodů, Libercem počínaje a Gdaňskem konče. Právě do Gdaňsku na závod světového poháru bych jel asi nejraději, ovšem vzhledem ke vzdálenosti jsem výpravu k Baltu velmi rychle zavrhl a veškerou svoji pozornost nasměroval k maratonu u našich západních sousedů, tedy v Německu.

Do Liberce nebo do Gdaňsku? Do Simmernu!

Po pravdě řečeno asi by bylo nejlogičtější jet do Liberce, kde jsem si v rámci Českomoravského poháru mohl pojistit své celkem slušné umístění v první desítce, bohužel s logikou mívám poměrně často problémy a proto jsem nakonec zvolil maraton v německém Hunsrücku, resp.Simmernu, jak se město nedaleko Frankfurtu nad Mohanem jmenuje.

Frankfurt je coby kamenem dohodil nějakých 5 hodin jízdy, v porovnání s výletem do Dijonu jen párkrát šlápnu na plyn a jsem tam. No, těch šlápnutí na plyn bylo podstatně víc, vyrazil jsem v 9:20, rychle přejel k našim německým sousedům abych se vzápětí mohl rozčilovat, jak je to možné že mezi Würzburgem a Frankfurtem stále ještě není opravená silnice a musí se jet jen ve dvou pruzích. A právě tato uzavírka způsobila, že jsem nakonec do Simmernu dorazil až okolo 16:30.

Ono to ale bylo v podstatě jedno v kolik jsem tam byl, závod se jel v neděli ráno takže času bylo dost. Celou cestu co jsem byl v autě bylo příjemné počasí, občas dokonce vykukovalo sluníčko. Jakmile jsem však dorazil a vystoupil z auta, začala nepříjemná přeháňka, která naštestí netrvala dlouho. Já jsem se šel mezitím raději registrovat na závod (45 EUR), dostal jsem číslo, kupón na pasta party a instrukce, kde najdu ubytování – nebylo daleko, hned vedle v tělocvičně školy. Mezitím přestalo pršet a já si zašel na těstoviny, když už byly zadarmo, tak proč ne, že. Bohužel kvalita pokrmu odpovídala ceně a tak jsem si ještě musel narychlo ohřát konzervu eintopfu z místního supermarketu. Kdyby ty těstoviny nebyly tak hrozné, nikdy bych si asi nemohl vychutnat smyslnou chuť tradiční německé polévky za 0.99 EUR!

Spánek mezi ribstoly

Po večeři jsem si zběžně prošel město a šel se připravit na nocleh. Díky ubytování v místní tělocvičně stačilo jen zajít do skladu a vzít si od hodného pana školníka dvě žíněnky a měl jsem postel jako princezna na hrášku. Tělocvična byla veliká a tak jsem čekal, že se brzy zaplní dalšími sportovci. To se však nestalo, kromě mě v celé místnosti byla jen jedna německá rodinka, která, zřejmě velmi sportovně založená, se rozhodla že v 22:30 je ten nejlepší čas začít zkoušet veškeré dostupné sportovní náčiní. Takže mezitím co já jsem si popíjel svůj večerní čaj, rodinka uspořádala bleskurychlé závody v přeskoku přes kozu, přes koně, cvičení na bradlech, kruzích a na závěr miniturnaj v házení gymnastickými míči.

Když už se všichni unavili a vypadalo to že se konečně půjde spát, ozval se klason – přesně ten který je známý z košíkové. A za chvíli znovu. A znovu. Tak to mě nedalo a šel jsem se podívat, jestli se ještě někde hraje. Nikde se nehrálo (musel bych o tom vědět, když jsem na tý palubovce spal, že), to jen důmyslný německý architekt umístivší zřejmě v opojení všech smyslů tlačítko klaksonu na venkovní stěnu budovy opomenul jednoduchou skutečnost, že jednou přijdě partička indických dětí, která nebude mít v 23:00 nic lepšího na práci než běhat k tělocvičně a mačkat klason. Chvíli jsem přemýšlel co dělat, ale pak jako vzorný absolovent elektrotechnické školy průmyslové jsem situaci vyřešil s noblesou sobě vlastní – do tlačítka jsem vrazil sirku a byl klid.

Ráno jsem vstal v 6:00 a šel se připravovat na závod. Po dešti ani památky a tak jsem si pochvaloval, jak se pojede na suchu. Během chvíle jsem byl sbalený, nasnídaný a přiravený na nástup do autobusu, který mě odveze do Emmelshausenu, kde je start – maraton v Hunsrück patří k těm několika závodům, kde start a cíl je v rozdílných místech.

Přesun na start

Mě ale bylo celkem jedno kde se startuje, doprava na místo startu byla vyřešena a zpátky k autu do cíle (snad) dojedu už na bruslích. Usadil jsem se tedy v autobuse a začal přemýšlet o závodě. Byl jsem ještě pěkně odřený ze středečního tréninkového pádu (ne mojí vinou), hlavně boku jsem se nemohl ani dotknout. A tak jak jsem tak seděl a přemýšlel, najednou poslouchám a slyším angličtinu. Koukám před sebe, seděl tam nějaký angličan a povídal si s jednou holkou, která se mě zdála povědomá. Sakra, kde jsem jí viděl? Někde v Německu na závodech. Ale kde? A než jsem stačil přijít na to kde jsem jí viděl, ona najednou říká jak byla u Lužických jezer a že tam jela 100 km a že tam byli hrozní češi, kteří nestřídali a pořád táhli jednu holku … a teď mě to došlo, to je jedna z těch němek co jela s námi v hlavním balíku v tom závodě na 100 km! No to je legrace. Takže jsem zbystřil pozornost a poslouchal, jak si stěžovala na ty zatracené čechy, kteří byli tak zlí že nikoho nepustili do vláčku a vrcholem všeho prý bylo, když nikomu nechtěli podat láhev s pitím a raději ji vyhodili! Tak to už bylo příliš i na mě a bylo nutné zasáhnout. Připustil jsem že jsme jeli spolu ve vláčku, nikoho mezi sebe nepouštěli ale kategoricky jsem odmítl že bychom někomu nepodali pití, tak to tedy ne. Během chvíle jsme si ale všechno vyjasnili a než jsme dorazili do Emmelshausenu, veškerá zášť byla ta tam. Tak jsem se tedy seznámil s Claudií Marií Henneken a jejím německým známým, kterým byl Andrew Gordon, angličan žijící již 19 let v německém Bonnu.

Hned po příjezdu do Emmelshausenu jsem si uvědomil že i když je srpen, rána už začinají být chladná – teploměr ukazoval 8C a tak jsem si tedy léto rozhodně nepředstavoval. Vzal jsem si tedy na sebe termo triko s dlouhým rukávem a šel se projet. Najednou přijela Claudia Maria a říká, jestli vím jak vypadá start závodu. Já že ne a ona že se prej jede dolů z kopce a jestli prý znám Dunlop Hill z Le Mans, takže tady je to 2x tak prudší. No tak to je paráda. Ve středu jsem se sedřel a první co pojedu je sjezd z kopce kde se pojede okolo 50 km/h, to fakt nemohlo začít lépe! Pro jistotu jsem se hned šel podívat jak to po startu vypadá a taky že jo, sešup to byl pěknej, naštěstí ale bylo sucho. Uvidíme, nechce se mě to hned hnát z kopce dolů, ale taky nechci aby mě všichni po startu ujeli.

Necelou půlhodinku do startu jsem začal tipovat své potencionální soupeře. O Vjačeslavu Solomonovi z Gery jsem věděl, ten byl jasný. Vloni zde zvítězil Pascal Ramali ale vzhledem k tomu že byl nominován na MS v Koreji (kde dojížděl hned před írancema a indama na chvostu závodního pole), tak asi těžko pojede na nějaký pouťák někam so Simmernu, to asi ne. Když tady ale nebyl Ramali, tak v posledních letech vždy vítězila dvojice Oliver Engel – Michael Puderbach, každý lichý rok si to v cíli prohodili, aby se neřeklo. A jak tak stojím na startu koukám a přede mnou dva chlapíci ve stejných kombinézách jak vystřižení z Bolka a Lolka (taky jsem nikdy nevěděl kterej je kterej), kteří ovšem vypadali jak ostřílení závodníci a tak si říkám, to budou oni. Pak se podívám na brusle a jeden  na nich má Oliver na levé a Engel na pravé a ten druhý Michael na levé a Puderbach na pravé! Tak takhle to mají klucí, oni mají dokonce označené svoje brusle! To by mě zajímalo co by se stalo kdyby si Engel vzal levou od Puderbacha a opačně, jak by se jim asi jelo ... Takže tady bylo o favoritech jasno, k nim bych ještě počítal jednoho bruslaře v Etap Hotel dresu, to asi nebude recepční z hotelu, to tedy ne.

Jedeme z kopce

Těsně před startem jsem tedy věděl koho se mám držet, navíc jsem předpokládal že Claudia Maria Henneken bude taky poblíž, protože u jezer vydržela poměrně dlouho. Jestli se objeví ještě někdo jiný, to se uvidí. Hlavní moderátor již odpočítával posledních deset vteřin do startu a PRÁSK, zazněl výstřel z pistole a už se jelo, pěkně svižně, z kopce dolů. Kdepak, diváci milují adrenalin. Škoda jen že v 8:45 žádní nepřišli!

Takže první dva kilometry z kopce jsem se držel někde vzadu prvního, asi desetičlenného balíku. Během chvilky se to pěkně rozjelo a když jsme vlítli mezi dva můstky pro chodce, zahrál jsem si opět na kuře a trochu přibrzdil. To jsem ovšem neměl dělat, protože ten co byl za mnou na mě začal hulákat anglicky abych na to zapomněl a naopak to rozjel ještě víc. Takže jsem přestal brzdit a začal se modlit, aby se mě ještě nechytil, to by bylo to poslední co jsem potřeboval. Ani nevím jak jsem ty první dva kilometry přežil.

Tempo brzy opadlo, což jsem uvítal, navíc dle profilu byl ten nejhorší kopec za mnou a teď už se začne snad závodit. A jak jsem si říkal že teď se stačí držet bratří v triku Engela s Puderbachem, najednou přišel kopec a přede mnou se vytvořila nebezpečná mezera. Předjel jsem rychle Vjačeslava Solomona a mezeru docvaknul a koukám, jedeme v pěti lidech. Fajn, to by šlo. Ovšem než jsem se nadál, koukám a přede mnou díra znovu, bohužel tentokrát jsem to byl já kdo se pomalu ale jistě odpojoval. Na vině byl velmi nepříjemný kopec, což je celkem paradox protože já obyčejně kopce rád, ale najednou jsem měl úplně tuhý nohy (stehna) a fakt to nešlo jet. Takže mezera se zvětšovala a mě bylo jasné že tohle nedojedu, protože jsem prostě a jednoduše nemohl! Úplně tuhej, to by me zajímalo z čeho. Takže jsem dvojčatům zamával a připravoval jsem se pomalu na sólo jízdu.

Kdo maže, ten jede

Brzy jsem najel na cyklostezku, myslím že užší jsem ještě nikdy neviděl. Tak jo, pojedu a uvidím, co se bude dít. V dálce za mnou byli první odpadlíci z naší původní skupiny, ale měl jsem celkem slušný náskok. Za to přede mnou odpadl od dvojčat a Etapa jeden Němec a vypadalo to že na mě čeká. Tak fajn, toho dojedu, řekl jsem si a během necelého kilometru jsem ho také dojel. Ve dvou se to lépe táhne, to je známé pořekadlo které pro nás platilo až do chvíle kdy se cyklostezka vinou včerejšího deště a listí ze stromů změnila v mazlavou břečku, po které se nedalo vůbec jet. Já jsem řval, šlapal na místě a těžce se smiřoval s myšlenkou, že pro dnešek jsem vyloženě špatně namazal. Nebýt toho Němce co jel přede mnou tak jsem si snad myslel že jedu dozadu! Stormy jsem po posledních zkušenostech neměl ani s sebou ale teď jsem si říkal, že by to snad bylo nac nich lepší ...

Chvíli jsme tedy šlapali zelí a když jsem se ohlédl, byl za námi Vjačeslav Solomon a s ním, světe div se, Claudia Maria Henneken, moje nová bruslařská známá. A vlastně proč ne, ve čtyřech se to pojede lépe. Rychle jsem si přepočítal kolikátý můžu skončit a vypadalo to nejhůře na 7. místo celkově, to zní docela dobře. Takže jsme projeli namoklou cyklostezkou a konečně vyjeli mimo stromy – tady se jelo podstatně lépe.

Kvarteto jak do mariáše

I když jsme se snažili jak jsme mohli, na půlmaratonu jsme byli okolo 44 minut, což svědčilo o tom že dneska půjde čas pěkně do kopru a pojede se jen na to celkové umístění. Dalších deset kilometrů se nic nedělo a připomínalo mě to spíš scénu ze hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kdy se dlouhou dobu také nic neděje a jen si každý chodí ke stolu se slovy „Já bych si s dovolením také vzal“, tady to vypadalo tak že každý se slovy „Já bych si s dovolením také vlezl dopředu“ jsme se střídali stejně jako se střídal povrch – jednou to byla mazanice mezi stromy, podruhé ideálně suchý asfalt někde mezi loukami. 

Na 30. kilometr jsem se pak vyloženě těšil, protože dle profilu trati se mělo od této mety jet až do cíle pouze z kopce. Tak to také ze začátku vypadalo, bohužel po chvíli jsme zase jeli, alespoň podle mě, do kopce. Pomalu, ale jistě se blížil 40. kilometr, kde dle Marie mělo dojít k prudké otočce o 180 stupnů a prý na tom mokrém to bude legrace. Takže jsem byl zase zpitomělý (příště je lepší nikoho neposlouchat!) a stále jsem čekal, kdy mám brzdit. Prý to přijde za tunelem. Najednou koukám, tunýlek jak z vláčků HO, projedeme ho celkem v pohodě, pak pravotočivá, sice ostrá, ale celkem jednoduše proveditelná zatáčka, pak ještě jedna a už se zase jede rovně. A to má být jako všechno? No tohle vědět, tak v tu chvíli jsem snad našlápnul a ujel!

Do cíle zbývalo něco okolo kilometru když se Felix Goeke rozjel, že snad pojede až do cíle. Vjačeslav Solomon vyjel za ním a já za Vjačeslavem a během pár vteřin jsme měli na Marii asi 20 metrů. Tak dobrý, budu nejhůř šestej, pomyslel jsem si a už přemýšlel, jak pojedu ten závěr, jestli se vyvezu, jestli nastoupím a jak jsem tak přemýšlel, tempo povolilo a najednou koukám, Marie je opět mezi námi! Po tom rychlém nástupu jsme totiž zase zbytečně polevili. Tak to jsem ještě potřeboval, to fakt jo! Nejhorší na tom bylo že Marie jak byla rozjetá, tak dojela až do čela skupinky. V tu chvíli ale nastoupil Vjačeslav, Felix za ním a já chvíli zkoprněle koukal a pak jsem rychle vyrazil za nimi – bohužel se mě do toho pletla Marie, takže jsem ztratil pár metrů. Felix s Vjačeslavem byli asi 5 metrů přede mnou, do cíle asi 500m, no sprintoval jsem jak jsem mohl ale už jsem to nedojel, navíc posledních 100m bylo po kostkách a tady se mě vzhledem k mým odřeninám jet úplně na krev moc nechtělo (nechtěl jsem to znovu položit), takže jsem se spokojil se svým 6. místem a časem (01:26:53), který si rozhodně za rámeček nedám. Za 10s za mnou pak dojela spokojená Marie, 150 EUR pro vítězku ženské kategorie se určitě hodí i v kapitalistickém Německu.

Vyhlašování výsledků

Hned po dojezdu jsem Vjačeslavovi a Marii pogratuloval a šel jsem si pro něco k pití. Jak jsem tak popíjel jablečný džus, dojel do cíle chlapík s odřenýma oběma nohama. Tak se ptám co se stalo a on že jel a na tom mokru upadl a sedřel si nohu. Tak jen mávnul rukou, zvedl se, rozjel a – sedřel si tu druhou. Ano, i takové smutné příběhy píše sám bruslařský život. Jak jsem viděl tu odřeninu hned jsem si vzpomněl na ty svoje a i když jsem o nich celý závod nevěděl (nebyl čas přemýšlet o hloupostech!), najednou jsem je všechny ucítil! No raději jsem si šel dát ještě vodu a koláč. 

Jak jsem tak šel pozvolna okolo pódia, najednou slyším svoje jméno. A oni vyhlašovali výsledky můžů v inline maratonu! K mému velkému překvapení se nevyhlašovali první tři muži v cíli, ale prvních šest, takže i já jsem byl pozván na pódium, kde jsem hned dostal diplom a láhev Rieslingu. Bohužel všichni ostatní si šli buď pro věci nebo na pivo, takže jsem stál na stupních vítězů sám jak kůl v plotě až se hlavní moderátor rozhodl, že s vyhlašováním počká až dorazí ti ostatní.

Mezitím dojel i Andrew Gordon, který se mě svěřil že jel na Stormech a klouzalo mu to pekelně – tím mě dost uklidnil. Andrewa jsem vyfotil s Marií, která byla ráda za své první místo které navíc obhájila z loňska, a šel jsem se také převléknout. Vyzvedl jsem si i věci co přivezli od startu, vzal foťák a šel zpátky na vyhlašování. Cestou jsem míjel záchranku a tak mě napadlo, že bych si mohl nechat převázat ty svoje odřeniny, tedy jestli budu schopný z toho ten obvaz vůbec odtrhnout. Zeptal jsem se záchranářů jestli mluví anglicky a oni že prý jo, tak jsme šli do stanu, kde jsem vyplnil dotazník kdo jsem, odkud a jestli mám tetanus, s bolestivou grimasou jsem strhnul obvaz z boku a ten hodný pán záchranář mě na to dal nějaký obvaz který vypadal jako pokrytý z jedné strany alobalem, tedy něčím, co se určitě nepřilepí. To něco příjemně hřálo, já jsem poděkoval a šel fotit vyhlašování. 

I ty gavaríš pa rúsky?

Vyhlašovalo se opět pořadí mužů a já, jelikož jsem již svoji cenu dostal a odnesl do auta, jsem tam šel jen tak, abych byl alespoň na nějaké fotce. Foťák jsem dal Andrew Gordonovi a šel se postavit vedle Vjačeslava Solomona, který dojel hned přede mnou. A jak jsme tam tak stáli, nedalo mě to a říkám mu anglicky, že si ho pamatuju z Dijonu, kde taky dojel přede mnou. A on na to že jo, že si to pamatuje, ale že nemluví anglicky a jestli prý mluvím rusky - zeptal se rovnou na tvrdo „I ty gavaríš pa rúsky?“ Já jsem v tu chvíli viděl před sebou tu obrovskou jedničku na svém maturitním vysvědčení a suverénně říkám „Da, ja gavarím pa rúsky, ja učílsja v škóle!“ a chtěl jsem pokračovat. V tu chvíli mě ovšem došlo že nic dalšího nejsem schopný ze sebe dostat, dopředu se dostávala angličtina, španělština a hovorová tamilština, jen tak prokletá ruština ne! Jediné co jsem ještě dokázal ze sebe vysoukat bylo „Ja mnoho zabil“, to jako že jsem hodně zapomněl. Ještě jsem si – díky Milanu Štajndlerovi – dokázal vzpomenout na legendární „Vo vrémja kaníkul ja guljálsja v párke“ což ovšem bylo v tuto chvíli naprosto nepoužitelné. Ze zbytků své ubohé slovní ruské zásoby jsem ještě vydoloval otázku, jestli je Rus, načež se Vjačeslav zazubil a řekl „Nět, já z Kazachstánu“ a na důkaz toho že není žádný obyčejný Rus mě obdaroval blyštivým úsměvem plným zlatých zubů. Inu Kazachstán, to je bohatá země. Chtěl jsem se ještě zeptat, jestli zná Borata, ale to už byl Vjačeslav z pódia pryč.

Loučení a cesta zpátky

I já jsem se vydal na cestu zpět mezi obyčejné smrtelníky, tedy dolů z pódia, abych se tam během chvíle opět vrátil, tentokrát pro cenu za 2. místo v kategorii M40, kterou byla tentokrát ledvinka na láhev s vodou – velmi praktické, škoda že takových jsem v poslední době vyhrál/dostal nepočítaně. Opět jsem se tedy na pódiu sešel s Vjačeslavem a tak jsem se ho tedy konečně zeptal na toho Borata, ale on jen odvětil že už žije 20 let v Německu a žádný boraty ani jiný hlodavce prý nezná. Mezitím co jsme přebírali naše ceny, doběhl první běžec maratonského běhu a tak se o nás inlajnisty nikdo víc nezajímal. Potichu jsem si tedy vzal svoji ledvinku, rozloučil se s Vjačeslavem, Marií a Andrewem a šel zpátky k autu.

Chvíli jsem si sedl a užíval si možná poslední letní sluníčko. Po chvíli pauzy jsem se trochu najedl, převlékl, sbalil věci a v 12:40 vyrazil na cestu zpátky do Čech, do Prahy, do Podolí,  do lékárny ...

Stránky závodu: http://www.hunsrueck-marathon.de/
Výsledky: http://results.mikatiming.de/2011/hunsrueck/

Trať: kombinace silnice (20%) a cyklostezky (80%). Cyklostezka je velmi úzká, navíc vedená z větší části pod stromy, což znamená že v případě deště je stezka prakticky nezjízdná, což byl nakonec problém i letošního ročníku závodu. Mě osobně se trať moc nelíbila, byla velmi úzká, ještě uzší než u Lužických jezer. Povrch kvalitní. Start závodu (Emmelshausen) je na jiném místě než cíl (Simmern), doprava na start autobusy.
Počasí: oblačno, teplota okolo 22C, bohužel přes noc pršelo což se podepsalo na kvalitě trati - zejména v té části kde byla lemována stromy (cyklostezka)

František Míček