REPORTÁŽ  (ac) V poslední době je naše redakce doslova zahlcena příspěvky bruslařů, kteří by se rádi podělili s našimi čtenáři o své zkušenosti a postřehy z cest. Jedním z nich je i příspěvek našeho kolegy a mecenáše klubu Antonia Cristianiho, který nám velmi čtivým způsobem vylíčí všechna úskalí a nástrahy čekající na závodů lačného bruslaře v dalekém Lotyšsku.

Zde je tedy reportáž Antoni Cristianiho z daleké Jurmaly:

Výběr letů z Bari do hlavních evropských destinací není tak pestrý a cenově přijatelný jako bývá z Říma či Milána , a pokud tedy již vyrazím někam do zahraničí, snažím se vše podstatné zkloubit dohromady – památky, dovolenou a také závody. A stejné to bylo i v případě závodu Spice Rollerbalde Marathon, který se konal minulou neděli v lotyšském přímořském letovisku Jurmala.

Po tradiční návštěvě památek v Rize, kterým jsem tentokrát věnoval několik dní, vyrazil jsem v neděli ráno znovu do Jurmaly abych se zde zúčastnil závodu na 14 km. Záměrně píši znovu, jelikož do Jurmaly jsem se vydal již v pátek a to z důvodu, který bych nazval lekcí č. 1 : “Seznámení s vlakovým systémem v Lotyšsku”, při níž jsem se – kromě obdivování již zmiňovaných památek - snažil zapamatovat cestu z nádraží až na start maratonu, což při své druhé návštěvě Jurmaly přišlo náramně vhod. Výsledkem tak bylo, že vzdálenost nádraží – start jsem zdolal v rekordním čase a byl na místě jako jeden z prvních.
 
Nedělní program začal dětskými závody a pokračoval hlavním závodem dne, kterým byl maraton. Teprve až pak, v 13:00, přišel na řadu můj závod na 14 km. Na místě jsem byl poměrně brzy a tak jsem měl dostatek času nasadit si brusle, odevzdat věci do úschovy a užívat si příjemné ráno na lavičce v parku předtím, než jsem se jel rozjet před závodem.
Kratší ze závodů, tedy závod pro který jsem se rozhodl i já, je velmi populární zejména mezi fitness bruslaři (závodu se zúčastnilo nakonec téměř 300 bruslařů) a tomu odpovídá i poněkud zvláštní systém přidělování pořadí na startu– záleží na startovním čísle, odkud bude člověk startovat. Tím je pozornému čtěnáři hned jasné, že se svým startovním číslem 1290 jsem žádnou díru do světa rozhodně udělat nemohl. Byl jsem zařazen někam do třetího startovního bloku a přede mnou se hromadilo neuvěřitelné množství bruslařů kteří měli pouze to štěstí, že jejich startovní číslo bylo nižší než to moje.
Není potřeba zdůrazňovat, že samotný start byl horší než populární píseň od skupiny AC/DC “Highway to Hell” – byl to opravdový boj a cesta do pekel, něco mezi zápasem ve wrestlingu a ragbyovým mlýnem. Několikrát jsem se díky jednomu z „amatérů“, kterých okolo mě bylo požehnaně, téměř ocitl na zemi. Tento vášnivý bruslař mě svým ze široka vedeným odrazem málem poslal ochutnat kvalitu postsovětského asfaltu. Naštěstí po několika zatáčkách a především menšímu stoupání na most jsem se dokázal vzdálit hlavní mase lidí za mnou a byl jsem tedy konečně na startu – tedy alespoň mě to tak připadalo.

Zvláště první část závodu patřila k těm obtížnějším zejména díky nerovnému povrchu s velmi hrubým asfaltem, dírami v silnici či záplatám, které dohromady tvořily kombinaci všeho možného jen jen ideálního bruslařského prostředí, což by potvrdily zejména moje kotníky. 

TANČICÍ MEDVĚD. Neobvyklou, leč originální soutěž nazvanou "Tančící medvěd" (v originále "Deju lācis") připravili organizátoři pro účastníky závodů. Soutěž byla určena všem závodníkům s platným startovním číslem, vítězem se však mohl stát pouze jeden. Je pro nás nesmírnou ctí, že dle verdiktu nezávislé, dvanáctičlenné poroty, se jednohlasným vítězem stal Antonio Cristiani z týmu Winjay ISC Praha. Vítěz obdržel fotografii medvěda Knuta a volnou vstupenku do slavné berlínské ZOO. Gratulujeme!

Jelikož jsem neprozkoumal trať při své první návštěvě Jurmaly (i když jsem původně chtěl), pokládal jsem si mnohokrát během závodu otázku, co asi tak znamenají ty nápisy na mapě označené jako “přechody”. Tajemství bylo vzápětí odhaleno: tyto “přechody” byly přechody pro chodce tvořené zpomalovacími retardéry, které můžeme vidět v rezidenčních čtvrtích a které nutí řidiče k pomalé jízdě, ideálně pod 20 km/h. Dobré řešení pro auta, rozhodně ne však pro bruslaře jedoucí závod! Snad jen nadšenci navštěvující skate park s U-rampami a dalšími různými vychytávkami by si přišli na své, protože trasa by jim určitě připomínala jejich domácí hřiště.

Ale co, každý závod je jiný a jako u Lužických jezer to tady nebude. Mávnul jsem tedy rukou a jel dál. Když jsem se za jízdy občerstvil a vjel do poslední zatáčky, povrch se významně zlepšil a já si konečně začal závod užívat. Teprve teď jsem byl schopný pořádně se odrazit, zrychlit a hlavně mít radost z toho, že jedu. Byl jsem tak nadšený, že poslední 3-4 km jsem doslova letěl a v očích jsem měl výraz který měl ostatní varovat „Všichni uhněte, jedu!“ a to téměř až do cíle, kdy jsem již nikoho před sebou neviděl a nebylo tedy potřeba spěchat. Můj závěrečný a strhující finiš měl však velký ohlas mezi ostatními závodníky, takže jakmile dojeli za mnou do cíle, okamžitě mě gratulovali k fantastickému výsledku až jsem si jednu chvíli myslel, že jsem celý závod vyhrál! Všichni mě blahopřáli a chtěli se se mnou vyfotit. Byl jsem poněkud zmatený, první jsem být nemohl v čemž mě utvrzoval i letmý pohled na hodinky Garmin, kde jsem jasně viděl čas 39 minut, a to i bruslařský elév pozná, rozhodně nemůže být na 14 km čas vítězný ... Vážení přítomní, děkuji, byla to pro mě čest zde s vámi jet, ale pro ten pohár pro vítěze si sem budu muset přijet příští rok! 

MARATON. Závodníci z estonského týmu Uus Maa/Rullibaas jasně dominovali hlavnímu závodu dne, kterým byl Spice Rollerblade Marathon (42 km). Není tedy až takovým překvapením, že vítěz závodu Alfredo Leon Moreno z Venezuely již v roce 2012 vyhrál v Ostravě závod Světového poháru.

Celkově závody byly dobře organizovány, program, zahrnující vystoupení lotyšských tanečníků či díky přítomnosti DJ i reprodukovanou hudbu, snesl přísné měřítko podobných závodů, např. v německém Sasku. Škoda jen, že i při účasti zahraničních závodníků, všechna hlášení byla pouze v místním jazyce (občas i v ruštině, ale vzhledem k tomu že jsem rusky nehovořil hodně dlouho, nerozumněl jsem stejně skoro nic). Také start závodu patřil k těm chaotičtějším, nemluvě pak o povrchu v první části trati – zde je určitě prostor pro zlepšení. Přidělování startovních míst by též mělo být dle předpokládaného výsledného času a ne dle startovního čísla!

Fotografie ze závodu? Spousta diváků s fotoaparáty, ale když jsem chtěl požádat o nějakou fotografii, všichni zmizeli. Je škoda, že technologie 21. století stále nedovoluje zabalit si do zavazadla svého nafukovacího “číňana”, který by pak po rozbalení fungoval jako osobní fotograf!

Závod v Jurmale byl též můj první závod, kde nebyla vyžadována žádná záloha na čip. Pořadatelé si s tím poradili po svém díky jednoduché a efektivní proceduře v samotném cíli závodu: hned po dojetí byla cesta neočekávaně uzavřena, což nedovolovalo ani zpomalit ani vydechnout, přičemž skupinka dívek (ne tak atraktivních jako ty, co tančily na pódium) neúnavně křičela na všechny závodníky “STOP” a “CIPI, CIPI!” Ano, proč ne, T-stop je velmi efektivní způsob zastavení a spousta přihlížejících diváků odměnila závodníky potleskem a spontánními výkřiky “BRAVO!”, ale nevidím důvod proč bych si měl ničit svá nová MPC Turbo8 kolečka jen proto, že pořadatelé nejsou schopni najít ulici, kde se dá samovolně zabrzdit. Navzdory slunečnému počasí a poměrně vysoké teplotě (28C) si příště raději nasadím svá kola na déšť, jelikož těm jedno brutální zastavení za rok rozhodně na kráse neubere.

Stránky závodu:  http://www.maratoni.lv/en/jurmala-skritulmaratons/
Výsledky:  http://www.maratoni.lv/en/in-line-skating-marathon/results-1/rezultati-2013/

Antonio Cristiani