REPORTÁŽ  (fm) V polovině června už bylo jasný že je jen otázka času kdy se opět podívám na nějaký bruslařský závod jako závodník a ne jako ten, co podává kelímky se sodovkou. Pravá ruka sice ještě nebyla ideálně pohyblivá, ale vzhledem k tomu že ruce nejsou při bruslařských závodech až tak podstatné, přibližil se čas návratu do závodního kolotoče. Nějaký ten týden jsem již opatrně bruslil a doufal, že koncem června bych mohl být připraven na můj oblíbený závod v Polské Osiecznici.

Do Polska

Osiecznica, malé městečko či spíše větší vesnice nedaleko českých hranic, patří od roku 2008 mezi těch několik mist v Polsku kde se pořádají inine závody. Impulsem se stalo položení nového asfaltu, který nahradil pro Polsko jinak typický tankodrom – kdo kdy jel v Polsku tak ví o čem mluvím. Osobně jsem se zúčastnil prvního ročníku, toho času ještě na fitness bruslích, a od té doby jsem se do Osiecznice vrátil ještě dvakrát. Organizace závodu se mě vždy líbila stejně jako polská pohostinnost a tak bylo rozhodnuto že prvním závodem od mého úrazu se stane právě závod v Osiecznici.

Na celý maraton jsem si však netroufal, ani ne kvůli tomu že bych jej neujel, to ani ne, naběháno jsem měl docela dost, stále jsem se ale necítil jet ve velkém balíku kde riziko pádu je nepatrně (o dost) vyšší než při sólo jízdě. Rozhodl jsem se proto jet závod na 16 km kde je nejen méně závodníků a tím i menší riziko případného pádu, ale také větší šance na dobré umístění. Myšlenka tedy byla že buď všem ujedu a pojedu si sám, nebo, a to byla ta horší varianta, že ujedou všichni mě a pojedu si – taky sám. Upřímně řečeno doufal jsem v první variantu a to nejen proto že jsem závod už jel 2x a umístil se na 4. (na fitness bruslích), resp. 12. místě, ale hlavně proto že bych se po delší době rád nějak umístil.

Liberecká zastávka

Přípravy na závod začaly již v týdnu, kdy jsem se operativně domluvil s Petrem Chocem, že bych ho i s Karlem Jirákem naložil někde v Libeci a jeli bychom společně. Také se ozval Marek Handl že by jel taky a bylo tedy rozhodnuto, že pojedu ráno z Prahy a všechny naložím v Liberci před Intersparem – dle Petra Choce se jednalo o naprosto ideální místo kde se dá lehce zaparkovat a které všichni najdeme.

Pravda, místo jsem našel celkem bez problémů, když ovšem dorazila dvojice Choc-Jirák, bylo nám řečeno že parkování u Intersparu ideální zdaleka není, takže ve chvíli kdy přijel Marek Handl, jeli jsme společně kamsi k fotbalovému stadiónu kde došlo k přeparkování. Celá akce připomínala scény z akčních filmů kdy se hlavní hrdina snaží pomocí důmyslného a rafinovaného systému výměny aut setřást své pronásledovatele, což se nakonec díky bohu nepodařilo a všichni jsme se opravdu sešli u stadiónu U Nisy.

Počet tří aut se zredukoval na jedno (moje) a jelo se směr hranice.

Před závodem

Zbytek cesty do Polska pak proběhl bez sebemenších problémů, dokonce nás mile překvapila kvalita silnice směrem ke Zgorzelci. Všichni jsme se v tu chvíli v autě shodli že i my bychom měli uspořádat nějaké to ME ve fotbale, už jen kvůli tomu aby se zlepšila kvalita českých silnic. Ideální by pro tuto událost byl stadión v Teplicích, čímž by konečně mohla být nalezena záminka proč dokončit dálnici D11.

Na místě jsme byli okolo desáté, což byl naprosto ideální čas. Zaparkovali jsme těsně vedle startu/cíle a hned se šli registrovat. Já jsem jen vyměnil původně nahlášenou maratonskou trať za 16 km, zaplatil (12 EUR) a mohl se jít připravovat na závod. Kluci byli s registrací také poměrně brzy hotovi a vrátili se k autu zrovna ve chvíli kdy přijel nějaký autobus s bruslaři a u registrace se vytvořila, z našeho pohledu, nekonečná fronta.

Ta nás již naštěstí nezajímala, my se mohli připravovat na závod. Marek s Petrem začali přehazovat kolečka a Karel Jirák upravovat svojí elegantní ortézu, kterou měl na zápěstí. Nebyl jsem tedy sám, kdo nastupoval do závodu po zranění, Karel se rozhodl jet dokonce i přesto že měl nedávno zlomené zápěstí – oproti tomu se moje relativně zahojené rameno zdálo být jen pouhým drobným šrámem.

Když jsme se konečně převlékli a nasadili brusle, byl čas na rozjetí. Karel ještě stačil zmínit že je důležité hlavně abychom nespadli, když máme ta zranění, čímž mě lehce znervóznil, ale nervozita během prvních metrů na bruslích odpadla. Projeli jsme se po trase ve směru závodu, tedy směrem do lesa. Dva roky jsem tady nebyl a během těch dvou let jsem se zúčastnil tolika závodů  že jsem zjistil že můj až příliš idealizovaný místní povrch zase není tak ideální jak by mohl být – možná je to tím že jsem poslední dobou jezdil na lepších a nebo tím, že mám sklerózu a nepamatuji si jaké to tady bylo předloni.

Ondra Suchý

Chvíli jsme se tedy projeli lesem, na víc čas nebyl jelikož start závodu byl v 11:00. Karel opět nezapomněl několikrát zdůraznit jak je důležité pro naši další sportovní kariéru abychom dojeli závod v pořádku, až jsem začal přemýšlet o tom, jestli ten závod byl dobrý nápad. Co kdybych spadnul, třeba znovu na to rameno když to ještě není zahojené, znovu by se to zlomilo, co kdyby ... no, co kdybych začal přemýšlet o něčem jiném?

Naštěstí jsem brzy přišel na jiné myšlenky, nedaleko startu jsem totiž zahlédl Ondru Suchého. Tak to je tedy překvapení, toho bych tady na takovém pouťáku rozhodně nečekal. A pokud čekal, tak rozhodně ne ve fajnové kombinéze reprezentace ČŘ, vytuněné navíc logem svého osobního sponzora firmy Red Bull. Takže Ondra je tady, hmm, tak to je o vítězi rozhodnuto dopředu, leda že by se snad na startu objevil někdo z polského dua Chojnacki-Baran.

S Ondrou jsem prohodil pár slov, cítil se celkem ve formě a dalo se předpokládat, že místní maraton vyhraje. Já maraton nejedu takže mě to bylo celkem jedno, ale ostatní bruslaři na startu aspirující na celkové vítězství do poslední chvíle netušili kdo to vedle nich vlastně stojí.

Jedenáctá hodina se blížila a já se rozloučil s kluky kteří se již pomalu přesouvali na start maratonu. Karel Jirák při té příležitosti opět nezapomněl zdůraznit důležitost bezpečné jízdy na kolečkových bruslích bez pádu, až jsem začal pomalu přemýšlet, že si sundám brusle a půjdu radši na pivo.

Na startovní čáře

Maraton byl odstartován přesně v 11:00 a vše se již schylovalo ke startu závodu na 16 km. Nervózně jsem se projel startovní rovinkou a rozhlížel se kolem sebe, jestli je tam vůbec někdo kdo závod pojede a pokud ano, tak jestli je tam alespoň někdo na speedových bruslích. Byl jsem celkem překvapen, lidí se na startu sešlo zhruba 70 a většina jich měla na nohou opravdu speedové brusle! Tak to byl oproti roku 2008 určitý pokrok. Bohužel jsem nikoho z nich nepoznal, což mohlo být sice zavádějící, ale najednou jsem cítil velkou zodpovědnost že jestli v této konkurenci nevyhraju, bude to hodně blbý. Pravda, objevil jsme zhruba 3-4 závodníky, kteří by se snad mohli rozjet rychlostí vyšší než 30 km/h. Jedním z nich byl i Jaroslaw Krystkowiak

Konkurence

Jaroslaw patří k matadorům 16 km závodu, který jezdí již od prvního ročníku, kdy jsme se shodou okolností také potkali na startu. Vzhledem k tomu že jsem první ročník jel na fitness bruslích a dojel jen necelou minutu za Jaroslawem, který se navíc od té doby na stejné trati zlepšil jen o 10s, nepředpokládal jsem že by právě on byl tím který mě zmizí hned za prvním patníkem.

Ostatní jsem neznal, uvidíme jak se to vyvine. Start závodu se blížil a já jsem začal nervózně popojíždět sem a tam, až jsem se nakonec postavil do první řady a to přímo doprostřed. Prostě největší hvězda závodu patří do první řady, tak jsem si tam vlezl. V Berlíně bych to rtozhodně neudělal, tady mezi svými jsem si to mohl klidně dovolit. V hlavě jsem však stále slyšel Karla Jiráka, který několikrát upozorňoval na to hlavně nespadnout, až jsem se celý rozklepal.

Start

Na jiné myšlenky mě přivedl až komentátor který začal s odpočívátáním ... 3, 2, 1 ... a start! Vyrazil jsem tak, jak jsem chtěl, to znamená rychle. První kilometr se jel z mírného kopce a tak jsem měl během chvilky na hodinkách 35 km/h. Jaroslaw Krystkowiak vydržel přesně 200m, pak zalapal po dechu a zmizel kdesi v propadlišti startovního pole.

Hmm, moc nás tady nezbylo, zhodnotil jsem situaci když jsem se podíval okolo sebe a zjitil, že jedeme ve třech. To je stále na bednu, pomyslel jsem si a v tu chvíli ten třetí, někde vzadu, zůstal vzadu a byli jsme jen dva.

Ve dvou se to lépe táhne

První dva kilometry jsem jel celkem svižně a i přesto zůstal vedle mě jeden ze závodníků. Hmm, zřejmě ňákej slušněj oddíl, usoudil jsem, ale na druhou stranu jsem byl rád, že nemusím jet 16 km sólo. Dokonce jsem začal přemýšlet i tom, že bychom se dohodli na pravidelném střídání, to aby nám to lépe utíkalo. Začal jsem tedy oťukávat svého kolegu a snažil se zjistit, jak na tom je.

Byl to nějaký Michal Machowski a jak jsme si tak povídali, říkal jsem mu že bych normálně jel maraton, kdybych nebyl po úraze, na což on odpověděl že on by ho jet nemohl, protože by ho neujel … Hmmm, tak moment. Tahle informace pochopitelně mění situaci, nebudu tady domlouvat pakt o neútočení s někým, kdo neujede maraton a kdo se navíc vzápětí přizná, že je po flámu a šel spát někdy k ránu! Ruka neruka, bolest nebolest, tak to ne, zrychlil jsem a brzy jsem nechal Michala i s jeho rychle nastupující kocovinou daleko za sebou.

Tím jsem tedy vyřešil jízdu v balíku a závod se tím pro změnil v tréninkovou jízdu na zhruba 14 km, které ještě zbývaly do cíle.

Sólo únik

Chvíli jsem si udržoval svých 35 km/h ale se změnou povrchu a profilu trati začala rychlost klesat. Naštěstí odstup od dalšího závodníka narůstal, takže jsem mohl být celkem v klidu. Nehrozilo že by mě někdo dojel, stačilo se tedy jen soustředit na jízdu abych nedej bože snad nespadl. To by byla ovšem rarita pokud bych při sólo jízdě upadl! V takovém případě by bylo vhodné uvažovat o nějakém jiném, méně náročném sportu.

Blížila se otočka na 7. km a já byl zvědavý, jaký mám náskok. Snažil jsem se stále setřást všechny za mnou a proto jsem vynechal i občerstvovačku. Bylo sice horko, to jo, ale za chvíli budu zpátky v cíli a tam bude času na občerstvení až až.

Objel jsem tedy kužele a směřoval zpět do Osiecznice. Za mnou dlouho nikdo nebyl, až po dvou minutách se objevil Michal, který rozhodně nevypadal že si závod užívá. Za ním pak byla skupinka dvou bruslařů, kteří naopak jeli celkem konstantním tempem. Já jsem si tedy převedl dvě minuty na vzdálenost což dělalo zhruba kilometr a usoudil, že 7 km před cílem je to celkem dostatečný náskok.

Zbytek závodu jsem se tedy soustředil na vyrovnané tempo a stále jsem po očku sledoval požárnický vůz, za který jsem celý závod jel. Bylo to milé, být první a nestarat se o to kam trať vede, tady to bylo navíc víc než jasné – stále rovně. Pokud bych byl ve stejné situaci někde v Kolíně nad Rýnem, asi bych se z toho zbláznil, ale tady byla fakt pohoda.

Konečně v cíli

Poslední kilometr jsem zrychlil posílen vidinou možnosti dokončit závod pod 30 minut, což se mě nakonec i o chlup podařilo (00:29:54.04). Měl jsem radost, kterou mě nezkalila ani skutečnost že jsem byl pravděpodobně prvním vítězem závodu který v cíli nezvedl ruce – já jsem moc chtěl, ale tu pravou prostě ještě nezvednu! 

Byl jsem rád že se mě podařilo zvítězit nejen v celkovém pořadí, ale hlavně i sám nad sebou, protože kdo se vracel po zranění jistě ví, jak důležitý první závod po návratu je. Hlavně po psychické stránce. Nebylo až tak podstatné že jsem byl první, ale že se mě jelo dobře a že jsem nespadl. Na startu se mě hodně klepaly kolena, ale s každým ujetým metrem to bylo lepší a lepší a cílem jsem až na ty ruce projel jako otřelý závodní matador.

Dojel jsem si pro občerstvení a sledoval, jak si pro druhé místo dojíždí Jaroslaw Krystkowiak, pro kterého to znamenalo nejen zlepšení svého osobního rekordu o dalších neuvěřitelných 5s, ale též i krásné medailové umístění. Michal Machowski který se mnou úspěšně držel krok první dva kilometry, nakonec dojel až na 4. místě, z čehož jistě moc velkou radost neměl.

Šel jsem k autu přezout si brusle a vzít si foťák, abych mohl vyfotit závěr hlavního maratonského závodu. Stihl jsem to akorát, jen jsem se stačil postavit vedle cíle a už se blížili první dva závodníci. Tím rychlejším byl nakonec Ondra Suchý, který tedy opravdu zvítězil a naplnil své předzávodní ambice. V tu chvíli to tedy znamenalo že dva hlavní závody dne tentokrát vyžrali závodníci z Čech!

Několik minut po Ondrovi začali dojíždět i ostatní, mezi nimi i Marek Handl, Karel Jirák a Petr Choc. Karel byl samozřejmě spokojený, stejně jako já, že se mu jelo dobře a hlavně že nespadl. Převlékli jsme se a šli si pro guláš, který byl ochotnými organizátory servírován zdarma, stejně jako nealko nápoje a čaj.

Ceremoniál snů

Mezitím se již vše chystalo k vyhlašování vítězů a protože tentokrát se mě tato sláva také dotýkala, šel jsem se podívat co mají pořadatelé vše připravené pro vítěze. Na stupni vítězů bylo připravených dvanáct krásných, ručně dělaných pohárů, určených pro mužské a ženské medailisty obou závodů (16 km a maraton). Poháry se mě moc líbíli, místní keramika je zajímavá a líbí se mi, což byl i další z důvodů proč sem jezdím - abych konečně vyhrál nějakou tu místní originální cenu.

Kluci dojedli guláš a šlo se na vyhlašování. Začalo se pochopitelně méně důležitým závodem na 16 km a rovnou vyhlašováním kategorií. Hmm, to je originální, pomyslel jsem si. Jako první šli na stupně vítězů vítězové kategorií nad 70 let a byli odměněni nejen bouřlivým potleskem, ale také i poháry určenými pro celkové vítěze! Všichni ocenění měli dojetím slzy na krajíčku a já jsem se jim ani nedivil, v životě jsem neviděl aby někdo za umístění v kategorii dostal tak obrovský pohár. Tak to klobouk dolů před pořadateli, rozhodli se ty obří poháry dát všem, to je úžasné.

Vyhlašování pokračovalo dalšími kategoriemi a poháry mizely z pódia rychlostí světla. Ještě jsem si dělal legraci co se bude asi dít, když jim dojdou ty co jsou na pódiu, ale přešel jsem to s tím, že zajisté přinesou další. 

Když mělo dojít na celkové vyhlášení závodu na 16 km a já se těšil, jak si půjdu pro svou cenu, nastal organizační problém. Jak se později ukázalo, dost podstatný problém. Bylo ohlášeno že teď se bude vyhlašovat maratonský závod a to celkové pořadí. Zjistilo se totiž že pořadatelé ve své dobré vůli rozdali poháry někomu kdo je vůbec neměl dostat (viz. kategorie) a hrozilo, že vítěz hlavního závodu dne si místo keramického skvostu odnese domů maximálně tak pytlík od svačiny. Poslední tři zbývající poháry byly tedy rychle zajištěny a předány vítězům maratonu.

V tu chvíli jsem se tedy ještě bavil a čelist mě sklapla až ve chvíli, kdy bylo jasné že pořadatelé rozdali poháry a žádné další fakt nemají! Navíc se vůbec nevyhlašovalo pořadí v závodě na 16 km, což mě celkem vadilo. A také kluci začali být nervózní a rádi by jeli zpátky do Čech, takže jsem to své umístění měl neustále na talíři. Bylo tedy potřeba začít jednak.

Konec dobrý, všechno dobré

Zašel jsem za pořadateli s tím, že nebylo celkové vyhlášení mého závodu. Pořadatelé byli situací která nastala zdrceni a rychle vyhlásili závod na 16 km. Konečně jsem tedy byl na stupních vítězů, ale místo krásného poháru jsem držel v ruce jen igelitovou tašku s tričkem velikosti XXXL a samolepkou Mickey Mouse, za což jsem pořadatele věru nepochválil.

Ihned po obřadu jsem je opět navštívil s tím, že chci pohár a ne igelitku. Ti se mě opět omlouvali a na důkaz toho že chtějí situaci řešit mě nosili další a další igelitové tašky s věcmi které byly původně určeny pro tombolu (která byla vzápětí zrušena, protože nebyly ceny). Igelitek a triček přibývalo, já chtěl ale stále nějakou keramiku a tak až když pořadatelé přihodili několik hrnečků a menších pohárů, řekl jsem že to už stačí a že jsem spokojen.

Necítil jsem se v tu chvíli jako vítěz, ale spíš jako někdo kdo právě vyhrál jackpot v tombole, tolik věcí jsem od odganizátorů dostal! Nakonec to ale celé bylo jedno, pro mě bylo daleko důležitější bylo že jsem opět po dlouhé době jel závod a navíc, že jsem z toho měl dobrý pocit!

P.S. O týden později mě čekalo překvapení. Poštou jsem obdržel balík, ve kterém byl nejen obrovský pohár pro vítěze závodu, ale i poukaz na odběr zboží ve výši 200 PLN (daroval jsem ho svým polským přátelům) a taktéž omluvný dopis od pořadatelů, ve kterém se kajícně přiznali k chybě, která se stává maximálně, maximálně jednou za 10 let. Kdepak Polsko, tam já vždycky rád pojedu znovu!

Stránky závodu: http://gok-osiecznica.home.pl/skate-maraton/
Výsledky: http://www.online.datasport.pl/results624/wyniki/2_OPEN_16km.pdf

Trať: krásná trať v okolí polského městečka Osiecznica. Jede se v podstatě stále rovně z mírného kopce až na otočku, odtud pak stejnou cestou zpátky do mírného kopce. Trať vede lesem, kvalita asfaltu je velmi dobrá, příjezdové cesty jsou hlídané vojskem. Jediná nevýhoda této trati by se snad mohla projevit za deště, kdy by trvalo patrně déle než by se povrch vysušil.
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 25C
 

František Míček