REPORTÁŽ  (fm) Rok se sešel s rokem a už nám opět klepal na dveře známý sněženkový závod v německém Ortrandu, tedy závod, který je pro mnohé bruslaře, zejména ty z Německa, tím pravým „otvírákem“ nové bruslařské sezóny. Jestliže minulého ročníku závodu jsem se zúčastnil pouze já sám, tentokrát nás do městečka nedaleko od Drážďan zavítala početnější výprava – závod byl totiž poslední ostrou prověrkou před blížícím se startem GIC 2012.

Lovosický závazek

Závodu se rozhodla zúčastnit většina těch, kteří budou letos zastupovat ISC na závodech Německého poháru : Jarda Zíka, Martin Kuchař, já a jako host z přidruženého Inlinetalentu Pavel Zajpt. Na poslední chvíli před jízdou bylo ještě provedeno nezbytné hlasování kdo bude mít tu čest být řidičem první výpravy sezóny. Výsledek hlasování nebyl pro nikoho až tak překvapivý (snad jen pro Jardu), řidičem byl poměrem hlasů 3:1 zvolen Jarda Zíka. Já jsem hlasoval zejména z praktických důvodů, jelikož jeho Škoda Octavia Combi disponuje možností pravidelného občerstvování přímo na palubě. Je to zvláštní, ale některé vozy (jmenovitě Citroen Martina Kuchaře) takový, dnes již celkem běžný, standard nenabízejí.

Někde okolo Lovosic, nebo možná to bylo u Teplic, prostě někde v Severních Čechách nám Martin Kuchař oznámil své rozhodnutí že do Německa jede vyhrát a hned nám detailně popsal, jak závod bude probíhat, na jakém kilometru ujede a koho si přiveze s sebou do cíle (nikoho). Vše znělo tak přesvedčivě, že tento jeho tzv. Lovosický závazek, i když jsme ještě nepřekročili hranice, změnil náš výlet k našim německým sousedům na pouhou formalitu, jelikož jsme mohli v poklidu poslat výsledky do Německa emailem s tím, ať nám cenu pro vítěze (Martina) pošlou poštou.

Předzávodní ambice

Do místa závodu, tedy do Ortrandu, jsme přijeli s dostatečnou časovou rezervou někdy okolo jedenácté hodiny dopolední. V rychlosti jsme obhlédli místo startu (žádné tam nebylo) a šli se zaregistrovat (20 EUR). Krátce po registraci jsme potkali našeho starého známého Heiko Klipsteina, který na některé (Jarda, Pavel) zapůsobil svým novým účesem, na ostatní (já, Martin) svojí novou, sedmnáctiletou přítelkyní. Otázkou zůstává, zda-li Heikův odvážný sestřih s dominujícím žlutým melírem byl tím impulsem pro nový vztah či naopak, zda-li mladá slečna způsobila že Heiko by mnohem lépe než mezi bruslaře zapadl do partičky příznivců neopankové skupiny Visací zámek.

Po registraci následoval můj krátký, ale jinak velmi podrobný popis trati. Jelikož mě  však nikdo nevěřil že se pojede do kopce, pak po kostkách a pak z kopce, bylo potřeba si obout brusle a vyjet na trať. Brzy poté se k velkému překvapení zjistilo, že se pojede do kopce, pak po kostkách a pak z kopce. Zejména ta první část dvoukilometrového okruhu (pojede se celkem 10x), tedy jízda do kopce, Jardu příliš nenadchla. Jarda, který i když si ještě nepřipevnil číslo, už předem věděl že „dneska mu to nepojede“ a pomalu se chystal jít vrátit chip před blížícím se závodním  fiaskem.

Půl hodiny před startem byly tedy karty rozdány následovně: Martin si jede pro vítězství s tím, že v posledním kole odjede a do cíle dojede sám, nejlépe pozadu a s rukama složenýma na hrudi na znamení naprosté dominace v závodě, Jarda si to celé odjede tak aby se nevytepal protože mu to stejně nejede no a já jsem byl rozhodnut držet se prvního balíku stůj co stůj a nezopakovat loňský rok kdy mě všichni odjeli než jsem stačil říct Schneeglöckchen.

Jedinou neznámou, neřknu-li velkým otazníkem mezi námi byl Pavel. Pavel působil velmi soustředěně, až zádumčivě, čímž dal vzpomenout na svůj proslulý premiérový start v minulé sezóně, kde si jel na Evropu pro medaili a byl z toho jeden z největších výbuchů od dob Černobylu. V Ortrandu Pavel působil již opatrněji a proto si pro jistotu před tím, než si odskočil na toaletu, nasadil přilbu, aby předešel svému legendárnímu faux-pas z Dampu, kde si stačil mezi dveřmi toalety rozbít hlavu z obou stran ještě než začal závod. Pavel tedy z pověrčivosti již nehovořil o určitém umístění, ale z jeho očí přímo sálalo odhodlání: dneska tady vyhraju!

V první desítce

Papírově mělo být tedy vše jasné, bohužel naše předpoklady dostaly menší trhliny již při nástupu na start, kdy kde se vzali, tu se vzali, byli tu dva Poláci v oranžových kombinézách posetých takovým množstvím reklam, že jsem si jednu chvíli myslel že se jedná o nabídkový katalog společnosti Ikea v nadživotní velikosti. Nicméně Martin správně podotknul že „tihle hoši určitě nešli náhodou okolo“, na což reagoval Pavel tím, že Martinovi sdělil nepříjemnou zkutečnost – tihle dva hošíci jsou v z polské reprezentace. To byla pro Martina nepříjemná rána, s tím, jak se sám přiznal, nepočítal. Bylo však již pozdě cokoliv měnit na Martinově plánu a tak Polák Nepolák, Martin stále bral jen vítězství.

V 13:00 se konečně odstartovalo. My jsme měli na startu celkem dobrou výchozí pozici, startovní prostor byl sice zúžený, ale stáli jsme hned ve druhé řadě, takže nebyl problém zachytit první, zhruba 30-člennou skupinu. Následoval první výjezd do kopce, první lehké seznámení s kostkami, kulaťák a sjezd zpátky ke startu, otočka okolo kuželu a hurá do dalšího kola. Jedno kolo bylo za námi, čeká nás ještě dalších devět.

Musím přiznat že největší hukot v závodě nastal při té první obrátce okolo kuželu, tady se vystartovalo do kopce opravdu z ostra. Natrénováno jsem ale měl a tak zase nebyl takový problém udržet vedoucí, v tu chvíli již značně prořídlo skupinku. Během dalších kol se počet závodníků (a závodnic) velmi zredukoval kdy nejenže odpadly všechny ženy, ale k naší nelibé radosti teké Jarda Zíka, který tímto de facto splnil svůj předstartovní slib do puntíku a prostě se „zatavil“. To Pavel na chvíli zmizel, aby se ve 4. kole zničehonic vynořil a začal dirigovat závodníky přede mnou jak mají jet a kam si mají vlézt. Bohužel to byl ten poslední moment kdy jsem Pavla viděl.

Já sám jsem mohl být zatím se závodem spokojen, byl jsem v první, desetičlenné skupince, kde byl kromě mě pochopitelně Martin, dále pak náš známý z Lužických jezer Jörg Rannacher, dále Frank Adam, Tilo Bock (na oba jsem před závodem upozorňoval) a samozřejmě i dva oranžoví Poláci. A právě oni přinesli vzrušení do našeho jinak stabilního tempa – jeden z nich se rozhodl v 5. kole o únik, který by se mu i podařil, kdyby ho to při vjezdu do dalšího kola nepřestalo bavit a nezařadil se zpět k nám do skupinky.

V tu chvíli to ovšem přestalo bavit mě a nastalo několik (rozuměj dvě) kol, kdy jsem se nemohl dívat co tam předvádí jména jako Kuchař, Bock a Adam a rozhodl jsem se že tempo budu udávat já. Jelo se mě opravdu dobře, zejména pasáž do kopce se stala mojí oblíbenou. Pro nás milovníky Dunlopu v Le Mans je nějaký kopeček v Ortrandu jen zvlněnou rovinkou.

Martinův nástup

V předposledním kole došlo k situaci kdy se rozhodl pro únik Martin Kuchař, aby po 500m svěsil hlavu, nohy a ruce a s výrazem naprostého fyzického zhroucení se zařadil do balíku. Na můj dotaz jestli nepotřebuje tabletku diazepamu jen odpověděl, že to bylo součástí jeho strategického plánu a že v posledním kole si to pochopitelně  zopakuje.

Do posledního kola jsme najížděli v relativně svižném tempu, u kuželu nikdo nešílel a při průjezdu startem se dokonce tak zpomalilo, že i když jsem to neměl původně v plánu, rozhodl jsem se že to zase chvíli povedu já. Také mě napadlo, že bych tím mohl pomoci Martinovi před jeho předpokládaným únikem. A tak když se Martin již nadechoval že za to vezme, vzal jsem za to já a táhl celou skupinku do kopce. Nedaleko od kostek se konečně vynořil Martin a vyrazil do svého, dnes zřejmě již posledního, úniku. Já jsem byl v tu chvíli na čele skupinky a měl jsem před sebou tři možnosti. Mohl jsem zpomalit, čímž bych způsobil to že by vyrazil někdo jiný a Martina dojel, mohl jsem vyrazit za Martinem čímž bych se stal laureátem na Nobelovu cenu za nejhloupější nápad roku no a konečně jsem mohl pokračovat v jízdě tak, aby mě nikdo nepředjel ale abych ani nedojížděl Martina. Zvolil jsem tedy možnost c (ano c je správně, je učitelkou matematiky) a pokračoval jsem ve své svižné jízdě, která byla narušena snad jen drkotavým přejezdem přes kostky. 

Po kostkách následoval menší kopeček, levotočivá ostrá zatáčka, kulaťák – a já byl stále na špici! Kousek od kulaťáku začínal sjezd a i zde jsem byl na první pozici v balíku – Martin měl v tu chvíli náskok asi 50m. Hmm, to je zajímavé pomyslel jsem si, tak Kuchař to celý vyhraje a JÁ dojedu druhej, no to bude bomba, z takovýho úvodu sezóny se Antonio (zástupce společnosti Winjay, pozn. autora) posere! Tyto moje myšlenkové pochody trvaly něco v řádu pikovteřin, zpět do reality mě přivedl jeden z Poláků, který vyjel z balíku a několika kroky měl najednou náskok asi 20m. A sakra, tak přeci jen někdo jede za Martinem. Jelo se dál a nikdo jiný nevystartoval, to bylo podivné.

Situace se změnila nedaleko místa startu (resp. v opačném směru), tedy v místě kde každé kolo docházelo k neuvěřitelné kumulaci závodníků (korunu všemu pak nasadil jede tatínek který vedl svojí pětiletou dcerku prostředkem silnice zrovna ve chvíli kdy jsme se řítili z kopce rychlostí přes 40 km/h). Tak tedy, necelých 50m před inkriminovaným místem mě předjela skupinka do té doby za mnou jedoucích závodníků, z nichž jeden, druhý Polák, se zařadil rychle přede mne. Tak co teď? Přidat se ke skupince vlevo, nebo jet za Polákem? Dal jsem si to 50:50 a zvolil jsem variantu číslo dvě, čímž jsem se okamžitě stal vážným aspirantem na výše zmiňovanou Nobelovu cenu za nejhloupější nápad – Polák samozřejmě zpomalil (možná že únavou a možná že ne) a vláček co byl vlevo, byl již kompletně přede mnou. Bylo tedy jasné, že v jakém pořadí dojedeme ke kuželu, v takovém dojedeme i  do cíle.

Krok od vítězství

Těsně před kuželem jsem se pokusil o poslední lstivý manévr, Poláka jsem předjel a na kuželu jsem byl před ním. Bohužel v té euforii jsem ten oblouk vyjel tak zeširoka, že mě překvapený Polák, který si v tu chvíli asi myslel co že to tam vyvádím, podjel a já byl zase za ním. Do cíle zbývalo posledních asi 400m a to jsem si již jen hlídal, aby ten poslední ze skupinky co mě do této chvíle nestačil předjet, Boris Strebel, nedojel, ba dokonce nepředjel. Situaci jsem si pohlídal a i když Boris v cíli řval něco o tom že si myslel že je ještě jedno kolo, dojel jsem do cíle na pěkném 9. místě (3. místo v kategorii M40) v čase (00:38:52.790).

Ve okamžiku kdy jsem řešil jak pojedu na špici první skupiny, Martin řešil úplně jiné problémy. Ve chvíli kdy již přemýšlel kam si dá doma vázu pro vítěze závodu, Polák jedoucí za ním uvažoval zřejmě v podobném duchu. Martin byl sice první na kuželu a stále první i 50m před cílem a měl to rozjeté velmi dobře, nevyřešenou záhadou snad jen zůstává skutečnost jak mohl závod nevyhrát a skončit na celkovém 2. místě (1. místo v kategorii M40) v čase (00:38:49:343), pouhý krok od vítěze ... Bylo jasné že tato situace bude předmětem dlouhých rozborů v vášnivých debat na cestě zpátky do Čech - naštěstí cesta z Německa netrvá víc než 2,5 hodiny!

Dalším kdo dojel do cíle byl Pavel, který skončil na 16. místě (6. místo v kategorii M30) v čase (00:40:54.683). Pavel sice nebyl úplně pokojený se svým závěrem (dostal 3s), ale i tak si velmi cenil skalpu Jardy Zíky a především Heika Klipsteina, takže byl po závodě spokojen což dal najevo zejména tím, že komunikoval.

Jarda Zíka splnil své předzávodní odhodlání nepouštět se do žádných větších akcí do  puntíku a dojel nikým nerušen na celkovém 18. místě (6. místo v kategorii M40) v čase (00:41:57.910), tedy na místě, které si rozhodně za rámeček nedá.

Vyhlášení výsledků

Před vyhlašováním zdaleka nebylo jisté jak kdo dojel (kromě Martina), až když si Pavel ve stylu take&steal „vypůjčil“ výsledkou listinu, bylo jasné že jsem dojel na 9. místě a hlavně, 3. v kategorii! Byl jsem z toho v takovém transu, že při příchodu na stupně vítězů jsem tak usilovně přemýšlel o tom jak rozvěsit vlajku ISC že jsem ani nepodal ruku Martinovi a Jörgovi, za což se jim velmi omlouvám s dovětkem, že příště, pokud bude příležitost a já dojedu nedej bože opět na bedně, si na to dám určitě pozor! 

S posledním vyhlášeným jsem se rozloučili i s populárním moderátorem Stefanem Bräuerem, který si nás Čechy musí již velmi dobře pamatovat, tedy zejména pokud jde o předávání cen. Od dob závodů na Lužických jezerech není závod který moderoval, aby mezi vítězi nebyl nějaký ten Čech …

Když jsme opoušteli místní telocvičnu která se stala provirzorním zázemím celého závodu, přesunuli jsme se ven ke stánku pivovaru Erdinger, který rozdával, jak je v Německu na podobných závodech dobrou tradicí, svoje nealkoholické pivo závodníkům a to zcela zdarma. Všichni jsme si tedy dali pivo, já s Pavlem pak ještě typický bratwurst a mohlo se jet do Prahy.

Cestou došlo za podrobný rozbor všech situací v závodě, až nakonec Martin, někde u Kralup, dospěl k jednoznačnému závěru: tím, jak jsem chybně odhadl sílu balíku, který jsem v té chvíli vedl a následně hrubě porušil jeho integritu, jsem způsobil že místo krásné porcelánové vázy pro vítěze si veze domů jen pytlík nudlí, za což ho doma jistě nikdo nepochválí … 

P.S. Malý dovětek na závěr. Tím oním Polákem, kterého Pavel dokonce na facebooku otituloval výrazem “nějakým Polákem” nebyl nikdo jiný než mnohanásobný polský reprezentant Bartosz Chojnacki!

Stránky závodu: http://www.schneeglocke.de/
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2012.php?link=glocke12

Trať: 2km profilově zajímavý okruh který se jel 10x, 1km do kopce, zpátky z kopce a otočka okolo kuželu, nepříjemný, zhruba 50m dlouhý úsek po kostkách (kočičí hlavy)
Počasí: jarní počasí, teplota 20C, jasno
 

František Míček