REPORTÁŽ  (fm) Je těžké domyslet čím by byl Bolek bez Lolka, Křemílek bez Vochomůrky nebo Frýdek bez Místku. Prostě určitá spojení jsou jasně daná a tak je tomu i případě spojení duben a Spreewald Marathon. Co by byl takový duben bez tradičního okurkového závodu? Troufám si odhadovat že by to byl prostě duben ochuzený o jednu bruslařskou klasiku.

Ano, je jasné že je to sice již nějaký pátek kdy se tento zajímavý závod konal, bohužel v rámci lehké indispozice v oblasti ramene jsem do této chvíle nebyl schopen napsat článek delší než pár odstavců. Situace se mírně zlepšuje a já byl postaven před volbu: buď to již konečně sepíšu (pomněnka) nebo to všechno zapomenu (zapomněnka).

Z maratonu na maraton

Pro mě osobně byl Spreewalsdký maraton takovou zkouškou, co jsem schopný zvládnout během jednoho týdne. V pondělí jsem běžel v tropických vedrech Bostonský maraton, tedy, druhou půlku jsem již jen vyklusával, a hned na to v sobotu mě čekal bruslařský maraton kde bylo díky účasti takových jmen jako Adam, Bock, Atkins nebo Kuchař jasné, že se pojede velmi svižně. V myšlenkách jsem si přehrával podobnou situaci z loňského roku kdy jsem týden po maratonu v Linci také jel maraton ve Spreewaldu a podle toho to také dopadlo – v polovině závodu jsem odpadl jak hruška a zbytek jsem si odjel někde mezi kačery a výjevy z hvězdných válek.

Jak by tedy řekl pan klišé Čapek z televize, visel nade mnou Damoklův meč v podobě dalšího propadáku, který jsem si ale vzhledem k tvrdé zimní přípravě nemohl moc dovolit. A co bylo ještě horší, oproti loňsku jsem měl na regeneraci jen 4 dny, protože maraton v Bostonu se běžel až v pondělí odpoledne českého času!

Hostovačka

Do Spreewaldu jsme dorazili již v pátek, aklimatizace na poklidné německé prostředí byla více než nutná. V sobotu ráno si ještě dcera Terezka, která měla ještě na čele památku na loňský závod v podobě elegantní jizvy po pádu na obrubník, zaběhla, resp. prořvala krátký dětský závod na 100m a už jsme se mohli přesunout do Burgu, kde byl na programu inline maraton.

Přestože byla nakonec účast ISC Praha na tomto závodě poměrně vysoká, slézali jsme se doslova jako švábi na pivo. Z Prahy dorazil Petr Novák s Kamilou, z Teplic Martin Jirsa společně s Danielou Veverovou, Jardou Zíkou a Rosťou Štichou, no a nakonec dorazila i skupinka bratří v triku v podobě Pavla Zajpta, Martina Kuchaře a Mirka Pražmy ze svého soustředění ver Flaemingu. Ne tedy že by Pavel a Mirek patřili do týmu ISC, ale beru je prostě nejak tak jako domácí.  Zajímavostí bylo že Martin Kuchař na dnešní závod požádal aby mohl absolovovat závod v dresu Inlinetalent Praha, jehož soustředení se právě jako trenér účastnil. Vedení ISC v čele s předsedou Jardou Zíkou pak Martinovi vyšlo maximálně vstříc a přikleplo Martinovi hostovačku dobře si vědomo skutečnosti, že závod je tak nabitý že pokud Martin pro Inlinetalent něco zajede tak to budou maximálně jeho nová G13 kolečka ale rozhodně ne dobrá pozice někde na bedně.

Nepříjemností v podobě hostování Martina byla snad jen skutečnost že ve chvíli kdy si přes hlavu přetáhl modrobílý dres Inlinetalent, začal vidět modrobíle, doufejme jen že to nezanechá nějaké trvalé následky.

Start

Před startem jsem se chtěl ještě trochu projet, ale místo projetí jsem řešil nastavení rámu, nějak mě to prostě nesedělo. Dal jsem si tedy tak maximálně 2 km a už jsem jel na start – jelikož naposledy jsem brusli na soustředění v Račicích, což bylo někdy opřed 10 dny, bude to velmi zajímavé. Kdybych tohle řekl Martinovi, jen by zakroutil hlavou a procedil by něco jako „No ty vole ...“. To jsem si naštěstí odpustil, nebudu ho příliš rozptylovat před závodem. 

Na startu jsme se všichni sešli hezky v prvních dvou řadách, takže jsme na místního komentátora natolik zapůsobili, že přišel se svým mikrofonem až k nám, aby na poslední chvíli vyzpovídal Mirka Pražmu jak to celé vidí. Byl to velmi zajímavý rozhovor, kdy se Mirek nechal unést a plynule se rozhovořil šlesvicko-holštýnským dialektem. Jelikož však nemluvím německy nemám absolutní tušení co si ti dva vlastně povídali.

Chvíli před startem se zazpívala nějaká tradiční německá píseň a vše bylo připraveno, dokonce i auto které mělo jet před závodníky bylo nastartované a nemohla se tedy opakovat trapná situace z loňského závodu, kdy se v okamžiku startu hledali klíčky od vozu.

Brzy na to zazněl startovní výstřel a už se vyrazilo. Všechny jsem varoval před tím jak se startuje v Německu, ale to co následovalo po startu bylo ještě horší než jsem sám čekal. Vyrazilo se takovým tempem že jsem v podstatě celý kilometr jel okolo 40 km/h a stále ta první skupina co udávala tempo byla nějakých 20m přede mnou. Naštěstí se brzy objevil Martin Kuchař a tak jsem měl jistotu, že pokud se zařadím za něj, brzy je dojedeme, což se po nějakých 2 km nakonec i stalo. Bohužel tempo v žádném případě neopadávalo a tak když jsme znovu projížděli prostorem startu, tedy někdy na 5. km, jelo se pořád někde na hranici těch 40 km/h.

Desítka za šestnáct

K prvnímu zvolnění zvolnění došlo někdy na 10. km a já jsem toho využil aych se podíval kdo z „našich“ tady vlastně jede. Martina jsem viděl, s tím jsem se několikrát střídal v první třetině zhruba 30-členného balíku, jinak jsem ale nikoho neviděl. Hmm, to je škoda, pomyslel jsem si, mohlo nás tady být trochu víc. 

Jak tak najednou jedu, najednou někdo zařve „Pusť mě tam!“ a on to Pavel! Tak to je skvělý, to mám radost že je tady Pavel. A hned za ním Mirek Pražma, takže ono nás tady nakonec bude víc, to je dobře. Mezitím došlo k několika nástupům, které ale balík hravě pochytal. Já jsem se stále pohyboval do desátého místa v balíku, moje neblahé zkušenosti z loňska pro mě byly jasným mementem že vzadu rozhodně jet nemůžu. A úplně vpředu taky ne!

Půlmaraton

Na půlmaratonu jsme byli v čase něco okolo 35 minut což bylo velmi slušné, takhle jsem to nezajel ani v Berlíně. Balík se zredukoval na nějakých 20 lidí a najednou koukám že vzadu, úplně vzadu, někde 10m za balíkem vlál jak hadr na holi Jarda Zíka. Jak se později přiznal, tato pozice mu naprosto vyhovovala a tak se ani nesnažil jen někde jinde. Pravda, chvíli se prý  snažil jet i uprostřed balíku ale když poněkolikáté vytvořil díru kterou museli ostatní dojíždět, usoudil že pozice vrátného je dnes určena právě jemu.

Na druhé straně balíku se mezitím připravoval jeden nástup za druhým, ale hlavně díky Martinovi se nikomu nic nepodařilo. A když už chtěl jít do úniku sám Martin, nikdo s ním zase nechtěl jet – to se týkalo hlavně dánské partičky Sk8skool. Mezitím co se tak nastupovalo a dojíždělo najednou bez většího povšimnutí poodjel Benjamin Bräuer a než se kdo nadál byl pryč. Já jsem tomu velkou pozornost nevěnoval, je to stejné jako kdyby odjel Heiko Klipstein nebo třeba já, za chvíli bude prostě zpátky v balíku …

Kilometry přibývaly a po milém Benjaminovi nebylo ani vidu, ani slechu. Hmm, tak to je bomba, on nám prostě odjel! Loni nejezdil nic moc, asi ale v zimě trochu potrénoval. Nevadí, pořád se jede o druhé místo. Ne tedy že já sám bych uvažoval o bedně, spíš jsem si říkal že Martin by tam někde mohl být.

Poslední kolo

Při vjezdu do posledního ze tří velkých kol poodjel Martin a Pavel, který zrovna v tu chvíli byl na špici, zpomalil aby si Martin mohl vybudovat nějaký náskok. Myšlenka to byla jistě ušlechtilá, ale Pavlovi jsem hned řekl že pokud pojede takhle pomalu tak nejen že nás dojedou ti kačeři co jsou někde za námi, ale hlavně že dojde trpělivost těm v našem balíku a to se taky přesně stalo. Během chvíle nás převálcoval vlak co jsme táhli a my jsme měli štěstí že jsme se jen tak tak zachytili. Mezitím jsme dojeli i Martina, který ovšem nejevil známky toho že by se chtěl vydat, nějakých 10 km před cílem, do sólového úniku.

Já jsem se celou dobu pohyboval v první části balíku, dopředu jsem nešel ani jednou, přeci jen maraton v nohách, experimentovat tady rozhodně nebudu, budu rád když v tom balíku dojedu. Martin sice remcal že takhle musí chytat všechny nástupy sám, ale celkem mě chápal.

V celém průběhu závodu pak fungovala dokonale naše česká spolupráce, kdy jsme se já, Martin, Pavel a Mirek pouštěli podle toho, jaká byla situace a nenastal tedy scénář kdyby se nikdo z nás neměl kam zařadit. Kapitolou sama pro sebe byl v tomto směru pouze Jarda, který plnil funkci vrátného naprosto precizně a svědomitě si hlídal svoji pozici nějakých 10m za balíkem, prostě aby nás nikdo nedojel.

Dva kilometry před cílem jsem očekával nějaký nástup, k tomu ale ještě nedošlo. V tu chvíli si ale každý začal budovat svojí pozici pro závěrečný finiš a tak mě docela rozesmál Pavel, který přijel s tím abych ho pěkně pustil před sebe. Pustil jsem ho, ovšem s tím že teď je to rozhodně naposledy, ne aby si vzpomněl někdy 20m před cílem abych ho laskavě pustil, to ne.

Kilometr před cílem

Přejeli jsme neoblíbený mostík, následovala levotočivá zatáčka a brzy na to i cedule oznamující 1 km do cíle. V tu chvíli se opět začalo závodit. Rychle jsem si chytil nějaký vlak těch co byli přede mnou abych se nechal vyvést. Pavla jsem viděl periferně vedle mě a Mirka přede mnou. Tak, zauvažoval jsem, teď vystartuje Jarda který jede celej závod v závěsu a všechny nás převálcuje! No nevím co by tomu řekl Pavel nebo Mirek, ale já bych se z toho asi s prominutím posral.

Jelo se svižně, ale ne nadoraz a brzy přisla cedule 500m a stále se nic nedělo. Já jsem se držel za Rannacherem, je to taková jistota že v tom spurtu bude někde vpředu. Úplně na špici jsem potom zahlédl všechny tři Dány, snad i Martina a Borise Strebela.

Už jsme byli v Burgu, já věděl že první rozhodně nebudu, ale stále jsem na tom byl dobře. Mirek po počátečním nadšení odpadl, Pavel byl také za mnou. Brzy jsem předjel v kostkovaném dresu jedoucího Jochena Glasbrennera a to bylo tak to poslední co jsem zvládnul – nikoho dalšího jsem již nepředjel a nikdo nepředjel mě a tak jsem dojel na celkem slušném 11. místě (5. místo v kategorii M40) v čase (01:10:51.250). Martinovi vyšel sprint sice lépe, ale ne podle jeho představ a tak skončil nakonec na 5. místě (3. místo v kategorii M40) v čase (01:10:49:460).

ISC v číslech

Krátce za mnou dojel pak Mirek Pražma na 14. místě (4. místo v kategorii M20) v čase (01:10:52:427), následovaný Pavlem Zajptem na 17. místě (5. místo v kategorii M30) v čase (01:10:53.397). Jarda Zíka nakonec dojel tak jak se dalo dle průběhu celého závodu očekávat, tedy na chvostu prvního balíku v čase (01:10:55.800) na celkovém 18. místě (7. místo v kategorii M40) aby ještě na poslední chvíli stačil získat nějaké ty plusové body v podobě cenného skalpu Tilo Bocka.

Mezitím co jsem si zašel s Pavlem a Mirkem na výborné nealkoholické pivo Krombacher a kdy Martin Kuchař lítal jak zběsilý hledaje klíčky od svého vozu až mezitím prošvihl vyhlášení prvních 6. mužů, dojel druhý balík, kde jsme měli další naše zástupce. Na 31. místě (13. místo v kategorii M40) dojel Martin Jirsa v čase (01:15:28.023), na 34. místě (5. místo v kategorii M50) pak Petr Novák v čase (01:15:29.157).

Rostislav Šticha dokončil závod na konečném 79. místě (32. místo v kategorii M40) časem (01:21:38.337). 

V závodě žen nám velkou radost udělala Kamila Nováková, která v těžké konkurenci Claudie Pechstein a Ute Enger vybojovala 3. místo (1. místo v kategorii W20) časem (01:22:11.130). Daniela Veverová dojela na slušném 19. místě (9. místo v kategorii M40) v čase (01:28:34.770).

Důvodů ke spokojenosti po závodě bylo jistě dost, nejvíc zářil Pavel kterému závod vyšel, stejně jako Mirkovi a tak jsme si popíjeli pivko a na krku se nám všem houpala medaile v podobě tradiční okurky. 

Definitivní tečku za závodem pak udělal Martin Kuchař, který když konečně sehnal klíčky rychle spěchal na pódium na celkové vyhlášení. Pravda, muže tam již nezastihl, ale na druhou stranu, kdo může říct že má společnou fotku s Pechstein, Enger a Novákovou?

Stránky závodu: http://www.spreewaldmarathon.de/
Fotografie ze závodu: http://www.lr-online.de/regionen/cottbus/Sportlichkeit-im-Zeichen-der-Gurke;art1049,3766893,B::pic78798,2322768
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2012.php?link=sm12

Trať: jeden malý a tři velké okruhy, povrch na většině trasy velmi kvalitní, jeden přejezd mostu. Mě osobně vadil ostrůvek při dojezdu do cíle, ale to už jsem moc velký hnidopich, jinak skvělé.
Počasí: slunečno, teplota okolo 18C, velmi příjemný den na bruslení
 

František Míček