REPORTÁŽ  (fm) Když jsem zde několikrát vychvaloval Berlínský maraton, rozplýval se nad organizací okurkového závodu v německém Burgu či slovy Michala Nepovíma doslova velebil Mekku všech bruslařů v Le Mans, nezmínil jsem jeden závod, který je sám o sobě naprosto výjimečný a to nejen proto, že se pravidelně koná již od roku 1982. Tento závod je totiž zároveň i nejdelším závodem (co se vzdálenosti týče) na světě! Ano, jeden závod a dvě nej, tak to je 140 km neboli  87 mílí dlouhý závod Atlanta to Athens, ve světě inline též známý jako A2A.

Athens to Atlanta (A2A)

O existenci takového extrému, jakým je závod startující v jednom městě a končící v téměř 150 km vzdáleném druhém městě, jsem se dozvěděl až v okamžiku, kdy jsem v roce 2011 začal sestavovat první termínovku závodů. Od té doby jsem závod registroval a s každým blížícím se koncem inline sezóny (A2A se jede v říjnu) jsem zlehka zamáčkl slzu v oku a povzdychl si, že jsem tam zase nebyl. Tak snad příště ...

Uplynulo pár let a to moje “příště” začalo dostávat trochu konkrétnější obrysy. Hlavní důvod, proč jsem se doposud závodu nezúčastnil, tedy výlet za velkou louži kvůli jednomu závodu, padl ve chvíli, kdy se mě podařilo úspěšně se registrovat na Chicago Marathon. Stačilo se jen podívat na kalendář a k mému úžasu jsem zjistil, že A2A se v roce 2013 jede pouhý týden před maratonem v Chicagu! Samozřejmě bylo jasné, že týden není dlouhá doba na to, abych oba závody absolovoval v ideálním (tedy rekordním) čase, ale výlet na americký středovýchod by v takovém případě dával celkem i smysl. Navíc, letmým pohledem na mapu USA jsem zjistil, že Atlanta zase není od Chicaga zas až tak daleko (maraton v Seattlu bych asi nedal). Bylo tedy rozhodnuto: dám si konečně nejdelší a nejstarší inline závod na světě a můžu spokojeně odejít do bruslařského důchodu. Tedy, ne že bych v něm již nebyl!

Ve znamení příprav

Přípravy na cestu začaly ve chvíli, kdy jsem měl v ruce potvrzenou registraci do Chicaga. Zakoupil jsem si letenku, vyřešil ubytování na trase Atlanta – Chicago a celý proces ukončil úspěšnou registrací na samotný závod A2A. Legenda je legenda a tak jsem ani dlouho nepřemýšlel, že A2A se stal suverénně nejdražším inline závodem, na který jsem se kdy přihlásil. A kolik že ta legrace stojí? 130 USD.

Konec inline sezóny byl u mě již ve znamení příprav na závod roku – začal jsem jezdit ještě hůř, než jsem do té doby jezdil. Ne že bych se šetřil, ale rozhodně jsem se nechtěl někde “vymáznout” – a že se mě to letos podařilo celkem 3x! Pilně jsem studoval videa z dosavadních ročníků závodu, teda ta, co se mě podařilo dohledat. Přečetl jsem několik recenzí a bylo jasné, že se musím připravit na hlavní problém A2A závodu: na kopce.

Pokud by se ty kopce jely pouze směrem nahoru, byla by to pohoda, to mě problém nedělá. Co mě, a zde možná mluvím za nás dřívě narozené, ale problém dělá, je jízda z kopce. Prudkého, dlouhého kopce. Tedy ... pokud jedu někde v Brně na 15m širokém okruhu a vidím kilometr před sebe, je to pohoda. Pokud jedu někde v “tramtárii” po silnici plné zatáček, lesem, za plného provozu a hlavně, bez vědomí kdy ten kopec sakra skončí (délka 5 km není výjimkou), můj idylický pohled na kopce je ten tam. Co jsem se tedy z poučných videí a poutavých recenzí dozvěděl? Hlavně to, že se pojede až 75 km/h. 75km/h!! Hned jsem se podíval, jak jsem jel nejrychleji a nic rychlejšího než 58 kmh/h jsem nenašel ... Bylo jasné, že přede mnou stojí velká, ale velká výzva.

Druhým problémem bylo vyřešit, jak se budu po dobu tak dlouhého závodu občerstvovat. Pořadatelé se sice dušovali, že na trase bude minimálně šest stanovišť, kde se budou podávat banány a voda (prý se závod zpomalí, aby se každý mohl občerstvit), ale do poslední chvíle nebylo jasné, kde budou. Těžko jsem se tedy mohl spoléhat, že mě někdo někde někdy se slovy „Jeď Františku!“ podá kelímek s vodou a banán a poplácá po zádech. To asi ne. Rozhodl jsem se tedy požádat týmového kolegu a nejlepšího jezdce týmu Winjay ISC Praha Marka Handla o zapůjčení camelbaku. Marek byl velmi laskavý a dokonce mě poskytl na testování dva camelbaky, abych si vybral ten, co mě bude sedět víc. Nebylo ani tak důležité, který mě víc sedí, jako to, který je větší – je rozdíl jet 140 km s litrem vody nebo se třemi. Bylo rozhodnuto: beru ten na 3l.

Setkání s televizní hvězdou

Tím byly mé přípravy víceméně u konce a já se mohl těšit na den D. Ten přišel v pátek 4. října 2013, kdy jsem nasedl na letadlo společnosti British Airways s mezipřistáním v Londýně. Tady jsem pak přesedl do supermoderního Airbusu 777 s cílovou destinací Atlanta. Již samotný přestup v Londýně přinesl jednu veselou historku. Při čekání ve frontě na kontrolu zavazadel jsem zahlédl známou tvář moderátora a herce Petra Vondráčka. Několikrát jsme se ve frontě minuli a já si pokaždé říkal, teď bych se ho měl na něco zeptat, když už jsme ti krajané! On mě samozřejmě neznal, ale v tu chvíli to byl pro mě ten “náš Petr Vondráček”. Příležitost se nastkytla, když jsme oba odevzdali zavazadlo na rentgenovou prohlídku. „To je ale hrůza, co? Vůbec to nepostupuje“, nahodil jsem udičku. Není nad to zahájit rozhovor všeobecným pesimismem, to vždy funguje. „Je to peklo! Už jsem tady ve frontě minimálně hodinu!“, odvětil Petr. Návnada zabrala. Kdepak Češi, ti si rádi zanadávají. „Tak to já taky a za 10 minut mě to letí“, pokračoval jsem v dobře započatém rozhovoru. „A kam to letíte?“, následovala Petrova logická otázka. „Ale do Atlanty a pak do CHICAGA, na MARATON! A kam vy?“, následovala logická odpověď. Důraz jsem pochopitelně kladl na klíčová slova  Chicago a maraton – to vždycky zabere. „Opravdu? Já letím do Las Vegas“, odpověděl Petr. „Do Las Vegas? Patrně tam jedete hrát, že ...“, zalaškoval jsem vtipným dvojsmyslem. Než mě Petr stačil odpovědět, byl vyzván pracovníkem ostrahy, aby odevzdal své boty, které budou podrobeny důkladné inspekci. Prošli jsme na druhou stranu rentgenu a pokračovali dál v našem družném rozhovoru. Ten jsme zakončili naší společnou fotku, podali si ruce a rozloučili se se slovy „Tak si to tam v té USA užijte“, načež jsme oba vykročili směrem ke své odletové bráně. V ten moment přišel nejvtipnější okamžik celého setkání – Petr si totiž uvědomil, že jde bos, jelikož zapomněl na rentgenu svoje boty!

Samotný let do Atlanty byl pak bez sebemenších problémů. Naopak. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale byl jsem upgradován do vyšší třídy, kde se sedí pouze po dvou, a tak jsem si svůj let užíval v přítomnosti tajemné rumunky, pilně studující americkou angličtinu.

Welcome to the States!

Přistání v Atlantě bylo na čas, dosedli jsme okolo 20:00 místního času. Hned po odbavení ke mě přiskákal malý ratlík a začal mě vítězoslavně očmuchávat. Samo o sobě by to nevadilo, pokud by s sebou nepřitáhl ostrahu letiště s kolty u pasu. Bylo mě jasné, co se děje - na to jsem toho procestoval již dost. Dojídal jsem své jablko a ostatní ovoce a pes samozřejmě objevil, že mám nějaké jídlo, za což dostal sušenku. Naštěstí ne mojí, ale erární. Řekl jsem, že ovoce dojím, ale že mám v batohu ještě sendvič, co jsem dostal v letadle. Ihned jsem putoval do karantény, kde se mě dva mladí pracovníci ostrahy hranic zeptali, co že je to v tom sendviči. „Krůta“, odvětil jsem. „Krůta je v pořádku“, řekl jeden z nich. „Hovězí, to by byl problém“, poučil mě přísně. Vrátil mě sendvič, usmál se a slovy “Welcome to the States!” mě popřál šťastný pobyt.

Druhý den, stejně jako ten první po příletu, jsem si Atlantu moc neužil. Pokud v pátek po mém večerním příletu byla již tma, tak v sobotu ráno ještě nebylo světlo – ač jsem chtěl nebo nechtěl, musel jsem vstát okolo 6:00 a vydat se na cestu do Athens, kde probíhala distribuce závodních čísel. Já osobně jsem z toho nadšený nebyl, jelikož to pro mě znamenalo, že hned jak budu mít číslo, pojedu zase zpátky do Atlanty, čímž bude celý den v ... prostě bude pryč. Ideální by byl výdej čísel přímo v Atlantě, to bych do Athens jel až v neděli ráno před závodem. Bohužel to ale bylo jinak a nic se nedalo dělat. Tedy dalo, mohl jsem v sobotu odjet do Athens a rovnou tam zůstat do neděle na start závodu, jenže to bych musel složitě řešit dvojí ubytování, problémy s kufrem atd. Jako nejjednodušší se mě tedy jevilo odjet v sobotu do Athens pro číslo (100 km autobusem, to je panečku zbytečnost), vrátit se zpátky a v neděli odjet pořadatelským minibusem na start. Složité, ale dá se.

Registrace v Athens

Jak jsem se tedy rozhodl, tak jsem také udělal a sobotu jsem strávil v Athens, ve městečku, kde kromě univerzity, psího maskota místního klubu amerického fotbalu a velkolepého stadiónu Sanford Stadium nic není. Čas jsem však využil po svém a vybaven mapou závodu jsem se trochu prošel po trase. Bylo to přesně, jak jsem  čekal – roviny si člověk moc neužije a první sjezd přichází již po 200m. Šel jsem asi 5 km, pak mě to přestalo bavit. Mávnul jsem jen rukou s tím, že to nějak dopadne a šel jsem se schovat raději někam do stínu. Na slunci bylo asi 30C. Kdo by to řekl, v říjnu … 

SANFORD STADIUM. Sanford Stadium je stadion nacházející se v prostorách kampusu University of Georgia v americkém městě Athens. Kapacita stadionu je 92 746, čímž se řadí mezi 10 největších stadionů v celých Spojených státech (14. největší stadion světa). Své domácí zápasy zde hraje tým amerického fotbalu Georgia Bulldogs (NCAA).

Dopoledne jsem vyloženě "procoural", abych se po obědě konečně vydal pro své startovní číslo. V kongresovém sále pro tisíce hostů jsem se málem ztratil, naštěstí jsem v jednom rohu zahlédl stůl a u něho dvanáct postav pilně počítající nějaké papíry. Ne ne děti, nebylo to dvanáct měsíčků, byli to organizátoři nejstaršího inline závodu na světě! Bohužel jsem přišel příliš brzy a tak jsem musel mezitím vzít zavděk židlí v sále. Pomalu se začali trousit další zájemci o startovní čísla a já se postupně dával se všemi do řeči. Zhruba po 40 minutách jsem nejenže znal většinu účastníků zítřejšího závodu, ale též i většinu závodníků v celých Spojených státech. Jak mě totiž bylo řečeno, jsou tady jedna velká rodina a pokud se objeví někdo nový, třeba já, je z toho hned pozdvižení.

Když na mě začala pomalu padat únava a ozývat se přicházející hlad, začalo konečně vydávání čísel. Registraci jsem měl vzorně vyplněnou přes internet, za což jsem byl vzápětí chlapíkem, co si říkal Henry, pochválen. Už už jsem sahal po vytouženém startovním čísle, když přede mne Henry postrčil jakýsi papír a se slovy „Tady mě to podepiš“ (do roka a do dne, la la la, Divokej Bill) mě vrazil tužku do ruky. Hustě popsaný list papíru (tzv. waiver, tedy souhlas se startem na vlastní nebezpečí), na který jsem nevěřícně zíral, pak dopodrobna popisoval všechna možná zranění a úrazy, ke kterým může při závodě dojít. Nejvíce mě zaujala kapitola psaná tučně červeným písmem, kde autor, patrně zkušený lékař – neurochirurg, několikrát během jediného souvětí použil kombinaci slov PARALYSED a DEATH, což mě v tu chvíli velmi vyděsilo. Jak jsme později diskutovali s Honzou Stodolou, Honza se přiklání k názoru, že slovo PARASYLED zde bylo neškodně myšleno především v kontextu s přehřátím a následným vypnutím organizmu v důsledku únavy. Já však, na rozdíl od Honzy, zastávám poněkud radikálnější vysvětlení a domnívám se, že slovo PARASYLED bylo myšleno především ve spojení s hustým provozem na amerických silnicích v průběhu závodu a především s koly amerických "tiráků", pod nimiž bruslař jedoucí 75 km/h skončí, paralyzován na invalidním vozíku s hadičkou v puse.

Tak nebo tak, dokument jsem stejně podepsal a pro jistotu, abych si to ještě nerozmyslel, odjel jsem zpátky do Atlanty. Ač jsem se snažil, opět jsem to nestihl za světla.

Po zbytek večera jsem pak v TV bedlivě sledoval “The Weather Channel”, tedy zpravodajský program mapující předpověď počasí pro celé Spojené státy. Ještě před týdnem to vypadalo, že závod se pojede přímo v epicentru hurikánu Karen, který se koncem září začal formovat v Mexickém zálivu. S tím, jak jsem se začal připravovat na jízdu v dešti, slábla možnost, že by k tomu opravdu došlo. V předvečer závodu byla šance asi 10% - hurikán, patrně po vzoru českých drah, nabral menší zpoždění a pokud tedy dobruslím do Atlanty do 18:00, jsem v pohodě. S vědomím, že katastrofický scénář je zažehnán, jsem okolo půlnoci vyčerpáním usnul.

Den závodu

Bohužel jsem si nepospal dlouho. Ráno mě budíček drsně probudil již ve 4:00, což znamenalo, že ani třetí den mého pobytu v Atlantě neuvidím město ve dne! Udělal jsem si instantní ovesnou kaši s banánem, spolkl hlt čaje a již jsem nervózně přešlapoval před hotelem a vyhlížel Henryho. Naštěstí jsem nebyl sám, kdo čekal na dopravu do Athens - což samozřejmě nedávalo záruku toho, že někdo opravdu přijede!

Henry nakonec dorazil s desetiminutovým zpožděním, což mě konečně uklidnilo. V minibusu se v tu chvíli tísnili dva lidé, další jsme měli naložit na místě srazu, v místě noblesně znějícím “Historic Fourth Ward Skate Park”. Na místě nebyl nikdo, což se vzhledem k lokalitě parku dalo celkem čekat – větší “prdelákov” nemohli organizátoři vybrat. Místo zcela mimo civilizaci, bylo bez jakéhokoliv veřejného osvětlení, což ve 4:45 ráno na jistotě rozhodně nepřidalo. Když Henry vypnul motor a zhasl světla, byla tma jak v … a možná ještě větší. Ještě štěstí, že jsem byl ubytovaný v hotelu Highland Inn, odkud organizátoři sváželi účastníky! Absolutně netuším, jak bych se do Skate Parku jinak dostal a pokud už bych se tam snad i dostal, jak dlouho by asi tak trvalo, než by mě tady někdo “sejmul”. Pokud tedy mám nějakou výtku na adresu pořadatelů, pak je to idiotsky vybrané místo srazu. Je to podobné, jako by v Praze sraz na LifeInLine v Karlíně byl v pět ráno v Nebušicích - čímž se samozřejmě nechci dotknout Nebušic, proti kterým samozřejmě nic nemám.

Po deseti minutách, kdy bylo jasné že nikdo další už nepřijde, začal Henry obvolávat místní účastníky závodu s tím, aby se jich zeptal, kde jsou. No kde by byli, doma. V 5:00 v neděli ráno je každý rozumný člověk doma. A i když několikrát zdůrazňovaná podmínka organizátorů říkala, že kdo nebude na místě srazu v 5:00, má smůlu, náš minibus se proměnil v door-to-door servis vyzvedávající jednotlivé závodníky přímo v teple jejich domova …

Když byl minibus konečně zaplněn, vyrazili jsme směr Athens. Pro mě a ostatní závodníky to pak byla poslední příležitost se před závodem trochu prospat.

S vycházejícím sluncem jsme se blížili do Athens a já si konečně začal uvědomovat, že je přede mnou 140 km na bruslích. Na místě jsme byli v 6:40, tedy 50 minut před začátkem závodu. Času dost, pomyslel jsem si. Vzal jsem si věci a šel najít místo, kde se převléknu a přezuji do bruslí.

Předstartovní panika

Stejně jako včerejší registrace, místem setkání bylo “The Classic Center” v centru Athens. V prostorném lobby se převlékalo několik bruslařů a já věděl, že jsem tady správně. Času bylo dost, pohoda. Došel jsem si tedy na záchod a když jsem si chtěl nazout brusle, s hrůzou jsem zjistil, že nemám svůj camelbak! Polilo mě horko. Bez toho nemůžu jet! Rychle jsem začal hledat Henryho s minibusem a modlil se, aby už neodjel na cestu zpátky do Atlanty.

Minibus byl na svém místě, což se však nedalo říci o mém camelbaku. Nebyl tam! Začal jsem trochu panikařit a hledal řidiče. Ten přišel, uskrl kávy z plastového pohárku a důvěrně mě sdělil, že můj baťůžek dal na stranu. Uf, tím se mě ulevilo. Závod byl zachráněn.

ZNAČENÍ TRASY. Kritická místa trasy, tedy zejména křižovatky, byla označena žlutým symbolem závodu se šipkou, udávající směr. Symbol byl nejen umístěn před křižovatkou, ale následně i za křižovatkou, čímž byl definitivně potvrzen směr jízdy.

Měl jsem sice svoji přenosnou občerstvovací stanici, co jsem ale neměl byl čas. Bylo 7:20, hledáním batohu jsem ztratil skoro půlhodiny! Připomínalo mě to 100 km na Bornholmu, kdy mě 5 minut před startem upadl šroubek od přezky a nemít u sebe Swiss army nůž, nevyjel bych. Tady mě sice neupadlo nic, ale v hlavě mě šrotovalo, co všechno nesmím zapomenout – pět hodin na cestě je pět hodin. Všechno jsem snad měl. Dotáhl jsem brusle, upevnil kameru, odevzdal tašku s věcmi a jel na start.

Na startu se již začali shromažďovat lidé s bruslemi na nohou, tzv. bruslaři, a já si konečně připadal jako někde na závodě. Pravda, s maratonem v Berlíně se to srovnávat nedá, ale takových 80 lidí tam být mohlo. Ne všichni jeli až do Atlanty, někteří ze závodníků absolovují pouze trať do města Dacula, tedy zhruba poloviční trasu.

Trochu jsem se projel (ne moc, na to bude času dost) a vrátil jsem se na startovní čáru. Tam jsem ihned poznal Igora Bakhareva, kterého znám z Seenland a z Ostravy a o kterém vím, že jezdí podobné časy jako já. Igor si mě pamatoval a tak jsme si stačili  trochu popovídat, než přišel jeden z organizátorů, aby nám řekl o veškerých úskalích na trase. Jelikož jsem jel závod poprvé, bylo celkem jedno co říká, protože já jsem si z toho nedokázal představit zhola nic. Prostě pojedu schovaný někde v balíku a až odpadnu, tak teprve začnu řešit, kde je na zemi žlutá šipka ukazující směr závodu …

Vzhůru za trať!

Po krátkém intru se nachýlil čas startu. Rozhlédl jsem se okolo sebe a hledal bruslaře oblečeného jako krabice. Hledal jsem Eddyho Matzgera, jednu z největších žijících legend inline bruslení. Je totiž dlouholetou tradicí, že při každém startu A2A závodu je Eddie přestrojen za nějaký ten billboard neboli krabici, kterou pak odhodí a pokračuje v závodě. Trochu jsem trnul, aby byl na startu, jelikož v minulých letech jednou nestartoval, ale brzy jsem přestal mít starost. Krabice byla přímo přede mnou!

Než jsem stačil prozkoumat, zdali je to opravdu Eddie, byl závod odstartován. Rychle jsem zapnul hodinky a kameru a vyrazil vstříc dobrodružství. Držel jsem se krabice, jelikož to byla pro mě záruka, že pojedu správným směrem – jak jsem se totiž dočetl v reportážích z minulých ročníků, došlo několikrát k tak absurdnímu momentu, jako že hned (!) po startu závodu na 140 km závodníci vyrazili úplně jinudy, než měli a trvalo jim 50 km, než ostatní dojeli! Tomu všemu jsem se pochopitelně chtěl vyhnout a tak jsem se držel Eddieho-krabice.

Eddie krabici po necelých 200m odhodil a já si mohl být konečně jistý, že je to opravdu on. Teď už bylo jasné, že si, slovy klasika, zahraju se samotným Prácheňským!

Chvíli jsem se nechal unést myšlenkou jet s Eddiem až do cíle, ale nebyl čas přemýšlet o takových pošetilostech. Přišel totiž první kopec.

Ach, ty kopce!

Z celkového pohledu závodu se nejednalo o nějak významný kopec, spíš kopeček, mě však naznačil, co mohu od závodu čekat. Než jsem se nadál, jel jsem 50 km/h a to jsme ještě neopustili Athens! Kopec naštěstí nebyl dlouhý a já se tak mohl kochat pohledem na vycházející slunce. Předpověď hlásila na dnešní den 30C, což bylo, pro mě Evropana, v říjnu zvyklého na 7C, velmi milé. Tempo se v tu chvíli ustálilo na přijatelných 28 km/h, tedy pohoda. Před balíkem, čítajícím okolo 40 bruslařů, jela policejní eskorta, která nás vyvedla až za město. Tam nám policisté zamávali a vrátili se zpátky do města, plnit své předepsané služební úkoly.

Jak jsem již v úvodu zmínil, celý závod se jede za plného provozu, což pro bruslaře zmlsaného uzavírkou silnic či celého města může být velký problém. O tom se nakonec přesvědčil nic netušící Igor Bakharev, který si několikrát vybruslil do protisměru, kde zůstal přesně do okamžiku, než se ve stylu amerických filmů přiřítil troubící kamión, který Igora vrátil nejen do pravého jízdního pruhu, ale též zpět do reality drsného amerického středovýchodu.

DATA Z GARMINU. Jak vyplývá z následujících dat, účastníci závodu A2A museli během 140 km nastoupat téměř 1 000 km, aby stejný počet metrů následně zase sestoupali. Průměrná rychlost nepřevyšovala 30 km/h, přičemž ta maximální se několikrát přehoupla přes úctihodných 60 km/h.

Dalších několik kilometrů se nedělo nic, co by stálo za zmínku. Když už jsem si říkal, jaká to bude pohoda, přišel druhý kopec. Delší než ten první. A také strmější. Tady už se nejelo 50 km/h, tady už se jelo 55 km/h a o poznání déle. Pokud někdo jel Europamarathon v Görlitzu, přirovnal bych to ke kopci před cílem. Tam, kde v jeho úpatí stojí pod mostem vždy ta záchranka ...

Tady pochopitelně žádná záchranka nestála, jak jsem mohl vědět, kdybych si podrobně přečetl předstartovní dokument oznamující, že v případě nehody bude můj popel roztroušen po státě Georgia. Kopec jsem ale zvládl, jen jsem začal přemýšlet, kdy přijde ten, kde se jede okolo pětasedmdesátky.

Ten na sebe nenechal dlouho čekat. V balíku mohlo být v té době tak okolo 30 lidí, zbytek již stačil odpadnout. Nejprve to vypadalo na jeden z těch kopců, kde se každý pěkně sveze a za minutu je klid. Tady klid rozhodně nebyl. Navíc nebylo jasné, jak dlouhý ten kopec vlastně je! Když jsem se podíval před sebe, viděl jsem jen les, zatáčky a auta v protisměru. Nevím, kolik jsme v tu chvíli mohli jet (dle záznamu v Garminu to bylo asi 65 km/h), ale mě to připadalo jako 100 km/h! Vzpomněl jsem si, jak jsem v září v Regensburgu Rosťovi Štichovi vykládal, jak je to jednoduché jet z kopce. “To se jen, Rostíku, zapřeš rukama o kolena a tlačíš na ně”, říkal jsem mu. Jak jednoduché! Praxe byla trochu odlišná, což bylo způsobeno zejména jízdou v balíku, kde se každý drží toho před sebou (abych sklonil hlavu a zatlačil jí do kolen abych neviděl kudy jedu, takový s prominutím "magor" jako Eddie fakt nejsem!) Potřeboval bych tedy čtyři ruce, což jsem pochopitelně neměl. Musel jsem si vybrat – buď dám ruce na kolena a odpojím balík, nebo budu mít ruce na zadku Johna Schulteho jedoucího přede mnou a udržím tempo. Rozhodl jsem se pro variantu č. 2, která měla za následek, že během chvíle mě začaly brusle neskutečně vibrovat! Nikdy bych nevěřil, že to může přijít. Byl jsem na to připravený, věděl jsem, že musím mít váhu na všech kolečkách a přesto se to stalo. Mrknul jsem před sebe, konec kopce v nedohlednu. A navíc do toho ty zatáčky! Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby to přede mnou někdo „položil“ ... následky jsem si nedokázal ani představit. Necítil jsem se v balíku dobře, jenže vystoupit nešlo! Musel jsem to prostě dojet. Své pocity bych shrnul asi takto: byl jsem, jak říkává můj tatínek, a tady mi promiňte ten dysfemismus, „zesranej až za ušima“. Myslím, že lépe se to vyjádřit nedá!

Jako že každý kopec někde začíná, tak i každý kopec někde končí – a nejinak to bylo v tomto případě. Kopec po nějakých  čtyřech, pěti kilometrech skončil a já si vydechl. Tak tohle bylo o fous!

Mezi Athens a Atlantou

Nejhorší jsme měli za sebou a pokračovali jsme dál a já konečně mohl začít studovat složení balíku. Igor, kterého jsem znal, ten se držel celou dobu v popředí, tedy poměrně daleko ode mne. Já jsem, jak jsem si nakonec i předsevzal, jel někde na konci. Byl jsem však ve vybrané společnosti - za mnou jeli všichni favorité závodu. Jmenovitě Eddie Matzger, Mauricio Garcia Silva (Kolumbie) a Francisco Ramirez. Celkem mě překvapilo, že se, společně s Vanessou Ayalla, všichni bavili španělsky (opravdu velmi překvapivé!) Něco jsem rozuměl, ale že by se bavili o závodě, tak to rozhodně ne.

Brzy na to přišlo představování. Vzpomínám si, jak ke mě přijel Francisco Ramirez a zeptal se mě, odkud jsem. A jestli už jsem v Atlantě jel atd. Anglicky, samozřejmě. Francisco nebyl sám, později jsem se takto seznámil s několika dalšími závodníky. Všichni společně jsme pak ve velmi družné náladě dorazili ke kontrolnímu bodu č. 1.

Pokud jsem někde četl, že před příjezdem k občerstvovací stanici balík zpomalí a bude čas vzít si vodu a banán, pak realita byla taková, že nebyl čas na nic. V duchu jsem veleboval moje moudré rozhodnutí jet celý závod s osobní občerstvovačkou na zádech v podobě camelbaku!

Co se týče povrchu, ten byl na silnici do Atlanty byl ucházející. A pominu-li 6-ti kilometrový úsek nazývaný “The Gatorback”, který všechny doslova "vydrncal", nebyl nikde větší problém. Dokonce byl na jednom úseku položen nový, luxusní povrch, který se svojí kvalitou mohl směle srovnat s proslulým Vesmaco povrchem.

Profile závodu, tak ten byl od samotného startu vesměs velmi kopcovitý, rovinatých úseků bylo pomálu. Od 25. km se jelo víceméně stále do kopce, přičemž ale taždý dokopec byl kompenzován svým zkopcem, i když ne tak brutálním, jako byl kopec č. 3. Já jsem, právě po zkušenostech s kopcem č. 3, zvolil variantu jízdy samostatně za balíkem, což se ukázalo jako rozumné (mohl jsem se rukama zapřít o kolena), avšak mírně brzdící – projevila se síla kolektivu a já měl vždy co dělat, abych balík po takovém sjezdu dojel. Několikrát, když jsem musel balík dojíždět třeba dva kilometry, to bylo opravdu na hraně a pokaždé jsem si říkal, jestli nebude lepší jet i ty sjezdy pohromadě s ostatními.

Dacula

S přibývajícími kilometry pak docházelo k postupné redukci balíku a někde okolo 50. kilometru nás mohlo zbývat tak okolo 20. Šance na další redukci pak přišla v městě Dacula, kde byl cíl kratší, 60-ti kilometrové etapy.

Kdo konči v Dacule, bylo jasné až když jsme přijeli do města. Najednou vysprintovalo několik závodníků, kteří se snažili být v cíli co nejdříve. V ten okamžik mě problesklo hlavou, že nám před závodem na "brífingu" říkali něco o dojezdu v Dacule … co to sakra bylo?

BRUSLE MISTRA. Kde koho by zajímalo, na čem jezdí mistr nad mistry Eddie Matzger. Detailní fotografie mistrových bruslí nám vše odhalí. Jedná se o brusle Luigino s kolečky Atom. Ložiska nevidím, ale tipnul bych si že to budou ložiska Twincam. Jinak zdravím do Opavy Honzu Krejčíře!

Nemusel jsem dlouho přemýšlet, brzy jsem to na vlastní oči uviděl. Před cílem byla totiž ostrá pravotočivá zatáčka! První dva závodníci jí přehlédli a tak pokračovali rovně (tzv. šedesát kilometrů závodu s prominutím “v prdeli”), další dva se pokusili na poslední chvíli zatočit, což se v rychlosti okolo 40 km/h neukázalo jako nejmoudřejší rozhodnutí a oba skončili 200m před cílem v příkopu. A tak se celkem pohodlně mohl z vítězství radovat Micheal Fortner, který porazil (!) svého teprve čtrnáctiletého syna Matthew Fortnera a urval tak cenné vítězství.

Hned za cílem byl kontrolní bod č. 2 a my se mohli, tentokrát v klidu, občerstvit. Já jsem se opět spokojil se svým camelbakem, který jsem doslova vychvaloval až do nebes.

Nedaleko za Daculou se začalo závodit. Odpadlo několik jedinců, mezi nimi i Vanessa Ayalla. Začalo se měnit i přeskupení závodníků. Francesco Ramirez se společně s Mauricio Sierrou přesunuli do čela a začali udávat tempo. Místo pohodových 30 km/h jsme najednou jeli o pět kilometrů rychleji. Po 60-ti kilometrech kopců v nohách nic moc.

Drtivý nástup

Jediný, kdo zůstal vzadu, byl Eddie Matzger. Využil jsem příležitosti a představil jsem se. Eddie reagoval tak, jak ho všichni známe z jeho videíí – spontánně a bezprostředně. Prostě pohodový "týpek", navíc legenda bruslení. Cítil jsem k němu určitou úctu a respekt, na druhou stranu jsem si připadal, jako když mluvím s nějakým spolužákem ze základky! Eddie je prostě pohodář.

Pohodář to sice je, ale v první řadě prvotřídní závodník, což ukázal hned v nadcházejícím sjezdu. Tam, kde se opět jelo okolo 55 km/h, Eddie vystartoval a zahájil první nástup dnešního závodu. Připojilo se k němu několik závodníků, mezi nimiž byl i Igor Bakharev. Tento minibalík si během chvíle vypracoval náskok asi 10m, který se postupně začal zvyšovat. Není čas na nic čekat, řekl jsem si a vyrazil za nimi. Ze zbytku balíku jsem byl jediný, nikomu jinému se jet nechtělo, což mě trochu překvapilo. Dva kilometry jsem jel tedy “na krev” a pak jsem to vzdal. Hlavním cílem je pro mě dnes dojet a kdoví, co by se dělo, kdybych je dojel. Mohl bych sice využívat luxusu policejní eskorty, která od Daculy opět jela před prvními závodníky, ale co naplat, dnes na to asi nemám. Svěsil jsem tedy nohy a počkal na zbytek původního balíku.

Pokračovali jsme v tempu před Eddieho nástupem, což mě celkem vyhovovalo. Ten Igor mě ale překvapil, říkal jsem si v duchu. Najednou koukám, kdo to jede tak 200m před námi, a on to Igor Bakharev! Tak ani Igor to neustál a přitom ten dnes vypadal tak dobře! Tak to bych tam taky nezůstal, utvrdil jsem se ve svém rozhodnutí jet v poklidu druhého balíku.

Druhý balík

I druhý balík však došel v průběhu dalších kilometrů určité korekce. Odpadla Marcy Turek (prý letos měla brusle na nohou jen jednou), Jessica Wright (poslední žena) a s ní i Lenny Wilcox, který se gentlemansky rozhodl na Jessicu počkat. Jessica se však necítila ve své kůži a tak se raději Lenny vrátil mezi nás.

Bylo zřejmé, že v balíku před námi jsou čtyři lidé. Nás bylo osm. Pokud tedy nic nepokazím, neměl bych dojet hůř než na 12. místě, což by zase nebylo tak hrozné. Ideální by bylo, pokud bychom dojeli závod pod 5 hodin, to by se mě fakt líbilo, ale to v tuto chvíli nezáleželo jen na mě. Tedy, na mě vůbec ne. Začaly se totiž ozývat křeče …

V čele balíku jsme se pravidelně střídali a to až do chvíle, kdy se křeče staly tak nesnesitelnými, že jsem nebyl schopen udávat tempo. Byl jsem rád, že jedu. A to jsem měl v camelbaku namíchány všechny minerály jako hořčík nebo draslík, i sůl jsem tam měl! Přesto jsem dostával křeče. Nemohl jsem si dovolit odpadnout už jen kvůli tomu, že bych nevěděl, kam jet, a tak jsem se držel doslova zuby nehty.

Značení trasy

Nyní se dostávám konečně ke značení celé trasy. Pokud pominu policejní eskortu, která udávala směr závodu a kterou stačilo jen tupě následovat, ti, co tempo nevydrželi, takový přepych neměli. Bylo nutné pozorně sledovat značky na silnici. Před každou křižovatkou byl na zemi nakreslen symbol závodu (žlutá šipka) ve směru, kam se pojede hned za křižovatkou. A hned za křižovatkou byl namalován tzv. potvrzující symbol. Pokud bych tedy přejel křižovatku a za ní by na zemi nic nebylo, jel bych špatně. Jak jsme se blížili k Atlantě, přibývalo křižovatek a s tím také symbolů na zemi. Já osobně nemám rád, když nevím kam jedu a pozorně sledovat vše, co je na zemi namalováno, to nebylo pro mě. To byl druhý důvod, proč bych se nehrnul dopředu i kdybych neměl žádné křeče – prostě bych na to neměl nervy.

Provoz

Zároveň se objevil i třetí problém. Tím byl houstnoucí provoz. Bylo jasné, že idylka venkova je definitivně ta tam a je třeba promýšlet každý přejezd křižovatky. Ano, na každé z nich byla policejní eskorta, která měla za úkol zastavit provoz na křižovatce a zajistit bezpečný průjezd bruslařů, jenže to bylo možné pouze v okamžiku, kdy policisté nějakého bruslaře zahlédli! Nutností tedy bylo dát jim vědět co možná nejdříve. Tady se ukázalo, jak je důležité jet ve skupině zkušených A2A harcovníků. Lenny Willcox či Brian Oswald byli těmi, kdo již s předstihem hvízdali na prsty, oznamujíc tím příjezd skupiny idiotů, co nemá v neděli ráno nic jiného na práci, než jízdu na bruslích z Athens do Atlanty. V ten okamžik bylo zábavné sledovat posádku policejního vozu, která do té chvíle v pohodě diskutujíc opřena o služební vozidlo skočila do auta a se zapnutým majákem vjela do křižovatky. A to se nejednalo o nějaké zapadlé křižovatky kdesi v polích, ale o velice frekventované, čtyř a více proudé křižovatky, kde bez policejní asistence bylo téměř nemožné projet.

Samozřejmě že policejní hlídky nebyly na každé z mnoha křižovatek a tak bylo nutné věnovat maximální pozornost, co se před námi děje. Několikrát jsme museli doslova zastavit a nechat projet všechna auta, než někomu došlo, že ti “odresovaní borci” na bruslích asi jedou nějaký závod či co a nechal nás projet.

THE WORLD OF COCA COLA. Jednoznačně nejzajímavější atrakcí muzea Coca Coly (jak může být nazýván The World of Coca Cola) je mix bar, kde mohou návštěvnící ochutnat nápoje z celého světa patřící pod koncern Coca Cola. Já osobně jsem nejvíce času strávil u žvýkačkového nápoje žluté barvy Inca Kola.

V této fázi závodu jsem byl již celkem unavený, navíc mě trápily vracející se křeče do nohou. Přesto jsem se však ze všech sil držel našeho balíku. Představa, že sám osamocený bloudím po státě Georgia a hledám cestu do Atlanty, byla dostatečným varováním. Roli odpadlíka tak převzali jiní. Nejprve zmizel Hernan Diaz (jak jsem později zjistil, byl to ten, před kterým zastavilo auto tak nečekaně, že skončil rozplácnutý na zadním skle jak samolepka “Pozor, děti v autě”) a po něm i Kevin Dresser. Tím nás zbylo šest a rýsovala se možnost dojet v první desítce. Nebyl však čas na zbytečné úvahy co bude, čekalo nás ještě 50 km a hlavně, obávaný Silver Hill.

Silver Hill

Silver Hill, poslední a nejstrmější ze série kopců. Pokud sjedu Silver Hill, pak dojedu až do Atlanty. Byl jsem rozhodnutý, že tenhle kopec rozhodně nepojedu v balíku, i když hrozilo, že mě ostatní ujedou. Pořád jsem viděl před očima ten začátek závodu, kdy jsem byl při jednou ze sjezdů "rozklepanej jak Alík" a trnul, co se bude dít. Silver Hill však nebyl tak dlouhý, mohl mít něco okolo kilometru. Kilometr a bude klid, pomyslel jsem si. Už aby to bylo za mnou!

Ještě před obávaným Silver Hillem jsme si jako předkrm dali několik profilově podobných kopců – při každém z nich jsem se ptal Lennyho Wilcoxe, jestli je to ten obávaný Silver Hill a pokaždé se mě dostalo záporné odpovědi. Až když jsem v závěru jednoho stoupání zahlédl ceduli “Silver Hill Road”, bylo jasné, že jsem se konečně dočkal.

Neměl jsem ani čas moc přemýšlet, co se bude dít. Hned jak jsem se vydrápal na vrchol kopce, už se jelo dolů. V balíku nakonec nejel nikdo – ostatní na tom tedy byli podobně jako já a každý jel na své triko. Kilometrový sjezd se nakonec ukázal jako příjemná projížďka, byť v jeho závěru jsem musel mocně dohánět ostatní, kteří mezitím opětovně zformovali balík a pokračovali v týmové spolupráci.

Poslední kopec byl tedy úspěšně za námi, to byla dobrá zpráva. Ta horší byla, že nám stále zbýval maraton do cíle! Byla to neuvěřitelná představa – v nohách 100 km a do cíle chybí ještě celých 42 km! Slunce s blížícím se polednem přidalo na své intenzitě a já se jen modlil, aby mě nedošla zásoba tekutin v mém camelbaku.

Poslední úsek závodu se již nic podstatného nestalo. Držel jsem si svoji pozici nestřídajícího posledního člena balíku a trnul, abychom náhodou nesjeli z cesty. Poklidný průběh posledních kilometrů oživilo snad jen lehké ťuknutí a následný pád Igora Bakhareva s Brianem Oswaldem, který se však obešel bez větších následků – všichni jsme na oba tahouny rádi počkali.

Před branami Atlanty

Když jsem konečně zahlédl ceduli “Welcome to Atlanta”, ulevilo se mi. Jsme na předměstí, dumal jsem, do “Historic Fourth Ward Skate Park” to může být tak maximálně 10 km. Měl jsem pravdu – zbývalo posledních deset kilometrů. Dvacet minut a jsme tam!

Až do poslední chvíle držel nás balík pohromadě. Teprve nějaké 2-3 kilometry před cíle se balík roztrhal. Nejprve ujel Igor Bakharev, následovaný Brianem Oswaldem. Lenny Wilcox, Kent Sutherland a John Shulte jeli pak za nimi a já už jsem jen kontroloval, jestli jedu správně. Bylo mě celkem jedno, kolikátý dojedu. A jelikož jsem dobrovolně nestřídal, nepřemýšlel jsem ani o tom, že bych se zapojil do závěrečného spurtu.

K tomu nakonec došlo jen mezi Igorem, Brianem a Lennym, my ostatní jsme dojeli ve zhruba půlminutových rozestupech. Zbývala poslední zatáčka a průjezd cílovou branou. Mě se to podařilo v čase (05:08:52) na celkovém 10. místě (3. místo v kategorii M40). Tím jsem se stal zároveň prvním Čechem, který tento legendární závod jel a dokončil! Ano, mrzí měm, že o titul nejlepšího Evropana, resp. o titul nejlepšího Východoevropana jsem přišel zásluhou výborného výkonu Igora Bakhareva, ale i tak jsem mohl být spokojen. Od 70. km mě trápily problémy s křečemi a tak jsem byl rád, že jsem do cíle vůbec dojel.

Konečně cíl

Hned po dojezdu jsem si sundal brusle a šel se trochu občerstvit. To “trochu” nakonec znamenalo vypít tři vychlazené Coca Coly a sníst dva výtečné domácí sendviče se šunkou. Když jsem si pak konečně po pěti hodinách sedl, ucítil jsem palčivou bolest v levém chodidle. Vzpomněl jsem si na legendární diagnózu pana Urmínského – to musí být ten tajemný Campbellův kloub! Nevím, jestli něco takového doopravdy existuje, faktem ale bylo, že jsem měl pod levým vnějším nártem menší bouli, která po došlapu bolela. Teď už to bylo jedno, do týdne to snad splaskne a maraton v Chicagu nějak uběhnu.

Unaveně jsem pak několik minut seděl na bedně od banánů, která sloužila jako provizorní lavice a tupě hleděl jen tak “do blba”. Když jsem si konečně trochu odpočinul, šel jsem prohodit pár slov s Igorem Bakharevem. Ten byl v Atlantě se svojí přítelkyní (manželkou?) a že prý ještě odpoledne letí do Miami – patrně na odborovou rekreaci.

Eddie

Další, se kterým jsem si chtěl rozhodně popovídat, byl Eddie Matzger. Legenda všech legend! Eddie seděl kousek od boxu časoměřičů a jedl banán. Všiml jsem si, že ač musel být v cíli již dobrou půlhodinu, stále měl na nohou brusle! No to bych se asi zbláznil – brusle jsem zahodil jako první. Eddie vypadal spokojeně a velmi vstřícně reagoval na moji žádost o podpis startovního čísla (ten si však podmínil tím, že prý musím přijet znovu příští rok!) Hned poté jsme se spolu vyfotili a pak už jsem se Eddieho začal vyptávat na závod (dojel celkově druhý, když v závěrečném spurtu nestačil na vítězného Mauricio Sierru z Kolumbie), bruslení v USA, SkateFarm a především na jeho výpravy do Číny a jižní Ameriky, kde předváděl na bruslích “psí kusy”. Rozhovor s ním byl jedním slovem úžasný a jsem moc rád, že jsem takového člověka mohl potkat.

JÁ A LEGENDA. Je mi velkou ctí, že mohu mít společnou fotografii s žijící legendou inline bruslení Eddie Matzgerem! Skate free or die!

Rozloučil jsem se s Eddiem a šel jsem si sbalit své brusle a ostatní věci. Cestou jsem si ještě vyzvedl krásný hrneček, kterým pořadatelé obdarovávali všechny, co závod dokončili. První část dne tím pro mne skončila – vyhlášení je na programu až od 18:00, čímž mám k dobru 5 hodin, které konečně využiji na prohlídku Atlanty.

The World of Coca Cola

Vrátil jsem se do hotelu, osprchoval se a pěšky (ideální druh aktivity vhodný na odbourání přebytečného laktátu) jsem došel až do muzea Coca Coly. “The World of Coca Cola” je hlavní místní atrakcí, tedy pokud pominu zdejší vyhlášené “Georgia Aquarium”. Coca Cola byla představena světu v roce 1886, kdy plukovník John Pemberton tak dlouho hledal náhradu za svoji závislost na morfiu – až vynalezl Coca Colu. A jelikož se tak stalo právě v Atlantě, je jasné, proč muzeum Coca Coly je právě v tomto městě (mimochodem, Coca Cola má zde stále ředitelství).

Muzeum samo o sobě je zajímavé, mě však nejvíce zaujala sekce, kde bylo možné zdarma a neomezeně ochutnávat nápoje z celého světa – tedy ty, co Coca Cola prodává pod svojí hlavičkou. Vyzkoušel jsem vše, ale nejvíce času jsem strávil u čepu Inca Koly – žluté limonády žvýkačkové chuti pocházející z Peru (odkud jí znám). Tak dlouho jsem na ní měl chuť! Teď, po 5-hodinovém úmorném závodě jsem si zaslouženě dopřál litr této přeslazené tekutiny.

Vyhlášení výsledků

Vypil bych i více, byl však nejvyšší čas vrátit se zpět do Skate Parku na závěrečný ceremoniál. No, ceremoniál je velmi vznešené slovo, jednalo se spíš o setkání několika desítek účastníků závodu, kdy těm nejlepším byli z rukou hlavních organizátorů předány věcné ceny. Když už jsem si brousil zuby na cenu za 3. místo v kategorii M40, bylo rozhodnuto, že z důvodu nedostatku cen se ceny za třetí místo udělovat nebudou! Naneštěstí se však vyhlašovala speciální cena pro ty, co se závodu účastnili poprvé, a tak jsem nakonec mohl převzít pár ponožek nashvillského inline klubu Asphalt Beach i já.

I odpoledne jsem pak vyhledal Eddieho Matzgera a snažil se ho přesvědčit, aby v rámci své bruslařské osvěty přijel i do Prahy. Snaha byla marná, leč Eddie naznačil, že v budoucnu by si chtěl zajet nějaký závod v Evropě (Berlín?) a tak by snad při té příležitosti mohl zavítat i do naší metropole. Nechal jsem se opět s Eddiem vyfotit a pak jsme se již definitivně rozloučili. Eddie si vzal svůj kufr a na bruslích, které od dnešního brzkého rána měl stále na nohou, odjel zpátky do svého hotelu … V tu chvíli mě došlo, proč je tak výjimečný: on má ty brusle stále na nohou!

Závěrečný raut

Zakončení celého dne pak proběhlo v nedaleké mexické restauraci “Pure Taquerita”, kde organizátoři závodu přichystali pro závodníky velkolepý banket plný mexických specialit. Myslím, že lepší závěr celé akce nemohl nikdo ani vymyslet! A jak se říká to nejlepší nakonec, tak ve chvíli, kdy se všichni přejídali výtečnými tacos, dorazil do Atlanty dlouho očekávaný hurikán Karen! Nebýt osmi hodin zpoždění oproti původní předpovědi, kdoví, jak by to dnes celé dopadlo …

Stránky závodu: http://www.a2a.net/
Výsledky: http://www.a2a.net/13result/RESOV87.TXT

Trať: legendární trať z Athens to Atlanty (87 mil). Povrch víceméně kvalitní s výjimkou 6 km dlouhého úseku s velmi hrubým asfaltem. Závod se jede za plného provozu – před čelem jede motocykl zajišťující bezpečný průjezd křižovatkami. Závodníci v dalším sledu toto privilegium nemají a musí proto důsledně dbát na dodržování pravidel silničního provozu (i když s blížícím se cílem v Atlantě přibývá policistů regulujících dopravu na nejrušnějších křižovatkách). Kopcovitý, velmi náročný závod. Závodnící v některých sjezdech dosahují rychlosti až 70 km/h.
Počasí: polojasno až jasno, slunečno, teplota okolo 28C

 

František Míček