REPORTÁŽ  (fm) Tradiční spreewaldský víkend pokračoval nedělním půlmaratonem na jehož startu jsem samozřejmě nemohl chybět. Pravda, měl jsem v nohách Bostonský, resp. tropický maraton a po včerejšku i spreewaldský maraton na bruslích, ale když už jsem jednou v tom Spreewaldu, tak proč si nezajet i vzdálenost poloviční, že.

Co lze čekat

Upřímně řečeno nevěděl jsem co mám od nedělního půlmaratonu očekávat. Včera jsem si asi vytvořil rekord, jelikož od běžeckého maratonu v Bostonu uplynuly jen 4 dny a já se postavil na start inline maratonu, kde jsem navíc zajel celkem slušný čas. Jenže to bylo v sobotu odpoledne a v neděli hned další závod. Času na regeneraci není mnoho, v podstatě jen přes noc. Ano jistě, všichni na startu na tom budou podobně, tedy bez toho Bostonu, pochopitelně.

Navíc, aby toho nebylo málo, v Bostonu jsem si doslova vybral ten nejtropičtější maraton za poslední dekádu, za to na neděli byl hlášen do Spreewaldu déšť – všechno bylo tedy úplně obráceně, tzv. logická negace. Víceméně jsem s tím však počítal a pro jistotu jsem nasadil již večer kolečka na déšť.

Ráno bylo jasné že předpověď vyšla meteorologům na jedničku, no pršet v Bostonu tak je pochválím, tady jsem je proklínal s tím, že zase budu muset čistit ložiska, brusle atd. A jak jsem byl naprosto znechucen myšlenkou na jakékoliv čistění čehokoliv, zapomněl jsem si přibalit na závod své neoprénové návleky na brusle, které by mě alespoň ušetřily práci s čištěním bruslí – asi jsem si řekl že když už něco čistit, tak všechno a návleky jsem pro jistotu nechal v tašce. Tam se rozhodně neušpiní ...

Ranní ptáče, dál doskáče

Závod byl na programu v 8:30, vstal jsem proto již v 6:30 a krátce po osmé vyjel směr Burg. Zaparkoval jsem nedaleko startu, bylo chladno a já jsem si uvědomil že jsem si nevzal nejen návleky, ale také ty dlouhé kalhoty pod kombinézu. Je prostě vidět že ta výheň co byla v Bostonu mě trošičku připekla mozek, který od té doby pracoval jen na poloviční úvazek a já nebyl schopen bystřejšího uvažování.

Co naplat, dlouhé kalhoty jsem musel vykompenzovat delším rozjížděním, byla totiž zima. Start půlmaratonu navíc není přímo v Burgu ale asi 1,5 km za městem, rozuměj za vesnicí, takže jsem de facto jel rovnou na start. Tady jsem si dal pár úseků, všechno bylo mokré a i když na nebi vykukovalo sem tam sluníčko tak jsem pochyboval, že by snad něco mohlo uschnout. Prostě se pojede na vodě, to je jasný.

S přibývajícím časem přibývalo i závodníků (logická úměrnost), většinu jsem neznal a ty co jsem znal tak se hned ptali na Martina Kuchaře a většině se oddechlo, když jsem jim řekl že dneska nebude, aby vzápětí zbledli když jsem dodal že raději tvrdě trénuje aby je příště mohl všechny porazit.

Na startu jsem si stoupl pokorně do druhé řady, jednak nemám rád blesky fotoaparátů (ha ha) ale hlavně nemluvím německy a v první řadě je veliké riziko že se mě zvídavý organizátor na něco zeptá. Silnice nebyla v místě startu moc široká a tak se vedle sebe vešli maximálně tak čtyři, nebo i tři závodníci. Nechtěl jsem se za každou cenu někam rvát, což byla ovšem celkem zásadní chyba. Na poslední chvíli dorazili dánské celebrity které ovládly včerejší závod, vedli nich se postavil i Sasha Hagemann a Jochen Glassbrenner, tedy všechno jezdci kteří pojedou dnes určitě někde na špici.

V 8:30 začalo odpočítávání s tím, že dnes nebude startovní výstřel z pistole, nýbrž prosté oznámení že se jede. Ani nevím co se řeklo, jak jsem slyšel EIN tak už jsem vystartoval. Pochopitelně jsem nebyl samotný, vystartovali i všichni ostatní. A jak bývá v Německu dobrým zvykem, vystartovalo se pěkně zostra.

Raketový start

Během několika desítek metrů se pak v celé své kráse ukázalo, jak jsem ten dnešní start vyloženě, ale vyloženě prokaučoval. Ano, stoupnul jsem si za včerejšího vítěze závodu Benjamina Bräuera, to ano, asi jsem si naivně myslel že když včera vyhrál tak dnes to půjde vyhrát znovu. Opak byl pravdou, po 50m Benjamin zalapal po dechu a vypadalo to že jede přímo do náruče nedaleko stojící posádky rychlé záchranné služby, což mě na klidu rozhodně nepřidalo.

Poté přišla levotočivá zatáčka a za ní koukám, že šestice bruslařů vpředu má zhruba 50m náskok. Tak to je fakt výborný, na 100m mě dají 50m, tomu se říká start snů, pomyslel jsem si, ale nepodléhal jsem panice. To se v pohodě dojede, dojel jsem to jindy, dojedu to i dnes, řekl jsem si a vydal se na stíhačku. Benjamina jsem poprosil aby laskavě uhnul a už jsem byl před ním. Chvíli jsem se vyhýbal závodníkům, uskakoval ze strany na stranu a trnul kdy přede mnou někdo upadne. Bylo to docela složité proplétání. Pak jsem si dal letmý kilometr za 1:40 při tepovce 183 tepů až jsem čekal kdy mě srdce vyskočí z kombinézy. To vše bylo ale celkem zbytečné, jelikož mezera mezi mnou, jakožto prvním dojíždějícím jezdcem a skupinkou 6 lidí se nejen nezmenšovala, ale začala se pomalu zvětšovat. V tu chvíli mě došlo že takhle to nepůjde, protože ještě kousek a už mě dojede i další skupina, což se během několika okamžiků stalo a já najednou koukám a už jsem zase sám! Situace už byla kritická, vypadalo to že mě prostě ujel nejen vlak, ale i místní lokálka.

Naštěstí jsem zmobilizoval všechny síly a druhou skupinku dojel, což se vzápětí podařilo asi deseti dalším lidem, takže kdybych ještě chvíli počkal tak jsem je mohl dojet s prstem v nose, takhle jsem ze sebe vymáčknul 185 tepů, čímž jsem si patrně vytvořil nový osobní rekord, jelikož do této chvíle jsem myslel že moje maximální tepovka je nějakých 183.

Každý chvilku, tahá pilku

Brzy na to se vláček zformoval do úhledného balíku jemuž vládli na jeho čele Dánové, kteří neměli pražádný důvod honit první skupinku s jejich největší hvězdou, Sutton Atkinsem. I když těch prvních 6 lidí jelo jen 100m před námi, mezera se nezmenšovala, zůstávala stále stejná. Pravda, přemýšlel jsem že bych se pokusil je dojet, ale pořád jsem si byl vědom toho že jsem ještě před pár dny běžel maraton, navíc včera jsem jeden odjel a měl jsem tedy obavu z toho, aby mě během chvíle nedošlo a já nedojel zbytek závodu v tempu nějakýho strejdy z Čimelic. Navíc, stále jsem měl před sebou vidinu loňského Spreewaldu, kde jsem byl v podobné situaci po maratonu, kdy jsem se párkrát prostřídal na špici a pak jsem podle toho také dopadl.

Takže pro dnešní, stejně jako pro včerejší, závod zněl rozkaz jasně, nepouštět se do žádných větších akcí. A jelikož já jsem se do ničeho nepustil, Dánové pochopitelně také ne a tak se jelo, jak se jelo. Zajímavé bylo že na špici se skoro nikdo netočil, nevím jestli to bylo tím že nechtěli a nebo že jim vyhovovalo dané tempo. Podle mě se vpředu točili tak 2-3 lidi, já jsem se tam rozhodně nehrnul.

Když už to vypadalo že všichni usneme, postaral se o menší vzrušení Willi Koschel, který vystartoval jakoby snad opravdu chtěl dohonit tu první šestici. Hned jsem se zařadil za něj a byl jsem zvědavý, co se bude dít. Nedělo se nic, jen na chvíli balík trochu zrychlil, ovšem po chvíli Willimu došlo a byli jsme tam kde před chvílí.

Při nájezdu do pravotočivé, ostré zatáčky v polovině okruhu byl vidět balík před námi. Nebyli daleko, snad 100-150m. Zahlédl jsem že je tam Sutton, Glassbrenner, někdo z O.B.F.S.T. a pak, k mé hrůze, i Sasha Hagemann! Proboha, Sasha Hagemann, ten Sasha který včera vydržel půl závodu a pak se propadl někam do hlubin startovního pole, tak tenhle Sasha ustál začátek a je tam! No to je tedy hezký. Na samém konci balíku pak vlál Jörg Rannacher a bylo jasné že ten to v takové společnosti dlouho nevydrží.

Mé předtuchy se naplnily někdy okolo 15. km, kdy jsme Jörga, kulhajícího jak postřelená srna, dojeli, a já vytušil příležitost, že bych ho dnes snad mohl poprvé porazit – nevypadal vůbec dobře! Do cíle ale stále zbývalo něco okolo šesti kilometrů.

Během tohoto posledního úseku se již nestalo nic zajímavéjho, snad jen to že někdy dva kilometry před cílem se najednou kde se vzal, tu se vzal, přede mne nacpal oživlý Rannacher, který, jako bravurní spurter, zavětřil šanci na konečné 6. místo, tedy na místo zaručující stupně vítězů. No, to mě problesklo hlavou taky, ale na druhou stranu jsem se, patrně chybně, v hlavě uspokojil s tím že budu rád když budu v cíli někde v první polovině mého balíku.

Na vodě do cíle

Brzy na to jsme přejeli mostík a už se blížili k levotočivé zatáčce, od které je to do cíle přesně kilometr. V tu chvíli jsem čekal že začne nějaký nástup, ale nic takového se nestalo, ten přišel až o 100m později. Nevěděl jsem za koho se mám pověsit až  jsem uviděl Rannachera před sebou a řekl jsem si, jo Jörg, to je pašák, ten mě vyveze a už jsem byl za ním. Byl tady však menší problém ani ne tak v tom že by me nevyvezl, jako v tom že jsem ho prostě neudržel. Držel jsem se alespoň v jeho (relativní) blízkosti, čímž jsem předjel Williho Koschela, který byl spravedlivě potrestán za svoji dnešní přehnanou aktivitu.

Do cíle zbývalo jen 500m a i když bylo mokro, snažil jsem se jet co to dá. Moje závěrečná jízda přinesla určité ovoce úspěchu, pokud se o tom dá tak hovořit, v podobě předjetí jednoho z Dánů, který v tu chvíli působil ne jako obyčejný statista, ale jako statista který jede opačným směrem. Bohužel to byl ten poslední závodník, kterého jsem předjel. Ano, chtěl jsem předjet i druhého Dána, opravdu moc chtěl, ale jemu se zase nechtělo skončit za mnou a tak jsem nakonec dojel na 13. místě v čase (00:39:17.443), čímž jsem si oproti loňsku polepšil o dvě místa. Rannacher vyhrál spurt před Borisem Strebelem o kolečko, skončil na 6. místě a na stupních vítězů zářil jak Včelka Mája, resp. jak Biene Maja.

Co dodat závěrem? Asi takhle. Během týdne jsem zvládl tři poměrně těžké závody a to že se cítím dobře, to je pro mě asi to nejdůležitější. Jasně, dneska jsem si to pokazil hned na startu, měl jsem být víc agresivnější a dojel bych asi někde úplně jinde, ale tak to prostě někdy chodí – na startu se nesmí, a při závodech v Německu to platí obzvlášť, nic podcenit. Kdo totiž jen chvíli stál, již stojí opodál!

Stránky závodu: http://www.spreewaldmarathon.de/
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2012.php?link=sm12

Trať: dva velké okruhy velmi podobné včerejšímu maratonu, povrch na většině trasy velmi kvalitní, jeden přejezd mostu. V dojezdu do cíle ostrůvek, který zrovna moc nemusím, jinak skvělé!
Počasí: vzhledem k času startu chladno, bohužel v noci pršelo a tak se jelo na mokré trati, teplota okolo 8C
 

František Míček