REPORTÁŽ  (fm) Stožeckou brusli, tedy časovku jednotlivců na 16 km, můžeme směle zařadit mezi tradiční, ne-li legendární závody. Historie se začala psát v roce 2008 (byl jsem u toho), kdy se závod svým nultým ročníkem snažil oprášit tradici a úspěch svého předchůdce, závodu Horní Vltavice – Kvilda. Bylo tedy pro mě velkým překvapením, že takový závod ještě koncem srpna neměl vypsán svůj termín pro rok  2013!

Termín ve hvězdách

Přestože jsem pravidelně monitoroval stránky organizátora předchozích pěti ročníků Ski klubu Šumava, nic nového jsem se nedozvěděl. Stránky lyžařů stále odkazovaly na závody v roce 2012. Zlom nastal začátkem září, kdy jsem byl odkázán (zdravím Ivana Goleje!) na stránky obce Stožec, kde jsem k mému velkému překvapení našel informace o 5. ročníku Stožecké brusle! Proč tomu tak bylo, dozvěděl jsem se záhy. Ski klub Šumava, tradiční pořadatel závodů, z důvodu vytíženosti odsunul Stožeckou brusli pro letošní rok na vedlejší kolej. Když už to vypadalo, že se letos nepojede, vstoupila do hry obec Stožec a převzala pomyslný štafetový kolík od šumavských lyžařů, čímž byl závod doslova v hodině dvanácté zachráněn.

Termín byl tedy na poslední chvíli vypsán, ovšem pouze na stránkách, kde by jej nikdo nehledal. Ruku na srdce, podíval by se snad někdo na stránky obce Stožec, jak je to se Stožeckou bruslí? Mě by to nenapadlo (hmm, když teď o tom přemýšlím, zas tak nelogicky to nezní ...) Pochopitelně následovalo to, co následovat muselo – byl tady závod a nikdo o něm nevěděl. „Otevřel si hospodu u silnice, ale chodili mu tam lidi“, zní nesmrtelná replika z dnes již legendární hry „Hospoda na mýtince“. Tak nějak mě to celé připadalo.

Vzhůru do Stožce!

Ať to bylo tak nebo tak, já jsem se o závodě dozvěděl a hned jsem jej umístil na termínovku závodů pro rok 2013. Některým jsem tím ale způsobil velké zklamání. Kupříkladu Pavel Zajpt Stožec miluje a má na něj jen ty nejlepší vzpomínky (viz. rok 2011), letos však již několikrát ukončil tu sezónu, tu kariéru (game, set, match) a tak Stožec přišel již s „křížkem po funuse“. Dalším, koho jsem však vyloženě ranil, byl Martin Kuchař. Ten by do Stožce moc rád jel a obhájil své loňské vítězství, bohužel se však již přihlásil na cyklistický závod Pražská 50, který se jede jako na potvoru ve stejný den. Martin sice hned řekl, že kolo je pro něho prioritou, ale výraz v jeho posmutnělé tváři dával tušit, že i on by moc chtěl, jak říkají angličané, „have a cake and eat it“, tedy „zabít dvě mouchy jednou ranou“ jak říkáme my, což bohužel v tomto případě rozhodně nepřipadalo v úvahu. Jediným, komu byla nějaká Stožecká brusle ukradená byl Petr Bílek, který po Le Mans hodil brusle do sklepa s tím, že pro letošní rok to stačí a svůj slib rozhodně nehodlal porušit.

Neúčast Martina Kuchaře tedy otvírala netušené možnosti v kategorii M2, tedy kategorii „Muži nad 40 let“. Stožec nepatří mezi moje oblíbené tratě a už vůbec ne, když prší, ale když tam nebude Kuchtík ... to bylo lákavé! I přes nepříznivou předpověď počasí dávající tušit jízdu na vodě, rozhodl jsem se že do Stožce pojedu. Bohužel z ISC jsem byl sám - Jarda Zíka šetřil achilovku, Marek Handl síly a Rosťa Šticha peníze. Martin Jirsa váhal a do poslední chvíle nevěděl, jestli se objeví a o Nepáčovi jsem neměl sebemenší zprávy, ale třeba se „rychlík z Olešné ukáže“. 

KLUCI Z PLAKÁTU. Obhájce druhého místa z roku 2011, tým Tři veteráni, tentokrát však v lehce pozměněném složení, nemohl ve Stožci chybět. Vzpomínkou na původní složení, tedy na partu okolo Martina Jirsy zůstal pouze tento oficiální plakát zvoucí na letošní ročník závodu.

Směr Stožec jsem vyrazil v sobotu ráno společně s se Stodolovými. Vidina výborných koláčů a pozávodového houbaření zaplnila téměř auto (a to ještě Jula s Madlou zůstaly doma, čímž se připravily o možnost tučné prémie). Šance na vítězství byla větší, než kdy jindy – o závodě se prakticky nevědělo, v dešti by nikdo ani bruslaře nevyhnal, Šumava je daleko a pak, registrace je pouze do 10:00!

Bylo nás pět 

Na místě jsme byli v 9:30 a hned jsme zamířili na místní obecní úřad, kde probíhala registrace na závody (300,- Kč).

První, co nás udeřilo do očí, byl plakát s pozvánkou  na 5. ročník Stožecké brusle. Na tom by nebylo nic zajímavého, kdyby na té pozvánce nefirugovala fotka, na které jsem byl já, Honza Stodola a Martin Jirsa. Jednalo se o závod týmů v roce 2011. Nelenil jsem a hned jsem šel za starostou, jestli bych si jeden kousek mohl vzít domů. Pan starosta nejprve váhal, ale když jsem mu ukázal kombinézu ISC Praha, uznal, že to jsem opravdu dá a na památku mě jeden plakát věnoval, za což jsem mu ten druhý podepsal.  

SPIRITUÁL KVINTET. Výprava profesionálních inline bruslařů, tzv. "spíďáků", která přijela dobýt Stožec. Zleva: Michal Nepovím, Petr Vanc, Martin Jirsa a Jan Stodola. Chybí František Míček, který tento jedinečný okamžik prostřednictvím svého fotoaparátu Nikon D90 zachytil pro příští generace závodníků.

V tu chvíli jsem uviděl Nepáče, který byl mojí přítomností evidentně zaskočen – je taky kategorie M2 a i když Stožec jezdí lépe než já, zavětřil konkurenci. A to ještě nevědel, že je tady Honza Stodola a do Stožce míří i Martin Jirsa! Naopak byl smířen s tím, že je tady Petr Vanc z Liberce. Suma sumárum, na místě se sešlo pouhých PĚT spíďáků a co čert nechtěl, všichni byli v kategorii M2!

Přestože letošní ročník Stožecké brusle neměl tu správnou propagaci, stále se jedná o závod velmi štědře dotovaný. První tři závodníci (a závodnice) se mohou těšit na příjemnou finanční prémii a první tři v jednotlivých kategoriích na velmi zajímavé a hodnotné ceny v podobě poukazů na rekreaci či lahve Bohemia sektu.

Bylo ale jasné, že většina cen je pro nás pasé – bylo nás pět a všichni ve stejné kategorii. Ale co teď s tím? Začala bouřlivá diskuze. Pokud nás v tu chvíli někdo poslouchal, musel nevěřícně kroutit hlavou, co to ti pražáci vymýšlejí. Nechybělo mnoho a byla tady druhá Olešná! To by tak ještě chybělo.

Např. Nepáč navrhoval, že bude startovat v kategorii M1 (do 40 let) a dojede na 2. místě, protože v tom případě by dostal poukaz  na ubytování do penziónu, kde momentálně bydlí. To bylo neprůchodné, stejně jako můj návrh, že pojedu kategorii žen a shrábnu „prize money“ za první místo. S prvním konstruktivním nápadem přišel až Honza Stodola, který se rozhodl jet závod s holemi v kategorii Nordic Blading. To znělo rozumně, navíc Honza to jel už vloni a tak ví, do čeho jde. Tím jsme zbyli čtyři na tři místa.

Petr Vanc, já a Nepáč jsme byli již přihlášení na 16 km. Jediný, kdo ještě přihlášen nebyl, z důvodu pozdního příchodu, byl Martin Jirsa. Martin již avizoval dlouho dopředu, že letos konečně pojede delší trať. Rázně tedy vykročil pro registrační formulář a jal se jej vyplnit dle svého nejlepšího předsevzetí. V tu chvíli se však ozvaly hlasy, zda-li by si nechtěl zopakovat své famózní vítězství z roku 2011 na kratší, 8 km dlouhé, trati. A když se ke mě přidal i Nepáč s tím, že to zní logicky, Martin na okamžik zaváhal. Má jet delší trať a doufat, že na něho nezbude jen brambora, nebo jet na jistotu a vítězství (s vidinou zajímavých cen) v kratším, tedy „dětském“ závodě? Bylo to obrovské dilema. Upřímně řečeno pokud bychom s Nepáčem do Martina nehučeli, tak by snad i jel ten delší závod, nakonec se však pod nátlakem rozhodl pro obhajobu svého vítězství a do kolonky délka závodní tratě zapsal „8 km“. Vyplněný registrační lístek pak vzal a odevzdal. V ten moment nám spadl kámen ze srdce – dnes si tedy každý ze Stožce něco odveze (Martin to nakonec vymyslel ještě jinak, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli).

Odjezd na start

Start delšího závodu byl naplánován na 12:20. Okolo 11:30 se spustil déšť, ale to bylo víceméně jedno, jelikož trať byla stejně od samého rána mokrá. Všichni jsme tedy nasadili Stormy a doufali, že to nebude až tak klouzat.  

Kratší závod, tedy závod s Martinovou účastí, byl na programu již o něco dříve. Jak nám později vyprávěl, na startu se setkal s Martinem Kubou, dočasným předsedou ODS, který v rámci předvolební kampaně zavítal i na Šumavu. Martin pana Kubu velmi potěšil, když mu se slovy „běžtě přede mne, pane doktore“ přenechal svoji startovní pozici. Následovala krátká diskuze o volebních ambicích demokratů, po které se oba aktéři podáním ruky rozloučili a v minutovém intervalu vyrazili na trať.

My ostatní jsme mezitím na bruslích dojeli do Nové Pece. Start prvního závodníka byl z důvodu pozdního příjezdu vlaku posunut na 12:45, ale to nikomu až tak nevadilo.

Ač se jedná již o 5. ročník závodu, v Nové Peci jsem si připadal jako na startu 0. ročníku. Místo davu lidí, který doprovázel 2. a 3. ročník, se v prostoru startu sešlo víc pořadatelů, než závodníků, což byl velmi smutný obrázek. A přitom je to tak hezký závod, s tolika cenami! Nedůsledná propagace závodu tak přinesla své trpké plody.

Vzhůru na trať

Ve 12:45 se odstartovalo a jako první ze „spíďáků“ šel na řadu Petr Vanc. Popřáli jsme mu hodně štěstí a už sledovali Petra, jak se s rozvahou pouští do svého zápasu s mokrou tratí. Hmm, tomu to moc nejede, pomyslel jsem si a vytušil šanci na vítězství. Bylo jasné, že kdo vyhraje kategorii M2 tak vyhraje i celkově. Pravda, byl tady i Nepáč a ten to ve Stožci umí ... Tak nebo tak, nechtěl jsem být třetí, za třetí místo se už poukaz na ubytování nerozdával!

Tři minuty po Petrovi vystartoval Nepáč a tři minuty po Nepáčovi pak já. Rozjel jsem se zostra a brzy zjistil, že takhle to nepůjde. Nešlo se odrážet. Musel jsem změnit techniku, ale i tak jsem se poměrně svižně dostal na první z devíti železničních přejezdů. Tady mě vítala nějaká partička kolařů, kteří si ťukali na čelo vida bruslaře v počasí, kdy by ani kolaře nevyhnal.

Další kilometr se mě jel poměrně dobře a dával jsem zapomenout na svůj hanebný výkon z roku 2011, kdy jsem tady, také na vodě, naprosto vyhořel a dojel hluboko v poli poražených. Věděl jsem, jak jsem to předloni jel a tak jsem si chtěl letos průměrnou rychlost porovnávat po každém kilometru. Můj plán však dostal trhlinu již na samém začátku, kdy se díky problému s vyhledáváním satelitů začaly kilometry načítat až od nějaké 3. minuty, čímž se průměrná rychlost stala nic neříkajícím číslem.

Další dva kilometry jsem s elánem pokračoval ve své jízdě a liboval si, jak se mě jede dobře. Nová Storm Turbo kolečka doslova „seděla“ na asfaltu jako přilepená a já doufal, že bych to celé mohl dát okolo 30 minut.

Někde na 4. kilometru jsem uviděl v protisměru jedoucího bruslaře. Kdo to hrome je? Někdo zmeškal start? Byl to Martin Jirsa. Nezastavil se, jel dál, směrem ke startu. V ten moment mě to došlo! To je ale lišák mazanej, ten Martin! On si dojel tu svojí osmičku a teď jede na  start šestnáctky! Tak to na něj pozor, abych si ještě nakonec nedojel pro tu bramboru já.

Konec všem nadějím

Elán, síla a morálka mě definitivně opustily na 8. kilometru, tedy v polovině závodu. Ucítíl jsem bolest v zádech, musel se několikrát narovnat a bylo mě jasné, že rychlost z úvodu závodu jsem nechal někde mezi 4. a 5. železničním přejezdem. A to mě čekala ještě polovina závodu, k mé smůle ta těžší.

Projel jsem okolo Černého Kříže a mrknul se na hodinky. Hmm, to není dobrý. 3,5 km před cílem to vypadá, že budu rád, když to dám pod těch 35 minut, co jsem měl předloni. Ale pouze v případě, když teď vyloženě nevykysnu. Naštěstí jsem před sebou zahlédl siluetu bruslaře (s hůlkami), což mě přeci jen trochu motivovalo ke svižnější jízdě.

Jarda Klapáč

Bruslaře s hůlkami jsem brzy dojel (stejně jako několik bruslařů předtím) a zařadil se před něj. Myslel jsem si že se ho brzy zbavím (jako těch předtím), ale tenhle měl velmi tuhý kořínek. Klap, klap, slyšel jsem klapot hůlek. Musím mu ujet, pomyslel jsem si. Klap, klap, klapklap, klap, klap, klapklap, ozývalo se za mnou. Tak to ne, tohle nevydržím. Zrychlil jsem. Klapklapklapklap, zrychlil i klapák za mnou. No to snad ne, z toho se snad zblázním! Klapání bylo neúnosné. A co bylo horší, přiblížilo se závěrečné stoupání a bylo jasné, že tady už ujedu jen stěží.

A taky že jo. Klapklap a Luboš Krejza, jak se hůlkař jmenoval, mě konečně předjel. Na jednu stranu to bylo vysvobození, na druhou překvapení, že mě vůbec někdo předjel. Poslední přejezd, poslední kopec a závěrečná rovinka. Hůlkaře jsem měl před sebou asi 100m. Musíš jet co nejrychleji, je to časovka a rozhoduje každá vteřina, problesklo mě hlavou. Jel jsem tedy poslední kilometr co to dalo a nechybělo málo a Luboše Krejzu bych i dojel. To se však nepodařilo a já jsem si mohl zapsat výsledný čas (00:33:41.4), což v tu chvíli stačilo na 2. místo – Petr Vanc byl překvapivě, leč naprosto zaslouženě, první a Nepáč na mě ztrácel 20s. Moje taktika jet na „plný kule“  až do cíle se tedy vyplatila!

Bojovník Martin

O pořadí bylo víceméně rozhodnuto, přesto si však nikdo z nás nemohl být 100% jistý. Na trati byl totiž nevyzpytatelný Martin Jirsa!

Přiznám se, že jsem byl lehce nervózní, stejně jako Nepáč. Společně jsme se pak utěšovali, že Martin, který dojel na start osmičky, jel osmičku, pak se vrátil na start šestnáctky a jel šestnáctku, má v nohou 48 km, což musí být znát. Ale jistí jsme si nebyli. Je to známý bojovník.

Konečně se blížil do cíle i Martin. Čas nebyl nikde vidět, ale tempo rozhodně neodpovídalo času, který by nás mohl ohrozit. Dokonce by se dalo napsat, že „sotva vlekl nohy“. Martin projel cílem, ale čas nám neřekl. Buď ho opravdu nevěděl, nebo nás chtěl napínat do poslední chvíle. Moudřejší jsme nebyli ani po rozhovoru s časomírou – pro změnu se nevědělo, kdy Martin odstartoval! Nepáč se v tu chvíli zoufale chytal za hlavu a neustále vykřikoval „A je to tady zase, je to tady zase, to je tady každý rok!“ a vzpomínal na peripetie s časomírou z let minulých.

Bylo jasné, že konečné pořadí se dozvíme až při závěrečném vyhlašování.

Časovka týmů

Hlavní blok závodů byl tedy u konce, zbývala jen časovka družstev na 3,5 km. Tady byly karty poměrně jasně rozdány. Při dopolední registraci totiž Nepáč využil nepozornosti ostatních a bleskově nahlásil sebe, mě a Honzu Stodolu jako tým Winjay ISC Praha, aniž by čekal na někoho dalšího. Smůlu měl tedy Martin Jirsa, který přišel, jak se říká, s „křížkem po funuse“ a musel se spokojit pouze s hostovačkou v týmu KSBM Modřany, kde se však stal vůdčí osobností a tahounem Prokopa Stodoly a Aničky Stodolové.

Když už jsem zmínil Aničku – ta měla velkou radost, že zvítězila v v kategorii žen v závodě na 8 km a jen litovala, že si nedala ten delší závod. Kromě poukazu na ubytování by totiž zcela jistě odjížděla domů do Prahy i s tučnou prémií ve výši 1 500,- Kč. Takhle jí bohužel zbyly jen oči pro pláč a peněžní odměnu dostala vítězka z řad místních obyvatel, pro kterou se tím staly bruslařské závody jednou pro vždy symbolem snadného výdělku.

Dvě štafety byly jasné, stejně jako třetí, kterou vytvořil Petr Vanc společně se svými dětmi Katkou a Honzou. O vítězi však nebylo pochyb - tím nijak nechci snižovat výkon mladých závodníků, nicméně náš zkušený tým měl papírově navrch.

Jedeme všichni!

V 14:25 jsme se všichni sešli na startu na Černém Kříži. Víc týmů se nesešlo a tak se pořadatelé rozhodli, zcela výjimečně, pustit na trať všechny závodníky najednou! Bylo to pro nás překvapení a tak jsme narychlo dohodli jasnou taktiku – hned po startu všem ujedeme a pak už si to budeme jen udržovat.

Naše poměrně jednoduchá taktika vydržela přesně jeden metr, když Honza Stodola okamžitě po startu uklouzl a jak dlouhý, tak široký, rozplácl se obličejem přímo na silnici. Já s Nepáčem jsme si vypracovali určitý náskok, který nám byl ale na nic, jelikož třetí člen našeho týmu v tu chvíli olizoval šumavský asfalt.

Nepáč na mě několikrát křikl, ať zpomalím, což jsem nakonec, ač nerad, udělal. Honza se však ukázal jako bojovník a nejen že ostatním ujel, ale ještě nás dojel a my jsme se tedy  někdy po kilometru jízdy konečně mohli vrátit k domluvené taktice.

Netrvalo dlouho a měli jsme poměrně dostatečný náskok, který jsme si udrželi až do cíle, kam jsme dorazili v průměrném čase (00:08:28), necelou minutu před druhým týmem v pořadím.

Tím byl nakonec tým KSBM Modřany. Velká zásluha zde patří hlavně Martinu Jirsovi, který v závěru vymyslel tak účinnou taktiku, že Vancovi neměli sebemenší šanci.

Závodní den byl tedy u konce, zbývalo jen celkové vyhlášení. Až do poslední chvíli jsme s Nepáčem trnuli, jestli nás ten Martin Jirsa nakonec přeci jen nedal. Nedal, milé děti, naopak potvrdilo se to, co jsem si myslel, totiž to, že po takové porci kilometrů se mu nahoru pojede jen těžko. Martin si pak ke svých 48 km z dopoledne přidal ještě 7 km odpoledne, čímž uzavřel svůj denní jezdecký účet na úctihodných 55 km. A to se už vyplatí!

Celkové vyhlášení

Celkově měli pořadatelé připraveno něco okolo 70 cen včetně tomboly, což při účasti necelé čtyřicítky bruslařů (včetně dětských závodů) znamenalo, že se snad dostane na každého. Nakonec to dopadlo tak, že Martin Jirsa si ze Stožce odváží dva koláče, já  pak stejnějako Nepáč koláče tři. To je však nic v porovnání s tím, co si domů odvezli Stodolovi, jejichž celkový počet koláčů se zastavil na čísle sedm. Absolutním rekordmanem v počtu koláčů se ale stala rodina Vancových, kteří si domů do Fojtky odvážejí rekorních osm koláčů, kterými mohou zasytit hladové krky většiny obyvatel této malebné pojizerské vesnice. 

KRÁL KOLÁČŮ. Petr Vanc (na snímku vpravo) netrpělivě očekává poslední várku posvícenských koláčů. Ziskem úctihodných osmi koláčů se tak stal nekorunovaným "Králem koláčů".

Závody ve Stožci se tedy opravdu vydařily a ten kdo nedorazil, může jen litovat. Kdoví, jestli se štědrost pořadatelů bude opakovat i příští rok!

Winjay ISC Praha v číslech

V hlavním závodě na 16 km si nejlépe vedl František Míček, který dojel na celkovém 2. místě (2. místo v kategorii M2) v čase (00:33:41.4). Na krásném 3. místě (3. místo v kategorii M2) pak těsně dojel Michal Nepovím v čase (00:34:01.8).

Martin Jirsa obhájil své vítězství z roku 2011 na trati 8 km, když zvítězil v čase (00:18:23.5).

Týmovou časovku ovládl tým Winjay ISC Praha ve složení František Míček, Michal Nepovím a Jan Stodola, který poměrně jednoznačně zvítězil v čase (00:08:29)

Stránky závodu: http://www.stozec.cz/index.html?p=noviny&A=375
Výsledky:  http://www.sportsoft.cz/en/race/overview/1102

Trať: krásná trať z Nové Pece do Stožce o délce 16km, mírné stoupání od začátku do konce, 1 km před cílem prudčí kopec. Povrch dobrý, trať bohužel mokrá, v úsecích vedoucích lesem navíc velmi kluzká.
Počasí: zataženo, déšť, teplota okolo 15C

  

František Míček