(4) LifeInLine Tour : Praha (MČR v půlmaratonu) (4.8.2013)
REPORTÁŽ (fm) Předposlední závod ze seriálu LifeInLine Tour 2013 zavedl všechny příznice inline bruslení do Prahy a mělo jít vskutku o mimořádnou událost. Nejenže se pražský závod zároveň konal jako Mistrovství ČR v půlmaratonu, ale doslova na spadnutí byla účast hvězdy opravdu výjimečné velikosti – samotného Yanna Guyadera! Ten, pokud by opravdu dorazil, stal by se historicky prvním mistrem světa, který se během jedné sezóny zúčastnil hned dvou závodů na území České republiky.
Jednání o účasti francouzského šampióna nebyla lehká a ještě týden před závody nebylo jasné, podaří-li se vše dotáhnout do zdárného konce. Díky nesmírnému úsilí jak ze strany organizačního týmu LifeInLine, tak i vedení ČSKB, došlo nakonec k oboustranné dohodě, jejiž součástí byla účast Yanna Guyadera nejen na nedělních závodech, ale též i na sobotní Večerní Inline Párty a především pak na improvizovaném bruslařském tréninku (resp. workshopu) v pražských Běchovicích. A právě za bleskovou přípravu tzv. „Běchovického setkání“ patří velký dík Pavlu Zajptovi, který operativně zajistil vše potřebné pro úspěch celé akce, tedy prostory a zejména účast bruslařské veřejnosti v čele se členy širšího kádru reprezentace České republiky.
Tolik tedy stručná zpráva agentury ČTK jak jí vyťukal dálnopis a nyní již předáváme slovo Rádiu Jerevan.
Pivovarský dům
K prvnímu setkání s Yannem a jeho manažerem ze společnosti EOSkates Danem Busserem mělo dojít již v pátek podvečer. Organizací neformálního setkání, jehož cílem bylo především seznámit naše přátele z gastromicky vyspělé země se specialitami do té doby pro ně neznámé české kuchyně, se ujala Sandra Adamcová z LifeInLine. Sandra stála před velmi těžkou volbou – mlsný jazýček jednoho z nejlepších bruslařů světa lze jen stěží srovnávat s apetitem průměrného českého strávníka, pro kterého je již jen pohled na poctivý gulášek z hovězí klišky vrcholem blaha. Bylo jasné, že klasika v podobě restauračního zařízení 3. cenové skupiny, tedy pivnice „U Fandy“ v Karlíně bude zcela neprůstřelná, stejně jako vyhlášený nonstop bar „Briketa“ nedaleko Nákladového nádraží Žižkov. Bylo nutno najít místo s autentickou kuchyní a přesto s určitou noblesou. Sandřina volba proto padla na Pivovarský dům v Ječné/Žitné (nehodící se škrtněte) ulici, což se ukázalo jako volba naprosto správná.
Ještě před samotným setkáním došlo k jedné nepříjemné události. Yann Guyader, zvyklý na ležérnost a liknavost zkostnatělých francouzských drah, byl nemile překvapen, když jeho vlak z Berlína s časem odjezdu 10:41, odjel zcela nepochopitelně opravdu přesně v 10:41, s čímž několikanásobný mistr světa rozhodně nepočítal. V tu chvíli bylo jasné, že husu na medu jsme objednávali zcela zbytečně a naše posezení bude o něco blíže klasickému kusu Járy Cimrmana Hamleta bez Hamleta.
Kdo ovšem dorazil na čas, byl Dan Busser, který jen potvrdil, že na madagaskarské státní aerolinky je daleko větší spolehnutí než na německý Deutche Bahn a přes polovinu zeměkoule dorazil po trase Antananarivo – Paříž – Praha přesně v okamžik, kdy jsme do restaurace vstupovali i my s Pavlem. Pavel byl zprvu lehce znepokojen informací, že Yann přijede až ráno, jelikož obeslal půl republiky ohledně zítřejšího tréninku, a teprve až dvě dobře vychlazené desítky ho přivedly na zcela jiné myšlenky.
Celkově bylo příjemné posezení v restauraci Pivovarský dům hodnoceno velmi kladně a to i přesto, že Dan si nakonec místo očekávané české speciality typu pečená kachna se zelím objednal pouze zeleninový salát a sklenici bílého vína, čímž se v očích překvapeného personálu objevilo zděšení srovnatelné snad jen s husarským kouskem dalšího zahraničního návštěvníka restaurace Antonia Cristianiho, který si při své první a jediné návštěvě objednal sklenici vody a plátek dietního sýra.
Běchovice, o den více
Druhý den se mělo vše v dobré obrátit. Yann, který byl netrpělivě očekáván „Výborem pro uvítání Yanna Guyadera“, nebyl však na pražském Hlavním nádraží k nalezení. Teprve když byl několikrát vyhlášen místním rozhlasem a jeho fotografie se objevila v denním tisku, došlo k tolik očekávanému setkání a Pavlovi konečně spadl kámen ze srdce – Yann byl v Praze!
Následoval bleskový přesun do Běchovic, kde již netrpělivě čekala téměř padesátka natěšených bruslařů. Program začal zhruba s hodinovým zpožděním nejprve krátkou rozcvičkou a pokračoval tzv. „off skate“ cviky, tedy statickými cvičeními zaměřenými zejména na rozvoj síly. Nakonec Yann předvedl i několik praktických cvičení zaměřených na vylepšení techniky, přičemž se stal pravděpodobně historicky prvním bruslařem areálu „Na Korunce“, který, ač strávil na dráze 1,5 hodiny, neobjel ani jedno celé kolo.
Ve 13:00 byla na programu přestávka, které většina přítomných využila k občerstvení – bylo opravdu velké horko a každá kapka tekutiny přišla vhod, stejně jako zásoba proteinů v podobě grilovaných kuřecích stejků.
V nestřežené chvilce, kdy nechal Yann své brusle na obdiv přítomných (prostě je tam nechal ležet), využil příležitosti Martin Kuchař, kterému nedalo a jal se roztočit kolečka pětinásobného mistra světa tak, jak se zvyklý roztáčet svá kola před závodem. Ctíc pravidlo „5 a víc“ byl zvědav, 
jestli se Yannova kolečka točí opravdu těch 5-10 minut, jak jsme se mimo jiné včera v hospodě dozvěděli od Dana. S úderem třetí minuty bylo jasné, že o pěti minutách se nám může jen zdát, přičemž deset minut je jen a pouze z pera Raye Bradburyho, známého autora sci-fi románů. Ukazatel se nakonec zastavil na údaji 3:16, což bylo na jednu stranu pro Martina velkým zklamání, na druhou stranou však se šibalským ůsměvem konstatoval, že v přípravě koleček se má i mistr světa ještě do učit!
Odpolední program následně pokračoval krátkým tréninkem Yanna s dětmi, po kterém následovala autogramiáda, čímž byl denní plán naplněn. Na Yannovi byly patrné známky únavy, přeci jen vstávat ve 2:00 a pak se věnovat tréninku v tropickém počasí, kdy teploty dosahují 35C, udolá i mistra světa. I tak Yann vše zvládnul s noblesou a ochotně odpovídal na všemožné i nemožné dotazy.
Večerní Inline Párty
Tréninkem v Běchovicích však sobotní program ještě nekončil. Yann byl též speciálním hostem Večerní Inline Párty na Rohanském nábřeží, kde se, k mému údivu, opravdu objevil. V Běchovicích říkal jak je unavený, ale je vidět, že domluvené závazky profesionálního bruslaře předčí i cestovní únavu. Yann tak zamával necelé stovce přítomných bruslařů na prořídlém Rohanském nábřeží. Ono těch bruslařů bylo možná víc, ale vzhledem k délce uzavřeného okruhu (2,7 km) se všichni rozprchli po trase a nebylo tedy možné dopátrat se celkového počtu. Jedinečná příležitost se snad nabízela jen v případě iluzionistického vystoupení Pavla Zajpta na téma „Deset způsobů zastavení na inline bruslích“, které přitáhlo pozornost většiny přítomných. Pavel svůj eskamotérský výstup zvládl bez chybičky a zcela právem si vysloužil hodnocení 10/10, čímž dokonale zastínil i samotného Yanna, v té chvíli již v demisi (tedy na odchodu).
Nedělní závody
Pomalu se blížil velký den, tedy neděle. Jak mě ve své slabé chvilce prozradil v sobotu Dan, bylo v sázce i nasazení Yanna Guyadera do závodu OPEN Desítka, aby se prý „trochu rozjel“! Když jsem tuto horkou novinku oznámil Martinu Kuchařovi, rozhodně nesdílel moje nadšení. Když o tom však chvíli přemýšlel, přehodnotil svojí strategii, mávnul rukou a řekl „A tak co, aspoň ho svezu do cíle!“. Kdepak Martin, to je bojovník.
Ještě předtím, než přišel na řadu závod na 10 km, oznámil jsem Danovi lákavou možnost startovat v populární štafetě s tím, že ženu a dítě do rodinné štafety mu dodáme „na klíč“. Danovi se myšlenka líbila a jak jsme slíbili, tak se i stalo. Pavel bleskově dodal Nikolu Skřivánkovou a Metoděje Bílka, pro které to byla zároveň životní premiéra v týmu EOSkates.
Mezitím se již pomalu scházeli závodnící startující v odpoledním bloku závodů. OPEN Desítka se blížila a já se rozhodl, že si jí pro jednou zajedu i já – ovšem s tím, že pojedu na kolegu z týmu Rosťu Štichu. Stejný nápad měl i Pavel Zajpt a protože se to Rosťovi líbilo, taktika na závod byla domluvená.
Lapálie s bruslí
V 13:25 jsme všichni stáli na startu a netrpělivě očekávali příjezd Yanna Guyadera. Možná to bylo tím, že prostě neslyšel hlášení v českém jazyce, možná že nakonec nebyl přihlášen, ale nakonec se na startu prostě neobjevil. Tím prudce vylétly akcie Martina Kuchaře na celkové vítězství, čehož si byl Martin moc dobře vědom.
V 13:30 se odstartovalo a já v klidu vyrazil takovým tempem, abych měl Rosťu hned za sebou. Jelo se mě dobře a první metry se to samé dalo říct i o Rosťovi, který však vinou horka a možná i přepáleného tempa v úvodu, začal zpomalovat. Zpomalil jsem i já a začal pomalu přemýšlet, jak to uděláme v dalších kolech. Jak jsem tak přemýšlel, přišla první otočka a s ní i nepříjemný zvuk – KŘUP! Co to sakra bylo? Kolečko? Šroub? Brusle? Najednou mě začalo něco na pravé brusli klapat, ale stále se dalo jet. Pro jistotu jsem zastavil, sundal brusli a s hrůzou zjistil, že mě praknul šroub připěvňující rám k brusli! Polilo mě horko – co kdybych tu desítku nejel? To by mě to jako prasklo při hlavním závodě? No tak to bych se asi zbláznil!
Rychle jsem brusli nasadil a jel zpátky do stanu. Netušil jsem, jestli půjde šroub vůbec vyšroubovat, když to bylo ulomené. Zašel jsem tedy pro jistotu ke Kamilu Zavoralovi zeptat se, co a jak. Jak jsem tak líčil svojí situaci, přišel ke mě jeden, pro mě neznámý, závodník, a s kameným výrazem pravil: „To já moc dobře znám, to ti PRDNUL šroub! Ale neboj, dá se to vyndat, ale musíš ROZŘIZNOUT brusli zezhora a šroub vyměnit!“ Byl jsem ještě trochu v šoku a tak jsem nevěnoval pozornost tomu, co říká. Ale pak mě to došlo! Jak řezat? Jak vyřezávát? Co to tady povídá? Jak jsem tak přemýšlel o nejčernějším scénáři který obnášel rozřezávání celé brusle rozbrušovačkou a následné lepení dohromady, přišel Matěj Krupka a jednoduše ulomený šroub vyšrouboval. Kamil mě pak dal jiný a tím byla celá anabáze u konce. Rozřezávat brusli ... to jsou věci.
S Yannem v týmu
Dal jsem si pro jistotu jedno kolo abych se ujistil, že šroub drží, a vrátil jsem se do stanu. Mezitím se Dan Bussera vydal na svoji štafetovou misi. Jaké bylo jeho překvapení, když místo kilometru, na který se psychicky připravoval, absolovoval jen jedno krátké kolo a již se poroučel zpět ke svým karbonovým rámům. Mimochodem, karbonové rámy EOSkates se setkaly s velkým ohlasem a jejich možnost vypůjčení na závod využilo hned několik závodníků (Matěj Krupka, Honza Stodola, Honza Chejn).
Pomalu se blížil start hlavního závodu, když okolo mě prošel Mirek Pražma s tím, že jde registrovat tým. Já jsem zbystřil a hned jsem řekl, že jdu taky registrovat tým. Na to se na mě otočil Martin Kuchař a jedovatě poznamenal, že ať si jdu registrovat co chci, ale stejně že nemáme šanci – oni mají Suchého. Hmm, tak podívejme, Ondra Suchý, tak to fakt nemáme šanci. Jak jsem tak vypisoval registrační formulář, napadla mě úžasná myšlenka – vy na nás Suchého, my na vás Guyadera! Hned jsem se obrátil na Dana s tím, co by říkal menší hostovačce Yanna v našem týmu. Dan s tím neměl problém, ale říkal, abych to pro jistotu vysvětlil i Yannovi. Hned jsem šel za Yannem a vylíčil mu situaci s tím, že od něho nic nečekáme, ať si jede to svoje a to nám bude stačit. Yann souhlasil a já hned šel trochu rýpnout do Martina – ani tři Ondrové vám nepomůžou!
MČR v půlmaratonu
Na startu půlmaratonu se sešlo poměrně dost závodníků, počet bych odhadoval okolo stovky. Ještě před startem závodu mužů ostartovaly ženy, mezi nimiž nechyběla ani největší adeptka na vítězství, Kateřina Novotná z KSB Benátky nad Jizerou.
Jakmile byly ženy na trati, došlo k představování mužů. Největší potlesk a ohlas sklidil pochopitelně Yann Guyader, ale na své si přišli i kluci z reprezentace ČR, např. Ondra Suchý, Matěj Krupka nebo Richard Kudělásek. Když bylo představování u konce, začalo závěrečné odpočítávání a brzy na to se závod odstartoval.
V jeho úvodu se blýskl svým nástupem Richard Kudělásek, kterému však elán vydržel jen prvních 500m. Jakmile byl dojet, tempo se zklidnilo a každý čekal, co se bude dít. Každý, kromě Yanna Guyadera. Ten si rychle spočítal, že čím dřív bude v cíli, tím více času mu zbyde na jeho oblíbenou četbu. Na nic tedy nečekal a během pár vteřin všem ujel. Nikdo jeho úniku nevěnoval sebemenší pozornost, přeci jen mistrem ČR se stát nemůže, leda že by snad narychlo požádal o české občanství.
Druhé housle
I tak se první kolo jelo v poměrně slušném tempu, což mělo za následek rozdělení hlavního balíku na dva menší – shodou okolností já jsem byl v tom druhém! To bylo velmi nepříjemné, protože do konce zbývalo ještě šest dalších kol. První balík jel zhruba 20s před námi a já pomalu přestával věřit, že ho ještě dojedeme.
Tempo v naší skupině udával Lukáš Vevera následován Majsarem Nejcem a Davidem Novákem. David Novák brzy nasadil ke svému pověstnému trháku, který zachytil jen Sergej Tarasov. Brzy měli tito dva závodníci náskok asi 5s a pohybovali se někde mezi prvním a druhým balíkem.
Celé třetí kolo jsme se snažili Davida se Sergejem dojet, což se zdálo být jen otázkou času. Mezitím však došlo k taktizování v prvním balíku, který zpomalil a naskytla se šance, že je snad ještě dojedeme. A skutečne. Ve chvíli, kdy David se Sergejem dojeli první balík, nám už zbývalo jen 20m a byli jsme zase všichni pohromadě. Mě osobně spadl kámen ze srdce. Aby se podobná situace neopakovala, pro jistotu jsem se přesunul do první poloviny balíku, v tu chvíli čítajícího okolo 30 závodníků.
Vojta v úniku
Čtvrté kolo nepřineslo nic nového, v tom pátem vyrazili na zteč Šimon Pravda s Vojtou Pospíšilíkem. Čelo balíku (Ondra, Matěj, Richard) rychle vyhodnotilo situaci s tím, ať si Vojta klidně jede, když ho to baví. Vojta si tedy jel a nikdo nehnul ani brvou.
Krátce na to Šimon Pravda vjel do jednoho z mnoha výmolů na trase a upadl. Vojta zůstal tedy v úniku sám, ale vytrval a pokračoval ve stejném tempu. Do cíle závodu v tu chvíli zbývaly tři kola.
Šesté ani sedmé kolo se nikdo nepokoušel Vojtu dojet, patrně proto, že si každý myslel, že to Vojtu prostě přestane samo bavit. Jenže chyba lávky. Vojtu to bavit nepřestalo a do posledního kola vjížděl s náskokem dobrých 30s, což se na okruhu dlouhém 2,7 km ukázalo jako rozhodující.
Teprve v nájezdu do posledního kola závodníkům v hlavním balíku došlo, že by Vojtu třeba ani nemuseli dojet a začalo se zrychlovat. Nejprve zvolna, po poslední otočce za tunelem pak zběsile. Do cíle chybělo něco přes kilometr.
Závěrečný spurt
Nevím, co se přesně dělo na čele, vím ale, co se dělo od takového patnáctého místa, které jsem si v tu chvíli držel. Pozici jsem měl docela slušnou, ale kilometrový sprint do cíle se ukázal jako velmi náročný a tak jsem s velikou nelibostí sledoval, jak mě předjíždí Pavel Zajpt, David Štěpánek, Filip Zezula. Když jsem nad tím mávnul rukou, předjel mě i Martin Kuchař vezoucí si na zádech Klause Fischera – v tu chvíli mě bylo jasné, že můžu být nejlépe třetí v kategorii. Hned za Martinem mě předjel Marek Handl a chvíli po něm i Milan Jeřábek a pak i Sergej Tarasov – zvláště Sergej mě mrzel, protože mě odsunul na nepopulární 4. místo v kategorii. Chtěl jsem se Sergeje chytnout, ale jak jsem zabral, hned jsem cítil, že to nepůjde. Udržoval jsem si tedy alespoň stálé tempo a rozhodl se dojet závod se ctí.
Jaké pak bylo pro mě překvapení, když jsem 100m před cílem projížděl okolo Pavla, Davida a Filipa, kteří v tu chvíli vypadali jako exponáty z muzea voskových figurín. Proč nejedou, říkal jsem si a připadal si jako někde v pohádce o Šípkové Růžence – všichni okolo mě se najednou zastavili! Já jsem pokračoval dál až do cíle, kterým jsem projel v čase (00:38:40.097) na celkovém 22. místě (4. místo v kategorii). Cíl, který jsem stanovil před závodem, tedy medailové umístění v kategorii M4, jsem nesplnil a byl jsem tedy, celkem pochopitelně, zklamaný. Zatrolený Fischer, ročník 1963! To musel do té Prahy jet? A pokud ano, to se nemohl narodit v roce 1962? To mě snad udělal naschvál! Vídeňák jeden ...
Zatímco jsem přemýšlel o tom, že své rozhořčení nejlépe vyjádřím bojkotem vídeňských řízků a kávy, potkal jsem udýchaného Ondru Suchého. Jaké bylo moje překvapení když jsem se dozvěděl, že už toho Vojtu nedojeli! Tak to jsem tedy zíral! Ono to tomu Vojtovi opravdu vyšlo, pomyslel jsem si. Tak to klobouk dolů! Samozřejmě že zvítězil jen díky tomu, že ti ostatní nevěnovali jeho úniku pozornost, ale to je jejich chyba, která by se v tak prestižním závodě jako je MČR rozhodně neměla stát! Takže Vojto, ještě jednou gratuluju, ale prosím tě, už nikdy nikomu neříkej, že netrénuješ – stejně by ti to nikdo nevěřil!
Konečně pódium
Hned po závodě začalo vyhlašování výsledků odpoledního bloku. V tu chvíli jsem byl ještě poměrně zklamaný ze svého 4. místa v kategorii, na druhou stranu jsem si mohl říkat, že jsem 3. v rámci České republiky, což byla však stejná útěcha jako být mistrem naší ulice. V půlmaratonu jsem tedy nebodoval, desítku jsem nedojel. Jediná moje naděje směřovala k soutěži týmů – nebyl jsem si jistý co se počítá, jestli pořadí nebo časy. Yann vyhrál poměrně suverénně o dvě minuty, takže pokud se počítají časy, je to jasné – my s Jardou jsem dojeli v hlavním balíku.
Vyhlašování se blížilo ke svému závěru a konečně přišla na řadu i soutěž týmů. Když bylo ohlášeno 3. místo a na to druhé se postavil silný tým Inlinetalent Stars Praha, bylo jasné, že konečně dneska něco vyhraju! Rychle jsem vzbudil usínajícího Yanna s tím, že musí jít ještě jednou na stupně vítězů. Když zaznělo „A na prvním místě se umístil tým EOSkates“, vzali jsme Jardu Zíku a šli na stupně vítězů. Konečně přišel ten slastný pocit být spolu s Yannem Guyaderem na stupních vítězů – velké zadostiučinění to bylo zejména pro nás, co jsme letos jeli Le Mans, kde nám podobná pocta byla odmítnuta jen díky změně regulí, kdy se na pódium dostaly jen první tři týmy. Teď jsme si to konečně mohli vynahradit a je jen dobře, že ve stejný okamžik se nás na stupně vítězů postavilo hned pět, kteří byli letos v Le Mans (já, Mirek Pražma, Martin Kuchař, Vojta Pospíšilík a Jarda Zíka). Myslím, že jsme si to dokonale užili a můj „majstrštyk“ s nahlášením Yanna Guyadera do našeho týmu, ten se ukázal jako velmi prozíravý!
Rozloučení
Tím byl de facto ukončen celý program a já se mohl pomalu vydat na cestu domů. Říkam pomalu, protože jsem dostal za úkol odvést Yanna na vlak, který mu jel z Hlavního nádraží v 18:26. Dali jsme si proto sraz v 17:45 před hotelem Olympik, kde byl ubytován. Času bylo dost, navíc jsem měl auto zaparkované nedaleko. Všechno vypadalo jednodušše až do chvíle, než se setmělo a začal foukat vítr, který svojí rychlostí směle aspiroval na vstup do klubu hurikánů. Rychle jsem se tedy schoval uvnitř hotelu a přemýšlel, kudy pojedu aniž bych ohrozil zdraví několikanásobného mistra světa.
Když přišel Yann, rychle jsme šli k autu. Rychlost, jakou jsme se pohybovali, byla úměrná rychlosti větru, jelikož auto bylo zaparkováno právě po větru. Nebýt toho, že se Yannovi do cesty připletl právě můj Focus, mohl být odfouknut až někam k Palmovce a dále ven z Prahy. Yann sice trefně poznamenal že to „konečně trochu fouká“, ale to už jsem rychle zabouchl dveře a vyrazil, než nás to opravdu odfoukne.
Cestou na Hlavní nádraží jsme si ještě stačili popovídat o zajímavé architektuře starého Žižkova a též probrat Yannovi závodní plány na příští sezónu (závodit bude, ale méně). Ve chvíli, kdy jsme dorazili před secesní Fantovu kavárnu na Hlavním nádraží, bylo jasné, že víkend strávený s Yannem Guyaderem je u konce. Ač jsem měl vloni v Berlíně zcela odlišný názor, musím uznat, že Yann je fajn chlapík a víkend strávený s ním byl velmi příjemný. Takže Yanne, díky a nashle přístí rok v Ostravě!
Winjay ISC Praha v číslech
V OPEN Desítce si nejlépe vedl Marek Handl, který do posledních chvil bojoval o celkové vítězství a nakonec získal cenné 2. místo v čase (00:18:46.417). Rostislav Šticha dojel závod na 42. místě (8. místo v kategorii M4) v čase (00:22:57.250). Na startu se objevil i František Míček, který však díky technickému problému závod nedokončil.
Nejlépe z týmu Winjay ISC Praha si v mužském půlmaratonském závodě vedl Marek Handl, který v závěrečném spurtu vybojoval 14. místo v čase (00:38:35.613). František Míček skončil na celkovém 22. místě (4. místo v kategorii M4) v čase (00:38:40.097) a Jaroslav Zíka na 29. místě (5. místo v kategorii M4) v čase (00:39:20.703). Jan Chejn závod dokončil na 66. místě (5. místo v kategorii M5) v čase (00:46:26.397). Martin Jirsa závod nedokončil.
Winjay ISC Praha / EOSkates Team ve složení Yann Guyader, František Míček a Jaroslav Zíka navíc zvítězil v soutěži týmů.
I v závodě žen měl tým Winjay ISC Praha svá želízka v ohni. Lépe si vedla Tereza Klimešová, která časem (00:42:33.943) získala pěkné 7. místo (5. místo v MČR v půlmaratonu žen). Jana Hroudová závod dokončila v čase (00:46:17.117) na celkovém 17. místě (2. místo v kategorii Z4).
Stránky závodu: http://www.lifeinline.cz/zav/praha
Výsledky: http://www.lifeinline.cz/zacl-famozni-sola-novotne-a-guyadera-;vysledky.htm
Trať: 2,7 km dlouhý okruh na Rohanském nábřeží v Praze, který se jede celkem 8x. Povrch ucházející, problémem je však spousta spár a výmolů které činí trať nepříliš oblíbenou mezi závodníky.
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 34C
František Míček
