REPORTÁŽ  (fm) Oč byl můj poslední závodní příspěvek delší, o to bude ten následující kratší. Navíc, tentokrát se jedná o běžecký maraton a ten jako takový začíná většinu lidí zajímat leda tak ve chvíli, když v cíli bouchne nějaká ta bomba či závod vyhraje žena, která do cíle dojede tramvají. K ničemu podobnému však v Chicagu letos nedošlo, ale kdoví, příští rok může být zase všechno jinak.  

The Windy City

Takže Chicago (jediná správná výslovnost je “šikágo”), větrné město. No větrné, on ten výraz “The Windy City”, kterým se Chicago pyšní, může mít hned několik významů, ze kterých však “větrné město” je ten nejméně pravděpodobný - ono tam totiž až tak nefouká. Větší šance se dávají tomu, který si nebojácně utahuje z ochoty místních politiků měnit své zásadní postoje tak rychle, jak Leoš Mareš svá auta. Kam vítr, tam plášť, řeklo by se v Čechách, v Chicagu však zůstávají u léty prověřeného “The Windy City”. Pokud to ale není celé jinak, což by snad nejlépe vysvětlil vydavatel deníku “The New York Sun” pan Charles Dana, který výraz v roce 1893 poprvé použil ve spojení s blížící se výstavou “World's Columbian Exposition” – tedy pokud by ještě žil … 

CLOUD GATE. Monument ve tvaru fazole (proto spíše známý pod názvem The Bean) patří mezi největší turistické atrakce v Chicagu. Tento unikát o velikosti 10x20x30m byl vytvořen britským umělcem indického původu Anish Kapoorem v letech 2004-2006. Ač vyroben ze ze 168 plátů nerezové oceli, není na něm patrný sebemenší spoj a dokonale odráží panorama města. The Cloud Gate je umístěn v Millenium parku mezi Chase promenádou a zimním stadionem.

Chicago Marathon byl pro mě jediným podzimním maratonem a také posledním maratonem z proslulé série největších maratonů světa “The World Marathon Majors”. Tedy alespoň jsem si dlouho naivně myslel, že bude poslední – než přidali Tokio (tam jsem se nakonec pro příští rok také dostal, ale to je zase jiný příběh). Tak nebo tak, maraton v Chicagu byl pro mě rozhodně posledním na území USA. Boston a New York mám již za sebou a na nic jiného se nechystám. A jak s oblibou říkám, proč běžet nějaký maraton dvakrát, když jsou tisíce dalších.

Cesta do Chicaga

Shodou okolností právě Chicago Marathon měl být tím závodem z “velké pětky”, kam se člověk dostane poměrně jednodušše – stačí se registrovat. Stačí se registrovat, přesně to si řeklo na 50 000 maratonských nadšenců (patrně pod vlivem dokumentu  “The Spirit of Marathon”) a v momentě, kdy byla registrace otevřena, všichni naráz klikli na tlačítko “Registrovat”. To, co logicky následovalo, je jasné: jak říkáme my z oboru IT, „spadnul server“ a následoval chaos. Měl jsem velké štěstí, že jsem patřil k těm šťastlivcům, kterým se důsledným opakováním celého procesu tzv. dozblbnutí podařilo proklikat až úplného konce. Po dvou hodinách úsilí jsem si pak mohl, byť.chudší o 200 USD, konečně oddechnout. Nedlouho poté byla stránka maratonu nedostupná a o zbylých účastnících závodu se rozhodovalo v dodatečné loterii ...

Cesta do Chicaga se stala součástí mého sportovního výletu do USA. Ten jsem zahájil v Atlantě a přes Nashville a Indianapolis jsem s únavou v nohách, ale úsměvem na rtu dorazil až do hlavního města státu Illinois. O Nashille ani Indianapolisu se zde však rozepisovat nebudu a případných zájemcům o tato města bych rád vzkázal následující: navštívit ano, ale pouze virtuálně. Vše ostatní je ztráta času. Chicago, to je však jiný šálek čaje. Podobně jako New York patří mezi americkou klasiku – stejné ódy se pějí i na San Francisco, což však nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, jelikož jsem tam doposud nebyl. Ódy se rozhodně nepějí na Atlantu, což na druhou stranu potvrdit mohu. A Nashville a Indianapolis mohou brát jako poctu už jen to, že jsem se o nich vůbec zmínil. Chicago byla tedy tutovka a proto jsem si na ně vyhradil celé čtyři dny, což bylo velmi rozumné rozhodnutí.

Mezi Sokoly

I další moje rozhodnutí se ukázalo jako prozíravé. Ubytování v Chicagu jsem si totiž  zajistil s velkým předstihem. V cestovatelských průvodcích jsem se totiž dočetl, že právě Chicago je díky své strategické poloze a oblíbenosti ze stran podnikatelů z celé země městem s nejdražšími hotely, kde cena 200 USD za noc nikoho nepřekvapí …  snad jen mě. Je však velký rozdíl platit 200 USD a neplatit nic!

Vzpomněl jsem si totiž na svého známého Mika, kterého jsem před lety potkal na pražském letišti, když jsem v rámci své dobrovolnické mise vítal zahraniční maratonce. Mike byl jedním z těch, se kterými jsem si posléze vyměnil i emailovou adresu. O té doby jsme byli ve spojení a když přišlo na řadu řešení otázky mého ubytování v Chicagu, Mike byl právě tím, kdo mě ochotně pomohl. 

CHICAGO DEEP-DISH PIZZA. V USA existují dva druhy pizzy, resp. jejího stylu: New York style a Chicago deep-dish style. Ta první je tenká, ta druhá je naopak vysoká, s téměř třípalcovým okrajem. Deep-dish pizza byla představena světu v roce 1943 v Chicagu v pizzerii Pizzeria Uno panem Ike Sewellem. Jedná se o velmi vydatný a kalorický pokrm, který by přesto neměl ujít pozornosti žádného návštěvníka Chicaga - je to místní specialita.

Mike, který stále má v Čechách své vzdálené příbuzné (sám ale česky nemluví), patří v Chicagu mezi aktivní členy legendárního Sokola a hned se nabídl, že ubytování nebude problém – když mu přivezu láhev Fernetu Stock Citrus (ten se tam prý nedá sehnat). Tento božský likér, jak nazval Mike hořký nápoj z Božkova, tedy nakonec rozhodl, že místo hotelu panelákového typu (na jiný bych neměl) jsem tři noci v Chicagu strávil v příjemném domácím prostředí s domácí kuchyní.

Tím, kdo mě nakonec poskytl azyl, byla Alison Kool, se kterou jsem se seznámil přes Mikeova kamaráda Matthewa. Bylo to legrační, já neznal Matthewa, Alison neznala Mika, ale důležité bylo, že Mike znal Matthewa a Matthew znal Alison! Ať žijí sociální sítě! Alison, milovnice psů, deskových her a sportu (účastnice amerického mistrovství v 70.4 triathlonu) mě přivítala ve své po domácku vyrobené kuchyni s nadšením, jelikož delší dobu nepotkala nikoho z rodiště její maminky. Ano, je to tak, Alison má české kořeny, ale podobně jako Mike, česky nemluví.

Před startem

První tři dny jsem Chicagu jsem strávil jako běžný turista obdivující místní atrakce, až nadešla neděle, den závodu. Alison, ač se sama závodu jako běžec neúčastnila, byla domluvena se svými kamarády-běžci, že je bude po celou dobu závodu povzbuzovat. Měla pro tu příležitost připravený krásný kostým rozverné víly Amálky. Škoda, že se nevyhlašuje nejhezčí kostým závodu, víla by měla velkou šanci na úspěch! Společně jsme posnídali, popřáli si hodně štěstí a každý vyrazil za svým úkolem. Já metrem na závod a Alison na kole rozdávat úsměvy.

Pomalu začalo svítat, když jsem konečně dorazil na místo startu. Díky teplotě okolo 5C to ale na nějaké bloumání a rozjímání co dělat nebylo. 5C je 5C a tak jsem většinu času strávil ve vytopené převlékárně. Mužské, nutno dodat. Do poslední chvíle jsem byl oblečen do teplákové soupravy a teprve když přisla na řadu poslední výzva k odevzdání oblečení, tepláky jsem, ač nerad, i s taškou odevzdal do prostor k tomu určených.

MR. BEEF. Pokud si snad někdo snad myslí, že na nasekaném hovězím roastbeefu v housce nemůže být nic zvláštního, pak se hluboce mýlí. Tento jednoduchý sendvič na způsob gyrosu prodávaný pod názvem italian beef je podáván s nakládanými okurkami, feferonkami a zalit výpekem z masa vytváří dohromady dokonalou symbiózu chuti, které neodolají takové osobnosti amerického života jako Jay Leno, Joe Mantegna nebo Joe Pantoliano. Jednoduché, leč geniální!

Do závodu mohlo zbývat tak 20 minut a já řešil poslední problém – jak si rychle dojít na toaletu. Nutno dodat, že podobný nápad mělo v ten okamžik dalších asi 10 000 běžců. Postavit se do fronty na toaletu tedy znamenalo vystartovat s handikepem přinejmenším 10-15 minut – tudy tedy cesta nevedla. Byla tady ještě druhá, typicky česká, možnost, jak zapeklitou situaci vyřešit.

Řešení ale vyžadovalo notnou dávku kuráže a především ignorování nekonečného množství varovných cedulí “Do NOT urinate in public”. Pravda, těch, kteří se tento zákaz rozhodli porušit, nebylo mnoho, ale pár “nebojsů” se našlo. Chvíli jsem čekal, kdy je složí tvrdí hoši od FBI, CIA či podobných organizací, ale nestalo se nic. Byl to jasný signál, že pokud mohou oni, já mohu také. Rychle jsem tedy přiskočil k nejbližšímu plůtku a za úvodních tónů americké hymny jsem daroval státu Ilinois přebytečných 100 ml tělesných tekutin.

Závod

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Zařadil jsem se do koridoru pro běžce na čas okolo 3:00 a čekal na startovní povel. Vzhledem k tomu, že jsem byl chlapcům z Keni doslova “přilepen na zadku”, byla velká šance dát to pod tři hodiny i v oficiálním čase. Pravda, týden po závodě Athens – Atlanta a 140 km v nohách byly moje předstartovní úvahy o výsledném čase hodné přinejmenším politováníhodného úsměvu a poklepání na čelo, ale ta euforie na startu byla tak veliká, že jsem si ani jiný cíl ani dát nemohl. Samozřejmě to byl nesmysl, ale já tak prostě rozebíhám maratony už 5 let!

První kilometry závodu jsem se musel krotit, nadšeně povzbuzující diváci byli všude a nebylo problém běžet okolo 3 min./km. Hlídal jsem si svých 4:15 min./km a běžel jako švýcarské hodinky Tissot, tedy přesně. Atmosféra byla úchvatná a pro někoho, kdo podobný maraton nikdy neběžel, to musel být velice silný zážitek. Škoda, že jsem již běžel podobné maratony v New Yorku a Bostonu, protože jinak bych si ty okamžiky užíval daleko víc. Takhle jsem se jen díval na hodinky a nic jiného mě nezajímalo.

PORTILLO'S HOT DOG. Není hot dog jako hot dog a ten kdo ochutnal legendární "Portillo's" v Chicagu bude jistě souhlasit, že i tak jednoduchý pokrm lze servírovat s noblesou. Téměř božská kombinace chuti rajčat, sladkokyselých okurek, feferonek, párku a hořčice v mákem poseté měkké housce dává jednou pro vždy zapomenout na laciný "párek v rohlíku" kdesi v nádražním bufetu. A pozor: žádný kečup!

Deset kilometrů jsem běžel podle plánu, stejně jako dalších deset. Půlku jsem měl v solidním čase za 1:29:30, ideálně jsem se však necítil. Ještě jsem se na 24. km stačil krátce pobavit s vodičem na 3 hodiny, abych se s ním na 25. km rozloučil. Nešlo to. Bylo jasné, že dneska to (opět) nevyjde. Nohy jsem měl jak konve a sotva je vlekl. Vzpomněl jsem si na Londýn, kde jsem chvíli zvolnil a pak to zase rozběhl. Dám si tedy pět kilometrů volně (okolo 5 min./km) a pak uvidím, jak to půjde, řekl jsem si.

Uběhl jsem pět kilometrů a viděl, že to nepůjde. A to mě v tu chvíli čekalo ještě 15 kilometrů do cíle! A do toho to teplo. Ranní přízemní mrazíky se definitivně rozptýlily kdesi nad jezerem Michigan a nad hlavami běžců už dobrou hodinu intenzivně svítilo slunce. Jo jo, ráno jsem nadával na zimu a teď to mám! Den jako z letní čítanky od Hrubína. Zatnul jsem zuby a běžel, jak to šlo. A že to moc nešlo! Chtěl jsem ale závod dokončit se ctí a tak jsem si nutně musel stanovit nějaký cíl. Budu spokojený, když dám každý kilometr pod 5 minut, zkusil jsem přesvědčit sám sebe abych definitivně nerezignoval. Jak se říká, vše je v hlavě.

Kompletní pětka

Nakonec se mě to silou vůle podařilo a já proběhl cílem v čase (03:08:34), což se pochopitelně jako kdovíjaký úspěch považovat nedá. Chtěl jsem pod tři hodiny! Tentokrát to byl ale nesmysl, nejsem holt Kilian Jornet. I když jsem týden v podstatě jen odpočíval, únavu z Atlanty jsem z nohou nevyklepal. Cokoliv pod 3:15 se tedy díky okolnostem dalo považovat za úspěch – no a nakonec dopadlo ještě lépe. Ale vytuhlej jsem byl jako Hera!

Tak nebo tak, maraton jsem doběhl a zařadil se mezi nepočetnou skupinku běžců, kterým se podařilo dokončit všech pět závodů seriálu „The World Marathon Majors“.
V roce 2004 jsem v Praze běžel svůj první maraton (čas 4:40) a představa, že bych si ještě někdy zaběhl něco podobného (natož pak maraton v Londýně, Chicagu, Bostonu, Berlíně či New Yorku) byla ještě šílenější, než že se důchodce z Vysočiny stane prezidentem. Střih, je tu rok 2013, na hradě dřepí Miloš Zeman zvaný lidový a já jsem zkompletoval slavnou pětku! Pětka se sice mezitím rozrostla o další závod a je z ní šestka, což je na jednu stranu trochu znepokojivé, na druhou stranu je však přede mnou nová výzva. 

WILLIS TOWER: THE LEDGE. Willis Tower (do roku 2009 pak Sears Tower) je se svými 108 patry a 442m nejvyšší vysoká budova  v Chicagu. V roce svého vzniku (1973) a následujících 25 let byla rovněž nejvyšší budovou na světě (než došlo k výstavbě World Trade Center v New Yorku). Největší atrakcí je zde  "The Ledge", prosklený balkon nacházející se na 103. patře budovy.

A tak vzhůru do Tokia stát se prvním Čechem, který zkompletoval všech šest závodu světové série „The World Marathon Majors“! Určitě nebudu nejrychlejší, ale na to se historie naptá. Budu totiž první!

Stránky závodu: http://www.chicagomarathon.com/
Výsledky: http://results.chicagomarathon.com/2013/

Trať: klasický městský maraton s minimálním převýšením a velkou diváckou kulisou.
Počasí: ráno velmi chladno (okolo 6C), později oteplení a slunečno, teplota okolo 22C

František Míček