REPORTÁŽ  (fm) Existuje několik závodů, které by rozhodně neměly chybět v kalendáři aktivního  bruslaře - závodníka. Pokud pominu domácí závod v Račicích, jedná se převážně o závody u našich německých sousedů – ať jsou to jarní závody ve Spreewaldu, Berlínský a Kolínský maraton, či v neposlední řadě pak tradiční stovka v oblasti Lužických jezer.

Vítejte v Lužici

A právě oblast Lužických jezer je, a zde bych se nebál použít slova kolegy z týmu,  Mekka českých bruslařů, kteří sem pravidělne jezdí nejen na závody, ale i za velmi kvalitní přípravou. Je to dáno především tím, že v oblasti se nachází stovky kilometrů vysoce kvalitních cyklistických stezek, na kterých je jednak pochopitelně vyloučen provoz motorových vozidel ale též zaručen i pravidelný přísun tekutin, zejména tedy piva. Co se závodů týče, čeští bruslaři tady zažívají rok co rok opravdové medailové žně, což zejména po zkušenostech z loňského roku kdy Češi „vyžrali“ všechny ceny v závodě na 100 km a to při startovném zdarma, vedlo pořadatele k zamyšlení zda-li nápad „pustit Čecha na start zadarmo“ nebyl tak trochu, slušně řečeno, krok stranou.

Rok se sešel s rokem a závody jsou tady znovu a tentokrát s rekordní českou účastí. Startovné nám sice už zadarmo nedali, ale sleva 50% také není k zahození. A protože v červenci se mnoho závodů nekoná, nebyl problém přemluvit Martina Kuchaře, Jardu Zíku a Danielu Veverovou, aby se také přidali. Tereza Klimešová měla závod zapsaný ve svém diáři již pěknou řádku dní, takže té jsme ani nemuseli říkat a hlásila se sama, stejně jako Michal Nepovím, který se navíc chystal na obhajobu svého druhého místa z loňského roku. Tedy alespoň do té chvíle než se dozvěděl, že se do Seenlandu chystá nejen Martin Kuchař ale i poměrně silná výprava domácích závodníků v čele s Heiko Klipsteinem a Sashou Hagemannem, načež zrevidoval svůj původní záměr z „obhájit“ na pokornější „kvalitně potrénovat“.

Do městečka Kleinkoschen, kde byl pro letošní rok start a cíl všech závodů (100 km, maraton, půlmaraton, časovky), jsme dorazili v několika skupinách. Nejpočetnější z nich, říkejme jí skupina 1 ve složení já s rodinou (Veronika a malá Terezka), Martin Kuchař a Tereza Klimešová vyrazila již v pátek. Po menším kufrování v oblasti Senftenbergu, kdy jsem postupně ignoroval jak navigaci, mapu Německa tak nakonec i orientační cedule u silnice, jsme zdárně okolo 21:00 dorazili do Kleinkoschenu. Na místě startu pořadatelé vytvořili něco jako malý kemp, což jsme s radostí využili. Já jsem postavil stan, Terka taky postavila stan a Martin, ten postavil akorát na čaj, protože stan neměl a rozhodl spát v autě. Bohužel mezitím než jsme měli připravenu střechu nad hlavou tak zavřeli poslední stánek s pivem a protože zároveň zavřeli všechny hospody v okruhu 5 km, dali jsme si ten čaj a šli na kutě.

Druhá skupina, říkejme jí skupina 2, ve složení Michal Nepovím, Danča Veverová a Jarda Zíka se rozhodla pro kemp v nedalekém Geierswalde a byla zkompletována až někdy k sobotnímu ránu, kdy z Prahy po mnohahodinové a nesmírně dobrodružné jízdě, navigován podle hvězd a lišejníku, dorazil předseda oddílu Jarda Zíka. Škoda že na místě nebyl Martin Jirsa, který by si jistě neodpustil jízlivou poznámku „že za tu dobu by byl někde v Chorvatsku“. Jak znám Martina, tak možná i tam a zpátky.

Časovkářská sobota ...

V sobotu ráno byla na programu časovka, do které se nejprve přihlásil jen Michal. Když ovšem Martin zjistil, že by se musel celý den buď dloubat v nose nebo koukat jak rostou stromy v lese, rozhodl se jet časovku taky. Aby se nemusel rozptylovat malichernostmi typu chip, číslo, čas startu, vypsal konkurz na svojí asistenku, který vyhrála Terka, jelikož jediná splnila podmínky - je imunní vůči stresu, mluví německy a hlavně byla první po ruce. Vše bylo tedy připraveno a i když bylo lákavé vidět Michala s Martinem v akci, rozhodl jsem se raději pro výlet s Verčou a Terezkou na bruslích k jezeru Senftenberg, čímž jsem časovku propásl (ale zase jsem se vykoupal).

Ještě předtím než jsme vyrazili, nastal klíčový okamžik celého dne. Martin Máčel, který dorazil na závody s Petrou Havlasovou a skupinou č. 2 z Geierswalde, mě důvěrně sdělil že nealkoholické pivo Erdinger co tady mají, se rozdává celý den ZDARMA! To mělo za následek že zbytek dne jsem pak strávil pendlováním mezi stanem a výčepním stánkem Erdingeru – a nebyl jsem sám!

Když jsme se vrátili z projížďky, Martin Kuchař mě hned hlásil výsledky časovky. Dlouho se držel na medailových pozicích, než najednou kde se vzal tu se vzal byl tu Jann-Luca Zinser, dvakrát se odrazil a 7 km sfouknul v průměru 37,89 km/h. Na to Martin jen odpověděl že by musel mít vrtuli v zadku, takže nakonec byl se svým 6. místem spokojený (00:12:16.773, 34,24 km/h, 2. místo v kategorii M40). Michalovi se časovka nepodařila podle svých představ a neobhájil tak své loňské 3. místo v kategorii, což bylo způsobeno zejména tím že loni jel celou dobu za Claudií Pechstein a to by zajisté vybičovalo k mimořádnému výkonu i jiné borce. Michal nakonec skončil 43. (00:13:37.587, 30,84 km/h, 10.místo v kategorii AK40).

Po časovce jednotlivců pokračoval nabitý program dne časovkou cyklistů, ve kterém jsme sice neměli svého týmového zástupce, nicméně se na startu objevila kompletní veselá rodinka Korvasových z Veselí na Moravě, resp. kompletní bez Petra Korvase, který vše kompletně fotograficky dokumentoval – prostě nejel, ale fotil. Petra byla při startu trochu vystresovaná a to ani ne tak pohledem na ostatní účastníky závodu (kteří dle vybavení vypadali jako na startu prologu Tour de France) jako spíš startovacím rozjezdovým můstkem. Petra nakonec podala bojovný výkon a obsadila výborné 3. místo ve své kategorii.

U nás mezitím probíhala vášnivá debata, co s načatým dnem. Na pořadu byla totiž časovka týmů (11 EUR), která ovšem měla jeden háček – do cíle musí dojet pohromadě 3 muži a 2 ženy. To by ještě nebyl ten největší problém. Ten přišel až s tím, když Martin rezolutně řekl, že „tady není na výletě a musíme jet o bednu“. To znamenalo v podstatě dvě alternativy: buď přesvědčit na závodech přítomnou Suzanne Zellweger ze Švýcarska aby jela s námi, nebo dát Danče Veverové rychlokurz „Jezdím 35 km/h a pískám si u toho“. První možnost padla poměrně záhy, když mě Suzanne zdravila v dresu Gery, čímž bylo jasné že zodpovědnost penaltového střelce je na přítomné Danče. Pokud zde napíšu že Daniela přijala svoji úlohu s nadšením, pravda bude opakem – Daniela zvážněla a při pohledu na Martina jí okamžitě začala vyskakovat  vyrážka, tzv. Kuchařův stresový symptom. Času ale nebylo nazbyt, hurá do kombinéz a na start.

Ještě před tím nás Verča zvěčnila na památku a pak už nám jen moderátor odpočítával poslední vteřiny před startem. Mezitím jsme již věděli, že týmy jako Race Experts dokončili závod v čase okolo 30 minut, což znamená že celou trať 17,4 km jeli opravdu tím průměrem okolo 35 km/h. Máme tedy co dělat.

Hned po startu jsme se seřadili do předem stanoveného pořadí ve vláčku (Martin, já, Terka, Nepáč, Danča a Jarda) a už to jelo, už to frčelo. Ani se to nezdálo, ale brzy jsme jeli těch 35 km/h i my a to celkem bez viditelnějších problémů. Úsek tratě před otočkou byl relativně z kopce a navíc krásně foukalo do zad, takže než se stačila Danča pořádně rozdýchat, už jsme se točili. Tady určitě došlo ke ztrátě nějakých těch vteřinek protože nebylo do posledního okamžiku jasné jak ta otočka vlastně vypadá, což pak v konečném součtu znamenalo že vedoucí člen našeho týmu (já) v tu chvíli tápal jako Stevie Wonder v zrcadlovém bludišti.

Zpátky se to rozjelo zpočátku také celkem krásně i když po chvíli následoval poměrně nepříjemný úsek do kopce. Tady bylo již cítit že 35 km/h do kopce není Dančina oblíbená disciplína, ale několik povedených kulečníkových přistrčení dělalo divy a my jsme se opět rozjeli. Pár kilometrů před cílem jsme bohužel museli trochu zvolnit, ale i tak jsme dojeli do cíle v krásném čase (00:30:56) což nakonec stačilo na solidní 5. místo z celkového počtu více než 20 družstev! Určitě jsme podali bojovný týmový výkon, za který jsme byli po zásluze odměněni okurkami. Velká pochvala patří zejména Daniele, která zajela závod ve svém rekorním čase a zasluhuje si velký obdiv! Mě osobně se týmová časovka moc líbila a nebylo by špatné pokud by se něco podobného jelo i u nás. 

... a vytrvalecká neděle

Na neděli bylo naplánováno několik závodů ale nás zajímali především dva z nich: vytrvalecká stovka (25 EUR) a maraton. V maratonu jsme měli dvojí zastoupení, Jardu Zíku a Danču Veverovou. Danča, namlsána včerejším rychlostním rekordem, nakonec skončila na 46. místě (01:32:50.380, 10. místo v kategorii M40). Únava z týmové časovky si jistě vzala svoji daň. Jarda který před závodem pomýšlel na mety nejvyšší nakonec skončil na 5. místě (01:16:36.343, 2. místo v kategorii M40). Závod se bohužel nevyvíjel podle jeho představ a i když na konci zorganizoval stíhačku do té doby vedoucího Bastiena Sachse, nakonec byl přesprintován vítězným Milanem Jeřábkem ze Šumperka. Jarda byl pochopitelně zklamán a svůj výkon podrobil důkladné analýze, takže jej brzy uvidíme v pořadu „Máš minutu“ kdy bude 60 vteřin hovořit na téma „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“.

Největší zastoupení jsme měli pochopitelně v nejvíce sledovaném závodě dne, v závodě na 100 km (já, Martin, Terka, Michal). Konkurence na startu byla s minulými ročníky nesrovnatelná a i když by se některá jména našla v obou ročnících (namátkou třeba Míček, Nepovím), letošní závod sliboval opravdu zajímavou podívanou.

Stovka aneb To je masakr!

V 8:00 jsme se všichni sešli na startu, v krátkosti (tzn. v krátké sukni) nám byla  představena Miss Spreewald a vzápětí byl závod odstartován. I když se daly slyšet hlasy že se od začátku nepojede zase tak rychle, bylo to úplně jinak. Použili-ji automobilovou terminologii, prvních 20 kilometrů jsme nepustili nohu z plynu a dalších 60 kilometrů to nebylo o nic lepší! Průměrné časy jistě mluví za vše : 10 km za 17:20, půlmaraton 36:16, maraton 1:12:36. Co více jsme si mohli přát, že.

Od počátku jsme jeli s určitou týmovou taktikou, kdy např. Martin jasně řekl že jeho vepředu 60 kilometrů nikdo neuvidí a to také di ountíku splnil. Já jsem naopak nechtěl být moc vzadu a tak jsem jel na nějaké 10., 12. pozici, Terka hned za mnou. Na čele se v tu chvíli točilo asi 7 závodníků, díky kterým se jelo od začátku v tom šíleném tempu - jmenovitě se jednalo o závodníky jako Unterdörfel, Rannacher, Hagemann či o dvojici z O.B.F.S.T. Klipstein, Schmitz.

Zrovna když jsem někde okolo půlmaratonu přemýšlel kde je vlastně Nepáč, ozvalo se za mnou „To je ale MASAKR!“ a tím bylo jasné, že Michal jede a je v pohodě. Když jsme náhodou několik dalších kilometrů nevěděli jak rychle jedeme, Nepáč hned pohotově se slovy „Je to MASAKR, MASAKR!“ ochotně sděloval aktuální rychlost a situaci na trati.

Abychom vytvořili co nejvíce kompaktní skupinku, seřadili jsme se, k nevoli některých ostatních (jmenovitě Honza Stodola), všichni z ISC pěkně za sebe. Stále se jelo rychlostí okolo 36 km/h a i když se závodníci na špici snažili zbytek setřást, zjevně se jim to nedařilo. V tu chvíli nás mohlo být ve vláčku tak 30.

Pokud bych zde měl zmínit některé negativní aspekty závodu, nelze vynechat otočky. Z mapy nebylo jasné, jak budou provedeny ale hned na té první jsme s hrůzou zjistili, že cyklostezka o šířce asi 3 m je rozdělena na dvě poloviny a nás čekal nepříjemný kužel. Byla to škoda že 2 ze 3 otáček na trati (která se jela celkem 3x) byly tvořeny kužely, které nejen že nebyly moc bezpečné, ale i drasticky zpomalily tempo. Nebýt těch zpropadených kuželů, mohl se celý závod jet ještě rychleji.

Zajímavé bylo také míjení pomalejších vláčku, jak jsem zmínil cyklostezka byla poměrně úzká a tak vláček na protější straně projel doslova centimetry od nás – bylo to jako když se míjejí dva vlaky, jen to zahučelo. Takže dvě otočky a jeli jsme zpátky do Kleinkoschenu. V tu chvíli se nás stále drželo v první skupině pořád těch 30 a nevypadalo to, že by někdo chtěl odpadnout. Inu, vytrvalci mívají tuhý kořínek.

Kazimierz, král Kazisvět šestý

Pomalu, resp. rychle jsme se blížili zpátky do Kleinkoschenu na konec prvního kola. Otočka v místě startu byla vedena po silnici okolo bloku domů, což jistě všichni uvítali, zároveň zde byla umístěna občerstvovací stanice, která se ukázala jako velmi důležitá. Měl jsem štěstí, Verča mě podala můj isotonický nápoj. Další z občerstvovacích stanic byla pak umístěna nelogicky pod kopcem, což  bylo okomentováno mnoha peprnými výrazy ze strany závodníků (aspoň těch co měli to štěstí že nedostali lahví po hlavě).

Do druhého kola jela vedoucí sedmička s cílem udržet tempo, což se jim stále dařilo. Samozřejmě že mě nebylo příjemné že se na čele točí jen 7 lidí a já jsem je navíc  všechny pouštěl před sebe – rád bych dopředu šel, ale prostě se jela taková „kaše“ že nevím co bych tam dělal. Nebyl čas na hrdinství, bylo před námi ještě 70 kilometrů a bylo jasné, že pokud bych se na špici 3x „protočil“, zaručeně by se mě „protočily“ oči a mohl bych si dát zbytek závodu tak akorát jako zajímavý výlet.

Někde na pomyslném maratonu začínaly vznikat první skulinky, zejména díky Kazimerzovi Posadowskému z týmu O.B.F.S.T., který rozhodně neměl svůj povedený den. Největším problémem bylo že Kazimierz jel hned přede mnou. Když nechal asi už 3. mezeru, rozhodl jsem se ho předjet. V tu chvíli, patrně v důsledku přehřátí organismu a potažmo i celého nervového systému mozkem počínaje, začal nepochopitelně vyšilovat a bránil se zuby-lokty-nehty, aby jej nikdo nepředjel. To se opakovalo ještě několikrát, než jsme s Terkou rezignovali a jednoznačně se shodli, že mu asi horkem „ruplo v kouli“.

Druhé kolo bylo ve stejném duchu jako to první, nikdo neodpadl a dalo se tedy čekat, že do třetího kola se pojede s jinou taktikou. Rád bych vyzdvihl dobrou práci  dvou aktivně jedoucích německých závodnic (Henneken, Dinort) které se několikrát objevily i v čele, jinak se nic podstatného ve 2. kole neudálo.

Konečně pořádný nástup

Do třetího kola se vjíždělo v poměrně vlažném tempu, aby hned za otočkou v blízkosti startu následoval nejbrutálnější nástup celého závodu. V první chvíli jsem si to ani neuvědomoval, ale když jsem viděl že celý balík je roztrhaný a postupně se to sjíždí, bylo jasné že tentokrát se všichni pohromadě již neudrží. A to se také stalo, najednou nás byla polovina, odpadl například Sasha Hagemann a obě děvčata z Race Experts. Na druhou stranu, zrovna když jsem Terce říkal že je tady už sama, objevila se Suzanne Zellweger, která do té chvíle jela snad ještě nenápadněji než Martin. Nás samozřejmě těšilo, že všichni z týmu jsme se udrželi v prvním balíku a spolu s námi tam byli i další Češi, Honza Stodola a loňský vítěz Evžen Kraus z Kladna.

I když by se dalo čekat že tempo teď poleví, nestalo se tak. Někde na 70. km jsem navíc dostal nepříjemné křeče do stehen, tedy do míst kde jsem křeče snad nikdy neměl. Snažil jsem se pít, ale bohužel jsem pil málo. Gely jsem také jedl, ale dostatečně nezapíjel. Spočítal jsem si kolik bych měl toho vypít na kolo, ale v tom zmatku před startem  jak na mě všichni mluvili, zapomněl jsem to vynásobit třema ... takže sečtený to bylo dobře, jen vynásobit třema. To si budu pro příště pamatovat, abych zase na konci závodu neměl svítivě stříbrnou kombinézu obsahující všechny minerály a stopové prvky z mého těla.

Křeče nekřeče, musel jsem jet dál, navíc když na mě Terka pořád řvala, ať jedu. Když přede mnou vznikla mezera, zařval Michal „To je MASAKR!“ aby se mě vzápětí slušně zeptal, jestli to ještě vůbec dojedu. Nakonec jsem to dojel, čímž jsem si na chvíli odpočinul a na křeče zapomněl. Na předposlední otočce došlo k trháku, na který stačil zareagovat jen Martin. Já, Terka a další jsme zůstali stát jako opaření, tedy tak nějak to vypadalo. V tu chvíli jsme ztratili Nepáče, který ode mě snad chytil ty moje křeče, tedy s tím rozdílem, že on to už nerozjel. Společně s Michalem odpadl ještě jeden Němec, takže jsme jeli opět trochu víc osekaní.

I když vznikla díra, která postupně narůstala, nechtěl jsem se vzát tak lehko. Do cíle zbývalo ještě asi 25 km, což je stále ¼ závodu. Díky koordinovanému střídání v čele našeho vláčku a díky tomu že nás ve skupince jelo víc co chtěli ten první balík dojet (já, Honza, Suzanne) jsme se rozjeli celkem svižně a náskok se začal ztenčovat. Největší zásluhu na konečném dojetí první skupinky pak má určitě Suzanne Zellweger, která když nikdo z nás ostatních nemohl jet, šla odhodlaně do čela a náskok stáhla na několik desítek metrů, což již byla pak pro mě hračka dojet (tady se nechci chlubit, ale tak to prostě bylo, to je fakt).

A tak jsme zase jeli pohromadě, Heiko, Andre, Otto, Luďa, Mirek, Monika a bylo by nám i fajn, kdyby ti kluci co to celé doteď táhli nezačali zase zkoušet, kdo co vydrží. Zatím to byla celkem pohoda a najednou to od 77 km byla brzda, plyn, brzda, plyn což bylo daleko účinnější na roztrhání balíku než ta konstantní rychlost kterou jsme jeli od začátku!

Sbohem a šáteček

Chvíli to vypadalo že by to šlo udržet, zejména ve fázi brzda to šlo docela dobře, bohužel fáze plyn byla pekelná. Navíc Martin vylezl z anonymity a se slovy „vy dva mě uhnětě, tady už jde do tuhýho“ mě i Terku odstrčil a vlezl si před užaslého Jörga Rannachera který nemohl pochopit kde se tady najednou vzal ten baťůžkář (Martin jel s camelbackem).

Bylo to tak, šlo do tuhýho. Například mě tak ztuhly nohy, že víc ani tužší být nemohly, do toho ještě navrátivší se křeče a bylo to jasné, o medaili bojovat nebudu. Naštěstí jsem na tom nebyl sám a tak z první skupiny jsem odpadl společně s Terkou, Honzou Stodolou, Evženem Krausem a Suzanne Zellweger. Do cíle zbývalo posledních 20 km a tak jsme začali spolupracovat, aby se nám jelo lépe.

Když už to vypadalo že takhle snad dojedeme až do cíle, přišla poslední otočka. Terka řvala jak na lesy „brzděte, brzděte“, což si Evžen vlivem narůstajícího horka přeložil jako „jeďte, jeďte“ a otočku která se bezpečně dala projet jen zastavením jsme vzali jako zatáčku o poloměru 50 metrů. Výsledkem toho bylo že najednou koukám a jsem na trávě, Terka vřeštila jak pavián „já to říkala, já to říkala“, Honza byl na louce a Suzanne naskočila husí kůže. Jediný kdo z toho vyvázl dobře byl Evžen, který to celé zavinil. Rychle jsme zformovali balík, tedy balíček a jelo se dál. Koukám, koukám a někdo chybí. Otočím se a Honza ruce v bok a prohlíží si brusle (později říkal že dostal křeč). Hmm, tak ten nepojede, tak pokračujeme ve čtyřech. Za chvíli odpadla i Suzanne, aby nás vzápětí za pomoci táhnoucího cyklisty dojela. Terka se do ní pustila a na to Suzanne řekla, že ona že za to nemůže, že ten cyklista tam prostě náhodou byl. Ještě že tam nebyl člověk na motorce, že Suzanne?

Když už to opravdu vypadalo že takhle dojedeme až do cíle, najednou Evžen odstřídal, zamával - a Evžen letí po hlavě střemhlav do lesa (jak trefně poznamenal Petr Choc, v Německu prý „už rostou“). Hmm, tak to jsou věci. Terka jen mávla rukou s tím, že ho někdo sebere (pravda, šli okolo houbaři) a jeli jsme dál ve třech.

Když už to opravdu, ale opravdu vypadalo že takhle dojedeme do cíle (fakticky), dostal jsem takové křeče že mě připadalo že ty moje původní křeče dostaly křeče. No, ideálně se mě nejelo, Suzanne taky nevypadala dobře (ta husí kůže) zato Terka byla svěží jako jarní vánek. Tak říkám Terce, hele Suzanne už má dost, nechceš si to dojet sama do cíle? Terka na to že jo a já na to ať jede, já že se za ní hnát nebudu. Takže asi 7 km před cílem Terka opravdu vyrazila svým tempem a za chvíli měla náskok asi 20m. Já jsem se nikam nehnal (konekonců jsme z jednoho týmu, že), ale čekal jsem že Suzanne by mohla vyrazit – naštěstí ta byla taky dost unavená a byla ráda že se za mnou udrží.

Když už to opravdu vypadalo, ale fakticky jo, přísahám, že takhle dojedeme do cíle, najednou koukám a Suzanne nikde. Nejel jsem moc rychle, ale i tak to stačilo. Kouknul jsem se na hodinky a spočítal, že by to šlo dát po 3 hodiny. Otočím se kde je Suzanne a – vidím v dálce dvojici. Hrome, kdo to je? Otočím se znovu a kousek za mnou jsou Honza s Evženem! Jeli poměrně svižně a tak jsem měl co dělat abych se chytil. Začali jsme se střídat a do cíle zbýval asi 1 km. Evžen vyrazil, já jsem jen Honzovi řekl že tohle už pro mě není a tak Honza začal pronásledovat Evžena sám. Nakonec jsme dojeli do cíle v rozmezí pár vteřin, já na konečném 11. místě (02:59:49.070, celkově 8. v kategorii M40). Tady musím klukům poděkovat, jet ten závěr sám tak bych to asi pod ty 3 hodiny nedal. Jak se Honza později svěřil, sebral dezorientovaného Evžena cestou – ten patrně vinou přehřátí z horka, úpalu, upaloval aniž by věděl kam, navíc si nepamatoval ani co se stalo, ale ani co se jede! Po závodě už byl Evžen v pohodě, ale pořád se s pytlíkem hub v ruce ptal kde přesně vlítnul do toho lesa ...

Konečně cíl

V cíli už byl samozřejmě Martin, poměrně naštvanej a líčil, jak se stalo že místo vítězství má až 3. místo (02:55:46.057, 2. místo v kategorii M40). Prý jel do cílové rovinky jako první a viděl před sebou mezi diváky Jardu Zíku, který místo aby zařval „JEĎ!“, tak mu řekl „Martine, máš to v pohodě, jedeš krásně!“, takže Martin zvolnil a Klipstein a Unterdörfel udělali frnk, frnk a bylo to. Tedy, takhle to alespoň líčil Martin, názor druhé strany se do uzávěrky článku nepodařilo získat..

Tereza Klimešová skončila nakonec po sólové jízdě na úžasném 8. místě (02:58:55.340, 1. místo v ženské kategorii), což je fantastický úspěch. Ano, týmová spolupráce může být předmětem sporů a vášnivých diskuzí, ale ono se v podstatě nic závažného nestalo, jen Terka měla dost sil aby si to sama dojela a proto jí zaslouženě patří 1. místo v ženské kategorii. Pokud někdo bude mluvit o střídání, tahání, netahání musí si uvědomit, že každý zvolí takovou taktiku, která mu vyhovuje a především, na kterou má.

Jako poslední z našeho kvarteta dojel Michal Nepovím, sice s křečemi ale i  s úsměvem na tváři. Michal skončil na celkovém 13. místě (03:03:41.613, 9. místo v kategorii M40), jen pár minut nad hranicí tří hodin. Jak je vidět z výsledků, závod na 100 km byl plně v režii závodníků starších 40 let, tedy kromě Terezy, ale Tereza je Robocop, to ví každý. 

Po závodě následovalo vyhlašování a každého jistě potěšila skutečnost že byli vyhlášeni všichni účastníci v každé kategorii a každý obdržel diplom (diplom Víťo, ne PDF soubor!) a tričko. Snad jen Nepáč když viděl kdo s ním jel v kategorii M40 kroutil nevěřícně hlavou a několikrát se mě zeptal, jestli už také vypadá jako XXX nebo se mu to celé jen zdá.

Závěrem bych jen dodal že celý pohodový víkend byl velmi zdařilý a myslím si že určitě budu mluvit za všechny zúčastněné, že příští rok rádi přijedeme znovu.

Cesta zpět do Čech byla ještě poznamenána velmi hustým provozem na dálnici 13 do Drážďan, kdy jsme prakticky hodinu stáli aniž bychom se pohnuli z místa. Já jsem toho využil k projížďce na bruslích po dálnici (kdy se mě to zase poštěstí, že), Terka uvařila čaj, Verča přečetla dva časopisy a jediné Terezce byla nějaká zácpa úplně ukradená,  protože ji celou prospala ...

Stránky závodu: http://www.seenland100.de/
Výsledky: http://www.lausitzer-sportevents.de/LSL100/index.php?link=ergebnis

Trať: 100 km se jelo na 33,3 km dlouhém okruhu celkem 3x. První zhruba 3 km po vedlejší silnici, zbytek pak po kvalitní cyklostezce která měla snad jen jednu nevýhodu, byla dost úzká (3m), což bylo patrné zejména ve chvíli kdy se střetly dva vláčky. Otočka v místě startu vedena městečkem, zbylé 2 otočky pak okolo kuželů – na 3m široké stezce ne příliš šťastné řešení což mělo za následek i výrazné zpomalení. Povrch velmi kvalitní. Časovka a časovka družstev se jela po stejném okruhu s otočkou na 3,5 km, resp. 8,7 km.
Počasí: oblačno, teplota okolo 22C, s přibývajícím časem protrhávání oblačnosti a slunečno, teplota okolo 26C
 

František Míček