REPORTÁŽ  (tk) Po absolvování prvního Spartan Race v České Republice na Monínci na 12km jsem se rozhodla zúčastnit se taktéž delšího závodu na minimálně 22km tentokráte na Slovensku.

Rozhodnout se, zda se pustím i do dalšího závodu Spartan mi trvalo poměrně dlouho. Důvodem byl první závod, který jsem absolvovala. Závod jako takový byl skvělý ale po spoustě peripetiích s organizátory jsem ztrácela chuť se jakkoliv zapojovat do dalších sérií… ale, na druhou stranu jsem jako vítěz předchozího závodu získala startovné zdarma a slib od kolegů, že na Slovensku bude všechno jiné a zvládnutější.  Popřemýšlela jsem také, že žádný jiný závod podobného typu a délky v okolí není. Řekla jsem si proč ne… bude to větší výzva a chuť obhájit první místo z Monínce.

Domluvila jsem se tedy přes stránky Spartan ještě se třemi kluky a vyrazila v pátek 30.8.2013 po práci směr Vechec. Cesta téměř 800km byla celkem bez komplikací a my přijeli kousek po půlnoci na místo. V malé vesničce téměř na konci Slovenska nám závod připomínalo jen pár cedulek, jinak až na 10aut nikde nikdo nebyl. Skoro jsme začali přemýšlet, zda vůbec závod bude. Ale naštěstí jsme zaparkovali vedle pražáků, kteří nám hned připomněli, že je to již zítra… tedy vlastně dnes! :-)

No unavení jsme po cestě byli, tak jsme okamžitě zalehli a vše nechali na ráno. To nás čekalo pěkné probuzení, od 6 ráno začaly najíždět auta a tak už jsem oka nezamhouřila. Během hodiny už bylo jasné, že závody se dnes konat budou! Tolik aut jsem vůbec nečekala.
Po očistě a lehkém klusu jsem již šla na registraci a začal předstartovní kolotoč. Nandat startovní číslo, upevnit dobře čip na nohy, navázat všechny pásky na ruce, co člověk potřebuje v cíli. V 9:40 jsem již byla u startovního koridoru. Všichni z naší posádky jsme startovali v první vlně, v 9:55 nás poté pustili ke startovní čáře. Já si všimla, že vepředu stojí i kolegyně z Monínce, kterou jsem porazila. Říkala jsem si, tak dnes asi nebude nic zadarmo. Je to orientační běžkyně, takže běžecky na tom bude asi daleko lépe, tak snad mi pomůžou ty překážky a uvidíme.

V 10:00 zazněl výstřel a my vběhli do oblaka dýmu, který nám tam pořadatelé připravili z dýmovnice a hned za ní nás čekal seběh do potoka a korytem potoka pěkných 500m po kluzkých kamenech a vodě místy po pás, kde to řádně podkluzovalo, což někteří muži moc nezvládali, ale v záchvatu boje se chytali i nás holek, abys neupadli, což mě místy značně zpomalovalo, ale po výběhu z potoka už jsem si to běžela sama za sebe. Po krátkém výběhu nás čekalo ručkování, což byl pro mě hned problém, protože jsem měla mokré zabahněné ruce a na tyči mi to naprosto klouzalo, ale než dělat trestných 30 angličáků (dřep-klik-dřep-výskok) jsem věnovala více času čistěním rukou o slámu, což se nakonec vyplatilo a já přeručkovala, po dalším výběhu poté bylo zdoláno stohu na délku- to bylo k mému překvapení opravdu hodně náročné, seno se sesouvalo a já se skoro nemohla vyhrabat na konec.

Po zdolání nás čekal delší úsek běhu, kde se střídal seběh, výběh, koryto potoka, prolézání roury a taky průběh čistým blátem, kde někteří nechali i boty :-) Na konci běžeckého úseku bylo natažené lano přes potok po kterém se muselo přeručkovat, poté převrátit pneumatiku od traktoru tam a zpět, donést jí k nějakému bodu a odtud přitáhnout na laně zpět, poměrně náročná série překážek a dále na běh. Zde jsme začali vybíhat na místní nejvyšší kopec, další překážkou poté byl asi 1km dlouhý úsek do kopce, do kterého se nedalo jít jinak než po čtyřech, půda pod nohama klouzala a člověk by za normálních okolností takový úsek bez lana snad ani nelezl, když se člověk vydrápal nahoru…. Bylo nejtěžší se zase rozeběhnout… ale to jsem nakonec nějak zvládla a pokračovala ve stoupání. 

TV MARKÍZA. Tereza Klimešová na jedné z posledních překážek právě poskytuje rozhovor TV Markíza. Vzhledem k únavě, nedostatku času a mizivé slovní zásobě zemplínského nářečí, zhodnotila celý závod pouze jedním slovem: "SUPER!"

Další překážkou nás asi už chtěli zničit. Museli jsem si hodit pytel s pískem na záda a znovu se drápat do kopce a zase zpět dolu. Kopec měl asi 500m. Po seběhu s tím pískem se mi naprosto klepaly nohy…  ale musela jsem pokračovat, druhá žena byla za mnou asi jen minutu. Opět byl delší běžecký úsek s krátkým plazením po zemi, přeběhem klád a zdolání závěsné sítě, ze které už někteří i padali, další běh až jsem doběhla na louku, kde byla další překážka a to na balanc, po 21km v nohách plných náročného terénu se mi nohy klepaly jak blázen, ale úkolem bylo přejít cca 8cm širokou laťku, pokud člověk spadne, čeká ho dalších 30 angličáků. Šla jsem jak hlemýžď pomalu a s rozvahou, možná ta má gymnastická minulost pomohla, ale přešla jsem. To už zde bylo mraky lidí a začali povzbuzovat, že to mám jen kousek – pro mě naprosto skvělá atmosféra a já frčela dolu z kopce na sérii posledních překážek do cíle. 

První byla lezecká stěna, ta tentokráte nebyla od bláta a tak jsem jí přelezla poměrně bleskově – ale s rozvahou, spadnout by znamenalo trest v podobě zmíněných anglánů, lidé mě hecovali a já jsem si už říkala, že to pustit nesmím… byla jsem stále ještě první, nyní přeběhnout dvě kopky bláta proložené bahnitým jezírkem a z třetího bahnitého příkopu mě čekal šplh na laně přímo z vody nahoru. Jak mi normálně šplh nevadí, síly tu nebyly a já jsem zdolávala metr po metru neuvěřitelně pomalu, vyčerpáním jsem se skoro nedokázala přitáhnout, dokonce mi podjely nohy a já se z toho posadila na uzel, co byl na laně… alespoň jsem pobavila publikum. Po dlouhém trápení jsem ale zvládla i tuto překážku, přeskočila zeď a čekalo mě 200m plazení v blátě a kamenech pod ostnatým drátem… nohy jsem tam dodřela pořádně a nyní doběhnout ke klouzačce, která mě rychlostí dostala dolu do příkopu s vodou a blátem, pak ještě kladka s pískem, kterou jsem zvládla v klidu a teď přišla má největší obava… hodit oštěpem do panáka a trefit se! Na této překážce jsem vyhořela i na Monínci! No dle mých předpokladů, netrefila! A tak hurá na závěr hezky 30 angličáků… no už po deseti jsem se skoro nepostavila, ale věděla jsem, že je to konec, už jen přeskočit oheň, zábradlí a hurá cílová rovinka s gladiátory. Ti mi tentokrát přes hubu moc nedali a tak jsem byla šťastná v cíli.

Musím pochválit organizátory, překážky byly naprosto skvělé a připravené, moderátor zábavný, vyhlášení v příjemné atmosféře a celkově dobrý dojem. 

Ovšem ten dobrý dojem se nám zkazil druhý den ráno, probudilo mě bouchání na okno kolegy… který jen křičel boty a začal utíkat za místní skupinkou nepřizpůsobivých občanů…. Ano měli jsme boty celé mokré a od bláta pod autem, protože v autě by ten puch pak nikdo nepřežil, ale teď už tam nebyly!  Kolega se vrátil, že boty nemá, tak jsem se oblékla a šla jsem po trati kudy ti hošíci běželi. Potkali jsme i jednoho místního obyvatele, který vzal auto a šel také hledat. No to jsme nečekali, ale na kraji města bylo cikánské ghetto! Tam jsem strávila téměř dvě hodiny pobíháním od rodiny k rodině, které nás mezi sebou posílali, že oni ne, že to ukradli tamti a ti zase, že jiní. No dostali jsme dohromady dva páry bot, ale ani jeden z těch našich. Ještě jsme zkusili zajít do místního kostela – což byl rozbořený dům s vymlácenými okny, takže kostel to byl jen proto, že na tu budovu namalovali kříž, ale byla neděle a měla být mše.

ROMSKÁ VESNICE. Jak je z obrázku patrné, ukradené INOV8 běžecké boty se nacházejí ve třetím domku zleva pod sušícími se dresy Anderlechtu Brusel.

Romští občané tam přivezli v autě bílého faráře, tedy skoro, až na ten zlatý zub. Tak jsem ho šla poprosit, zda by s nimi nemohl promluvit, že by je přinesli… ale farář znalý místních poměrů nás odbýval, že nemá čas. Chtěla jsem mu připomenout, že se říká nepokradeš… jenže mě uzemnil tím, že to tady neplatí :-( tak tím bylo vyřešeno. Dva páry cizích bot jsem donesla organizátorovi a tím náš pokus o záchranu skončil.

Už zbývalo jen 8h cesty domu do postele.
 

Stránky závodu: http://spartanrace.sk/en/events/vechec-spartan-beast-2013
Výsledky: http://sportsofttiming.sk/en/race/overview/1069

Tereza Klimešová