REPORTÁŽ  (fm) Tak a je to tady. Dva měsíce od závodu jsem se konečně rozhoupal k tomu abych sepsal jak to tedy v tom Frankfurtu celé bylo. Důvodů proč jsem tolik otálel bylo několik, ten největší byl že jsem nějakou dobu nedokázal napsat ani kratší, natož pak delší a smysluplnější, článek. Ne tedy že by mě přeskočilo, to ne, ale vzhledem k jistým problémům s ramenem mě to prostě unavovalo. Jelikož však začalo velmi akutně hrozit že všechno zapomenu, přišel definitivně čas kdy bylo potřeba "dát vše na papír".

Do Frankfurtu pro párky

Oproti prvnímu závodu GIC se změnilo hned několik věcí. Tak zaprvé, místo srazu. Ne že by snad Nýdecká ulice způsobovala neřešitelný logistický problém, ale co si budeme povídat, ideální místo pro odjezd do Frankurtu to není. Tedy, pokud by nešlo o Frankfurt nad Odrou, což v našem případě fakt nešlo. Bylo proto zvoleno nové strategické místo a to parkoviště před KFC na Černém Mostě. Navíc díky domluvě pana řidiče (Martin Máčel) s vedoucím výpravy (Martin Máčel) bylo stanoveno i alternativní nástupní místo v podobě KFC na Zličíně – zde je možno vytušit jistou oblibu posádky vozu k určitému druhu rychlého občerstvení a lze se též domnívat že pokud by bylo navrhnuto ještě třetí nástupní místo, s velkou pravděpodobností by se jednalo o KFC v Rudné. Nebo v Plzni.

Druhou změnou byla menší úprava ve složení celé výpravy – Igor Zeman se po výkonovém propadáku na půlmaratonu v Berlíně rozhodl, že než riskovat svojí pověst na pochybných závodech v zahraničí, bude raději riskovat své zdraví na závodech horských kol a se slovy nejsou kola jako kola nabídl své místo ve voze dalším zájemcům. Z několika adeptů byl nakonec vybrán mladý, ambiciózní vytrvalec, veterán Petr Franěk, kterému se však maratonský závod natolik krátký že se nakonec rozhodl jet pouze pod podmínkou že si celý závod dá 2x, v každém směru jednou.

To byly tedy ty nejpodstatnější změny. V 8:00 jsme se na Černém Mostě sešli s Pavlem Zajptem a Martinem Kuchařem a společně s Martinem Máčelem, Petrou Havlasovou a Petrem Fraňkem jsme pokračovali na Zličín, kde se k výpravě přidal i Jarda Zíka. Tím jsme byli kompletní a mohlo se vyrazit vstříc dalším závodním dobrodružstvím.

Za tetou

První zastávkou na cestě se stala poslední čerpací stanice na území České republiky, druhou a zároveň poslední zastávkou pak čerpací stanice u města Würzburg. K této čerpací stanici pojí Martina s Petrou tak silná citová vazba, že prakticky není výlet k našim západním sousedům aby se zde nezastavili. Po několika dojemných chvílích kdy žádné oko nezůstalo suché jsme provedli standardní focení celé výpravy a mohlo se vesele pokračovat dál, směr Maintal.

Tak a zde je na místě vysvětlit proč Maintal. Věc se měla takto. Závod se sice konal ve Frankfurtu, ale Petra Havlasová byla nejen tak hodná ale hlavně organizačně velmi činná že domluvila ubytování celé výpravy u své tety v nedalekém Maintalu! To byla prostě nabídka, která nešla odmítnout a tak všichni členové výpravy zahrnuli paní tetu Miladu různými dary, květinami počínaje a malířskou barvou konče. Paní Milada byla dojata stejně jako její druh pan Arnošt – mimochodem oba jsou to Češi kteří se díky neuvěřitelným životním osudům tak dlouho míjeli, aby je nakonec život přeci jen dal dohromady. Úžasnější životní příběh jsem snad ještě neslyšel a to jako pravidelný a věrný divák pořadu Pošta pro Tebe vím o čem mluvím.

Pasta alá guláš

Teď ale zpět do Maintalu. Když naše výprava dorazila, v tu chvíli již značně vyhládlá, paní Milada pro nás připravila velkolepou hostinu v podobě těstovin s gulášem. Tato hostina měla bohužel jednu stinnou stránku a to že po takové porci jídla se část výpravy (Kuchař, Franěk, Zíka, Zajpt) odebrala “na kutě” pod lstivou záminkou, že je potřeba popřemýšlet o taktice na zítřejší závod. U některých spavých jedinců (J. Zíka) se to dalo celkem očekávat, ovšem že takový Martin Kuchař, který se již od Rozvadova kasal že hned jak přijedeme tak “vlítne na brusle”, bude první co vytuhne, tak to se opravdu nečekalo.

My ostatní co jsme odolali vábení čerstvě odestlaných postelí jsme však nepromarnili ani minutu. Společně s Petrou a Arnoštěm jsme vyrazili na nákup do místního supermarketu aby bylo večer nejen co jíst, ale také co pít. Arnošt byl natolik unesen výběrem vín a piv že jsem si jednu chvíli myslel že čeká ještě skupinový zájezd od Čedoku, což se naštěstí vysvětlilo tím že jde jen o pouhé doplnění vypleněných domácích zásob.

Po příjezdu zpět mělo dojít k celkové mobilizaci jelikož jsme se domluvili že společně pojedeme pro startovní čísla a startovní balíčky (24 EUR). V tu chvíli nastal menší problém, jelikož všichni spáči byli v té chvíli patrně ještě na trase maratonského závodu. Když i jinak dochvilný Martin Kuchař na výzvu k neprodlenému odjezdu vyhýbavě reagoval slovy “vzbuďtě ostatní a pak mě dejte vědět”, bylo nutno rázně jednat. Pod pohrůžkou že nám tam za chvíli zavřou se konečně ledy hnuly a my mohli vyrazit do závodního EXPA, což bylo naštěstí jen pár bloků od našeho přechodného bydliště.

Předzávodní rozjížďka

Po návratu byl již Martin ve své kůži a s benevolencí sobě vlastní dal každému 5 minut na to aby byl venku v bruslích, jinak na nikoho čekat nebude. Bohužel výzva se nesetkala s velkým pochopením, několik členů výpravy (Martin, Petra) se dokonce rozhodlo věnovat se raději drobným řemeslým pracem než se dobrovolně týrat kdesi na periférii Maintalu s kolečkovými bruslemi na nohou.

Nakonec jsme se tedy předzávodní vyjížďky zúčastnili jen já, Martin a Jarda, přičemž Jarda po několika kolech řekl že má dost, čímž se však připravil o jedinečný zážitek v podobě psa utrženého ze řetězu sápající se Martinovi po kotníkách. Inu, jízda v obytné zóně má holt svoje úskalí – bylo zřejmé že Maintal na nás prostě nebyl připraven.

Za necelou hodinku a s dvaceti kilometry v nohách jsme již byli zpět u paní Milady. Přišli jsme akorát, došlo k servírování večerního chodu v podobě těstovin s vynikající smetanovou omáčkou, po kterých se jen zaprášilo. Po večeři pak došlo k degustaci místního jablečného vína a též i piva, někteří z nás pak chvíli odpočinku využili i k ušlechtilejší činnosti – zejména díky Jardovi Zíkovi jsme si mohli chvílemi připadat jako někde v Klubu mladého technika, to když se pokoušel o opravu zaseklého hledáčku postarší videokamery. Nutno dodat že úspěšně.

Výjevy jak ze seriálu Inženýrská odysea pak vystřídala všeobecná, komorněji laděná diskuze, po které se nakonec všichni rozhodli jít spát – tedy ještě před spaním jsme s Martinem a Pavlem probrali poslední detaily před zítřejším závodem a teprve pak se šlo definitivně “do hajan”.

Alles gute

Druhý den šlo vše podle jasně daného scénáře: budíček, sprcha, snídaně a bleskový odjezd směr Frankfurt. Všechno probíhalo podle plánu až do chvíle kdy jsme chtěli odbočit z dálnice – nebylo kde odbočit. Příštích zhruba 20 minut se pak odehrálo asi takto: dotaz směrem k policistů, výjezd z dálnice dalším sjezdem, dotaz směrem k dalším policistům, odbočení doleva, doprava a už jsme zase u těch prvních policistů, výjezd z dálnice … Když jsme se již potřetí zastavovali u těch prvních, v té době již našich starých známých, policistů, s německou vstřícností byl rázný konec. Místo toho jsme sledovali zanícený projev někoho, kdo se ještě před chvíli tvářil jako vlídný ochránce zákona a teprve nyní ukázal svojí pravou tvář. Pokud by snad někdo z nás utrousil v té napjaté chvíli slova jako Sudety nebo Panenka, nebylo by pochyb že se na start už nikdy nedostaneme.

Nakonec se nám přeci jen podařilo situaci vyřešit tím že jsme ignorovali všechny rady, čímž jsme s úspěchem našli ten správný výjezd z té zatracené dálnice. Následovalo setkání se zbytkem týmu, tedy s Kalivodovými, předání startovního balíčku, rychlý rozjezd a už se šlo na start. Počasí v tu chvíli nebylo nejideálnější a dokonce hrozilo, že by mohlo snad i sprchnout, ale na druhou stranu do berlínských předzávodních 0C to mělo ještě daleko.

Tři v jednom

Myslím že teď nastala ta správná chvíle zmínit jisté speficikum či zvrácenost (záleží na úhlu pohledu) Frankfurtského závodu. Pořadatelé, zřejmě po vzoru firmy Nescafé,  koncipovali celý závod ve stylu 3v1 , tedy tři v jednom: na start se vedle inlinistů postavili také cyklisté a závodníci na handbiku. Je to velmi praktické z časového hlediska, prostě se všechno odjede naráz a je klid. Obávám se však že pokud by se v blízkém okolí konal dostihový závod klusáků, netrvalo by dlouho a v některém z příštích ročníků bychom na startu přivítali též i naše čtyřnohé kamarády.

Nyní zpět na start. Jako první přišli na řadu cyklisté, což znamenalo že bruslaři byli vyvedeni do svého bruslařského před-sektoru. Hledal jsem kluky ale našel jsem jen Martina, který byl, jak se dalo očekávat, hned v první řadě. Stoupnul jsem si vedle něj a čekali jsme až budeme odvedeni na start. Mezitím se objevill Isaak ze skate-tv a poprosil všechny aby na jeho pokyn zvedli ruce – velmi vtipné, zvláště když jsem tu chvíli ještě netušil že něco podobného si delší dobu nezopakuji.

Po krátké mexické vlně došlo konečně k přesunu bruslařů na start. I  když jsme v předstartovním koridoru stáli jako první, v okamžiku jsme se ocitli někde v 6-7 řadě – ještě dnes si marně lámu hlavu kterým autobusem všichni před námi přijeli.

Start

Do startu zbývalo zhruba 5 minut, tlačenice houstla. Stál jsem vedle Martina, Pavel byl opodál (narad bývá před startem rušen), Jarda nám pak kryl záda stejně jako Tomáš Kalivoda. Martin Máčel to pak všechno sledoval z úctihodného povzdálí s tím, že prý potřebuje na start mít “svůj klid”. 

Pomalu začalo odpočítávání, 10, 9, pak už ani nevím, zapnul jsem hodinky a vyrazil ve stejnou chvíli co se všichni pohnuli. Vždycky si říkám jak nepříjemné musí být upadnout na startu, když se valí masa lidí. No, třeba se taky jednou dočkám! Tentokrát jsem ale vystartoval bez problémů a hned jsem se jal stíhat vedoucí skupinu.

Tu jsem brzy dostihl, hned po startu se totiž vyrazilo do mírného kopce, takže žádný kvapík ve stylu Berlína se tentokrát nekonal. Já osobně jsem to uvítal ale bylo mě jasné že to stejně přijde, jen o trochu později. Další dva kilometry se jelo poměrně pohodově, tedy tak že jsem nemusel lapat po dechu a kontrolovat tepovku aby mě nevystřelila z hodinek.

První oťukávání nastalo po levotočivém sjezdu, kdy se celá skupina začala natahovat. Brzy na to se to natáhlo tak že pomalu nebylo koho dojíždět, takže bylo potřeba zapojit do procesu také ruce a hlavu, protože jak se říká všechno je v hlavě. Už jsem si pomalu říkal to nemá cenu, ale uviděl jsem že vpředu to trochu zpomalilo, čehož jsem využil a dotáhl se na dohled těm profíkům v černobílých kombinézách. V tu chvíli jsem přemýšlel kde je Martin, hned po startu jsem ho předjel a od té doby jsem ho neviděl. Ale on se brzy ukáže, pomyslel jsem si a jel dál.

Pád č. 1

Chvíli na to se skupina opět roztrhala a už se jelo maximálně po dvojicích, případně trojicích. Já jsem se v tu chvíli stále snažil marně dohánět vedoucí skupinu, která byla však stále na dohled. Dá se říct že jsem jim v podstatě kryl záda. Následovalo táhlé stoupání, kde už jel každý sám za sebe. Koukám a najednou mě předjíždí Thorben Woelki z Toni Carboni týmu. Hmm, slušněj oddíl tihle kluci od Carboniho, v Berlíně se sotva ploužil a tady vylítnul na kopeček jako laňka. Přes veškerou snahu jsem se Thorbena neudržel a ten brzy zmizel za horizontem.

Po tomto krátkém intermezzu s kolegou z konkurenčního týmu mě trať závodu zavedla kamsi na předměstí Frankfurtu, kde se ve velmi členité pasáži nejprve jelo mezi nástupními ostrůvky autobuse a posléze přes několik zpomalovacích retardérů, což zajisté uvítali závodníci na handbikách. Naštěstí tato část úseku netrvala dlouho a už jsem byl opět někde mezi poli.

Letmo jsem se podíval na hodinky, čas byl něco okolo 11 minut, mohl jsem být tak na 6-7 kilometru – a Martin stále nikde. Když jsem začal pomalu lapat po dechu na jednou slyším jak na mě někdo z levé strany křičí “Naskoč si!”. Koukám, a on to Martin Kuchař, vedoucí skupinu vlčáků lačných dohnat co se dá. Bleskurychle jsem odhadl situaci s tím, že za rozjetého Martina se těžko zařadím, ale rozhodl jsem se připojit se na konec celého balíku, čítajícího asi 10 lidí. Jak se přibližoval poslední závodník, připravoval jsem se k manévru zařadit se do balíku a v tom – PRÁSK. Nevím přesně co se stalo, jak se to stalo ale najednou vidím že ležím na silnici a všichni jsou pryč. Ticho. Najednou bylo takové divné ticho. Možná jsem byl trochu v šoku co se to stalo, že jsem na chvíli nevěděl, co mám dělat. 

Rychle jsem začal zjištovat, jak to se mnou vypadá. Kombinéza, ta nová kombinéza s Winjayem, tak ta byla na vyhození. Odřený jsem byl na obou nohách a i obou rukách, jinak to vypadalo že to je všechno v pohodě. Vstal jsem když to udělalo fjuuuuuu, fjuuuuuu. Tak to byl další balík za tím Martinovým. A je to celé v prdeli, pomyslel jsem si, tady byl jak Jardam, tak i Pavel. Rychle jsem zkusil jestli nemám nic zlomeného, bolest jsem žádnou necítil. Jen pravou ruku jsem nemohl zvednout až nad hlavu. Hmmm, asi mám naražené rameno, ale to se rozhýbá, řekl jsem si a nevěnoval tomu větší pozornost, raději jsem se soustředil abych nepropásl další balík. Ten přijel asi po minutě a já jsem do něj vlítnul jako fotbalista, který byl právě připuštěn konečně do hry.

Klub důchodců

Balík nepatřil k těm nejmenším (asi 30 lidí) a ani k těm nejmladším. Když jsem uviděl Thometa Rogera a Alberta Säuberta, tedy kategorii AK70, lekl jsem se že jsem se propadl do závodů válečných veteránů. Naštěstí jsem pak zahlédl jak Tomáše Kalivodu, tak i Jardu Zíku. Zvláště Jarda, ten mě trochu překvapil, čekal jsem že bude někde úplně jinde. Jarda mě ale vysvětlil, že místo srážky s požárním vozem v jedné z nepředlehných zatáček dobrovolně volil klidu ve společnosti klubu důchodců.

Co naplat, tady už asi díru do světa neudělám. I přesto jsem se ale snažil jet aktivně, tedy rychle. Zrovna ve chvíli kdy jsem jel na čele koukám, a proti nám jede pomlácený Boris Strebel. Rychle to otočil a tak jsme si mohli vzájemně popovídat o svých drsných zkušenostech s místním asfaltem. Díky Borisovi se tempo trochu zrychlilo a když se přidal i Jarda s Tomášem, najednou jsme projížděli kontrolním půlmaratonem v čase okolo 36 minut. Hmmm, 36 minut, to je hodně slušný na spolek seniorů, to jsem opravdu nečekal. Přijatelný čas mě nakopl k určité aktivitě a já se vrátil na čelo vláčku. Dal jsem si gel a při té příležitosti zjistil, že po pádu mám urvanou kapsu na kombinéze, čímž jsem přišel jak o foťák, tak o kartičku VZP, kterou jsem si z nepochopitelných důvodů dal do kapsy. No co se dá dělat, kdybych ztratil klíčky od auta tak bych se asi vrátil, ale takhle to pojedu dál.

Brzy na to mě na špici vystřídal Jarda, který se rozhodl že dojede Guyadera a nějakých 5 kilometrů jel asi 5m před celým balíkem. Pak jsem ho dojel a Jarda zmizel v propadlišti dějin – tedy balíku.

Pád č. 2

Místo Jardy po chvíli nastoupili další čtyři Němci což bylo jen dobře. Ve chvíli kdy jsem vyrazil za tím čtvrtým, ucítil jsem dotyk brusle na své levé noze a pak jen – PRÁSK, zrovna ve chvíli kdy jsem přemýšlel že by to byla legrace spadnout ještě jednou. Možná jsem to přivolal, možná jsem měl smůlu, možná štěstí (sjezdy které následovaly byly fakt hustý). Možná se to stalo proto že jsem nemohl dost dobře hýbat pravou rukou, což způsobovalo problémy s koordinací, fakt nevím. Každopádně jsem zase ležel na zemi, vedle mě druhý bruslař, tedy ten se kterým jsme se patrně trochu srazili. Když jsem chtěl zvednou pravou ruku, už to nešlo skoro vůbec. Hmm, tak to není dobré. Jinak jsem se odřel na stejných místech jako při prvním pádu, což jsem snad jako jediné hodnotil pozitivně. Ve chvíli když jsem se zvedal, přijel ke mě Jarda (kde se tam sakra vzal?) a zeptal se mě jestli něco nepotřebuju. Řekl jsem že ne, ale že už nepojedu, že to nějak dokloužu. Jarda mě pomohl zvednout se, znovu se ujistil že jsem schopný jet a pokračoval dál. Tímto bych chtěl Jardovi ještě jednou poděkovat, zachoval se jako pravý bruslařský gentleman.

To já jsem již veškeré závodní ambizce hodil za hlavu (čert vem mistrovství světa veteránů!) a pomalu se klouzal směrem k cíli. Podíval jsem se na hodinky, byl jsem na 27. km. Hmmm, tak to mám ještě 15 km do cíle.

Sergej

Slunce začalo pomalu pálit, odřeniny začaly přicházet k sobě, ruka naopak od sebe – musel jsem si jí přidržovat. Pár kilometrů jsem se jen tak loudal, když najednou někdo zakřičí “Nazdar Franto!”. Koukám a on je to Sergej Tarasov! Sergej? Co tady dělá? Co to má sakra za číslo? Než jsem se ale nadál, Sergej byl přede mnou asi o 20m, hned za nějakým cyklistou, který ho v té chvíli táhl.

Hmm, Sergej, to už mám asi halucinace. Rozhodl jsem se ale že to celé prověřím a tak jsem se za Sergejem rozjel. Ten mě řekl že jede půlmaraton a já se navídl, že ho můžu chvíli táhnout – zrovna jsme jeli do kopce. Sergej to uvítal a tak jsem si dal poslední 2 km závodním tempem. Před sjezdem jsme se rozloučili a jak se Sergej objevil, tak zmizel (nakonec dojel na 2. místě, na kterém mám tímto i svůj podíl).

Závod v číslech

Zbytek závodu jsem jen přemýšlel jestli mám projet cílem nebo ne, ale když jsem si to nakonec celé odjel, tak jsem cílem ve strašlivém čase (01:51:05.8) projel na celkovém 122. místě. Kdybych ještě chvíli počkal a tolik to nehonil, mohli jsme dojet s Martinem Máčelem společně. Martin nakonec dojel na 123. místě těsně za mnou v čase (01:52:44.7).

V cíli jsem si vzal medaili a jel k autu. Tady již byl Pavel, který mě referoval o dalších výsledcích. Nejlépe dojel Martin Kuchař na 38. místě v čase (01:12:50.4), tedy ve stejné skupině jako jakýsi Kalon Dobbin (ha ha). Pavel Zajpt dojel jen o minutu za Martinem a s časem (01:13:58.1) a následným 55. místem byl navýsost spokojen. Tomáš Kalivoda dojel ve skupině seniorů, ale stále v dobrém čase (01:16:31.6) na celkovém 77. místě. Konečně Jaroslav Zíka si dojel pro celkové 101. místo za čas (01:21:52.8).

V závodě žen si Petra Havlasová vybojovala krásné 34. místo, když projela cílem v čase (01:53.29.5).

Petr Franěk, který nakonec absolovoval závod na 70 km si nevedl vůbec špatně. V cíli se objevil v čase (02:26:48.6) což stačilo na celkové 16. místo (1. místo v kategorii M50).

Ordinace v růžové zahradě

Tímto bychom měli rekapitulaci závodu zdárně za sebou, teď ale zpět. Společně s Pavlem jsme jeli do ambulančního stanu, kde jsem se dozvěděl že nic zlomeného by být nemělo, ale abych si každopádně doma došel na rentgen. Tím se mě trochu ulevilo.

Mezitím k autu dorazili i ostatní a když mě viděli, o zajímavé rady nebyla nouze. Například pan Kalivoda se několikrát nabízel, že pokud mám vyhozené rameno, tak mě je nahodí. Když jsem dvakrát tak výhodnou nabídku odmítl, bylo vidět že pan Kalivoda je zjevně zklamán, jelikož, jak sám několikrát řekl „on to umí nahodit“. Já jsem byl nakonec rád, že už sedím v autě a my se mohli pomalu vydat zpátky do Maintalu.

Měli jsme velké štěstí že paní Milada s panem Arnoštem byli doma - oba dva jsou to totiž lékaři, i když momentálně ve výslužbě. Petra tak mohla hned ve dveřích hlásila tu skvělou novinu, že máme ve voze maroda! V tu chvíli bylo možné na okamžik spatřit jak oči obou lékařů zajiskřily a bylo patrné že oba uvítali tu možnost si na stará kolena ještě pořádně zaordinovat. Paní Milada mě hned ustlala na pohovce která se operativně proměnila na nemocniční lůžko a pan Arnošt mezitím přinesl obrovský lodní kufr, který v mžiku proměnil v laboratoř za kterou by se nemohl stydět ani samotný agent 007.

I přes mé důkladné upozornění že všechny rány byly dezinfikovány, Arnošt trval na tom, že alespoň ta na pravé kyčli by měla být pro jistotu ještě jednou předezinfikována. Ale co, když už to musí být, vždyt to zase tolik nebolí, pomyslel jsem si. Zde je na místě nutno upozornit, že až do této chvíle mě nic výrazně nebolelo, což se po aplikaci Arnoštovy dezinfekce změnilo. Bolest to byla ukrutná, tak ukrutná až mě blesklo hlavou že pokud by tento ďábelský prostředek použili místní jako bojovou zbraň ve 2. světové válce, kdoví jak by to celé skončilo.

Po dezinfekci následovalo nezbytné převázání rány a pak již jen zasloužený odpočinek na pohovce před televizí. Sledování německé telenovely mě natolik vtáhlo do děje, že jsem přestal vnímat čas a tak musel jsem být několikrát důrazně upozorněn, že je čas na odjezd. Ještě předtím však Arnošt vytáhl poslední trumf ze své přenosné laboratoře: modrou pilulku. Nevím co to přesně bylo, Matrix jsem neviděl, každopádně cestu do Prahy jsem zvládnul bez větších potíží!

P.S. Hned večer jsem si bohužel v nemocnici vyslechl nepříjemnou diagnózu: zlomený velký hrbol pažní kosti, což bude nutno řešit operativně s následnou 3-4 měsíční rehabilitací. Jo jo, on to Arnošt tušil …

P.S.2: Na následném záznamu celého závodu našeho známého ze sk8school Klause Hestjaera je možno v čase 12:21 vidět že zrovna v tu chvíli kdy mě Klaus předjíždí, tak mizím nejen z obrazovky, ale i de facto ze závodu! To je ale náhoda!

Stránky závodu: http://www.skate-challenge.de/
Fotografie ze závodu: http://www.skate-challenge.de/content/blogsection/3/17/
Výsledky: http://services.datasport.com/2012/velo/henninger/JEDERMANN/

Trať: okruh v okolí Frankfurtu, povrch velmi dobrý, pouze několik míst bylo s hrubším asfaltem ale nic dlouhého to nebylo. Profil velmi členitý s jedním dlouhým sjezdem. Souběžně se závodem inline bruslařů probíhal i závod cyklistů a handbikerů, takže na dramatické momenty na trati nebyla nouze.
Počasí: polojasno až jasno, na startu teplota okolo 10C, v průběhu závodu pak došlo o výraznému oteplení

František Míček