REPORTÁŽ  (fm) Pokud tu byl nějaký závod, který jsem nikdy nejel, ale na který jsem se vyloženě těšil, byl to právě Inline-Speedskating-Halbmarathon v Regensburgu pořádaný místním klubem ISC (zde pozor, v žádném případě se nejedná o naši německou filiálku!) V roce 2010 se zde ještě jezdil klasický městský půlmaraton, předloni se nejelo nic a od loňského roku pak bruslaři našli svůj nový domov východně od města, na testovacím okruhu společnosti Continental. A to byl přesně ten důvod, proč jsem se na závod tak těšil.

Regensburg

Regensburg, historicky známý též jako Ratisbon (z keltského Ratisbona), česky jako Řezno, je bavorské město nacházející se na soutoku řek Dunaje a Řezné (proto to Řezno). Historické centrum, jehož největší dominantou je gotická katedrála Dom St. Peter z druhé poloviny 13. století, je od roku 2006 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho součástí je i kamenný, gotický most Steinerne Brücke z 12. století, který je nejstarším dochovaným a dodnes používaným mostem v Bavorsku. Město pak díky mostu, resp. výběru mýtného, doslova pohádkově zbohatlo.

Za pozornost jistě stojí i návštěva originálního obchodu hořčicí, té s červeným víčkem, společnosti Händlmaier’s. Tradice této rodinné firmy se datuje až do roku 1914, kdy Johanna Händlmaier, prababička současného vlastníka pana Franze Wunderlicha, poprvé vyzkoušela svůj tajný recept “domácí sladké hořčice” a jednou pro vždy tak ovlivnila budoucí generace jedlíků párků a klobás. Originální recept paní Händlmaierové je pak stále uložen hluboko ve firemním sejfu.

A zase do Bavorska

Druhý výlet do Bavorska během 14 dní byl doladěn během týdnu před závodem. Doufal jsem ve větší účast než byla ve Forchheimu (byl jsem tam sám) a dočkal jsem se. Účast potvrdil Marek Handl a nakonec i Rosťa Šticha, který cítil velkou šanci na vylepšení svého osobního rekordu na půlmaratonské trati.

Marek Handl vyrazil do Regensburgu již brzy ráno (chtěl si prohlédnout město) jako předzvěst naší rozsáhlé výpravy, my s Rosťou jsme si domluvili odjezd na 9:45. S tím, že ho vyzvednu u něho doma na Novodvorské.

Novodvorská, to je pohoda. Kdybych měl jet někam na Hokešovo náměstí, to by mohl být problém, ale Novodvorská – s prstem v nose! Navyknut na navigaci, naťukal jsem NOVODVORSKÁ a vyrazil. Byla to sice blbost, věděl jsem kde ta ulice je, ale zvyk je železná košile a třeba mě tam ta navigace navede nějakou rychlejší cestou, kterou ještě neznám ... Abych to zkrátil. Místo v Novodvorské jsem skončil v Soukupově ulici, kde navigace tvrdošíjně trvala na tom že „Jste v cílové destinaci“, což očividně nebyla pravda.

Díky této peripetii jsem Rostíka naložil s mírným zpožděním až v 9:50. moc jsme se tedy nezdržovali a vyrazili směr Regensburg. Navigaci jsem vzal na milost, hledat ulici Glassfaser Strasse ve městě, kde jsem byl všeho všudy jednou, to jsem opravdu nechtěl. Tentokrát proběhlo vše bez potíží a necelou půlhodinku po poledni jsme dorazili na místo dnešního závodu – na parkoviště poblíž testovacího okruhu společnosti Continental.

Příjezd na okruh

První naše kroky vedli k registraci. Za poplatek (25 EUR) jsme dostali krásné papírové číslo, poukaz na kávu a oproti vratné záloze 20 EUR pak čip s nápisem v češtině „Tento čip neprodleně ODEVZDEJTE“. Jak by ne, když časomíru zajišťovala společnost Sportovniservis.cz.

Po nezbytných administraticvních úkonech (registrace) přišly na řadu úkony neméně důležité (akutní návštěva toalety), po nichž následovala tzv. hluchá hodinka, což byl jinými slovy čas zbývající do startu závodu. Ten jsme nakonec využili poměrně smysluplně, zašli jsme se podívat na trať a poté i na start závodu žen.

Když jsme se vraceli k autu, Rosťa se podíval znovu na okruh, na oblohu a nakonec i na mě a odhodlaně pronesl: „Dneska, tak dneska by to šlo!“ Na moji nechápavou otázku co by jako dneska šlo, se jen šibalsky pousmál a řekl: „No osobák přece. Cítím to ve vzduchu!“ Rosťa doufal, že by mohl dát závod na rychlém okruhu konečně pod 40 minut, což znělo nakonec i logicky. Kde jinde než na okruhu s kvalitním povrchem, bezpečnou šířkou a ideální viditelností by si měl zajet osobák. V Brně na výstavišti? Navíc, byl to jeho 99. závod kariéry, tedy skoro jubileum!

Co si budeme povídat, i já jsem pošilhával po nějakém rychlém čase okolo 35 minut, ideálně 34:59, ale to bude záležet na mnoha okolnostech.

Před závodem

Do závodu zbývalo nějakých 45 minut, když jsme zahlédli Sergeje Tarasova. Sergej dorazil sám po ose Beroun – Regensburg. Česká výprava byla téměř kompletní, čekalo se už jen na výletníka Marka. Ten dorazil okolo 14:00, tedy půlhodinu před závodem.

Závěrečná příprava na závod nebyla, co si budeme povídat, ideální. Jednak jsem za boha nemohl najít svůj hrudní pás Garmin a to bych přísahal, že jsem si ho v pátek dával do tašky. Zmizel. Prostě je fuč. Finito. Tečka. A druhak, vedle parkoviště byl zřízen improvizovaný testovací okruh (vytyčený kužely) pro nadšence, co si chtějí zkusit jízdu v rychlém závodním autě – byla to nějaká mini formule nebo co. Kdo kdy navštívil jakýkoliv automobilový závod asi tuší, co následovalo. Byl tam strašněj kravál! Navíc mě připadalo, že každej, kdo si do toho auta sedl, dostal pokyn co nejvíc zaskřípat brzdama. Oni skřípali brzdama, já skřípal zubama a čekal, kdo nám to jako první napálí do auta. A do toho ještě ten podělanej pás. Rychle jsem se převlékl a vyhnal chudáka Rosťu z auta, ještě než si stačil navléknout tkaničky!

V 14:10 jsme se sešli společně s Markem a Sergejem na okruhu a čekali, až skončí závod žen a my si můžeme konečně celý okruh projet. Brzy jsme dostali svolení od jednoho z rozhodčích (bylo jich tam požehnaně) a rychle si dali dvě kola. Na víc nebyl čas, museli jsme na start.

Na startu

Start závodu byl asi 300m od cílové brány. Důvodem byla délka kola 1,3 km, což při 16 okruzích dává 20,8 km – proto těch 300m navíc (délka půlmaratonského závodu je 21,097 km). Přemýšlel jsem, jestli pojedu s kamerou nebo ne, nakonec jsem si s ní dal jen ty dvě testovací kola a nechal kameru v autě. Vedle mě stál borec v kombinéze Powerslide, který již měl kameru na hlavě, takže nějaký ten záznam bude. A aby toho nebylo málo, vedle trati stál člověk s filmovou kamerou, takže možná z toho bude i celovečerní film. Drama. Horor. Nebo komedie. Uvidíme.

Podíval jsem se vedle sebe, s kým mám vlastně na startu tu čest. Zahlédl jsem staré známé z klubu Skate Club Allgäu, ale po zkušenostech z Forchheimu jsem jim nevěnoval až tak pozornost (chyba). Také jsem uviděl Härtla a Grotze z týmu PS Tax Racing Team (asi tým sponzorovaný ministerstvem financí nebo co). Jen jsem na ně upozornil Marka, a už se vystartovalo. Rychle jsem zapnul hodinky a soustředil se na závod.

Start

Až do tohoto závodu jsem si pochvaloval moje starty. Ať se jednalo o Berlínský maraton, ME veteránů či náročný Ebm-Papst závod, vždycky jsem tam byl. To, jak dlouho jsem vpředu vydržel, to je jiná otázka, ale po startu jsem tam prostě byl. Tady jsem tam nebyl. Pravda, musel jsem se vyhýbat několika závodníkům, co nečekali start tak jako já (někdo jen hvízdnul na píšťalku), ale než jsem se rozhlédl, bylo přede mnou asi pět závodníků a rozhodně nevypadali na to, že chtějí na někoho čekat.

Byl čas začít jednat. Vydal jsem se na stíhací jízdu a můj Garmin ukazoval průměrnou rychlost něco okolo 42 km/h. Pochopitelně dlouho jsem to nevydržel, přesně půl kola, a musel jsem zvolnit. V ten moment mě předjeli Marek se Sergejem, pak ještě někdo v dresu Powerslide a to bylo všechno. Z vedoucí skupinky se utrhli dva, dalších asi pět jezdců zformovalo balík, který jel tak 100m přede mnou. Měl jsem toho docela dost, první kolo (1,3 km) jsem měl průměrnou rychlost 38 km/h a to jsem jel sám. Bylo jasný, že to dlouho nevydržím a tak jsem po očku sledoval, co se děje za mnou.

No, co by se asi dělo. Jel za mnou balík o deseti lidech, který mě brzy dojel a já měl co dělat, abych se zařadil. Nakonec se ale podařilo a já byl rád, že si můžu trochu odpočinout. Během dalších několik kol jsem úspěšně zregeneroval a už jsem začal zase pomalu vystrkávat růžky – tempo bylo nevalné. Několikrát jsem tedy musel vystřídat borce z Allgäu a trpět jejich nevraživé pohledy a poznámky „Proč tak rychle?“ Proč, proč, proč asi? Skupinka před námi byla na dohled a jak jsem vysledoval, jejich náskok se nezvětšoval, nýbrž naopak – každé kolo ztráceli několik vteřinek. Byla tedy otázka času, kdy je dojedeme.

Návrat ztracených synů

Přestože v balíku před námi se neúnavně střídali na špici Marek se Sergejem a jeli slušné tempo, ve 12. kole jsme je dojeli. Měl jsem z toho radost, jednak jsem se o to celkem výrazně zasloužil, a pak také, stále je o co jet. Kromě prvních dvou uprchlíků mohl kdokoliv z nás být ten třetí na bedně!

ČESKÁ VÝPRAVA V REGENSBURGU. Horní řada: Sergej Tarasov, František Míček a MArek Handl. Klečící: Rostislav Šticha. Vlevo vůz záchranné služby značky Mercedes-Benz.

Díky Markovi a Sergejovi se tempo naší skupiny – teď už byla i moje - poslední čtyři kola zrychlilo. Já, a to musím přiznat, jsem již tak aktivní nebyl a soustředil se spíš na to, abych neudělal nějakou jezdeckou pitomost.

Když patnáct není šestnáct

Předposlední kolo se zrychlilo a to zejména Sergejovi, který najednou z ničeho nic v polovině okruhu vystartoval a během chvíle měl poměrně slušný náskok. Proboha, co ten Sergej blbne, vždyť se jede ještě jednou kolo! Že on si to blbě spočítal, jako vloni? A taky že jo. Jak Sergej po závodě přiznal, špatně si spočítal kola a myslel, že sprintuje do cíle. Bylo jasné, že přísloví „Nikdy nevstoupíš do stejné řeky“ Sergej buď nikdy neslyšel, nebo vyloženě ignoroval. O tom by nakonec mohl vyprávět i Jarda Zíka, kterému se podobná minela podařila vloni hned dvakrát, jednou v Geisingenu a podruhé právě v Regensburgu. Od té doby Jarda jezdí maximálně dvoukolové závody, kde riziko nesprávného počítání kol je zredukováno na naprosté minimum.

RAKETOVÝ START. Ihned po startu došlo k úniku dvojice závodníku týmu Skate Club Allgäu, stíhaných trojicí Handl, Tarasov, Míček. Průměrná rychlost v prvním kole byla okolo 38 km/h.

Takže předposlední kolo, Sergej v úniku. V balíku nastala panika a začalo se zrychlovat, na což doplatil nepříjemným pádem Lukas Grotz z týmu PS Tax Racing Team. Naštěstí tihle mladí kluci umí padat a tak jedinou vzpomínkou na na jeho pád bude lehce odřené rameno, což by po jeho parakotoulu jen málokdo čekal.

Mě osobně rychlé tempo vyhovovalo, protože jsem se krásně vyvezl na nějaké 10. místo - a za mnou pak byla díra. Bohužel jak Sergejovi po průjezdu cílem došlo, fyzicky a početně, tempo povadlo a zbylá desítka nás opět dojela.

Závěrečný finiš

Před námi byla předposlední zatáčka a táhlá rovinka. Tady jsme jeli všichni pohromadě. Marek se stále pletl někde vepředu, naopak Sergej začal trochu ztrácet, čehož jsem využil. Blížila se poslední zatáčka a 300m sprint do cíle.

Zatáčku jsem bohužel nevyjel ideálně a tak mě Sergej z pravé strany dojel. Už jsem chtěl pomalu házet flintu do žita (jak říkají angličané „throw one's rifle in the rye„), ale najednou se ve mě zmobilizovaly síly a já naopak začal zrychlovat. 250m, 200m, 150m, Sergeje jsem stále po očku viděl, ale mezitím jsem předjížděl další závodníky. 100m, 50m ... v ten okamžik se mě do cesty připletl bruslař(ka) jedoucí o kolo zpět, takže jsem se musel malinko vyhnout, čímž jsem ztratil drahocenné setinky. Sergej byl nakonec v cíli o 0,14s dřív, což stačilo na celkové 13. místo. Já jsem dojel v čase (00:36:07.77) na 15. místě (1. místo v kategorii M40 – kategorie bohužel nevyhlašovali), pouhou 0,01s za Jannikem Pühlhornem na 14. místě.

Winjay ISC Praha v číslech

Výborně si vedl Marek Handl, kterému závěrečný finiš vyšel dokonale, čímž vybojoval cenné 4. místo (1. místo v kategorii AK30) za čas (00:36:06.00).

František Míček závod dokončil ma 15. místě (1. místo v kategorii AK40) v čase (00:36:07.77)

Velice dobře si pak vedl Rosťa Šticha, kterému se podařilo splnit si svůj cíl a zajet si ve svém 99. závodě kariéry osobní rekord, který má od dnešního dne hodnotu (00:39:15.26). Tento čas stačil na celkové 46. místo (7. místo v kategorii AK45).

Patálie s kávou

Závod skončil a my se jeli převléknout k autu. Marek mezitím přišel s myšlenkou, že bychom si mohli ještě dát časovku družstev, která startuje v 16:45. Času tedy máme dost (bylo asi 15:15) . Počasí však vypadalo všelijak a tak jsme se rozhodli pro jistotu s registrací ještě chvíli počkat (byla zadarmo).

Když přišel Marek znovu, na časovku jsem kývl. Zašli jsme za Sergejem, ten byl také pro. Původně jsme chtěli ještě zapsat do týmu Rostíka, ale pak nám došlo že mu na startu asi hned ujedeme a on si pojede 5 kol sám, za což by nás neměl moc v lásce – takže Rostíkovi jsme dali rozchod s tím, že má pro dnešek odpracováno. Nasadil jsem si Stormy (bude pršet nebo ne) a tím moje příprava skončila (další chyba).

KAVÁRNA "U POMALÉHO HANSE". Milovníci dobré kávy a kvalitního čaje jistě neopomenou navštívit legendární kavárnu "U pomalého Hanse", proslulou svojí neotřelou péčí o zákazníky. Proces přípravy teplých nápojů je zde následující: voda se nejprve ohřeje ve varné konvici (vlevo vpředu), odtud se přelije do tzv. "trojky" (vpravo vzadu) - soustavy tří hrnců, z nichž je každý objemově odlišný. Odtud voda putuje do iontového homogenizátoru (vlevo vzadu), který tukové molekuly vody rovnoměrně promíchá. Tím celý proces nekončí. Homogenizovaná voda se přelije do elektrického samovaru (vpravo vpředu), kde se převaří. A konečně, ze samovaru se voda opatrně přesune do elektrického překapávače na kávu (vpředu uprostřed), čímž je proces přípravy kávy u konce. Dobrou chuť!

Bylo 16:00, tedy nejvyšší čas využít poukázky na jednu kávu zdarma. Přemístili jsme se do prostoru stánků s občerstvením abychom s úžasem sledovali, jak se dá vytvořit fronta na kávu u stánku, kde mají tři kávovary,dvě rychlovarné konvice a jeden samovar. Fronta nepostupovala a tak jsem využil čas a odskočil si do auta pro foťák. Když jsem se vrátil, našel jsem Marka s Rosťou na stejném místě, kde jsem je zanechal. Nepohnuli se ani o píď (viz. rámeček).

Po chvíli vzrušující debaty o tom, kdo je „čajař“ a kdo „kafař“, jsme se s Markem rozhodli, že na kafe nebudeme čekat a poprosili jsme tu „želví“ obsluhu o trochu horké vody. Horká voda prý není problém a už nám ji nalívali do připravených kelímků – problém je káva, ne voda. Vyměnili jsme dva poukazy na kávu za dva kalíšky s vodou, já jsem do nich přidal čaj, který jsem našel v tašce a bylo nám dobře. Jak jsme se s Markem shodli, příště si přineseme i svojí rychlovarnou konvici (tu jsem nakonec měl v autě!)

Časovka družstev

S kelímkem v ruce, pomalu jsme se přemisťovali do prostoru registrace, abychom zjistili poslední informace o časovce družstev. Najednou slyším: „ISC Prag, ISC Prag“ a něco v němčině. Co to sakra je? Podíval jsem se na hodinky. Bylo 16:30. To přeci ještě nemůžou startovat, ne? O 15 minut dřív? Nejsme v Tatarstánu, ale v Německu. A znovu se ozvalo: „ISC Prag, ISC Prag!“, tentokrát hlasitěji než prve. Zbystřil jsem. To už jako jedeme??? Teď hned? Vždyť tady nikdo není! Marek v klidu odešel s čajem k autu a Sergej někde pojídal koláč. Rychle jsem zburcoval lidi u registrace, kteří mě jak slepce odvedli na start. Tady se již řadily týmy v pořadí, v jakém pojedou v 20s intervalech. Spadl mě kámen ze srdce – nejsme první, ale někde na konci.

NA STUPNÍCH VÍTĚZŮ. Zleva: Andreas Pätzold, Wolfram Wied, Alexander Härtl, Marek Handl a Felix Jeschan. Závodníci na prvních pěti místech obdrželi pohár a diplom. Dle historické tradice města Regensburg musí mít závodník na 4. místě obuté brusle.

Vydal jsem se tedy směrem k Sergejovi, který se již postavil do řady. Pořád ale na nás chtěli toho třetího (počítají se tři v cíli). Marek tady nebyl. Opět vyvolávání, opět nervozita. Konečně nakráčel Marek s kelímkem v ruce a bundou přehozou přes ramena jako boxer, kterého davy fanoušku vyvolávají na svůj zápas v ringu. Byli jsme kompletní. Show mohla začít.

Ještě předtím, než jsme vyrazili na trať, řekl jsem klukům že neexistuje že bychom snad nebyli na bedně. S tím, že nebudeme do 3. místa jsem nepočítal ani omylem, dokonce jsem si říkal, že to můžeme i vyhrát. Škoda že mě nenapadlo trochu se před závodem proběhnout (byl jsem ztuhlý) a zkontrolovat kolečka (dal jsem tam nové Stormy a druhé kolečko mě dřelo o šroub, čímž se netočilo!! Ale to jsem zjistil až po závodě, v teple domova ...)

Když na nás přišla řada, domluvili jsme se že se budeme pravidelně střídat. Ještě než jsem to dořekl, Sergej vyrazil takovým tempem, že jsem měl co dělat, abych mu vůbec stačil. Přišla zatáčka, Marek vystřídal Sergeje, zatímco já lapal po dechu. Rovinka, já dopředu, zatáčka, Sergej, konec zatáčky, Marek, rovinka do cíle já. Cíl prvního kola, já jazyk na vestě.

Druhé kolo to samé, třetí jsem už nemohl a Marek se musel několikrát ohlížet, aby mě neujel. Byl to ale hloupej nápad, dát si skoro dvě hodiny pauzu a nice nedělat! Totálně mě vytuhly nohy a byl jsem rád, že jedu. Sergej, který měl na konci půlmaratonu celkem dost, byl proti mě svěží jako jarní vánek, o Markovi ani nemluvě.

Třetí kolo jsem nějak přetrpěl, čtvrté nás předjeli kluci z Allgäu (jak nás sakra někdo mohl vůbec předjet??), takže jsme se jich nenápadně chytli, ale tak, aby nás pozorní rozhodčí nenapomenuli.

Poslední kolo, stejný obrázek. Sergej, Marek kontrolující jestli jsem někde neusnul a já. Průměrná rychlost těsně pod 35 km/h, výsledný čas na 6,5 km pak (00:11:18.09), celkové 4. místo, a veliké, veliké zklamání. Útěchou nám pak může být, že ti první to jeli průměrem okolo 37,5 km/h, tedy rychlostí, kterou jsme jeli tak maximálně jedno kolo v hlavním závodě. Ale to, že nás předjeli dva dětské týmy, to byl opět důvod k zamyšlení, jestli bych se přeci jen neměl zkusit nějaký jiný sport …

Celkové zhodnocení

Bedna nám tedy v týmech utekla, na druhou stranu se na nás usmálo štěstí při vyhlašování mužského závodu – vyhlašovalo se prvních pět a tak si Marek, v tu chvíli jediný v bruslích, které odmítl sundat s tím, že v nich pojede až do Prahy, došel pro svůj první pohár a též diplom za krásné 4. místo. A pak, Rosťa má ten osobák! Oproti tomu je nějaká bedna v týmové časovce naprostá malichernost. Takže když se to shrne, mise byla úspěšná!

Stránky závodu: http://isc.lima-city.de/index.php?option=com_content&view=section&layout=blog&id=10&Itemid=73
Výsledky: http://www.sportovniservis.cz/regensburg-inline-skating-2013/

Trať: rychlý a široký (10m) testovací okruh pro automobily (Continental) o délce 1,3 km (jede se celkem 16x) s velmi kvalitním povrchem. Po startu se jede do mírného kopce, následuje levotočivá, klopená zatáčka, rovinka z mírně kopce, mírná pravotočivá, následně levotočivá klopená zatáčka a nájezd do cílové rovinky
Počasí: oblačno až zataženo, drobný déšť před týmovým závodem (trať však zůstala suchá), teplota okolo 15C

František Míček