The New York City Marathon (6.11.2011, USA)
REPORTÁŽ (fm) Jestliže bruslařská sezóna pro mě definitivně skončila pětihodinovkou v Brně, ta běžecká pro mě měla připravenu poslední velkou výzvu. Neměl jsem sice již žádné přehnané ambice co se vylepšování osobních rekordů týče, ale přesto mě čekal závod který patří k těm co by si každý běžec měl určitě jednou v životě zkusit. Tím, čím je pro každého bruslaře maraton v Berlíně, tedy neopakovatelným a neskutečným zážitkem, tím je pro každého běžce maraton v New Yorku. Proč? Protože je to prostě největší, nejlepší a suverénně nejdražší maraton na světě!
World Marathon Majors
Maraton v New Yorku patří mezi největší maratony světa, anglicky World Marathon Majors. Jinými slovy, patří prostě do kategorie těch nejprestižnějších maratonů na světě, navíc sám je tím největším s každoroční účastní okolo 50 000 běžců. Závod takových rozměrů pochopitelně nemůže uniknout zpravodajským štábům a je tak pravidelně přenášen do celého světa.
Abychom ale nezůstali jen u závodu v New Yorku, těmi dalšími maratony ve stejné kategorii jsou pak Berlín, Chicago, Boston a Londýn. Pokud by měl někdo zájem si některý z těchto TOP 5 maratonů zaběhnout, doporučoval bych Berlín a to nejen proto že je nejblíž, ale hlavně z toho důvodu že způsob registrace je velmi jednoduchý – stačí se včas (důraz je na slovíčku včas) registrovat, nejlépe během prvních několika měsíců po otevření registrace, a místo na startu je vaše.
V případě ostatních maratonů je to trochu jiné. Nevím jak je to v Chicagu, tady by také neměl být snad problém, jen ta vzdálenost již není tak příjemná jako v případě Berlína. Následuje New York, kde pokud budete mít zaběhnutý limit tak máte místo také jisté, případně můžete vstoupit do tzv. loterie, kde zaplatíte registrační poplatek (11 USD) a pak už se jen modlíte aby vás vylosovali – šance je zhruba 1:11 (ano, 550 000 běžců každý rok zkouší své štěstí). Navíc, pokud vás 3x odmítnou, počtvrté máte startovní místo v kapse.
Poslední dva maratony jsou o něco komplikovanější. Větší šance může být pro někoho dostat se na Bostonský maraton, ale ... je to velmi relativní. Boston není sice ten největší maraton na světě, ale rozhodně je ten nejstarší a nejprestižnější – běhá se již od roku 1897 (zajímavostí je že nejstarším evropským maratonem je Mezinárodný maraton mieru v Košicích, jehož historie se datuje od roku 1924). Tak tedy jak je to s účastí v Bostonském maratonu? Tady vás možná trochu zklamu, i zde je potřeba limit, navíc žádná loterie neexistuje. Oproti New Yorku jsou limity o dost přísnější, navíc od roku 2013 se ještě zpřísní, takže nejstarší maraton světa bude jen pro ty nejvytrvalejší z vytrvalých. A to je dobře, je to prostě nejstarší maraton na světě. Pro zajímavost, limit pro věkovou kategorii muži 40-45 byl pro rok 2012 stanoven na 3:15 s tím, že čím máte lepší čas tím dříve se můžete přihlásit. Obyčejně ale bývá maraton vyprodán během týdne ...
Tím posledním elitním maratonem je pak maraton v Londýně, tedy druhý maraton z velké pětky který se běží v Evropě. Tady je registrace ten nejzapeklitější oříšek. Pro cizince neexistuje žádný limit a pokud nejste běžec s časem 2:10, musíte se zúčastnit loterie. Na rozdíl od New Yorku se však neúspěšné pokusy nesčítají a tak můžete žádat znovu a znovu a znovu a ... znovu. Snad nejshůdnějším způsobem je pak podpořit nějaký charitativní program, který vám garantuje místo ve startovním poli, což je ovšem podmíněno doložením alespoň 1 000 liber na charitu. Druhou možností je pak předstírat že jste britským občanem s velmi kvalitním časem ...
Registrace
Takže na mě čekal maraton v New Yorku. Když jsem běžel svůj první maraton v Praze (v roce 2003 za 4:40) a měsíc poté jsem stále nemohl chodit, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych jednou v životě běžel maraton v New Yorku! Vždy když jsem viděl záběry v televizi, bylo to pro mě něco jako z jiného světa, prostě něco kam normální smrtelník snad ani nemůže. Navíc, věděl jsem jen o loterii, která ovšem nedávala moc velké šance. Když mě ale letos na jaře Mirek Hasal (mimo jiné spolukomentátor New York maratonu na stanici Eurosport) řekl, že se můžu do New Yorku dostat i přes zaběhnutý čas, trochu jsem zbystřil. A když jsem pak zjistil, že tento čas je stanoven v mé věkové kategorii na 3:20 (nebo 1:30 v případě půlmaratonu, ano je možné se kvalifikovat časem z půlmaratonu), nebylo již o čem přemýšlet. Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si a okamžitě jsem se zaregistroval (11 USD). Následovalo ověření mého dosaženého času ze strany pořadatelé a než jsem řekl švec, zmizelo z mého účtu neuvěřitelných (281 USD) a už byl jsem byl zapsán mezi startující! Pravda, startovné mě trochu zaskočilo, bylo to víc než jsem zaplatil za všechny ostatní akce za celý rok, ale co nadělám, není to prostě Memoriál Jardy Kvačka v Pečkách, je to maraton v New Yorku.
Registrovaný jsem tedy byl, stačilo jen zakoupit letenky, zajistit ubytování a vymyslet program na týdenní pobyt v New Yorku, což ovšem pro mě zkušeného cestovatele byla maličkost srovnatelná s organizováním výletu za tetou do Kostomlat.
Pomalu se blížil den D a když už jsem byl ve fázi že jsem si konečně začal balit věci (den před odletem), zaujala mě drobná zpráva v televizních novinách – polské letadlo společnosti LOT přistálo kdesi bez podvozku, ale nikomu se nic nestalo. Tak. Normálně bych tomu nevěnoval pozornost, ale ... přeci jen letíme (já a Verča, Terezka dala přednost školce a pilování vánočních říkanek) s LOTem, to by la sranda kdyby to bylo ve Varšavě. A ono to bylo ve Varšavě. No to by byla legrace kdyby to byl ten spoj z Newarku. A on to byl ten spoj z Newarku! Ale co, přetřou barvu co se oprýskala při přistání a zítra se vesele letí zpátky za velikou louži.
Situace byla trochu komplikovanější, druhý den se neletělo neboť jednak porucha stroje se ukázala být vážnější než jen oprýskaná barva na trupu, ale hlavně letiště ve Varšavě bylo zavřené (odstranit pěnu z přistávací dráhy nějaký čas trvá)! Nakonec jsme díky bleskové reorganizaci letu ze strany společnosti Student Agency letěli se společností Lufthansa, tedy s poslední leteckou společností na světě kde dostanete gin s tonikem jen tak na požádání a nemusíte sedět s naditou peněženkou někde v business class . Alles gute, Lufthansa!
New York
Do New Yorku jsme přiletěli ve středu a hned druhý den jsme navštívili maratonské EXPO, umístěné v Javits Center. Čekal jsem něco velkolepého, ale svou velikostí EXPO nijak nevybočovalo z normálu. Organizace byla znamenitá, nabídka sportovního zboží pestrá (zakoupil jsem nové běžecké boty Brooks).
Po návštěvě EXPa jsme se již věnovali klasické turistice a až do soboty jsme chodili po všech atrakcích - že jich ale bylo! Myslím si ale že jsme toho za těch pár dnů zvládli víc než zvládne většina lidí za celý týden. Ano, můj krokoměr nakonec ukazoval něco okolo 50 km, tedy jinými slovy já už jsem si ten svůj maraton „odchodil“ a to jsem si ještě prosím pěkně nenazul kecky. Ale co, ambice v podobě rekordního času nemám (bylo po sezóně a profil trati měl do ideální roviny věru daleko), nějak to zítra odběhnu, koneckonců to nebude poprvé kdy jsem se nejprve věnoval turistice a pak běhu (Belfast, Barcelona, Bukurešť). A tak jsem po celodenním sobotním výletu padl v 23:30 naprosto vyčerpaný do postele a těšil se, jak se před závodem dobře vyspím.
Můj spánek neměl však dlouhého trvání, již v 4:15 jsem musel vstávat. Naštěstí se tu noc posouval čas o hodinu zpět (pro mě tedy během týdne již podruhé) a my mohli o hodinu déle spát. Verču jsem samozřejmě nebudil, té se v tu chvíli již patrně zdálo o návštěvě ulice 34th Street kde si zítra dá svůj předvánoční nákupní maraton ona. Dal jsem si sprchu, zhltl dva banány a dva jogurty, vypil něco džusu a už jsem šel směr Astor Place, tedy na stanici metra linky 6.
Cesta na start
Noční New York byl chladný ale kupodivu klidný. Občas taxík, žádný bezdomovec, snad jen partička rozjařených mladíků vracejících se z flámu narušila jinak ospalé ulice. I když se jednalo o velmi brzkou hodinu a ulice byly osvětleny jen spoře, cítil jsem se naoprosto bezpečně. Bylo to i tím že již po krátkém, několikadenním pobytu na mě New York zanechal příjemný dojem pohodového města, kde je více než jinde patrné, jak velkou váhu zde mají slova jako svoboda a národní hrdost.
Metro jelo přesně podle plánu a během necelých 20 minut jsem již vystupoval na Battery Park, odkud v 6:00 vyplouvala loď na Staten Island, kde byl start maratonu. Je jasné že při účasti 50 000 běžců je potřeba vyřešit dopravu všech účastníků na místo startu, nota bene když se nachází v místech kam turista jen stěží zavítá. Samozřejmě pořadatelé mysleli na všechno a tak na Staten Island bylo z Manhattanu vypraveno hned několik lodí. Než jsem si stačil při registraci vybrat tu v 7:00, už na mě zbyla jen ta v 6:00 ... no, nedalo se nic dělat, musel jsem si tedy přivstat.
Na lodi, která se obyčejně používá pro turistické výlety k soše Svobody a na Ellis Island, se nás sešlo požehnaně. Bylo zajímavé že i když si američané velmi potrpí na bezpečnost, tentokrát se žádná bezpečnostní kontrola neprováděla a na loď se dostal každý, kdo měl startovní číslo na maraton. Bylo velmi zajímavé že prostor nástupu na loď byl obklopen již v takto brzkou ranní hodinu špalírem místních, kteří drželi v rukou transparenty jako „Have a great race!“ a zdravili všechny běžce. V neděli v 6:00, tak to klobouk dolů!
Po krátké plavbě lodí jsme byli okolo 6:30 na Staten Island, kde již byly přistaveny autobusy, které nás následně dovezly na místo startu. Znovu, pokud se očekávala účast okolo 50 000 běžců, nastala by patrně chaotická situace když by všichni startovali ze stejného místa. V Berlíně se něco podobného děje a výsledkem je že ten co startuje poslední tak vybíhá snad hodinu po startu těch nejlepších! To v New Yorku mají jiný systém. Běžci jsou rozděleny nejprve do třech startovních vln (Wave) kde každá má svůj čas startu - první vybíhá v 9:40 a další dvě pak v půlhodinových intervalech. Následuje barevné rozdělení na modré (a modří již vědí ...), zelené a červené, každá barva má přiděleno svoje vlastní startovní zázemí, do kterého se nikdo jiný nedostane. Poslední rozdělení je pak podle startovních bloků (Corral), takže i když je na startu takové množství lidí najednou člověk zjistí, že v tom jeho bloku se sejde tak zhruba tisícovka. A to už je celkem přijatelné.
Takže v mém případě moje startovní číslo bylo 4-827, modré, s označenou vlnou č. 1, což tedy znamenalo že budu startovat z první vlny, z bloku 4 a moje startovní zázemí je v modrém sektoru.
V modrém sektoru
Vše bylo tedy perfektně připraveno, jediný problém který nastal byl ten, že hodinky ukazovaly 6:55 a já měl tedy skoro 3 hodiny do startu! Co tady budu sakra dělat? Naštěstí i na to organizátoři mysleli a připravili pro běžce dokonalý předstartovní servis, což všichni jistě uvítali protože po ránu zrovna dvakrát teplo nebylo. A tak jsem se následující zhruba dvě hodiny pohyboval od stánku s čajem ke stánku s koblihami, od výdejny energetických nápojů ke stanu s instalovanými topnými tělesy, též jsem nepohrdl fleesovou čepičku kterou všem běžcům rozdávali dobrovolníci od Dunkin Donuts – co na tom že byla oranžovo-růžová! Čas příjemně plynul a než jsem se nadál, byla tady poslední možnost zařadit se do svého bloku – k uzavření koridorů došlo přesně hodinu před startem. Pokud člověk tento moment propásne, musí pak startovat až s další vlnou.
V bloku již šlo do tuhého a to doslova a do písmene, protože jsem mezitím musel odevzdat do přistavených vozů společnosti UPC své oblečení (v tašce přidělené od organizátorů, která byla průhledná, hádejte proč) a bylo jasné že teď budu prostě muset stát ve startovním koridoru jen tak a klepat se zimou – bylo asi 5C. Naštěstí jsem byl na takovou situaci trochu připraven a varován mým známým Stefanem (se kterým jsem se seznámil na Pražském maratonu, tedy na letišti, kdy mu nepřiletěl kufr, ale to je dlouhý příběh), který mě právě pro tento okamžik věnoval několik triček s dlouhým rukávem s tím, že pak je před startem prostě odhodím, že to tak dělají všichni. Všechny trika, svetry, mikiny se pak seberou a rozdají charitativním organizacím.
Měl jsem tedy na sobě navlečených několik vrstev, na hlavě šátek a na rukou rukavice za 14,- Kč od vietnamců které pak také zahodím a už jsem jen čekal, kdy přijde na řadu start. Mezitím jsem si všiml že ostatní běžci okolo mne jsou oblečeni podstatě lépe než já o čem svědčilo několik spacích pytlů a péřových bund věhlasných značek jako North Face, Tommy Hilfiger či Aeropostale. Chvíli jsem se zasnil a tiše záviděl všem těm bezdomovcům kteří budou na nadcházející zimu vybaveni podstatně lépe než já. Pravda, mohl jsem si vzít s sebou svůj zimní kabát a pak jej s pompézním gestem zahodit, jen nevím co bych si pak v zimě vzal na sebe. A tak jsem raději drkotal zubama a snažil se zahřát jak se dalo, vždyť už do startu zbývá jen 30 minut!
Bohužel start se nám trochu posunul, bylo to tím že ženy z elitní kategorie vystartovaly o trochu později než měli, pak ještě následovala zpívaná americká hymna, to byl ale velmi silný okamžik! V ten moment jsem byl již celkem zahřátý (začalo svítit sluníčko) čímž jsem se zklidnil a tep mě klesnul na 69, což je jen o trochu víc než když ráno vstanu a zapnu počítač. Několik nedočkavců se z našeho koridoru přesunulu o blok dopředu, což pořadatelé v podstatě tolerovali, jelikož se jednalo jen o pár nenapravitelných jednotlivců. Chvíli poté už bylo jasné že start je naspadnutí, což signalizoval i můj kolega ve svítivě žluté zimní bundě Tommy Hilfiger, kterou sundal, vysmrkal se do ní a pak zahodil. I já jsem sundal své triko Drutěva Písek, pak triko s dlouhým rukávem od Stefana a oboje jsem, pravda nerad, také odhodil kamsi do davu. Nedalo se nic dělat, běžet jsem v tom nemohl. Ve stejnou chvíli jsem již slyšel odpočítávání a po pár vteřinách i výstřel – bylo odstartováno!
Vzhůru na trať!
I když jsem měl startovní bránu na dohled, překvapilo mě jak blízko jsem byl, probíhal jsem startem již pár desítek vteřin po výstřelu. Hlavně žádný spěch, říkal jsem si, jde o to si ten maraton užít, hlavně žádné bláznění. Takové předsevzetí mě vydrželo asi první kilometr na mostě Verrazano-Narrows Bridge, který vedl pěkně do kopce a já si běžel svých 6 min./km a všichni mě předbíhali. Tedy, start žádná sláva, ovšem v polovině mostu se to zlomilo (doslova) a už se běželo z kopce a já najednou koukám a na 3. km mám průměrnou rychlost 3:50 min./km při 160 tepech! Tak to byl tedy moc hezký úvod, musím se trochu přibrzdit. V tu chvíli jsme ale seběhli z mostu a já najednou koukám, po obou stranách silnice stojí davy lidí s transparenty, mávátky, klaksony, bubínky a všichni fandí, pokřikují a hlavně velmi hlasitě povzbuzují! Nic takové jsem ještě nezažil (v Berlíně pršelo a diváků moc nebylo) a přemýšlel jsem jak dlouho to asi vydrží.
Zanedlouho jsem již probíhal okolo cedule označující 3. míli, kterou jsem ovšem naprosto ignoroval a počkal si až na ceduli s 5. kilometrem, přeci jenom mám všechno spočítané na kilometry a tak si musím podobně jako v Novem Sadu vystačit s kilometrovníky každých 5 kilometrů. Čas nebyl vůbec špatný, okolo 20 minut, běžel jsem až moc dobře a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych to dneska běžel jinak než jindy, prostě co nejlépe. Nechal jsem se holt unést atmosférou a bleskurychle změnil svůj plán – pro legraci si můžu zaběhnout maraton někde ve Stromovce, ale když už jsem v New Yorku, zkusím co vydržím!
Na 10. kilometru jsem byl v čas pod 42 minut, což značilo velmi dobře rozběhnutý závod. Navíc podpora publika nepolevovala, ba naopak, diváků přibývalo a já jsem několikrát neodolal a začal fotit – to i v rychlosti 4:15 min./km! Časem mě i zajímalo které etikum má mezi diváky největší zastoupení a po chvíli to bylo jasné, v první části závodu v Brooklynu bylo nejvíce hispánců!
Williamsburg
Okolo 15. km jsem se stále cítil relativně dobře, což je obyčejně špatné znamení, protože jak o tom začnu přemýšlet, tak přijde krize. Ta naštěstí (ještě) nepřicházela a já si udržoval své tempo 4:18 min./km, tedy závod pěkně rozběhnutý na čas okolo 3:05.
Tempo jsem měl tedy nastavené dobře, běh mě problémy nedělal, přesto se něco změnilo. Diváci postupně mizeli. To je divné, myslel jsem že podpora bude po celé trati, zajímavé, kdepak to asi jsme? Aha, to je Williamsburg. Zanedlouho poté jsem si všimnul podivných figurek zmateně pobíhajících po obou stranách silnice. Jednalo se bez výjimky o pány v dlouhých černých šatech, s vousy a legrační čapkou na hlavě. Aha, tady se natáčí asi nějaký historický film či nějaký nový díl Harryho Pottera, to je ale náhoda. Chlapíků přibývalo, každý měl v ruce hodinky na které každou chvíli vyděšeně zíral, někteří pak i tiskli knihu v podpaždí a na všech bylo vidět, že jsou v ještě větším spěchu než všichni maratonští běžci. Několik nejodvážnějších se pak pokusilo dokonce přeběhnout silnici, maraton nemaraton. Hergor, co to říkal ten Stefan o tom Williamsburgu? No jasně, to je přeci ta židovská čtvrť! Teď to bylo všechno jasné, žádnej historickej film, žádnej Harry Potter, ale obyčejná čtvrť plná ortodoxních židů. Škoda jen že jim nikdo neřekl že se tudy poběží závod! A nebo jinak, být to v sobotu, byl by klid.
Krize v polovině závodu
Na půlmaratonské metě jsem byl v čase 1:30, což bylo přesně podle plánu. Zrovna když jsem si říkal, jak to asi půjde dál, blížil se zlomový okamžik celého běhu a to most Queensboro Bridge, který na mapě nevypadal jako velký oříšek, bohužel ve skutečnosti tím oříškem byl. Na profil tratě jsem byl dobře připraven, věděl jsem že to není žádná rovinka, ale Mirek Hasal mě vysvětlil, že jedinej kopec je na začátku „a ten v euforii vyběhneš jak srnka“. To se taky stalo, ovšem nezmínil se o druhém kopci který přišel ve velmi nešťastnou chvíli a to v polovině závodu. Z mých 4:18 min./km se během chvíle stalo 5 min./km a než jsem se nadál, zkusil jsem si jaké to je když se běží (jde) 6 min./km.
Po necelých čtyřech kilometrech most skončil a zároveň skončily i moje ambice na dobrý čas. Vběhli jsme na Manhattan, konkrétně na First Avenue, která byla nacpaná lidmi až k prasknutí – oproti tomu byl Brooklyn jen promenádou někde v Senohrabech na návsi. Atmosféra byla nepopsatelná, bohužel v tu chvíli jsem měl už dost, ten kopec se na mě fakt hodně podepsal a já jsem si ani nedokázal pořádně vychutnal tu diváckou podporu. Tady už to nebyl špalír lidí, lidé stáli v pětistupech, opět po obou stranách ulice, něco podobného jsem zažil snad jen v posledních metrech maratonu v Barceloně.
Na 30. km, zrovna když jsem přemýšlel o tom že je dobře že jsem ještě nedostal křeče, stačila jen pouhá myšlenka a už jsem je měl. A aby mě to nebylo líto, tak ve všech svalech a na obou nohách! Ač nerad, musel jsem prostě zastavit, ale to bylo ještě horší. Nezbývalo tedy než udělat pár dřepů, tedy tradiční běžcův protikřečový prostředek. Výsledek byl chabý, dřepy nepomáhaly, stát jsem nemohl, sedět jsem nemohl, tak jsem se tedy znovu rozběhl. V tu chvíli mě bylo jasné že čas už není ani tak podstatný.
Někdy na 35. km došlo i na toaletu, ale ono už to bylo celkem jedno, myslím si že pokud bych po cestě uviděl nějakou příjemnou restauraci tak jsem si odskočil i na oběd.
Central Park
Pomalu jsem se tedy blížil do cíle, předtím mě však ještě čekal nepříjemný, táhlý kopec podél Central Parku. Divácká podpora byla opět báječná, bohužel já už se těšil abych už byl co nejdříve v cíli. Po dalších třech kilometrech do kopce se konečně profil trochu zlomil a já mohl mírně zrychlit, běželo se totiž z kopce. To již přede mnou byl poslední kilometr přímo v Central Parku, poslední zatáčka a cíl na dohled. Rychle jsem vytáhl foťák a vyfotil si cílovou bránu (resp. brány, bylo jich víc), kterou jsem vzápětí proběhl. Čas (03:23:13) tentokrát nehrál ani takovou roli, na druhou stranu mohu ale směle napsat že to byl maraton který mě rozhodně stál nejvíc sil, což jsem pak cítil ještě tři týdny po závodě a to se mě zas tak často nestává. Je to divné, běžel jsem rychlejší maratony a po týdnu jsem byl v pohodě, New York mě dal ale pořádně zabrat. Snad to bylo tím že tělo vědelo že je to poslední závod a abych náhodou nevymyslel něco dalšího, dalo mě jasný signál že letos už jsem prostě skončil.
V cíli jsem přebral medaili, prošel nekonečným koridorem společně s ostatními běžci abych si vyzvedl svoje věci, dostal tašku s oříšky a iontovým nápojem a mohl si konečně vychutnat ten pocit, který má každý běžec přesně poté, co zdárně dokončí další maraton. Těžko se to popisuje, musí se to zažít ...
P.S. Druhý den jsem zjistil že tradicí v New Yorku je, že každý kdo dokončil maraton hrdě nosí na krku svoji maratonskou medaili – takový člověk si pak často vyslechne slova uznání a chvály. Navíc, a to mě mile potěšilo, pondělní vydání New York Times obsahovalo kompletní výsledkovou listinu maratonu. Pravda, takové noviny pak váží bratru okolo kila, na druhou stranu kdoví kdy zase poběžím v New Yorku maraton a tak jsem si pochopitelně jedno vydání přibalil i do svého zavazadla, kilo sem, kilo tam.
Stránky závodu: http://www.nycmarathon.org/
Trasa závodu: http://www.nycmarathon.org/documents/INGNYCM11_Course_Map_ForWeb.pdf
Výsledky: http://www.ingnycmarathon.org/Results.htm
Trať: trasa vedoucí přes 5 čtvrtí New Yorku (Staten Island, Brooklyn, Queens, Manhattan, Bronx) se startem na Staten Islandu a cílem v Central Parku s náročným profilem (kopec na začátku, pak okolo 21. km a v závěru v Central Parku okolo 38. km). Široká silnice po většinu trasy, tisíce přihlížejících a nadšeně povzbuzujících diváků pak vytváří naprosto úchvatnou atmosféru a nezapomenutelný zážitek pro všechny zúčastněné.
Počasí: slunečno, teplota se nakonec vyšplhala až na 15C, těsně před startem však chladno okolo 5C
František Míček