Kilimanjaro Tigo Half Marathon (1.3.2015, Moshi, Tanzánie)
REPORTÁŽ (fm) Není pochyb o tom, že nejlepší maratonští běžci pocházejí z oblasti Velké příkopové propadliny na východě Afriky ze zemí jako Keňa, Tanzánie či Etiopie. Proč právě odtud a ne třeba ze Smetanovy Lhoty na Písecku má několik příčin, mezi nimiž lze jmenovat např. příznivou nadmořskou výšku či vrozené genetické dispozice. Afričtí běžci tedy dobývají svět, jak je to ale s během v jejich domovině? Na tuto otázku jsem se rozhodl najít odpověď při své cestě do srdce Afriky, do Tanzánie.
Kilimanjaro Marathon
Upřímně řečeno, průzkum běžeckých lokalit nebyl mým primárním cílem v tak daleké a exotické zemi, jakou Tanzánie bezesporu je. Tím hlavním „tahákem“ pro mne byl výstup na Kilimandžáro (5 985m). Když jsem ale zjistil, že v termínu mého pobytu se na stejném místě koná zaběhnutý a pro našince i více než přitažlivý „Kilimanjaro Marathon“, byla to pro mě hozená rukavice, kterou prostě nešlo nezvednout. A tak když jsem byl dostatečně ujištěn, že po výstupu na vrchol nejvyšší hory budu mít dost času na výměnu trička a trenýrek, neváhal jsem ani minutu a do závodu se nebojácně přihlásil (600 ZAR, nějakých 1 200,- Kč). Tedy, z určitého respektu k místu konání a výkonu, který budu muset před závodem podstoupit, zvolil jsem jen jeho kratší verzi, tedy půlmaraton, za což mě Mirek Hasal, známý to sběratel maratonů, zcela oprávněně nazval srabem.
Maratonské EXPO
Samotný akt registrace na závod se nikterak nelišil od registrace na podobné závody kdekoliv v Evropě a stačilo jen několik kliknutí myší a byl jsem v systému. O co více by se od své bývalé kolonie mohla učit mateřská Velká Británie, kde si i v 21. století místo online registrace stále ještě posílají ofrankované obálky, v případě odlehlejších oblastí i poštovní holuby.
Startovní číslo jsem si vyzvednul přímo na místě v Moshi, v hotelu Key’s Hotel. Zde bylo pro účely závodu zřízeno zázemí závodu, které většina běžců-maratonců zná pod názvem EXPO. Pravda, nazývat dva stoly se čtyřmi židlemi a jedním slunečníkem EXPO je přehnaný eufemismus a proto raději zůstanu u označení zázemí závodu. Vyzvedl jsem si tedy číslo a když už jsem byl pomalu na odchodu (opravdu nebylo co procházet), nahrnuli se ke mě místní kluci a jeden přes druhého mě mávali před očima jakýmsi žlutým papírem. Zprvu jsem se domníval, že se jedná o ručitelský tiskopis žádosti o hypotéku, naštěstí jsem byl brzy ujištěn, že jde jen o pouhý registrační formulář na zítřejší závody. Když jsem pak zjistil, že startovné pro místní činí necelé 3 USD (na rozdíl od 60 USD pro cizince), vybral jsem pár nejvytrvalejších a šli jsme spolu k registraci. Tady mě pak museli kluci slíbit, že pokud nebudou v cíli dřív než já, budou muset za trest napsat 100x na tabuli „Mimi nina polepole“, což ve volném překladu ze svahilštiny znamená něco jako „Jsem velmi pomalý“.
Vzhůru na start
Druhý den mě čekal budíček v 5:00. Důvodem byl brzký start závodů, jenž pro vysoké denní teploty začínají již v 7:00. Přestože jsem měl start téměř za humny, musel jsem počítat s určitou časovou rezervou. Nic proti místním organizátorům, ale přeci jen tady nejsem na závodech v Berlíně a proto není nad trochu té ostražitosti – problémy v podobných exotických destinacích jsem zažil jak v Kostarice, tak i na Jamajce.
Osprchoval jsem se, oblékl na běh a navzdory varování kamaráda Karla Kodra „Bacha, aby jsi se z těch enzymů neposral!“ naložil jsem si k snídani enzymovou bombu v podobě papáji, manga a ananasu, kterou jsem vydatně zapil čerstvým džusem z tropického ovoce. Není enzym jako (wob)enzym! Pro jistotu jsem se ještě dorazil kouskem citrónové bábovky a tím jsem si snídani mohl odškrnout ze svého předzávodního seznamu úkonů.
Penzion jsem opustil v 5:30, na cestu ke startu závodu jsem měl tedy času víc než dost. Záhy jsem však pochopil, že pouliční osvětlení, na které jsem my Evropané tak zvyklí, není v Africe až taková samozřejmost a že Kilimanjaro Road v Moshi rozhodně není Champs-Élysées, která v noci možná svítí víc než celá Tanzánie dohromady. Stylem krok po silnici, dva kroky ve škarpě jsem opatrně postupoval dál a doufal, že si mě nikdo z řidičů nesplete s divokým prasetem pekari, místní delikatesou. Otázka tedy v tu chvíli nestála v jakém čase dnes závod doběhnu, ale jestli vůbec dojdu na start!
Stadion
Na start se mě nakonec podařilo úspěšně dojít, hned tu však byl další problém. Nedbaje varování zkušeného kamaráda přišlo přesně to, čeho jsem se obával: akutní tlak v podbřišku se stupňujícím tlakem v oblasti řitního svěrače. Jinými slovy, pokud nenajdu urychleně nenajdu toaletu, dojde na Karlova slova a já se tady normálně poseru. O TOI-TOI záchodech jsem si mohl, stejně jako ostatní závodníci, nechat jen zdát. Jedinou mojí šancí byl záchod v útrobách MUCCOB stadionu, tedy v místě startu. Záchod jsem našel, potřebu jsem vykonal, úleva byla značná. Pokud ale někoho zajímá, čím jsem si musel projít, nechť si představí kultovní záchodovou scénu z neméně kultovního filmu „Trainspotting“, v africké verzi ještě vylepšenou naprostou tmou. „The worst toilet in Africa“, tak nějak by se dala nazvat místnost, která mě však zcela jistě uchránila před nejhorším. Oproti tomuto zážitku byl pak následující problém „Kam odevzdat batoh s oblečením?“ sledováním Pretty Woman s krabicí čokoládového popcornu v klíně!
V 6:20 jsem byl konečně připraven na závod. Vyprázdněn, taška s věcmi na převlečení odevzdána do úschovy. Zbývalo najít přesé místo startu půlmaratonu. Aby nebylo problémů málo, start půlmaratonu byl před stadionem, zatímco start maratonu byl na stadionu. Prý z kapacitních důvodů . No uvidíme, jak si organizátoři poradí s několika tisícovým davem, ale má víra v pořadatele byla pevnější než koruna před měnovou reformou.
Na startu
Pevná víra začala dostávat první trhlinky jakmile jsem uviděl běžce stojící doslova kde se dalo. O nějakých koridorech zde nemohla být ani řeč. Kdo jak přišel, tam zůstal stát. Na silnici, na chodníku, na poli. Nejenže jsem nevěděl, kde je přesně start, ale ani mě nebylo jasné, kterým směrem se poběží! Navíc, nikde jsem neviděl elitní závodníky, kteří by se měli v tu dobu již rozklusávat u startovní brány.
Tedy, oni se tam ani rozklusávat nemohli, protože jsem se tam rozklusával já. Nemám tušení, jak jsem se tam dostal, ale prostě jsem tam byl. A se mnou další „elitní“ běžci – pán v obleku, paní s kyticí, pán se dvěma psy, slečna s kočárkem, policista na motocyklu, dvě dámy na kolech, chlapec s cukrovou vatou. A tak by se dalo pokračovat. Ti všichni stáli na startovní čáře prestižního mezinárodního půlmaratonu ... kde byli ti, co tam měli stát místo nás, bylo záhadou! Podíval jsem se na hodinky. Do startu zbývalo nějakých 10 minut. Kde sakra jsou?
Odpověď jsem nedostal, místo toho se dav za námi rozhodl procpat se na startovní čáru stůj co stůj a tak se stalo, že prvních pět řad za startovní čárou bylo najednou pět metrů před startovní čárou. Snad to nezačnou cpát zpátky, uvažoval jsem ve chvíli, kdy to pořadatelé začali cpát zpátky. „Čech utlačen v Tanzánii“ představoval jsem si palcové titulky bulvárního časopisu BLESK. Byl jsem však pevně rozhodnutý: když jsem přežil cestu na start, přežiju i start!
V 6:58 zazněl se z reproduktorů ozvalo něco svahilsky a dav se dal do pohybu. Byl to planý poplach, všichni jsme se museli vrátit zpátky. Přede mnou bylo v tu chvíli nějakých 5-6 řad závodníků stojících před samotnou startovní čárou. Nikomu to evidentně nevadilo, čipy tady nemají, takže je to fuk odkud se startuje. Když jsem si znovu připravoval hodinky na druhý start, dav se dal znovu do pohybu. Bylo odstartováno, tentokrát již definitivně.
Nejdřív do kopce ...
Profil trati jsem měl dobře nastudovaný. Prvních deset kilometrů jen do kopce. Převýšení 300m naznačovalo, že tady si kvalifikační limit pro MČR v půlmaratonu v Pardubicích rozhodně nezaběhnu. I tak jsem ale doufal, že bych mohl závod dokončit někde okolo času 1:30-1:35, s čímž bych byl spokojený.
Již od začátku jsem se proto snažil o svižné tempo, resp. o tempo, co nohy zmožené několikadenním trekem dovolí. Kličkoval jsem mezi závodníky jako Niki Lauda a snažil se vymanit ze sevření těch, co si vybrali půlmaratonský závod jako příležitost k poklábosení s přáteli – spousta lidí prostě jen šla. K mému překvapení čím víc lidí jsem předbíhal, tím víc jich přede mnou bylo! Co to jako je, zuřil jsem. Kde se tady ty lidi vzali?
Bohužel to byla otázka, na kterou jsem si nedokázal odpovědět. S přibývajícími kilometry jsem stále předbíhal více a více běžců, ale zároveň jsem dobíhal další a další. Pokud dle mého odhadu stálo na startu okolo mě nějakých 200 lidí, na 5. kilometru jsem jich předběhl již okolo 300 a dav se klikatil v nedohlednu. Když jsem již po několikáté předběhl skupinku vášnivě debatujících žen, začínal jsem již tušit, co se asi děje – ti lidé nejenže odstartovali dřív, ale též z různých míst na trati! Je milé připomínat závodníkům, že každý bez startovního čísla bude diskvalifikován, avšak ještě lepší by bylo informovat všechny, že čas a místo startu jsou pevně dané a platí pro všechny bez výjimky. Inu jiný kraj, jiný mrav ...
Jak jsem byl rozhozen, přestal jsem vnímat ubíhající kilometry a kopec nekopec, najednou jsem byl na jeho vrcholu. 300m převýšení je tedy za mnou, teď už jen desetikilometrový seběh.
… a pak z kopce
Navzdory detailním propočtům jsem byl v polovině trati o něco později, než jsem počítal. Navíc mě předběhli minimálně tři běžci bílé pleti a tak moje tajné přání být mezi třemi nejlepšími Evropany dostalo povážlivé trhliny. Pokud jsem ale do kopce běžel nějakých 5 min./km, dolů jsem to už valil 4 min./km.
I při seběhu jsem stále přebíhal běžce, o kterých jsem měl vážné pochyby, že si dali budíka na pátou jako já. Kromě těchto neběžců mě občas někdo doběhl a běžel chvíli se mnou, občas jsem někoho doběhl já a běžel s ním. Většinu závodu jsem ale běžel sám.
S narůstajícím horkem jsem začínal uplatňovat metodu progresivního zpomalování, jinými slovy začal jsem zpomalovat. Teď už jsem běžel okolo 4:10 min./km, což ještě nebuylo tak hrozné. Poslední tři kilometry před cílem jsem pak začal v hlavě přepočívát, za kolik bych to celé mohl doběhnout. Kilometr do cíle a já jsem zrychlil, abych předběhl všechny chodce na trati a nenechal se od nich potupně porazit.
Posledních 500m. Předbíhám paní pletoucí svetr a kluka v mokasínách a vbíhám na stadion. Přede mnou jsou tři běžci. Jednoho jsem hravě předběhl, druhý, když mě zahlédl, procitl a přidal. Posledních 200m. Vzpomínám na závěr v Amsterodamu a přidávám. Poslední zatáčka a rovinka do cíle. Soupeř zrychluje, já pomalu rezignuju. Podívám se na hodinky. 1:34:40. Sakra, já to můžu dát pod 1:35! V ten moment, nevím přesně, kde se to ve mě vzalo, ale vystartoval jsem takovým způspbem, až jsem předběhl všechny, co jsem měl před sebou. Proběhl jsem cílem jako blesk a ihned zastavil stopky. Koukám na čas (01:34:54) a hele, tak jsem to přeci jen stihnul! O fous, ale stihnul.
Pomalu jsem si šel pro medaili, když tu náhle jsem byl málem převálcován bězci, co právě doběhli. Bohužel jim nikdo nevysvětlil, že cíl závodu je v cílové bráně a ne v koridoru s občerstvením. K mému úžasu pak prosvištěli okolo dívek s medailemi a zastavili se až o plot oddělující závodníky od stánku s banány. Teda doufám, že tady se opravdu končí na cílové čáře, problesklo mě hlavou ale pak jsem mávnul rukou. Neviděl jsem sice nikoho, kdo by si v cíli zapsal moje startovní číslo, ale u závodu s podtitulkem „mezinárodní“ to snad mají nějak pořešené ...
V cíli
Svůj cíl jsem si tedy splnil a vešel se do limitu 1:35. O pár vteřin, ale na to se historie neptá. Původně jsem chtěl doběhnout okolo nějakého 150. místa, ale když jsem viděl, co se tady děje, nějaké umístění mě rozhodně netrápilo. Kdo kde a kdy startoval, o tom se výsledková listina zmiňovat nebude. Na druhou stranu závod to byl fajn a také občerstvovací stanice umístěné po dvou kilometrech fungovaly naprosto bezvadně.
Jakmile jsem se vydýchal, vyzvedl jsem si tašku z úschovy a začal rozdávat své běžecké vybavení. Boty ASICS přesluhovaly již nějaký ten pátek ale věřím, že je někdo ještě užije, stejně jako tričko, čepici a potítko. Měl jsem radost, že jsem mohl potěšit místní běžce mnohdy běžící jen v košili a sešlapaných polobotkách.
Převlékl jsem se a pomalu vyrazil na cestu zpátky do penzionu. Slunce mezitím vyšlo nad obzor a teplota se vyšplhala k 30C. A jak jsem tak pozoroval běžce na které čekalo ještě nějakých 20 kilometrů do cíle maratonu, velebil jsem v duchu své moudré rozhodnutí běžet jen ten půlmaraton!
P.S. Nakonec jsem se umístil na celkovém 186. místě z 2 447 závodníků jako 5. běžec mimo Afriku a 3. Evropan celkově. Nevím, kolik z těch 185 běžců co doběhli přede mnou odstartovalo ze stejného místa a ve stejný čas jako já, ale pokud by jich byla jen polovina, vůbec bych se nedivil. Pro příště mám ale jasno. Přispím si a vyběhnu, až se mě bude chtít. Odkud, to se ještě uvidí!
Stránky závodu: http://www.kilimanjaromarathon.com/
Výsledky: http://www.kilimanjaromarathon.com/?q=con,196,2015 Results
Trať: náročný okruh vedoucí z městečka Moshi směrem k úpatí hory Kilimandžáro a zpět. Prvních 10 km vede pouze do kopce s převýšením 300m, zpátky se pak běží naopak z kopce. Úsek mezi 8.-11. kilometrem je veden po prašné cestě, zbytek pak po asfaltových cestách. Občerstvení každé dva kilometry.
Počasí: polojasno až jasno, teplota okolo 26C
František Míček