REPORTÁŽ  (fm) Ještě nedošlo o oficiálnímu ukončení závodu LifeInLine v Ostravě a my už jsme byli připraveni na akci „Kulový blesk“ – přesun z Ostravy do Českého Krumlova, odkud druhý den brzy ráno vyrazíme do Stožce na Stožeckou brusli. Pravda, nebyl to ideální přejezd typu Ostrava-Opava, Turnov-Trutnov či Sedlec-Prčice, byl to spíš takový test který měl ukázat kdo je opravdový bruslařský nadšenec – nejenže to je do Stožce průjezd skoro přes celou republiku, ale aby toho nebylo málo, předpověď počasí oznamovala téměř jistě déšť. Bylo tedy opravdu nač se těšit.

Z Ostravy, Ostravy, jede rychlík do ... Krumlova

Jestliže do Ostravy jsem přijel s Honzou Stodolou, do Českého Krumlova jsme jeli již  ve třech – měli jsme tu čest přivítat v autě čerstvého vítěze kategorie AK40 v závodě na 33km, televizního miláčka národa, Martina Jirsu. Martin nám, ještě plný dojmů, vylíčil momenty z posledních metrů závodu, kde, jak sám konstatoval, to bylo poprvé, kdy musel někoho před sebou tlačit do cíle. To bylo velmi povzbudivé slyšet že Martinova forma má stoupající tendenci, zvláště před blížícím se závodem roku v Le Mans. A právě aby Martinova pověst a skvělá forma neutrpěla ve Stožci vážnější šrámy, rozhodl se neponechat nic náhodě a startovat pro jistotu pouze v rekreačním závodě na 8 km namísto tradičních 16 km. Bylo to velmi moudré rozhodnutí, prakticky v momentě oznámení měl již vítězství, a tím i vyborný pouťový koláč, v kapse. Honza sice komentoval jeho rozhodnutí po svém, ale Martin nevypadal že by snad chtěl něco na svém premiérovém startu na 8 km měnit.

Cesta nám ubíhala v poměrně družném hovoru a já jsem si vzpoměl na článek, který jsem před nedávnem četl na internetu a kde se psalo mimo jiné o tom, že nejméně 60% mužů rádo porušuje silniční předpisy. Musel jsem dát tomuto článku za pravdu, jelikož Honza mě neustále tvrdil že tady na tom úseku dálnice jezdí zásadně vlevo a bez světel, zatímco Martin oponoval tím, že on tady sice jezdí vpravo s rozsvícenými světly, ale za to rychlostí nejméně 180 km/h. Tedy řečí čísel 2/3 osazenstva auta (66%) chtělo v tu chvíli porušit předpisy, ale měli smůlu, protože volant jsem měl před sebou já, zástupce té 1/3 (33%) jezdící podle předpisů. Ano, byl jsem za svůj způsob jízdy v duchu pravidel velmi kritizován a vyslechl si spoustu jízlivých poznámek, ale byl jsem odhodlán jet těch svých 135 km/h až do sjezdu dálnice, na což reagoval Martin svým konstatováním že „takhle dlouho snad nejel ani na dovolenou do Chorvatska“.

Nakonec jsme těsně před půlnocí dorazili do Českého Krumlova, Honzu jsme vysadili v hotelu u jeho studentů a společně s Martinem jsme jeli do jeho bytu, kde jsme záhy usnuli.

Ráno nás čekalo příjemné překvapení v podobě jasného nebe, které trvalo do chvíle. než jsem vyšel před dům – v tu chvíli začalo drobně pršet, taková drobná předzvěst toho co nás dnes čeká.

Vzhůru na Šumavu

Vyjeli jsme okolo 9:00, naložili Honzu a pokračovali jsme směr Stožec. I když jsem měl premiérově v autě navigaci (dar přítele AAA), bylo mě řečeno že je to „na pytel“ a abych to radši vypnul. Kluci měli pravdu, navigovalo nás to neustále na východ, i když naše cesta vedla na západ. Zřejmě se jednalo o nějakou výprodejovou navigaci určenou zejména pro východní trhy – proto ta fixace na východ.

S navigací Jirsa/Stodola (tm) jsme celkem bez problémů dorazili až do Stožce, i když ani tentokrát si Martin neodpoustil poznámku ohledně mé jízdy skrz vesnici kdy nezapomněl dodat, že on by tady jel nejméně 90 km/h na důkaz čehož si nervózně poklepával nohou a snažil se šlapat na plyn co to dá, i když před sebou žádný pedál neměl.

Ve Stožci nás čekalo příjemné letní počasí s teplotou okolo 8C, zataženou oblohou a dešťovým mrakem ženoucím se přímo na nás. Inu, bylo jasné že na Stožeckou brusli přijedou jen blázni! To nakonec tušili i pořadatelé a proto stanovili startovné na nelidových 300,- Kč, v případě přihlášení prostřednictvím internetu (můj případ) pak 250,- Kč.

Po vyřízení administrativních formalit (převzetí startovního čísla) jsme byli nanavigováni na nádraží, odkud za chvíli odjížděl osobní vlak směr Nová Pec, tedy do startu závodu. I když se jednalo o pouhých 16 km, neminul nás přestup na další vlak ve stanici Černý Kříž. Zhruba po 10 minutách již ti šťaštnější z nás vystupovali v naší stanici Nová Pec, ti méně šťastní pak o několik hodin později na hlavním vlakovém nádraží v Českých Budějovicích, tedy v cílové stanici vlakového spoje.

Na startu byl již vypracován přesný harmonogram startu (jede se časovka v 20s intervalech) a tak nebyl ani čas na pořádné rozjetí. Stačil jsem si jen popovídat s Martinem Kuchařem, který se rozhodl že do té doby než vyhraje nějakou pořádnou cenu se nebude holit, a už jsem pospíchal na start. 

Kolečka jsem ani moc neřešil, dal jsem si tam Stormy, což by, dle jeho slov, udělal i Pavel, tedy pokud, jak dodal, by je měl. Takhle musel jen na svých Road Warech.  Pavel měl vůbec zase smůlu na počasí a mohl si v klidu udělat další, letos již třetí zářez do pažby označující start na mokru. No, ale na rozdíl od Dampu a Napajedel, by možná nemuselo tolik pršet. Uvidíme.

Bloudění osamělého jezdce

Po startu jsem vyrazil celkem svižně a s chutí, která mě přešla hned po 1. km. Stačil jsem se ještě pozdravit s Michalem Nepovímem, jedoucím proti mě a pospíchajícím na start (jak to sakra mnohl stihnout??), předjet jednoho závodníka a než jsem se Nadal, byl jsem ponechán svému údělu solitéra. Nikdo v dohledu.

Dalších několik kilometrů jsem již svižně nejel, o chuti nemohla být ani řeč. Jedním slovem, jel jsem bídně. Dlouho jsem přemýšlel, na co bych to tak mohl svést, kolečka klouzala, ložiska se netočila, brusle navhlé, ale nakonec jsem došel k velmi sebekritickému pohledu na celou věc a usoudil že problém, ač jsem si to zprvu nechtěl připustit, bude někde mezi bruslemi a tělem – tedy v nohách. 

Aby toho mého trápení nebylo málo, někdy okolo 8 km jsem dospěl k závěru že ani moje bruslení není ideální. Ne tedy že bych nějak ideálně bruslil na suchu, to ne, ale to co jsem předváděl mezi 8 – 15 km, na to se opravdu nedalo koukat. Slovy mého táty (tak vždy hodnotí neuspokojivý výkon fotbalistů) “to bych blil”. No, blít jsem ještě nemohl, do cíle zbýval 1 km, který jsem už nějak "došmajdal" a ani jsem se nějak nehrnul abych si zkontroloval čas. Nakonec to bylo (00:34:57), tedy alespoň pod 35 minut. V cíli mě hned Pavel Zajpt hlásil, že on to měl za 36 minut a něco, čímž mě alespoň na chvíli trochu uklidnil, aby mě vzápětí oznámil, že se spletl a měl o půlminutu rychlejší než já. Takže svůj tragický výkon jsem nakonec korunoval i tragickým 18. místem, za mnou už dojížděli jen děti a lyžaři - amatéři.

A zde je pořadí členů ISC Teamu v cíli v závodě na 16 km:

Muži:

Ženy:

Nesmím též zapomenout zmínit výborný výkon Martina Jirsy v kategorii hobíci, děti a ženy s kočárky na trati 8 km, kterou s přehledem vyhrál. Jak se Martin nechal slyšet, jeho tempu nikdo nestačil a závodníci, které míjel, vypadali, cituji “jako že snad na té trati stojí a nejedou”. Tak rychle Martin jel. Navíc, k naší velké spokojenosti, se vítězkou závodu žen na stejné trati stala Tereza Daňková z ISC Praha. 

A zde je tedy pořadí členů ISC Teamu v cíli v závodě na 8 km:

Muži:

Ženy:

Martin tedy navázal na svůj úspěch z Ostravy a bude se mít doma jistě čím pochlubit – minimálně diplomem, protože koláč jsme mu s Honzou za trest snědli. 

Po hlavním závodě následovala přestávka, kterou bylo možné strávit jen na nějakém krytém místě, protože lilo jak z konve. S Honzou jsme se uchýlili do auta kde jsme si, 19. června, museli i zatopit. Jediná šance jak si trochu spravit náladu byla účast v časovce družstev na 3,5 km z Černého Kříže do Stožce, do které jsme se přihlásili ve složení Stodola/ Jirsa/Míček pod výstižným názvem “Tři veteráni”. I když mě to dneska nejelo nějak extra, byla šance že tady se na bednu snad dostaneme.

Časovka družstev

Šance byla o to větší, když jsme se dozvěděli že na startu jsou jen 4 družstva, kromě nás výběr Inlinetalentu pod vedením Pavla Zaptva, pak jedno rodinné družstvo a nakonec hlavní favorit závodu, ISC Team ve složení Kuchař/Novák/Nepovím.

Bedna tedy byla víceméně jistá, ale řekli jsme si že to zkusíme vyhrát a uvidíme, jak to dopadne. Startovali jsme jako 3., hned po startu jsme předjeli rodinný tým a brzy na to i Inlinetalent. V tu chvíli mě to nejelo ideálně a klouzalo víc než jindy. Byl jsem v tu chvíli na druhém místě a když si mého ne příliš šťastného výrazu v tváři všiml Martin, snažil se mě povzbudit slovy „Ten Franta už nemůže, ten je hotovej!“ a když ani to nepomáhalo, dodal ještě „Tak já ho budu zezadu tlačit, aby jel, jinak to nedojede!“. Tady si Martin patrně vzpomněl na absolovování kurzu instruktora bruslení kde se klade velký důraz na motivaci a podporu začátečníků v jejich snažení, ale nezlobte se na mě, co je to kurva za kurz kde se učí povzbuzovat slovy „Ten už je hotovej“!

Nebudu to napínat, nakonec jsem to dojel, možná i proto aby mě Martin nemusel tlačit. V cíli jsem se kouknul na hodinky, čas byl (00:08:07). Uvidíme jak dojede ISC.

Ti přijeli za chvíli a hned hlásili, že to mají pod 8 minut. Bylo tedy jasné, že jsme na 2. místě. Jaké proto bylo překvapení, když se o několik desítek minut později vyhlašovaly výsledky časovky družstev a jako vítěz byl ohlášen tým – Tři veteráni! Honza hned vyskočil na špalek určený pro 1. místo, za ním Martin, zatímco já jsem věděl, že klukům špatně odečetli čas – původně měli startovat 30s po nás, ale nakonec jeli až o 1 minutu později, proto teď měli o 30s horší čas než my. Mě to bylo celkem jedno, ale co se potom dělo, to rozhodně stojí za popsání. Martin Kuchař jen chodil dokola a se zaťatou pěstí mumlal „jako loni, je to stejný jako loni, zase nám to schválně zkazili“, Michal Nepovím běsnil a neustále vykřikoval „žádáme opakování ceremoniálu, žádáme opakování ceremoniálu“ a tak jediným kdo byl v klidu byl David, kterému už bylo celkem jedno jestli vyhraje další koláč nebo ne, protože už vyhrál dva a stejně je nejí (a proto mě jeden dal a tímto mu velmi děkuji). 

Po 10 minutách se situace vyjasnila a došlo k rozuzlení a taktéž k opakování ceremoniálu a „vítezem jste vy pane Volejník, jako vždycky“, takže nakonec vyhrála opravdu sestava ISC následovaná Třemi veterány a družstvem Inlinetalentu, z čehož měl Pavel velikou radost, daleko větší než ze svého 13. místa.

Závod byl ukončen, ceny rozdány, Martin Kuchař vyhrál whisku a může se proto oholit. My ostatní si sbalili fidlátka a pomalu se vydali domů. Škoda že celý den panovalo počasí že „by psa nevyhnal a foťák nevyndal“, takže fotodokumentace ze Stožecké brusle bude, alespoň z mé strany, prachbídná – tuším že jsem udělal jen jednu jedinou fotku!

Honzíkova cesta

Bohužel i cesta zpátky do Prahy nebyla tak idelání, jak by mohla být a ještě před Milínem, než jsme se nadáli, jsme stáli v koloně aut. I když jsem namítal že jsme asi 10 km od nájezdu na dálnici do Prahy a proto klidně můžeme jet krokem, nesetkal jsem se s pochopením ani u Martina, ani Honzy. Martin vyndal svojí navigaci (i když opět nervózně poklepával nohou a chtěl všechna auta předjet rychlostí nejméně 180 km/h), kterou vzápětí schoval, to když nám Honza oznámil, že to tady zná, že tudy jezdil k babičce. A tak jsme jeli směr Sedlčany, Neveklov, Jílové. Nejenže nám cesta vesele uběhla a trvala asi o 2 hodiny déle, ale také jsme najeli asi o 80 km více, takže je jasné že objížďka se více než vyplatila, resp. zaplatila. Na druhou stranu bych zde chtěl Honzovi velmi poděkovat za zajímavý výlet po krajích českých, protože jinak nejenže bych nenavštívil ale ani bych neměl nejmenší tušení že existují vesnice jako Pelechy, Žebrákov, Počepice, Rovina (jak se tady asi píská?), Úklid, Sestrouň, Paseky, Krchleby, Kosobudy, Solopysky či Doloplazy, přes které jsme se nakonec po všech útrapách konečně do(lo)plazili do samotné matičky Prahy.

Stránky závodu: http://www.inline.skisumava.cz/main.aspx?lng=cz
Výsledky: http://www.sportsoft.cz/cs/zavod/prehled/481
Fotografie ze závodu: http://www.skisumava.cz/foto/2011/20110619_Stozecka%20brusle/index.htm

Trať: krásná trať z Nové Pece do Stožce o délce 16km, mírné stoupání od začátku do konce, 1km před cílem ostřejší kopec. Povrch dobrý, trať bohužel mokrá, v úsecích vedoucích lesem navíc velmi kluzká.
Počasí: zataženo, déšť, chladno, teplota okolo 10C
 

František Míček